Za povedený krok nejen pro distanční výuku jazyků považuji, že okamžitě po vyhlášení zákazu přítomnosti žáků ve škole se naše vedení rozhodlo, že budeme jednotně využívat platformu Moodle. Na našem gymnáziu se čtyřletým a šestiletým vzdělávacím programem se toto prostředí využívá již delší dobu v rámci hodin informatiky i v dalších předmětech. Rozhodli jsme se, že pro žáky budou vytvořeny kurzy v rámci jednotlivých tříd a do těchto třídních kurzů budou mít přístup všichni vyučující dané třídy.
S ohledem na nižší ročníky školy to bylo rozumné řešení. Vše bylo na jednom místě, a veškeré informace a úkoly byly tedy snadno dohledatelné. Komunikace s vyučujícími probíhala v rámci této platformy, ale třeba i e-mailem nebo v soukromých skupinách na sociálních sítích. Tento systém se velmi dobře zaběhl a s menšími vylepšeními fungoval až do konce školního roku.
V rámci distanční výuky při výuce jazyků však všichni nevyužívali potenciál online nástrojů a spíše je používali jako doplněk standardní výuky ve škole. To bylo pravděpodobně způsobeno skutečností, že část kolegyň a kolegů žádné online nástroje před uzavřením škol nepoužívala. Úkoly v Moodlu se ve valné většině omezovaly pouze na vyplnění cvičení v učebnici a následné fotografie úkolu, aby měl učitel kontrolu, zda žák skutečně vlastní rukou cvičení vypracoval, případně se pedagogové soustředili na testy či zkoušení přes videokonferenční nástroj Zoom. A to i přesto, že naše ICT metodička pořádala pravidelná školení, ve kterých se řešilo účelné zapojení online nástrojů a kterých se účastnila převážná většina vyučujících jazyků. Porady probíhaly pouze s vedením školy pravidelně jednou za týden, v předmětových komisích se však neuskutečňovaly. Proto spolupráce mezi jazykáři nakonec neprobíhala efektivně a část z nich pracovala na vlastní pěst.
Značné podpory a velké inspirace se mi dostalo od naší ICT metodičky a z facebookové skupiny Učitelé+. Ve své práci jsem se snažila využít různých nástrojů tak, abych žákům představila jejich užitečnost pro případné samostudium i po skončení distanční výuky. Vždy jsem měla na zřeteli, abych kromě zadání také řádně vysvětlila, které dovednosti právě v tomto úkolu posilujeme. Dalším kritériem byla zábavnost. Úkol měl nejen obohatit, ale práce na něm měla též zaujmout, aby jej žáci neplnili pouze z povinnosti. Ve valné většině případů se můj záměr naplnil a žáci pak toto reflektovali také ve zpětné vazbě, kterou mi na konci školního roku poskytli. Pracovali jsme s Kahootem, Quizletem, Quizizzem, Fakebookem a dalšími nástroji, vyzkoušeli jsme si nahrávání zvuku i tvoření tutoriálů. Pravidelně jsem pořádala online hodiny angličtiny.
Při hodnocení úkolů jsem se soustředila zejména na formativní aspekt hodnocení, tedy poskytování takové zpětné vazby, která nejen upozorní na chyby, ale nabídne též cestu k jejich vyřešení. Spoléhala jsem se hlavně na vlastní aktivitu žáků a na to, že v době koronavirové krize převzali zodpovědnost za vzdělávání do vlastních rukou. A tento přístup se mi dle zpětnovazebních dotazníků vyplatil.