Mgr. Veronika Brémová

Pozitivní účinky supervize se mohou dostavit jen za určitých okolností. Jednou z nich je kvalifikace a kompetence supervizorů. Supervizoři musí mít příslušné vzdělání, výcvik a musí se řídit standardy i etickými pravidly. Z analýzy rozhovorů se supervizory vyplývá, že postoje vyučujících k supervizi jsou podle nich zcela klíčové pro následný průběh skupinové supervize. V případě kladných postojů nemusí supervizoři překonávat prvotní nedůvěru či odpor a kladný průběh supervize je povzbuzen. Naopak vstupní negativní postoje vyžadují, aby byly supervizory nejprve ošetřeny, a hlavní náplň supervize se oddaluje.

V roce 2019 deklarovalo přímé zkušenosti se supervizí v učitelském sboru 4,5 % vyučujících z celkového souboru 2 377 osob, o dva roky dříve v obdobně velkém výzkumném souboru to bylo 3,4 % (Smetáčková a kol., 2020). Tento nízký podíl svědčí o řadě překážek, které brání zavedení supervizí a účasti na nich. Některé z nich jsou na straně škol, jiné na straně jednotlivých vyučujících, další mohou souviset se samotnými supervizory.

Supervize je pojem, který se v posledních letech ve školním prostředí objevuje čím dál častěji. Školy se s ním setkávají například v tzv. šablonách, jejichž prostřednictvím mohou žádat o finanční podporu pro zavedení supervizí. Bohužel se ale stále nejedná o zcela známý a rozšířený pojem, u něhož by si vyučující byli jisti jeho významem, a měli s ním dokonce profesní zkušenost. Supervize je modelem individuálního nebo skupinového sdílení profesních zkušeností, které slouží k profesnímu rozvoji. Provádí ji školený supervizor, který do školy přichází jako externista. Právě nutnost otevřít se „cizinci“ může být na některých školách zdrojem nedůvěry a obav. Cílem tohoto článku je proto představit supervizi jako užitečný nástroj, a to právě z perspektivy samotných supervizorů, kteří do škol vstupují.