Náhrada škody

V průběhu vzdělávacího procesu může dojít k různým škodám, které způsobí žáci při výuce škol. Školský zákon však tuto otázku neřeší. Tato problematika byla historicky upravena pracovněprávními předpisy, a proto ji i dnes upravuje zákoník práce. Školský zákon se totiž řídí jistě správnou zásadou, že co je jednou obsaženo v jiném předpise, nebude opakovat.

Ustanovení § 371 odst. 1 zákoníku práce stanoví, že žáci střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo studenti vyšší odborné školy odpovídají právnické osobě vykonávající činnost dané školy nebo školského zařízení nebo právnické nebo fyzické osobě, na jejíchž pracovištích se uskutečňuje praktické vyučování, za škodu, kterou jí způsobili při teoretickém nebo praktickém vyučování anebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě došlo při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídají žáci nebo studenti za škodu právnické osobě vykonávající činnost tohoto školského zařízení. Studenti vysokých škol odpovídají vysoké škole za škodu, kterou jí způsobili při studiu nebo praxi ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v přímé souvislosti s nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi nebo v přímé souvislosti s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, odpovídají studenti právnické nebo fyzické osobě, u níž se studium nebo praxe uskutečňovaly.

K tomu je třeba na vysvětlenou poznamenat, že problematika náhrady škody byla obsažena v pracovněprávních předpisech ještě v době, kdy zákoník práce obsahoval kapitolu týkající se postavení učňů, a proto ani školský zákon na zavedené praxi nic neměnil a ponechal otázku náhrady škody právní úpravě pracovního práva. Proto si v dalším výkladu musíme vedle označení zaměstnanec dosadit pojem žák střední školy, konzervatoře, jazykové školy s právem státní zkoušky, student vyšší odborné školy nebo student vysoké školy a místo označení zaměstnavatel pojem škola.

Je však důležité si uvědomit, že odpovědnost za náhradu škody nemají žáci základní školy, ale až žáci střední školy, středního odborného učiliště, odborného učiliště, vyšší odborné školy nebo učiliště nebo studenti vysoké školy.

Úvodem lze k náhradě škody v zákoníku práce uvést asi toto: Zaměstnavateli (v našem případě škole nebo školskému zařízení) se v ustanovení § 248 zákoníku práce výslovně ukládá, že je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, a musí soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. V případě, že zaměstnavatel zjistí nějaké závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. To je základní idea celého jeho práva na náhradu škody vůči zaměstnanci. Jedině tehdy, když zaměstnavatel soustavně kontroluje, zda zaměstnanci plní svoje úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, může posléze bez větších problémů vymáhat vzniklé škody. To vše je třeba aplikovat také v případě, kdy by mělo nebo kdy by mohlo být uvažováno o odpovědnosti žáka střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo studenta vyšší odborné školy za škodu způsobenou při teoretickém nebo praktickém vyučování nebo v přímé souvislosti s ním právnické osobě vykonávající činnost dané školy nebo školského zařízení nebo právnické nebo fyzické osobě, na jejíchž pracovištích se uskutečňuje praktické vyučování.

V ustanovení § 248 odst. 2 zákoníku práce k tomu ještě zákonodárce dodává, že k ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí k zaměstnavateli a od něj, případně je oprávněn provádět prohlídky zaměstnanců. K tomu je třeba dodat, že při kontrole a prohlídce musí být dodržena ochrana osobnosti a že osobní prohlídky může provádět jen osoba stejného pohlaví. S těmito prohlídkami se lze v praxi setkat také na středních školách při praktickém vyučování.

Zaměstnanec, respektive žák nebo student na straně druhé je zase povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Zaměstnanec je dále povinen upozornit vedoucího zaměstnance (pedagogického pracovníka) na hrozící škodu a v případě neodkladné potřeby proti ní zakročit. Nemusí tak učinit pouze v případě, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance (žáky), popřípadě osoby sobě blízké. Rovněž je povinností zaměstnance (žáka nebo studenta), který zjistil, že nemá vytvořeny potřebné podmínky, oznámit to svému nadřízenému.

Obecně lze uvést, že ustanovení § 248 a § 249 zákoníku práce jsou souhrnnou a skutečně jen nejobecnější úpravou předcházení škodám na majetku, a to jak zaměstnavatele, tak zaměstnance a dokonce i třetích osob. Na to samozřejmě navazuje především ustanovení § 301 zákoníku práce o základních povinnostech zaměstnance, kde je zdůrazněna mimo jiné povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky, které jim svěřil zaměstnavatel, a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Ještě do listopadu loňského roku platil – jak jsme si uvedli výše – Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. j. 14 269/2001-26 a ten blíže konkretizoval práva a povinnosti zaměstnanců a povinnosti pedagogických pracovníků. Jak jsme si rovněž uvedli výše, tento Pracovní řád však již neplatí, platí pouze vyhláška č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí. Tento pracovní řád však neobsahuje kromě úpravy dohledu nad žáky žádnou další speciální právní úpravu práv a povinností zaměstnanců škol a školských zařízení a povinností pedagogických pracovníků. Je proto na řediteli školy, aby si je stanovil nejlépe v pracovním řádu vydaném podle ustanovení § 306 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení nemají sice školy a školská zařízení zřizovaná krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí zákonem stanovenou povinnost vydat pracovní řád, tuto povinnost mají pouze zaměstnanci škol zřizovaných Ministerstvem vnitra a zaměstnanci Policejní akademie. Nicméně lze jen doporučit, aby každá škola nebo školské zařízení měly své pracovní řády, v kterých budou blíže specifikovány pracovněprávní povinnosti pedagogických pracovníků a ostatních zaměstnanců školy. Školy mají své specifické podmínky, a je proto třeba zajistit nejen bezpečnost a ochranu zdraví pedagogických pracovníků a ostatních zaměstnanců škol, ale také ochranu majetku školy (školní knihovny, kabinety apod.).

Pro žáky a studenty je přímo školským zákonem stanoveno, že ředitel školy vydá školní řád a ředitel školského zařízení vnitřní řád, je to tedy jeho zákonná povinnost. Zákon také stanoví minimální obsah těchto předpisů. Školní a vnitřní řád musí obsahovat: podrobnosti k výkonu práv a povinností dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců ve škole nebo školském zařízení a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky, provoz a vnitřní režim školy nebo školského zařízení, podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a jejich ochrany před sociálně patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí, podmínky zacházení s majetkem školy nebo školského zařízení ze strany dětí, žáků a studentů.

V praxi by proto neměl být problém se stanovením povinností žákům a studentům z pohledu ochrany majetku školy.

Předpoklady odpovědnosti za škodu

Zákoník práce posuzuje škodu způsobenou zaměstnancem buď podle ustanovení o takzvané obecné odpovědnosti (ustanovení § 250 zákoníku práce) nebo podle některého ustanovení, jež upravuje jednotlivé druhy takzvané zvláštní odpovědnosti.

Jednotlivými druhy zvláštní odpovědnosti jsou: odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody (ustanovení § 251 zákoníku práce) odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (ustanovení § 252 až 254 zákoníku práce) odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů (ustanovení § 255 zákoníku práce) Základními a všeobecnými předpoklady pro všechny druhy škod jsou: škodní událost (jednání, opomenutí nebo jiná skutečnost způsobující škodu, následek) její následek (majetková újma, vlastní škoda) příčinná souvislost mezi škodnou událostí a následkem (škodou) Dalším obecným předpokladem je protiprávní úkon, spočívající v porušení právní nebo smluvní povinnosti. V našem případě to je porušení povinností uložených zaměstnanci, respektive žáku střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo studenti vyšší odborné školy v ustanovení § 250 zákoníku práce a popsaných výše a zavinění, které může být úmyslné nebo nedbalostní. A právě v otázce zavinění je zásadní rozdíl mezi systémem odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a mezi systémem odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavatelem zaměstnanci. Při posuzování obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli musí být toto zavinění zaměstnance prokázáno, neboť dikce ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce jasně stanoví, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naopak u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci se předpoklad „zaviněného porušení předpisů“ nestanoví. Této odpovědnosti se v teorii práva říká odpovědnost objektivní, aby se odlišila odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, která se nazývá odpovědností subjektivní.

V jednotlivých odpovědnostních systémech, zvláště pak pro případy zvláštní odpovědnosti, jsou stanoveny ještě další předpoklady vzniku odpovědnosti, jako například u odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů potvrzení o převzetí svěřených nástrojů, předmětů a podobně.

Mezi předepsanými předpoklady musí být dialektická souvislost, to znamená, že odpovědnost za škodu a povinnost k její náhradě nemůže vzniknout, jestliže kterýkoliv z předpokladů chybí.

Škodní událost a škoda

Pojem „škodní událost“ není v žádném právním předpisu definován. Znamená v podstatě skutečnost, která škodu způsobí, respektive kterou příslušný předpis spojuje s odpovědností za její výsledek, tedy za škodu a s ní spojenou povinností k její náhradě. Každá škodní událost má svůj okamžik vzniku, který se nemusí shodovat s okamžikem vzniku škody nebo jejího zjištění. Některé škody nastanou často mnohem později, než došlo ke škodní události. To je typické např. u škod na zdraví, kdy zaměstnanec v určitý den „D“ utrpí pracovní úraz a pak se léčí (třeba i celý rok) a až v okamžiku, kdy je ustálen jeho zdravotní stav, mu lékař vydá tzv. posudek bolestného a ztížení společenského uplatnění. Tento posudek se vydává zpravidla rok po tom, kdy došlo k poškození zdraví. A zde se právě vznik škodní události (den, kdy došlo k pracovní úrazu) a vznik škody – vznik práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění – liší třeba o jeden nebo o dva roky. Stejně tak často bývá i hmotná škoda zjištěna ještě později, než skutečně nastala, a tedy později, než došlo ke škodní události. Opět jednoduchý příklad: zaměstnanec má uzavřenu dohodu o odpovědnosti za schodek na hodnotách, které je povinen vyúčtovat. Svěřené zboží však ztratí nebo zčásti zcizí, nicméně vznik škody se však zjistí až s odstupem času, např. po roce, když je prováděna inventarizace.

Okamžik vzniku škodní události a okamžik vzniku škody mají však velký praktický význam pro běh lhůt, během nichž musí být právo na náhradu škody uplatněno a zajištěno, a také pro dokazování jednoho ze základních odpovědnostních předpokladů, kterým je příčinná souvislost mezi škodní událostí a nastalou škodou.

Pojem škodní událostí je tedy třeba chápat jako protiprávní úkon spočívající v lidském chování (konání nebo opomenutí) nebo událost, kterou byla škoda způsobena.

Vlastní pojem „škoda“ není rovněž v žádném právním předpise přímo definován. Ze všech ustanovení předpisů upravujících předcházení škodám, zjišťování škod a především odpovědnost za vzniklou škodu (tedy zejména z občanského zákoníku a ze zákoníku práce), z odborné literatury, z konstantní judikatury i z běžné praxe lze však „škodu“ definovat jako újmu, která nastala na majetku zaměstnavatele, zaměstnance nebo občana, na zdraví či životě zaměstnance nebo občana. Pro vznik odpovědnosti za škodu však musí jít o újmu vyjádřitelnou v majetkové sféře, to znamená vyjádřitelnou peněžním ekvivalentem. Některé škody však (vzniklé například usmrcením nebo živelnou pohromou) nejsou prakticky vůbec nahraditelné nebo není stanovena odpovědnost a povinnost k jejich náhradě.

Z hlediska odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci (tedy z pohledu pracovněprávních systémů odpovědnosti za škodu) se tedy škodou rozumí: újma, která nastala nebo se projevuje v majetkové sféře a kterou se majetek zničí nebo alespoň zmenší, újma, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, újma, která je napravitelná poskytnutím peněžní náhrady nebo jiným majetkovým plněním, popřípadě uvedením v předešlý stav (například vrácením peněz, opravou a podobně).

Škoda může vzniknout buď jednorázově (například zničením věci) nebo postupně v delším trvajícím procesu (například ušlý výdělek u škod na zdraví). Projevit se neboli nastat může škoda současně se škodnou událostí nebo kdykoliv později. Dodatečně může dojít také k její modifikaci. Škoda i povinnost k její náhradě se mohou dodatečně zvýšit nebo snížit například na základě rozhodnutí soudu.

Okamžikem vzniku škody, jehož správné zjištění má klíčový význam i pro běh promlčecích nebo prekluzivních (propadných) lhůt, se rozumí okamžik, kdy skutečně došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele nebo jiného poškozeného, a nikoliv okamžik, kdy se poškozený o hrozící nebo dokonané škodě dozví, či dokonce okamžik, kdy mu je rozhodnutím soudu přiznáno právo vymáhat na škůdci škodu formou zaplacení. Škodou z hlediska rozsahu a předmětu náhrady škody pro zaměstnance se rozumí: škoda skutečná, spočívající ve zmenšení hmotného majetku poškozeného, která vyjadřuje především úplné nebo částečné znehodnocení majetku v důsledku zničení, poškození nebo ztráty věcí, vynaložení nákladů, které by bez škodné události poškozený nemusel vynaložit (například dopravné, poštovné a podobně), znemožnění výkonu majetkových práv poškozeného a zbytečně vynaložených nákladech, to, co poškozenému ušlo.

Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednotlivými předpoklady, zejména mezi příčinou škody a jejím následkem, nejsou její znaky v právních předpisech blíže vymezeny. Pro prokázání existence škody je třeba použít všech zjištění svědčících o vzájemném vztahu a souvislosti jednotlivých jevů a skutečností. Příčinná souvislost musí existovat i u případů objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Důležitou zásadou při posouzení existence příčinné souvislosti je, že musí jít o souvislost přímou, která není a nesmí být přerušena jinou událostí.

Protiprávním úkonem se rozumí jednání nebo opomenutí povinného subjektu, kterým je porušen právní předpis, právní a smluvní povinnost. Protiprávnost úkonu spočívá nejen v přímém porušení závazku nebo jiné právní povinnosti, ale také v tom, že je obchází. Protiprávnost úkonu lze často posoudit i podle trestněprávních předpisů. Ovšem pro otázky odpovědnosti za škodu jde o pojem značně širší.

Existence protiprávního úkonu však nemusí mít v každém případě za následek škodu, viz například kdy poškozený neuplatní své právo na náhradu škody z titulu odpovědnosti za vady nebo v případě zaměstnavatele právo na náhradu škody z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, neboť jde o škodu bagatelního rozsahu.

Protiprávnost úkonu (na rozdíl od zavinění) má subjektivní charakter, není závislá na vědomí a vůli subjektu, který za škodu odpovídá. Některé úkony mající obecně protiprávní charakter (například jednání zaměstnance při odvracení hrozící škody), nezakládají vůbec škodní odpovědnost (ustanovení § 251 zákoníku práce). V ustanovení § 250 zákoníku práce o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je protiprávnost úkonu vázána na existenci dalších předpokladů, zejména na plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním.

Zaviněním se u zaměstnance rozumí vnitřní psychický vztah k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, založený na jeho vědomí a vůli. Podle těchto dvou složek se rozeznávají dvě formy zavinění: zavinění úmyslné, tedy případ, kdy zaměstnanec – věděl, že může protiprávním úkonem způsobit škodu a chtěl ji způsobit (jde o takzvaný úmysl přímý) nebo – věděl, že může protiprávním úkonem škodu způsobit a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (jde o takzvaný úmysl nepřímý neboli eventuální).

Pro případ odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce stačí zásadně pouhý úmysl nepřímý nebo eventuální.

zavinění z nedbalosti, tedy případ, kdy zaměstnanec – věděl, že může protiprávním úkonem způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (jde o takzvanou nedbalost vědomou) – nevěděl, že jde o protiprávní úkon, kterým může způsobit škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (jde o takzvanou nedbalost nevědomou). Pro případ odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce stačí pouze nedbalost nevědomá.

Zavinění zaměstnance má nejenom význam pro založení škodní odpovědnosti, ale i pro stanovení způsobu a rozsahu náhrady škody. U úmyslných škod je zpravidla stanovena povinnost k jejich úplné náhradě a pro jejich uplatnění jsou stanoveny delší lhůty. Při posuzování odpovědnosti za škodu je třeba pečlivě zkoumat i možné zavinění odpovědného vedoucího zaměstnance a poškozeného zaměstnavatele. Přitom je třeba hodnotit takzvanou míru odpovědnosti za zavinění jednotlivých subjektů vyjadřovanou zpravidla procentuálně k celkové škodě, která má především vliv na požadovanou výši náhrady škody. V některých případech se však při společné odpovědnosti více osob stanoví náhrada i podle jiných kritérií. Klasickým příkladem je v této souvislosti určování podílu náhrady jednotlivých zaměstnanců, kteří na základě dohody o společné odpovědnosti odpovídají za schodek.

Obecná odpovědnost zaměstnance

Jak vyplývá z ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce, zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podmínkou vzniku odpovědnosti zaměstnance je vznik škody. Není-li škoda, nemůže být ani odpovědnost za ni. Podle ustanovení § 250 zákoníku práce o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, se posuzují takové případy škody, která vznikla zaviněným protiprávním jednáním zaměstnance a není upravena žádným jiným speciálním ustanovením zákoníku práce. Při obecné odpovědnosti zaměstnance je zaměstnavatel povinen prokázat, že zaměstnanec porušil právní povinnost, tedy že jednal protiprávně, že šlo o jeho zaviněné jednání nebo opomenutí a z toho důvodu vznikla škoda a v jaké výši.

Přitom je třeba prokázat přímou příčinnou souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou a také to, že tato škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním hodnotíme jako protiprávní jednání. Jde o porušení závazků, které vyplývají jednak obecně z pracovního poměru a jednak jsou sjednány nebo uvedeny v pracovní smlouvě. Jde především o porušení povinností uložených právními předpisy, pracovními řády, vnitřními předpisy zaměstnavatele a pokyny vedoucích zaměstnanců, které jsou vydány k jejich konkretizaci.

Zároveň je však nutné prokázat, že jde o zaviněné porušení takových povinností, tedy o takové jednání či opomenutí, které chápeme jako jednání či nedbalost. Zatímco u obecně závazných právních předpisů, z nichž může porušení povinnosti vyplynout, není rozhodující, zda zaměstnanec s tímto předpisem byl seznámen. U vnitřních předpisů zaměstnavatele je však nutný důkaz o tom, že zaměstnanec porušil povinnost, která vyplývá z předpisu, s kterým byl řádně seznámen nebo kterou si musel alespoň uvědomit nebo ji obecně předpokládat.

Škodou je pak vyjádřeno snížení majetku, který je možno vyčíslit v korunách. To totiž odlišuje škodu v právním pojetí od škody v lidovém hovorovém pojetí. Tato škoda však musí také vzniknout v situaci, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly nebo když je jeho jednání v přímé souvislosti s ním, respektive když je škoda přímým důsledkem takové jeho činnosti.

Sám obsah pojmu plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je velice široký. Detailně je propracován v ustanoveních § 273 a § 274 zákoníku práce.

Ustanovení § 273 zákoníku práce v odstavci 1 a 2 charakterizuje pojem plnění pracovních úkolů jako: výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru – výklad tohoto pojmu nečiní v praxi až tak velké problémy, vždy je třeba vyjít především z pracovní smlouvy a ze sjednaného druhu práce, případně z pracovního řádu či jiného předpisu zaměstnavatele, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele – zákoník práce sice již podstatně omezil možnost zaměstnavatele převádět a překládat zaměstnance, ale může jít o situaci, kdy zaměstnanec obdrží příkaz nadřízeného, který sice nepatří do jeho pracovní náplně, a přesto ho vykoná, pracovní cestu – čímž se rozumí cesta z bydliště nebo pracoviště zaměstnance na pracoviště nebo do místa výkonu práce, jež je cílem pracovní cesty a zpět včetně vlastního výkonu práce na pracovní cestě s tím, že za pracovní cestu se nepovažuje cesta v rámci obce zaměstnancova pravidelného pracoviště, činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele – tím se rozumí práce, která sice nepatří do pracovní náplně zaměstnance nebo nebyla zaměstnanci výslovně přikázána, ale zaměstnanec ji konal veden snahou prospět zaměstnavateli, dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem – s těmito případy se dnes setkáváme zřídka, většinou jde o sponzorské akce. Ustanovení § 274 zákoníku práce pak vyjmenovává úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jsou to: úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení – těmito úkony je například převlékání zaměstnance do pracovního oděvu, umývání zaměstnance po skončení práce (zde je třeba odlišit zda a v jakém rozsahu je nezbytné, podle toho, jak se zaměstnanec při práci ušpinil), příprava pracovního nářadí, nástrojů a uvedení strojů do provozu, úkony v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim, školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo dobrovolnou organizací, případně orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Ustanovení § 274 zákoníku práce v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů však výslovně vylučuje cestu do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření a vyšetření ve zdravotnickém zařízení a cestu k nim a zpět, která není konána v objektu zaměstnavatele.

Tímto rozsahem pojmů „plnění pracovních úkolů“ a „úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“ je tedy naznačeno, v kterých případech škoda způsobená zaměstnancem je posuzována podle pracovněprávních předpisů jako škoda.

Posledním a nejcitlivějším bodem důkazu o zavinění zaměstnance, z něhož vznikla škoda, je ovšem prokázání přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou. Nejde totiž o jakoukoliv souvislost, tedy i nepřímou, ale výhradně o přímou příčinnou souvislost. Velmi často se tato záležitost posuzuje ze známého filozofického (a jistě správného) hlediska, že vše souvisí se vším. Jakmile je však tento filozofický názor zaměněn s důkazem o přímé příčinné souvislosti, dochází zcela jistě k chybným závěrům.

Většinou je totiž dáno, že okolností, za nichž dochází ke škodě, je více. A je tedy nutno vytipovat, zda by i bez některých těchto okolností ke skutečné škodě došlo. Mnohdy je výsledek – škoda – ztotožňován s protiprávním jednáním zaměstnance, aniž by se prokázalo, že ke škodě došlo výlučně jeho zaviněným protiprávním jednáním nebo z podstatných důsledků takového jednání.

PříkIad: Ukažme si alespoň jeden z takových příkladů, kdy je možno tutéž situaci a výsledek – škodu – hodnotit různým způsobem. Zaměstnanec má natřít okna zvenku a zevnitř. Protože je poměrně větrné počasí, přikáže mu jeho vedoucí, aby si zajistil tato okna proti případnému pohybu. Zaměstnanec tento příkaz nesplní – jedná tedy zaviněně a protiprávně. V prvém případě vítr narazí okenici na zeď takovým způsobem, že se okenní sklo rozbije. Zaměstnanec odpovídá za tuto škodu, která vznikla zaviněným protiprávním jednáním, a to přímo z důvodu porušení stanovené povinnosti.

V druhém případě rozbije sklo volně se pohybující okenice, padající taška ze střechy. Zaměstnanec za tuto škodu neodpovídá, protože chybí důkaz přímé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou škodou.

Při obecné odpovědnosti tedy zaměstnavatel prokazuje všechny zmíněné podmínky a pokud se mu tento důkaz nepodaří plně prokázat, nemůže být dána odpovědnost zaměstnance za škodu.

V některých případech dojde sice ke vzniku škody, ale zaměstnanec za ni neodpovídá, neboť se jedná o škodu, kterou: způsobil zaměstnanec stižený duševní chorobou, za předpokladu, že nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky (ustanovení § 261 zákoníku práce), nebo způsobil zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo ohrožující život nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

První případ spočívá v posouzení, zda zaměstnanec, který jako subjekt protiprávního jednání nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Proto zaměstnanec, který byl stižen duševní poruchou a neuvedl se do takového stavu, ve kterém není schopen své jednání ovládat či posoudit jeho následky, neodpovídá zaměstnavateli za způsobenou škodu. Z toho vyplývá, že v okamžiku vzniku škody je odpovědnost konkrétního zaměstnance sice dána, ale při určení výše náhrady škody se k těmto skutečnostem přihlíží.

Ustanovení § 261 zákoníku práce dále k tomuto případu stanoví, že zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládat své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu vzniklou, respektive způsobenou. A posléze ustanovení § 261 odst. 3 zákoníku práce k tomu dokládá, že za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobí úmyslným jednáním proti dobrým mravům. V tomto případě zákoník práce připouští, aby zaměstnavatel mohl požadovat i náhradu jiné škody než škody skutečné, a to tehdy, jestliže byla způsobena úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Jsou-li tedy splněny podmínky stanovené v ustanovení § 261 odst. 3 zákoníku práce, je odpovědnost zaměstnance podle ustanovení § 250 zákoníku práce větší než odpovědnost za skutečnou škodu.

Druhým případem, kdy zaměstnanec neodpovídá za způsobenou škodu, je škoda, kterou způsobil zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo ohrožujícího život nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

Pokud je však prokázáno, že za vzniklou škodu z naznačených důvodů zaměstnanec odpovídá, je povinen ji uhradit. Zákonodárce dává zaměstnanci v této souvislosti možnost volby mezi úhradou skutečné škody, a to v penězích, nebo odčiněním tím, že poškozenou věc uvede v předešlý stav (ustanovení § 257 odst. 1 zákoníku práce).

Je tedy především věcí volby zaměstnance, pro který způsob náhrady škody se rozhodne. Naturální restituci neboli uvedení v předešlý stav si ovšem nelze vynucovat právními prostředky. V praxi je při naturální restituci (například při opravě poškozené věci a podobně) zpravidla nutná součinnost poškozeného zaměstnavatele.

Náhrada škody v penězích, jak vyplývá z ustanovení § 257 zákoníku práce u škod způsobených z nedbalosti, je omezena čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Omezení rozsahu náhrady škody má i v současných podmínkách svá opodstatnění, neboť i malá nedbalost zaměstnance může způsobit značnou škodu. Maximální limit výše náhrady škody však v praxi zvyšuje podíl zaměstnance na úhradě vzniklé škody a v řadě případů ji umožňuje nahradit zcela. V praxi bude zřejmě v této souvislosti činit největší problém výpočet průměrného výdělku. Ve smyslu ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce se vypočítává z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v tomto rozhodném období. Rozhodným obdobím je vždy předchozí kalendářní čtvrtletí.

Omezení výše náhrady škody čtyřapůlnásobkem zaměstnancova průměrného výdělku neplatí v případě, že škoda byla způsobena v opilosti, kterou si zaměstnanec sám přivodil, nebo po zneužití jiných návykových látek (ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce).

Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku (ustanovení § 257 odst. 3 zákoníku práce).

Rozsah náhrady se u každé škody a u každého zaměstnance posuzuje zcela samostatně podle ustanovení § 257 zákoníku práce. Obecně platí, že výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel a způsobíli škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši náhrady ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil. Zaměstnavatel tedy podle nyní platné právní úpravy – pokud nechce – nemusí na zaměstnanci ani vymáhat vzniklou škodu. Tato změna není nová, již před lety byla zavedena do starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb. s odůvodněním, že v praxi bude záležet pouze na poškozeném zaměstnavateli, zda vůbec a v jaké výši, bude náhradu škody na zaměstnanci požadovat. Tím však ještě není vyřešena vlastní otázka vypořádání vzniklé škody v účetní evidenci zaměstnavatele. Přestože zaměstnavatel zaměstnanci škodu tak říkajíc „odpustí“, nemůže si ji odepsat v nákladech, ale až po zdanění ze zisku. To platí také pro vztah škola – žák nebo student a pro vztahy právnická nebo fyzická osoba (zaměstnavatel), na jejíchž pracovištích se uskutečňuje praktické vyučování, při kterém dojde ke škodě.

Pro případy, kdy by zaměstnavatel odmítal jakékoliv snížení náhrady škody, stanoví zákonodárce v ustanovení § 264 zákoníku práce, že z důvodů hodných zvláštního zřetele může soud náhradu škody přiměřeně snížit.

Podle ustanovení § 263 zákoníku práce zaměstnavatel projedná výši požadované náhrady škody do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá. Uzná-li zaměstnanec závazek nahradit škodu v určené výši a dohodne-li s ním zaměstnavatel způsob úhrady, je zaměstnavatel povinen uzavřít dohodu písemně, jinak je dohoda neplatná. Zvláštní písemné dohody však není třeba, jestliže již byla škoda uhrazena. Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady s výjimkou náhrady nepřesahující 1 000 Kč je zaměstnavatel povinen projednat s odborovou organizací. Způsobil-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený orgán po projednání s vyšším odborovým orgánem. Toto ustanovení je dokladem toho, že náhrada škody u škod způsobených z nedbalosti má mít především výchovný charakter. Přestože zákoník práce ani školský zákon neobsahuje výslovné ustanovení o tom, s kým se má náhrada škody za žáka nebo studenta projednat a jak se má uplatnit, je logické, že v případě žáka nebo studenta se musí celá záležitost náhrady škody řešit spolu se zákonnými zástupci, tím spíše, pokud se jedná o nezletilé žáky nebo studenty.