Bohumil Kartous

S ředitelem Pražského inovačního institutu (Pii) Bobem Kartousem jsme si v rozhovoru povídali o nové pozici, změnách ve vzdělávání, riziku i výzvách vyplývajících ze zavřených škol a diletantismu české vlády. A o tom, komu ve vzdělávání děkovat.

Téma mobilních telefonů ve školách, dlouho aktuální přímo ve vzdělávání, ne tolik ve veřejné diskusi, se stalo i mediálním tématem následkem plošného zákazu používání mobilních telefonů ve francouzských školách. Jeho atraktivitu pak zvýšila iniciativa některých poslanců české dolní komory, kteří by podobnou regulaci zavedli i v ČR.

Vzdělávací systém je vážně „velká věc“: statisíce žáků, učitelů, vlastní ministerstvo a finanční kapitola, průniky do téměř jakékoliv oblasti lidské činnosti a společenského života. Je to mechanismus uskutečňování jednoho z největších veřejných zájmů, jaké si lidská společnost dokáže definovat, a proto také musí mít správa tohoto systému politickou podporu. Alespoň v demokraciích tomu je tak, že o základním směřování vzdělávání musí rozhodnout vůle většiny a o provedení experti.

Rodiče i děti, které jsou už v 15 letech postaveny před zásadní volbu své budoucnosti, se často musejí cítit zmateně, když uvažují o tom, jakým směrem se vydat. Mají poslechnout výzvy ministra školství a doporučit svému potomkovi, aby získal technické vzdělání na učilišti nebo střední odborné škole? Nebo mají dát na trend a podporovat dítě v tom, aby získalo co nejlepší všeobecné vzdělání?

Připravit učitele na využití digitálních technologií ve výuce lze relativně rychle, jak adaptovat na technologie vzdělávací systém je ale ve hvězdách.

V české společnosti jsou nepochybně děti, kterým by významně pomohlo, kdyby se jim dostalo ze strany školského a dalšího podpůrného systému nadstandardní pozornosti a péče. Kolik jich přesně je, nevíme. Podle kvalifikovaného odhadu ČŠI je jich 4-5 %, přesné statistiky však neexistují. Situaci sociálně deprivovaných dětí totiž nikdo systematicky nemonitoruje, a tak záleží, jaké faktory vlastně vezmeme do úvahy při posuzování aktuálního stavu.

Diagnostika, která se používá pro stanovení speciálních vzdělávacích potřeb dětí, je nedostatečná a zavádějící. Poradenská podpora škol hraje při snaze integrovat děti se speciálními potřebami do běžných škol klíčovou roli, je však personálně poddimenzována a její možnosti jsou omezené. Mnoho učitelů není na integraci dětí připraveno, jsou ředitelé, kteří považují inkluzi za zlo. V řadě případů ti nejpotřebnější raději dopředu rezignují na vzdělání svých dětí, protože se setkávají s projevy odporu už v okamžiku, kdy jdou své dítě zapsat do první třídy. Vedle toho ale existují školy, které děti nerozlišují a inkluzivní vzdělávání prokazatelně zvládají. Jedná se však jen o výjimky potvrzující pravidlo systémového zanedbání. Tak by se daly shrnout závěry posledního Kulatého stolu SKAV.

„You get what you test,“ říká velmi jednoduchá a přitom zásadní zkušenost z USA. Měření výsledků vzdělávání má v této zemi nebývale dlouhou tradici i zázemí. A mocnou kritiku. Soustředění se na výkon přerostlo v jistý druh posedlosti, což nutně vyvolává reakci.

Audit vzdělávacího systému v ČR (EDUin) Mgr. Bohumil Kartous Ph. D. vedoucí komunikace EDUin, o. p. s. Ze všech stran se na nás valí různé audity - finanční, technické,...

Kulatý stůl SKAV a EDUin, který proběhl ve čtvrtek 18. 9. 2014, byl věnován tématu jednotných přijímacích zkoušek na SŠ, jejichž zavedení se zdá být pro současného ministra školství Marcela Chládka zcela zásadním cílem. Během dvouhodinové debaty vykrystalizovaly argumenty zastánců a odpůrců ministerského nápadu. V tomto článku nabízím shrnutí všech pro a proti a připojuji své komentáře k dané věci.