S ředitelem Pražského inovačního institutu (Pii) Bobem Kartousem jsme si v rozhovoru povídali o nové pozici, změnách ve vzdělávání, riziku i výzvách vyplývajících ze zavřených škol a diletantismu české vlády. A o tom, komu ve vzdělávání děkovat.
Koronavir postavil školství do situace, kdy není možné dívat se jinam
Mgr.
Bohumil
Kartous
Ph.D.
ředitel Pražského inovačního institutu
V létě jste nastoupil na pozici ředitele Pražského inovačního institutu. Jaká je to pro vás profesní změna oproti předchozímu působení v EDUin?
Významná. Nicméně vítaná. Už loni jsem se s kolegy v EDUin domluvil, že v roce 2020 skončím, z vlastního rozhodnutí. EDUin jsem neopustil ve zlém, vážím si jeho činnosti a podporuji ji, chtěl jsem si ale zkusit jinou roli. A tak jsem z „volného radikála“ přešel do pozice člověka, který má za úkol vybudovat středně velkou instituci takřka na zelené louce a v prostředí, které je spletité a složité. Ekosystém inovací v Praze je dost zašmodrchané klubko aktérů, jejich projektů a vztahů a rozmotávat a spřádat je do něčeho, co připomíná inovační tkanivo, je práce s neomezeným horizontem. Mně osobně ale tato entropie vyhovuje, dobře to odpovídá mému naturelu. Přišel jsem do organizace, která má sice ve své DNA zakódovanou