Hranice mezi právem na svobodu projevu a protiprávním jednáním

Za takovou zprávu můžeme do jisté míry označit také nedávný článek o „bezpochybné islamizaci Evropy“ (UN 1/2020). Článek se v určitých pasážích dotýká ožehavých témat dnešní doby, jakými jsou migrace či islamizace. V článku autor polemizuje o islamizaci Evropy, nahrazení populace migranty, aktivní podpoře migrace ze strany „nadnárodní superbyrokratické třídy“ či o posledním pokusu islámské civilizace „podmanit si celý Západ“.

Může se autor článku dopustit svými projevy protiprávního jednání? Jaká je hranice mezi právem na svobodu projevu a protiprávním jednáním? Svoboda projevu patří mezi základní lidská práva; současně však platí, že nikoliv každý projev požívá bezvýjimečné a ničím nepodmiňované ochrany.

Trestní zákoník umožňuje náležitým trestním postihem reagovat na stále častější výskyt oznámení různého druhu, a to například skrze trestněprávní rovinu šíření poplašné zprávy. K šíření takovéto zprávy dochází nejčastěji v tisku či na sociálních sítích. K tomu, aby se mohlo jednat o šíření poplašné zprávy, musejí být naplněny všechny znaky skutkové podstaty. V praxi se tak musí jednat o úmyslné rozšíření nepravdivé poplašné zprávy, které způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa. Poplašná zpráva musí být svým obsahem způsobilá vyvolat obavu z nějaké, byť i neurčité a budoucí události, která by nepříznivě mohla zasáhnout do života, zdraví či majetku. Taková zpráva musí být objektivně nepravdivá a dostatečně konkretizovaná. Nebezpečí vážného znepokojení musí být ze strany šiřitele sdělení způsobeno úmyslně (osoba si musí být vědoma toho, že zpráva je nepravdivá a může způsobit nebezpečí vážného znepokojení) a musí bezprostředně hrozit.

V každém konkrétním případě se musí zhodnotit charakter sdělení tak, aby byla rozlišena poplašná zpráva od subjektivního hodnocení situace. Zatímco prohlášení o tom, že dochází k „nahrazení Evropy islámem“, je z trestněprávního pohledu samo o sobě nepostihnutelné, prohlášení o smyšleném bombovém atentátu, které by vedlo k mimořádnému bezpečnostnímu opatření, by již skutkovou podstatu šíření poplašné zprávy naplnit mohlo.

Z pohledu trestního práva je potřebné vzít v úvahu také nenávistné projevy (tzv. ) mající povahu trestného činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana klidného občanského soužití. Co se však hanobením rozumí? Rozumí se jím subjektivní, hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení národa či skupiny obyvatel na základě jejich jazyka, vyznání apod. O hanobení nepůjde, jestliže dochází ke konstatování objektivně existujícího faktu, které může vyvolat negativní hodnocení tak, jako tomu je v případě výše uvedeného článku. S případy se můžeme setkat také ve správněprávní úpravě, kdy právní řád chrání osoby před hrubými urážkami z důvodu příslušnosti k určité rase, národu či z důvodu vyznání. I tuto rovinu však musíme v případě dezinformací v článku uvedených vyloučit.

Některé projevy navíc podněcují k nenávisti, diskriminaci nebo vyzývají k násilí vůči menšinovým skupinám obyvatel (čímž mohou naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod), přičemž některé z nich je možné kvalifikovat také jako podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Ani toto však není případ uvedeného rozhovoru.

V případě daného článku je také vyloučena otázka zásahu do osobnostních práv (svoboda náboženského nebo jiného přesvědčení) a následná ochrana soukromoprávní. Výše uvedený článek není nikterak konkretizován a zaměřen na osobu či skupinu osob, naopak pouze obecně odkazuje na určitá – ničím nepodložená – fakta.

Trestněprávní represe nepřichází v případě daného článku v úvahu, neboť by měla dopadat pouze na nejextrémnější případy šíření nepravdivých či hanobících zpráv. Správněprávní i občanskoprávní rovina je sice pravděpodobnější, ochrany však bude v daném případě těžké se dovolat. Závěrem je nutné zdůraznit potřebu zamyslet se nad věrohodností periodika, autora a samotného článku ještě předtím, než člověk začne čemukoliv publikovanému věřit. Morální stránka věci je otázkou na každého autora samotného, přičemž každý by si měl uvědomit, zdali je takovýto obsah hodný jeho vzdělání či společenského postavení.