Umělá inteligence se stává běžnou součástí vzdělávacího procesu a každodenního života dětí a dospívajících. Přináší to nové výzvy, které mohou zásadně ovlivnit rozvoj kognitivních schopností a sociálních dovedností žáků. Poradenští pracovníci jsou často prvními, za kým přicházejí učitelé i zákonní zástupci s otázkami ohledně vlivu těchto technologií na duševní zdraví a rozvoj dětí. V tomto článku představíme dva významné scénáře rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání, které můžeme již dnes pozorovat v jejich zárodku.
Půjčené myšlenky a umělé city: o dvou rizicích AI ve škole
Andrej
Novik
Scioškola
První scénář: Když mozek čeká na nápovědu
Představte si dvanáctiletého Filipa v roce 2036. Dostal za domácí úkol vyřešit několik slovních úloh z matematiky. Automaticky sahá po svém AI asistentovi – ne proto, že by byl líný, ale protože jeho mozek se naučil, že řešení problémů znamená správně položit otázku stroji. Když mu učitelka experimentálně AI na hodinu odebere, Filip zažívá silnou úzkost. Není to jen nepohodlí z absence oblíbeného nástroje, je to hlubší pocit, že ztratil část své schopnosti myslet.
Tento scénář není sci-fi. Opírá se o jev, kterému říkáme
kognitivní
odlehčení – přenášení mentální námahy na vnější nástroje (Risko a Gilbert, 2016). Vždy jsme to dělali: od vynálezu písma přes kalkulačky až po GPS navigace. AI však tuto dynamiku posouvá někam dál. Nejde už jen o odlehčení u rutinních úkolů, ale o možné přenášení samotného procesu myšlení.