Kouzelná moc závěrečných (a přijímacích) zkoušek

Bez ohledu na to, do jaké míry je legitimní testovat a kdy už je testování kontraproduktivní, zkušenosti z USA říkají jedno: Podle toho, jak nastavíte testování a jakou váhu mu dáte, se formuje obsah vzdělávání, které zkoušce předchází. Můžete sepsat kurikulum sebelépe, ale pokud se nezmění zkoušky, nic podstatného se nestane. Poptávka totiž není po vzdělání samotném, nýbrž po certifikátech, které ho dokládají.

V žargonu odborníků na testování se užívá termínu „high-stakes“, v doslovném překladu „vysoké sázky“. Jde o ty zkoušky, které vesměs rozhodují o prostupnosti vzdělávacím systémem nebo o završení nějakého důležitého vzdělávacího období. U nás jsou takovými „high-stakes exams“ přijímací zkoušky na střední školy, maturita či přijímací zkoušky na VŠ. Bez jakéhokoliv přehánění jsou jedním z nejdůležitějších determinantů vzdělávání v ČR, mnohem mocnějším než dlouho připravované rámcové vzdělávací programy či jiné reformy vzdělávání, které zde „formálně“ proběhly.

Jejich „kouzelná“ moc spočívá v tom, že byť rámcové vzdělávací programy školám „papírově“ umožňují vzdělávat dle svých školních scénářů, teoreticky omezených pouze mantinely RVP, ve skutečnosti vzdělávání neomylně směřuje k „high-stakes“ zkouškám a jejich požadavkům. V současnosti nejmocnějšími „high-stakes“ zkouškami jsou v tomto smyslu přijímací zkoušky na elitní víceletá gymnázia a střední školy a dále přijímací zkoušky na VŠ s velkým převisem poptávky. Formují předchozí vzdělávání svými požadavky. A to dokonce i v tom, co školy běžně neposkytují, tedy v přípravě na testy typu obecných studijních předpokladů, jaké vytváří zejména společnost Scio.

Je zajímavé, že tato zbraň, kterou lze velmi jednoduše využít (i zneužít) k rychlým změnám ve vzdělávacím systému, nepodléhá žádné odborně řízené regulaci. Ministr školství si kupříkladu usmyslí, že na SŠ budou povinné přijímací zkoušky, které zajistí stát, a pokud najde dostatečnou politickou (opakuji politickou) podporu ke změně legislativy, stane se tento nápad skutečností, aniž by byl odborně garantován. A to se právě nyní děje.

Nebo příklad společnosti Scio. Těžko zpochybňovat, že firma dělá kvalitní testy. Těžko zejména z toho důvodu, že zde není nikdo, kdo by toho byl schopen a měl k tomu mandát. Nikdo není schopen říct (ani ho k tomu nikdo nenutí), zda jsou kupříkladu testy obecných studijních předpokladů v souladu s RVP, či nikoliv. Tato povinnost nyní padá na ředitele škol, kteří rozhodují o sestavování kritérií přijímacího řízení. Obecně se však neví, že taková povinnost vůbec existuje. Není-li žalobce, není soudce. I kdyby se nějaký žalobce našel, kdo bude soudit? U VŠ je tento problém ještě složitější, protože jejich suverenita v rozhodování o kritériích přijímacího řízení je bezmezná.

Příklad ze zahraničí: Ve Velké Británii existuje organizace Ofqual, která má právě toto na starosti. Mimo jiné dohlíží a reguluje způsob a obsah toho, co se ve vzdělávacím systému testuje. Neprovádí testování sama, jako se o to snaží české ministerstvo školství, jež tak vchází do zjevného střetu zájmů, když je zároveň garantem i vykonavatelem. Pouze dohlíží na to, aby se jednotliví poskytovatelé drželi v rámci kurikula. Za pozornost stojí i to, jak je tato organizace kontrolována. Nespadá totiž pod ministerstvo školství, kontrolu vykonává parlamentní komise. To proto, aby byla narušena nešťastná vazba, kterou má mezi sebou české MŠMT a CERMAT.

Jak bylo řečeno, závěrečné i přijímací zkoušky mohou mít velkou moc, negativní i pozitivní. Na příkladu státní maturity se dá ukázat, jak lze kouzlení s „high-stakes“ zkouškami „zpackat“. Jejich obsah a způsob provedení nejenže neposunuje vzdělávání na středních školách progresivním směrem, dokonce hrozilo, že omezí přístup do terciárního sektoru. Neutralizací této hrozby pozbyla tato zkouška „kouzelnou“ i jakoukoli jinou moc. Stalo se z ní středoškolské minimum, nicméně s důrazem na to, co ve skutečnosti (až na cizí jazyky) důležité není.

Ministerstvo školství nahlas mluví o snaze zredukovat počty maturantů a jedním z nástrojů má být změna závěrečné zkoušky na učilištích. Maturita nadále nemá být možná, nahradí ji mistrovská zkouška, která může nastartovat tolik potřebné změny v sektoru učňovského školství. Hypoteticky ano. Může nastavit taková kritéria úspěchu, která zdůrazní potřebu všeobecných gramotností (čtenářské, matematické, informační, jazykové atp.). To by byl velmi zajímavý a velmi účinný podnět k tomu, jak zvrátit smutný trend trvalého úpadku českých „učňáků“. Věří ale někdo tomu, že je tento systém, pod vedením současného ministra školství, něčeho takového schopen? Otázku nechť si zodpoví každý čtenář dle svého přesvědčení. To je totiž nejsilnější demiurg dění v českém školství...