PhDr. Václav Trojan, Ph.D. - strana 2

No Future Autor mnohé čtenáře provokuje už svým jménem, přesto knihu všem doporučuji. Je stejně jako Bob provokativní, ale vyvážená. Strefuje se do nevyhovujícího pojetí vzdělávání stejně jako do...

Milé kolegyně a kolegové, rád si ve svých článcích hraji se slovy, a je mi proto líto, když některé z nich postupně dostane negativní náboj, který si nezaslouží a za který ono samo o sobě vůbec nemůže. Ruku na srdce, v oblasti vzdělávání jich také několik máme – třeba kompetence, portfolio, kurikulum nebo sousloví školní vzdělávací program. A o něm si chci dnes s vámi povídat.

Jednou z mnoha oblastí, které máte jako ředitelky a ředitelé dnes na starosti, je další vzdělávání pedagogických pracovníků. Jde o oblast na první pohled zcela jasnou, bezproblémovou, konsenzuálně přijímanou, a přitom obestřenou tolika mýty a nánosy zvykového práva.

V úvodním článku naší rubriky jsem se dotknul toho, že ředitel školy (a samozřejmě každý vedoucí pracovník) má více pravomocí než jeho podřízení. Má k tomu také více odpovědnosti, tím pádem se musí řídit větším množstvím předpisů a jeho rozhodnutí se může neznalému člověku zdát zbytečně konzervativní. Věřte tomu, že odpovědnost ředitelky i ředitele školy je hodně těžká opice, která potměšile sedí na rameni a nechce seskočit ani o víkendech či letních prázdninách.

Odnepaměti stavíme mosty, aby spojovaly břehy, zkracovaly cestu a vůbec usnadňovaly komunikaci. Stačí stát na břehu široké řeky a člověk si uvědomí, jak může být na druhý břeh daleko. Věřím tomu, že nová rubrika našeho nového časopisu bude takovým mostem spojujícím nejen ředitelnu a sborovnu, ale také pracovníky školy pohybující se v různých pracovních rolích či funkcích.

Velice rádi vzpomínáme s kolegyní Hankou na dobu zakládání školy pár měsíců po listopadu 1989. Nechci staromilsky lamentovat nad utíkajícím časem, naopak mi do linky našeho letního čísla vlezla dávno zasunutá vzpomínka týkající se spolupráce s rodiči.

Od napsání následujícího textu uplynulo šest let, vyšel v časopise Řízení školy i byl zařazen do knihy 55 úvah o českém školství. Možná byl tehdy hodně kritický, ale dodnes jeho myšlenky v části ředitelského terénu rezonují právě kvůli nevyváženosti rolí. Berte jej jako odraz názorů z roku 2014, třeba se leckde věci posunuly správným směrem...

Slovo úvodem Václav Trojan, editor Letního speciálu Řízení školy, lektor a autor publikací pro management škol Rok se s rokem schází a po náročném školním roce je vidět na...

Milé ředitelky a ředitelé, dobře vím, jaké období máte za sebou. Neočekávatelná událost (moc se mi líbí termín jednoho zajímavého autora, který těmto zvláštním jevům říká černé labutě) v podobě uzavření škol obrátilo řadu věcí úplně naruby.

Během dokončování rukopisu své další knížky, věnované (jak jinak) ředitelkám a ředitelům českých škol, jsem našel čas na pohled zpět. Jednak pro ověření informací, pro utřídění myšlenek a také pro připomenutí, o čem všem se už v otázce ředitelů škol mluvilo, co bylo označeno jako úskalí, a co všechno už by tedy mělo být vyřešeno. Nebo je naivní si myslet, že cíl stanovený v roce 2000, 2005 či 2015 bude na jaře 2020 splněn nebo alespoň nebude kladen na stůl jako čerstvá novinka?

Česká škola má jednu z nejvyšších hodnot kurikulární autonomie ze všech zemí, je legislativně vyjádřena povinností vytvořit a realizovat vlastní školní vzdělávací program. Kapitola vymezuje pojem kurikulum a objasňuje význam autonomie právě v této oblasti. Školní vzdělávací program je zároveň velikou výzvou umožňující přetavení této povinnosti do obrovské příležitosti pro rozvoj školy. Je správné jej chápat jako plán cesty, nástroj komunikace pedagogického uvažování, vizitku školy i vyjádření množiny hodnot, které pracovníci školy věří. Tento dokument nemůže kvalitně udělat kdokoli zvenčí. Klíčovými slovy této oblasti podle kritérií ČŠI jsou srozumitelnost, přehlednost, otevřenost a hlavně – jasné důkazy o tom, že se pedagogové se svým programem ztotožňují a samozřejmě s ním pracují. Cílem práce školy tedy není sestavení či napsání školního vzdělávacího programu. Jde o proces, který prakticky nikdy nekončí. Úlohou vedení školy je vytváření podmínek, soustavná práce s lidmi a jejich motivace. Je pravda, že na některých školách přetrvává formální pohled a učitelé svému programu nevěří. Byl bych moc rád, kdyby následující text pomohl čtenářům přemýšlet o školním vzdělávacím programu tak, jak si to skutečně zaslouží – jako o společné cestě celého pedagogického týmu.

Nikoho z nás před pár týdny nenapadlo, co budeme nyní prožívat. Najednou jsme v situaci, kdy se běžné věci staly nedostupnými a naopak něco dříve nepředstavitelného se stalo každodenní realitou. Školy jsou zavřené, dětem chybí každodenní kontakt s jejich vrstevníky, rodiče zjišťují, že tak často znevažovaná učitelská práce vůbec není jednoduchá.

Slovo závěrem PhDr. Václav Trojan Ph.D. Vážené čtenářky a vážení čtenáři, předchozí články jistě plasticky ukázaly, co se muselo dít v hlavách mnoha ředitelek a ředitelů našich škol, jejich...

V květnovém vydání časopisu Řízení školy bude věnován velký prostor uzavření škol, distančnímu vzdělávání a všemu, co tato zajímavá doba přináší. Dovolte utřídění názorů převážně ředitelů škol, kteří se podělili o svoje zkušenosti…

V českých školách je poslední dobou hodně změn a slýcháme od ředitelů, že je potřeba mít trochu klidu na práci. Přesto se odvažujeme přijít s tématem řízení změny a ukázat, že právě v době častých změn a neodhadnutelné budoucnosti je žádoucí se v procesu změny dobře orientovat. Změna má svoje etapy, svoje zákonitosti a jistě v nich najdete inspiraci. Každá škola je samozřejmě v jiné situaci, má jiné okolí, různé zřizovatele, rodiče, žáky. Přesto existují jisté rámce a zákonitosti, o nichž bychom doporučovali řediteli školy přemýšlet a citlivě je aplikovat na prostředí své vlastní školy. To, co je pro nějakou školu samozřejmostí, může být pro jinou školu poměrně velikým oříškem, což ovšem neznamená, že se nemá ředitel o proměnu pokoušet. Samostatnou otázkou je zvládání negativních reakcí, které často změna či pouhá informace o jejím plánování přináší. Lidé ovšem vůbec nemusejí být pohodlní, špatní či konzervativní, ale nemusejí změnám rozumět, mohou se obávat, mohou mít málo informací či špatné zkušenosti s jinými změnami. Je dobré pochopit možné příčiny nesouhlasu členů týmu, přemýšlet o nich a v co nejvyšší míře je eliminovat – třeba otevřenou a jasnou komunikací, podporou i vtažením pracovníků do jednotlivých etap řízení změny.

Hospitační činnost lze chápat a realizovat různě. Buď jako nahodilý vstup do jedné z mnoha vyučovacích hodin, nebo systematický proces sloužící k získání co největšího množství impulsů a zpětné vazby z přímé vyučovací situace. Jako kontrolní prvek sloužící k posouzení učitelovy práce nebo kolegiální vstup sloužící oběma stranám. Nebo třeba jako povinnost, na kterou ředitelkám a ředitelům poslední dobou vůbec nezbývá čas, nebo lze hospitaci brát jako nezbytnou věc, bez níž není možno být skutečným pedagogickým lídrem. Následující text provede čtenáře hospitací z různých úhlů pohledu a bude jen na něm, jak se tuto činnost tradičně se pojící pouze s osobou ředitele školy bude dívat dál. Naštěstí je málo takových slov, která vyvolávají v pedagogickém terénu a mezi učiteli tolik obav, otazníků a nepochopení, jako je tomu u slova hospitace. Je označována za základní nástroj řízení pedagogického procesu, jako takovou ji chápou ředitelé škol i samotní učitelé a přitom její využívání je ve skutečnosti malé a může přinášet efekt tzv. hospitačního paradoxu, kdy na základě poznatků z jedné vyučovací hodiny chceme hodnotit veškerou práci učitele. Přitom se mu zrovna hospitovaná hodina nemusela podařit, mohl být nervózní, stejně to platí i s opačným směrem.

Mám radost z toho, že se o vzdělávání stále více hovoří v souvislostech konkrétního regionu. Osloví to lidi v místě žijící, rozumějí věcem jistě více než obecným proklamacím. Náš region, naše okolí si mnohem plastičtěji představíme a dokážeme o něm přemýšlet s větším zaujetím a znalostí věci, vše je nám nějak bližší a srozumitelnější.

Někde se Strategie 2030+ teprve dokončuje a cizeluje, někde se bez velkých okolků již naplno žije, bez přehánění. Někde se bude řadu měsíců vymýšlet, jak, kdy a kdo bude tuto celostátní strategii implementovat, někde se naopak přímo v terénu naplňují její myšlenky a klíčová slova, mezi nimiž chci vyzdvihnut spolupráci, podporu a vzájemné sdílení názorů, zkušeností a inspirací. Nahlas je třeba stále dokola připomínat, že konkurenční, až nepřátelský vztah ve vzdělávání nepomůže nikomu a že společné uvažování není žádný ideologický návrat zpět.

Autoevaluace nebo vlastní hodnocení? V některých pramenech jsou slova užívána jako synonyma, někde je autoevaluace chápána více systematicky a celostně. V běžné školní praxi není tak důležité akademické rozlišení jako prostý význam tohoto procesu, který přináší cenné informace zejména těm, kteří ji provádějí. Základní rozdíl v pojetí obou pojmů je v plánování a časovém vymezení. Na rozdíl od hodnocení, které může být nahodilé a týká se pouze uplynulých dějů, je evaluace činnost systematická, plánovaná a spojující budoucnost školy s její reflektovanou minulostí. Právě tímto spojením časových rovin, které nepojmenovává pouze minulost školy, ale pomáhá jejímu dalšímu rozvoji, je autoevaluace pro školu potřebná a autoevaluační aktivity nelze nahradit jinými činnostmi či zdroji informací. Navíc spojením autoevaluace (vnitřní pohled) a evaluace či hodnocení (vnější pohled ČŠI či zřizovatele) získáme velice plastický pohled na činnost konkrétní školy. Aktéři autoevaluace jsou samotní pracovníci školy od ředitele přes střední management až po ostatní pracovníky školy. Jen na nich totiž záleží, jak bude autevaluace plánovaná, realizovaná i reflektovaná, jak vážně ji budou všichni brát a hlavně – jak s ní a získanými výsledky budou dále pracovat.

Mnohokrát se stalo, že nějaké slovo postupně ztratilo svůj sémantický význam a začaly se na něho nabalovat citově zabarvené konotace, v horším případě negativního rázu. Případů bychom našli dost, stačí třeba již Janem Nerudou používané slovo soudruh (velice rád čtenářům připomenu jeho Balady a romance), ve vzdělávacím prostoru je používaným příkladem slovo kompetence. Sémanticky neutrální slovo časem získalo u mnoha pedagogických pracovníků negativní zabarvení a je na nich poznat, že s ním také negativně zacházejí.