Jak podpořit dítě s problémovým chováním ve škole

„Problém“ chápeme jako popis určité překážky v dosažení očekávaného stavu věci nebo situace. Kdybychom k „problémovému chování“ přistoupili z výše popsaného hlediska, pak bychom jej mohli definovat jako popis určitého chování, které brání dítěti být takové, jak očekává určitá norma. Otázkou však zůstává, kým (případně čím) je tato norma stanovena a také kdo a z jakého důvodu dané chování hodnotí jako nevhodné, resp. jaké chování je v daném kontextu považováno za vhodné.

Uveďme si krátký (možná i v jistém momentu úsměvný) příklad ze života. Paní učitelka při konzultaci chválí otci jeho čtrnáctiletého, obvykle „problémového“ syna: „Michal je v poslední době v hodinách velmi hodný, přestal vyrušovat.“ Otec odvětí: „To jsem rád, paní učitelko, ale proč se mu tedy tak zhoršil prospěch? Je možné, že ve skutečnosti není hodný, jen že už při vyučování už nedělá vůbec nic?“ Paní učitelka se zamyslí a pronese: „No vidíte, to mě vůbec nenapadlo!“

Paní učitelka tedy vnímala jako „problémové chování“ Michalovo vyrušování. Otec chápe v současné době jako „problémové chování“ to, které vede ke zhoršení prospěchu jeho syna. Díky znalosti aktérů situace můžeme čtenáři prozradit i pohled samotného Michala. Ten své chování jako zásadně „problémové“ nevidí. Učení jej zkrátka nezajímá, nechce už ani dělat třídního šaška, a školu se tak rozhodl v tichosti přetrpět. Nevidí smysl života ve sbírání hezkých známek. Stejně ho všichni ve škole berou jako ztracený případ, proto udělá jen to nejnutnější, aby - jak se říká - prolezl.

Každý z nás uplatňuje při posuzování vhodnosti či nevhodnosti chování druhého jisté subjektivní hledisko. Chování dítěte ovlivňuje v danou chvíli mnoho faktorů.

V situacích, kdy vnímáme chování dítěte jako nevhodné, je proto dobré se pokusit o jistý nadhled a zamyšlení, co by mohlo být jeho příčinou. Nejčastěji zjistíme, že dítě prožívá určitým způsobem náročné životní období. Může se jednat o změnu v rodinné situaci, šikanu, potíže v učení, nevhodný výběr školy, neporozumění si s určitým učitelem nebo spolužáky. Prostřednictvím nevhodného chování si dítě paradoxně snaží zachovat alespoň jistou míru sebeúcty. Dalo by se také říci, že méně vhodným způsobem směřuje k naplnění některých základních lidských potřeb - zejména bezpečí, přijetí, sociálního začlenění či respektu okolí.

Sebeúctu chápejme jako určité bazální uvažování o sobě. Míra sebeúcty se odvíjí od pocitu osobní hodnoty, zdatnosti a významnosti. Je to tedy jistý úsudek o tom, „zda jsem na tomto světě správně, vítaný“. Sebeúctu bychom mohli přirovnat k příběhu o tom, kdo jsem. Dítěti tento příběh pomáhají psát i dospělí v jeho okolí tím, jak k němu přistupují a komunikují s ním. Je tedy i na nich, zda dítěti pomohou napsat příběh, který povede k sebeúctě, nebo příběh sebenaplňujícího proroctví „jsem k ničemu, nemám žádnou hodnotu, nejsem tu na světě vítaný“. Sebeúctu u dítěte jistě podpoří respektování jeho individuality, hledání a posilování silných stránek a oceňování momentů, kdy dosáhne úspěchu.

Pro podporu sebeúcty dítěte je velmi žádoucí, když může zažívat pocity „bezpodmínečného přijetí“. Tyto pocity zažívá dítě ve chvílích, kdy mu dokáže především rodič nebo učitel dávat najevo, že jej přijímá (miluje) takové, jaké je, nikoliv jen když dosahuje vynikajících výsledků ve škole, sportu, hře na hudební nástroj či jiné oblasti.

Na základě mnoha příběhů z praxe lze vysledovat, jak úzce souvisí výskyt chování označovaného jako „problémové“ se situacemi, kdy je nějakým způsobem ohrožena sebeúcta, obzvláště u dítěte, které ji nemá příliš vysokou. Nejen souvislost míry sebeúcty, ale zejména to, jak mohou být vnímány problémy spojené s poruchou pozornosti a dysgrafií, si ilustrujme na konkrétním příběhu.

Příběh, který zde uvádíme, je jedním z devíti příběhů knihy , která je určena zejména rodičům, pedagogům, asistentům pedagoga a dalším pedagogickým pracovníkům. Jedná se o kazuistiky z pedagogické a terapeutické praxe autorů knihy, které jsou čtenářům představeny formou autentických výpovědí dítěte, rodiče a pedagoga. Na autentické výpovědi v knize samozřejmě vždy navazuje odborný komentář. U příběhu Jirky je cílem odborného komentáře uvedeného v knize mj. ukázat, proč mohou důsledky poruchy pozornosti (příp. specifické poruchy učení) vzbuzovat u rodičů i pedagogů dojem, že je dítě líné nebo pohodlné. Prosíme tedy čtenáře, aby tak k následujícím řádkům, právě jako k přepisu autentické výpovědi, resp. výňatku z kapitoly knihy, i přistupoval.

Příchod Jirky na svět byl poněkud komplikovaný. Porod trval velmi dlouho, po narození jej museli lékaři křísit.

Od malička nedokázal vydržet delší dobu u jedné činnosti, velmi špatně spal, měl potíže s jemnou motorikou - nerad kreslil, nedokázal se naučit zavázat tkaničku apod. Na druhou stranu jsme jej vnímali jako velmi chytré a empatické dítě.

V první třídě nastaly problémy s psaním. Ztuhlá ruka Jirku neposlouchala. K obtížím s psaním se v průběhu druhé třídy přidaly i problémy se spolužáky a výbuchy vzteku. Kromě toho si učitelé stěžovali na zhoršenou pozornost během vyučování. Jirka se zasnil a pozoroval dění za oknem.

Ve třetí třídě jsme podstoupili vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, které potvrdilo poruchu pozornosti a navíc dysgrafii. Když jsme mluvili s učiteli, měli jsme pocit, že nás vnímají jako ochranitelské rodiče, kteří než by něco sami změnili, chrání své dítě prostřednictvím poruchy pozornosti. Učitelé zřejmě vnímali „nevyužitý“ inteligenční potenciál Jirky. Bylo pro ně asi náročné pochopit, že příčinou Jirkových problémů nemusí být v první řadě lenost a rozmazlenost.

Tento postoj okolí vedl k tomu, že jsme jej, zřejmě neadekvátně, chránit začali. S odstupem času chápeme, jak bylo asi těžké nezařadit Jirku do škatulky „ztracený případ“ a nechápat chování zoufalých rodičů jako projev nedůvěry vůči škole. Usoudili jsme, že Jirka potřebuje školu, kde je brán zřetel na jeho individuální potřeby. Zásadní pro nás bylo, abychom mohli s učiteli otevřeně komunikovat a pokusit se hledat řešení problémových situací. Proto jsme se rozhodli pro přestup syna na jinou základní školu. Po dohodě s třídní učitelkou jsme začali Jirku více podporovat v samostatnosti. Přestali jsme některé situace řešit za něj a neadekvátně jej chránit. Přesvědčili jsme se, že zvládá běžné životní situace velmi dobře a nejcennější pro něj je, když se problém pokusí vyřešit sám. První výsledky se dostavily již za několik týdnů.

Dalším krokem bylo pomoci Jirkovi s organizací denního režimu i pořádku ve věcech. Osvědčil se systém různých „připomínáčků“ - cedulek na lednici, upozornění v mobilu apod. V tomto ohledu ale bylo nutné spíše vydržet, než Jirka dozraje. Časem si vytvořil svůj systém organizace dne i věcí.

Nyní je Jirka na střední škole. Jde mu angličtina, je velice kreativní a dobře pracuje s počítačem. Vybral si tedy obor, ve kterém může uplatnit a snad i rozvíjet své silné stránky. Učíme se také věřit v sílu času a především v Jirkovy schopnosti. Uvědomujeme si, jak je důležité neztrácet víru v existenci možnosti řešit každou problematickou situaci. Mrzí nás, že se nálepka „líný a jiný“ stala jakýmsi Jirkovým životním krédem. Moc bychom si přáli, aby ji dokázal ze sebe sejmout. Jako všichni rodiče toužíme, aby byl v životě spokojený.

Vím, že mámu i tátu někdy štvu. Chtěl bych jim dělat radost. Mám asi na víc, ale já se nebudu učit něco, co považuju za zbytečné. Řada věcí v životě mi přijde hodně zbytečná. Hezké známky nepotřebuju. Ostatní lidé se mi často vysmívají za to, že chci být originální.

V hodinách se mi stávalo a i stává, že mi vypne hlava. Jako bych ji měl v nějaké skleněné kouli. Stojí mě hodně úsilí, abych se na něco dokázal déle soustředit. Špatně i spím. Mám asi poruchu pozornosti, ale nechci se za ni schovávat.

Někdy si s lidmi nerozumím, protože se cítím být jiný než oni. Když se o něco snažím, často se mi to nepodaří dotáhnout do konce. Jakoby mi chyběl dostatek sil, ale já nevím, kde je načerpat. Toužím v životě něco velkého dokázat, ale asi si dost nevěřím. Potěší mě pochvala a jsem rád, když já vidím, že se mi něco povede. Asi jsem si vybral i dobrou střední školu. Jsou na ní většinou dobří učitelé.

Cítím, že bych se rád v budoucnu vydal nějakým uměleckým směrem. Začal jsem si pro sebe kreslit. Vrátil jsem se k hraní na klavír a zkouším elektrickou kytaru. Inspirují mě heavymetalové kapely. Na střední škole jsem si našel konečně i pár kamarádů, se kterými si v některých věcech rozumím. Jsem rád, že to naši se mnou nevzdávají a mám u nich stále důvěru. Když někam chci jít, většinou mě pustí. Domluvíme se na hodině, kdy přijdu domů, a to dodržím. Asi je někdy i dobré, pokud na mě rodiče trochu zatlačí. Sám od sebe jsem na některé věci líný, ale když mě do nich postrčí, mám pak dobrý pocit, že jsem je zvládnul.

V Jirkovi vidím potenciál. Je to chytrý kluk, má velký všeobecný přehled. Podle mě je to takový „pohodář“, i když v mnoha ohledech hodně zvláštní. Od rodičů Jirky znám příběh jeho putování až na naši školu. Cítím, že mají o Jirku strach a je pro ně těžké jej nechránit. Jirka má zřejmě nějakou formu poruchy pozornosti, ale oceňuji, že se za ni nechce schovávat a snaží se vyrovnávat se životní zátěží bez úlev.

Možná by měl i na lepší výkony, ale asi nemá potřebu. Nevím, do jaké míry jde o ochranu před selháním. Ve vyučování má chvíle, kdy se dívá z okna a nevnímá, co probíráme, nebo dělá „třídního šaška“ a ruší ostatní. Někdy ale dokáže překvapit svými vědomostmi a kreativitou. To jsou právě chvíle, kdy vím, že v něm je mnohem více, než dává najevo.

U dětí, jako je Jirka, je těžké poznat, kdy jsou jejich projevy důsledkem poruchy pozornosti nebo učení a kdy se jedná o lenost a pohodlnost. Jedno zřejmě souvisí s druhým. Pro učitele je při práci s těmito dětmi velmi náročné zachovat nadhled. Děti dozrávají různým tempem a tím, co nejvíce pomáhá, je často pochopení, čas a přiměřená míra důslednosti.

Již v úvodu bylo naznačeno, že cesta podpory dítěte s problémovým chováním je často velmi náročná. V mnoha ohledech to potvrzuje i uvedený příběh Jirky a našli bychom jistě i příběhy, kdy je zůstat podporujícím ještě náročnější. Na mysli máme obzvláště situace, kdy se jedná o dítě s poruchou chování a navíc dysfunkčním rodinným zázemím. V takových případech občas vyvstane i otázka trestu a jeho výchovného užití.

Nejednou ve své práci zažíváme pocity marnosti či osobního selhání. Na druhou stranu se ale také jistě setkáváme se situacemi, které se z ničeho nic začnou řešit nebo vyřeší samy. Za oním „z ničeho nic“ pak ale přesto nejednou objevíme sílu času a schopnost udržet si přesvědčení, že nejvíce dítěti rodič, učitel, asistent pedagoga, vychovatel, terapeut, trenér, vedoucí oddílu atp. prospěje, pokud respektuje jeho individualitu, poctivě přistupuje ke své roli či svému povolání nebo, chcete-li, poslání a možná si je i vědom hluboké pravdy slov Malého prince: „ (Antoine de Saint-Exupéry, )

ZDROJE