Mnohokrát se stalo, že nějaké slovo postupně ztratilo svůj sémantický význam a začaly se na něho nabalovat citově zabarvené konotace, v horším případě negativního rázu. Případů bychom našli dost, stačí třeba již Janem Nerudou používané slovo soudruh (velice rád čtenářům připomenu jeho Balady a romance), ve vzdělávacím prostoru je používaným příkladem slovo kompetence. Sémanticky neutrální slovo časem získalo u mnoha pedagogických pracovníků negativní zabarvení a je na nich poznat, že s ním také negativně zacházejí.
Musí to být jejich příběh… aneb Dopis autorům revize kurikula
PhDr.
Václav
Trojan
Ph.D.
lektor a autor publikací pro management škol
„Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné na slovo pokorné.“ Úryvek z Havlova textu, psaného před třemi desítkami let, se mi náhle spojil s připravovanou revizí rámcových, potažmo školních vzdělávacích programů, verbalizovanou např. ve Strategii 2030+. Za posledních 15 let přicházíme mezi pedagogické pracovníky podruhé se slovem kurikulum a musíme hned zkraje udělat všechno pro to, aby to bylo pro ředitele škol i učitele slovo pokorné, nikoli pyšné.
Kolikrát už bylo řečeno, že ředitel musí být lídrem pedagogického procesu, není potřeba se schovávat za mezinárodní doporučení či zprávy České školní inspekce, zkrátka to tak je. Bude to nyní právě on (či ona), kdo bude ve škole nositelem tohoto slova, a jen na něm bude zpočátku záležet, co s ním ostatní udělají. Nevhodný výraz se už nedá vzít zpět a učitelé rychle poznají, jak vážně to ředitel tentokrát myslel.
Na počátku třetího tisíciletí se mnohé nepovedlo právě v oblasti školního kurikula. Dosud nevídaná příležitost vytvořit si svůj vlastní školní vzdělávací program šitý na míru škole, komunitě i podmínkám se leckde utopila ve formalitách, byrokracii a celkové nevíře. Možná i proto, že odpovědnost za konkrétní věc je těžší než lamentování nad něčím, co udělal kdosi nahoře. Viník se vždy lehko nachází.
Slovu kurikulum a jeho plánované revizi musíte rozumět nejprve vy sami a musíte mu věřit. Totéž musíte chtít od dalších lidí komunikujících potřebu revize, ti musejí být pro ředitele škol maximálně důvěryhodní. Protože v kurikulárním procesu nejsou žádní oni. Vždy to musí být ředitel a celý jeho tým, kdo vlastní školní program tvoří, naplňuje a žije podle něho.
Cílem práce školy není vytvoření vlastního školního vzdělávacího programu jako nepoužívaného slohového cvičení. Tento dokument je plánem cesty, nástrojem komunikace pedagogického uvažování a strategií, vizitkou školy i vyjádřením množiny hodnot, v které pracovníci školy věří. Smysluplný školní vzdělávací program nemůže kvalitně udělat nikdo zvenčí.
Nezaplevelme vzdělávací terén slovy jako radikální proměna, revoluce ve školství, popř. se netvařme, že teprve nyní něco správně víme. Hlavní zásadou dobrého řízení každé změny je, že nemůže být v lidech vyvolán pocit dosud špatně vykonávané práce. A to ani tehdy, kdyby něco nebylo úplně v pořádku. Některé školy si nevěděly rady, nedostaly podporu, popř. vlastně nechápaly smysl toho, co já označuji za příležitost.
Do hry ovšem vstoupilo neprůhledné slučování dvou přímo řízených organizací na sklonku roku 2019 – vzdělávacího institutu NIDV a kurikulárního ústavu NÚV do jednoho národního institutu NPI ČR, což jistotě v pedagogickém terénu nepřispělo, zejména v období plánované revize a z ní vyplývajících potřeb pedagogů. Pokud se na proces slučování podívám očima školského managementu, něco tak nepřipraveného jsem dlouho neviděl (u zápočtu v prvním ročníku bakalářského studia by autor takto popsaného procesu neuspěl). Státu se potom nebude snadno komunikovat potřeba jasného, průhledného a srozumitelného postupu a očekávat ředitelské souznění.
Podle mne ztotožnění se s výhodami vlastního kurikulárního dokumentu ve školách, tedy školního vzdělávacího programu, brání pořád to samé – špatná komunikace ze státní úrovně dolů, nevytvoření podmínek pro školy, které si s kurikulárním procesem nevědí rady, také ovšem podmínky, které brání ředitelům stát se skutečnými pedagogickými lídry (nedostatek učitelů, objem činností, plíživý nárůst byrokracie a požadavků od velkého množství subjektů), i pověstné čekání na Godota, že dobře v naší škole bude, až někdo jiný něco udělá…
Pojďme tedy společně formulovat, jak podpořit každého ředitele, aby rozuměl kurikulární proměně, aby ji dobře řídil a vedl svůj tým ve prospěch žáků školy. Pokud nás právě ředitelé v první fázi revize nebudou chápat, pokud je nezískáme na svoji stranu a pokud jim nepomůžeme, nemáme šanci. Otomar Krejča jednou napsal: slova jsou jako vůz, na který herec musí naložit jejich význam. Kurikulární úkol klademe nyní na jiné herce – na ředitele škol.
Pozdě večer jsem přečetl kapitolu věnovanou vzdělávání od sociologa Daniela Prokopa v knížce Slepé skvrny, moc doporučuji k přečtení. Píše o nedůvěře části společnosti směrem k demokracii, protože ta není součástí jejich příběhu. Udělejme maximum, aby školní vzdělávací program byl pro každý pedagogický tým jeho vlastním příběhem, který bude žít a bude s ním ztotožněn.