Úspěch žáka

Jsou tací mezi námi, kteří tvrdí, že dětem ve všem ustupujeme, snižujeme nároky ve všech oblastech vzdělání i života, naopak jim jen maximálně vycházíme vstříc v jejich požadavcích, snažíme se naplnit jejich práva. V celém tom jejich nicnedělání je navíc neustále omlouváme, nedáváme jim objektivní, tedy zejména negativní zpětnou vazbu, dokonce je nedoporučujeme srovnávat, známkovat a dávat pětky, takže v dospělosti z nich nic pořádného nebude. Všechno jen budou chtít dostávat a nic nebudou dávat. Budou se orientovat na snadné a rychlé „zisky“, zatímco my dobře víme, že k výsledkům vede zpravidla dlouhodobá a namáhavá práce. A případná pozitivní náhoda je jen třešnička na dortu, která přijde nebo taky ne. Spoléhat na ni nelze.

Chcete být v životě úspěšný, nebo spíše šťastný? Jak najít svůj skrytý potenciál? Až osmdesát procent lidí nevyužívá své silné stránky. Zjednodušeně řečeno – svět běží jen na dvaceti procentech svého potenciálu. Přitom najít svůj potenciál nemusí být nikterak složité.

Proti větám, že děti otužujeme pro dospělost, když jim neumetáme všechny cestičky, že i neúspěchy jsou v posledku v jejich prospěch, nelze nic namítat a proti jejich údernosti se lze jen obtížně bránit. V těsném příbuzenství je myšlenka, že dítě si má odmala zvykat na prohry a neúspěchy, že nemůže jen vyhrávat. Jenže podobně jako jiné záležitosti týkající se života člověka, tedy i dítěte, tak i v tomto případě je vše poněkud složitější a pestřejší, než uvádějí zmíněné a zdánlivě neprůstřelné teze. Uvedené věty odrážejí jen dílek reality a možná někdy jen velmi marginální.

Jak docílit toho, aby se žáci rádi a dobře učili? Aby uměli být ve škole – a později jako dospělí v práci i v osobním životě – spokojeni? Aby zvládali nečekané události, např. distanční výuku? Jaké dovednosti a schopnosti jsou k tomu potřebné a jak může škola pomoci?

Na neúspěšné děti se běžně díváme jako na méně nadané. Často navíc vyrůstají v nepříliš podnětných rodinách, což vnímáme jako znevýhodňující okolnost. Nedostatečné výsledky však v posledku stejně ve všech případech připisujeme samotnému dítěti. Je to zřejmé z různých výroků: „kdyby se víc snažil“, „jen kdyby trochu chtěl“… Podobně kolem vysvědčení zaznívají diskuse, jestli máme děti odměňovat za pěkné známky a trestat za špatné. Připisujeme tím dětem mnohem silnější  kompetence i zodpovědnost za vzdělávací výsledky, než vůbec ve skutečnosti mohou mít. A tímto pohledem se zároveň dostáváme do velmi nevýhodné pozice a výrazně si tím omezujeme možnosti vlastního působení.