Tělesný trest

Pro vzdělávací část školního působení máme k dispozici všelijaké didaktiky, metodiky i předmětové komise, vychytávky, pomůcky, zamýšlíme se nad tím, jak to udělat, aby se všichni žáci naučili co nejvíc. Vždyť to je přece hlavní poslání školy! Jenže na to, aby se děti ve škole chovaly tak, aby se mohly a chtěly co nejlépe učit, aby snad dokonce byly v pohodě, aby se učitel mohl plně a v přiměřeném klidu věnovat výuce, však máme velmi jednoduché postupy.

Společnost se neustále vyvíjí. S fyzickým ubližováním, vlastně s jakýmikoli fyzickými tresty u dětí, si patrně dříve či později formálně a snad i fakticky poradíme. Přestože zatím stále ještě podstatná část veřejnosti obhajuje jejich vhodnost, byť jistě zejména v útlém věku a ve velmi mírné podobě. Zásadní překážku jejich odstraňování ze života spatřují v tom, že dospělí nevědí, čím účinným je po přestupku dítěte nahradit. Věřím, že osvěta jim nabídne vhodnější způsoby, byť poněkud pracnější i náročnější na přemýšlení.

V minulosti byly tělesné tresty součástí výchovy a představovaly jednu z možností, jak učitel dosahoval kázně u žáků. I když existovala řada jiných výchovných prostředků, kantoři běžně tělesné tresty používali. Mezi ty nejznámější patřila facka, rána ukazovátkem či pravítkem, častý byl také pohlavek. V dnešní době je v České republice nepřípustné a nelegální, aby učitel fyzicky trestal žáky, ale bylo tomu tak vždy?

V českém právním řádu nemáme dosud zakotvený explicitní zákaz tělesných trestů u dětí. Příliš států v Evropě už nezbývá: snad pouze my a Slováci. Dříve či později tedy přijme nějakou legislativní úpravu i Česká republika. Pro učitele se však nic nezmění – ve školách platí zákaz tělesného trestání více než století.