Počáteční chaos; jen omezená podpora ze strany ministerstva; týden až dva školy potřebovaly, než si vybudovaly digitální cesty, jak znova oslovit žáky; velké rozdíly mezi školami a tisíce dětí, které zůstaly pro distanční vzdělávání nedosažitelné. V tom se situace od poloviny března v České a Slovenské republice prakticky nelišila, jak ukázaly první dvě online debaty organizované na začátku května českým a slovenským SKAV. Podobné to bylo se zátěží učitelů, zvláště těch, kteří kromě online vyučování ještě museli zvládat pomoc vlastním dětem. A shodně v obou zemích rychleji než úřední struktury zareagovaly neziskové organizace, nabízející pomoc učitelům i rodičům, ale i sama rodičovská a učitelská veřejnost, která se zorganizovala prostřednictvím sociálních sítí.
Na Slovensku na distanční vzdělávání reagovali koordinovaněji
Tomáš
Feřtek
předseda správní rady informačního střediska o vzdělávání EDUin
Důležitost subsidiarity
Slovenská situace byla o to komplikovanější, že ministerstvo bylo kvůli povolebnímu střídání vládních garnitur dlouhodobě nefunkční. Přesto slovenská strana zareagovala koordinovaněji. Zatímco v České republice vzniklo hned několik webových rozcestníků a stránek, kde bylo možné získat nějakou pomoc či inspiraci pro učitelskou práci, na Slovensku se podařilo prosadit společný portál, na němž spolupracovala nová ministerská garnitura spolu s neziskovým sektorem (ucimenadialku.sk). Ještě výraznější rozdíl byl v koordinaci přes sociální sítě. V České republice sehrála klíčovou roli již dříve existující facebooková skupina Učitelé+, ale projektů nabízejících pomoc bylo opět více (stránky projektu Učitel naživo, rozcestník #UcitOnline, organizovaný EDUinem). Na Slovensku se opět podařilo hlavní pomoc soustředit pod jednu adresu. Rodiče žáků v domácím vzdělávání se rozhodli podělit se o své zkušenosti v rámci facebookové skupiny Zavretá škola, která má aktuálně přes 30 000 členů.
Klíčová zkušenost, kterou diskutující v debatách zmiňovali, je užitečnost subsidiarity, tedy postupu, kdy se problém řeší pokud možno na nejnižší možné úrovni, nejlépe tam, kde vznikl. Platí to jak na úrovni celého vzdělávacího systému, tak jednotlivé třídy. Pokud učitel zjistí, že si žák v systému distančního vzdělávání poradí sám, je dobré mu tuto samostatnost v plnění úkolů a komunikaci s učitelem poskytnout. Koneckonců to je hlavní, i když nepředpokládaný přínos pandemické krize a distančního vzdělávání. Samostatnost a pomoc na vyžádání, to platí pro žáky i pro školy. Jakkoli se mezi oběma skupinami najde množství těch, kteří čekají na pokyn shora.
Ale vzhledem k pomalé reakci ministerstev školství se v obou zemích musely v prvních týdnech školy zařídit samy. Tedy vybrat vhodné online prostředí pro komunikaci sborovny, pro komunikaci se žáky, pro zadávání i odevzdávání úloh. Je logické, že cesty byly velmi různé a zásadní rozdíly v metodách i schopnosti škol reagovat zmiňovali všichni diskutující. Pokud do takového terénu vstoupí se zpožděním direktiva či nařizující metodika ministerstva, fakticky způsobí více škody než užitku. V takové situaci je spíše vhodné doporučovat, nabízet pomoc těm, kteří o ni požádají, a spíše skenovat terén, vyhledávat vyhovující řešení a nabízet ho těm, kteří ho nejsou schopni najít sami. I takových škol bylo a je v obou zemích velké množství. Týká se to nejen způsobů a organizace výuky – kolik hodin denně, kolikrát v týdnu, přímá výuka nebo „převrácená třída“ –, ale například i hodnocení, respektive sebehodnocení žáků, organizace zpětných vazeb od žáků i rodičů a přizpůsobování výuky „objednávce“.
Zpochybnění hierarchického modelu řízení
Tento postup se ale ministerstvům dařil jen omezeně. To souvisí s dalšími dvěma „aha momenty“, které vyplynuly z dosavadní, dvouměsíční zkušenosti. Změna situace a přechod na vzdálenou komunikaci ukázaly, jak zastaralý je hierarchický a mocenský model řízení. Nejen na úrovni ministerstev a škol, ale i ředitelů a učitelů, respektive učitelů a žáků. Směrnice, příkazy, známky a docházka, to vše se stává v takové situaci nicotným. Digitální prostředí výrazně oslabuje nadřízené pozice. V běžné výuce je možné mocenskými prostředky – známkami, poznámkami a přímými direktivami – přinutit žáky, aby poslouchali bez odmlouvání i to, co je nezajímá nebo co pro sebe považují za neužitečné. V online výuce, zdůrazňovali opakovaně diskutující, musíte hodinu nastavit tak, aby žáci měli důvod se do ní přihlásit. To vás donutí k zásadní změně myšlení.
Druhý klíčový moment s tím úzce souvisí a v debatě se opět objevoval vícekrát. Změna podmínek vzdělávání jasně ukázala, jak nutná je redukce učiva. Velmi přesně to popsal jeden z diskutujících, jinak ředitel základní školy: „Je to, jako když po léta shromažďujete krámy, manželka vám říká: ‚Vyhoď to,‘ ale vy máte ty zbytečnosti rád. Jenže pak se stěhujete a přijede malý náklaďák. Musíte se rozhodnout, co je opravdu důležité. A zjistíte, že se bez většiny těch věcí obejdete docela snadno.“
Záznamy a zápisy z pěti debat cyklu Nouzový stav ve vzdělávání / řešení a příležitosti v ČR a SR najdete na stránkách a https://www.eduin.cz/.