Financování ZUŠ a "ta věc"

Málokdo si dnes už vzpomene, že umělecké školy patřily mezi první vzdělávací instituce, které se před třiceti lety, krátce po sametové revoluci, přihlásily do Občanského fóra. Nebylo to možná překvapivé. Klima uměleckých škol bylo i za totality „nasáklé“ nejrůznějšími pochybovačnými „živly“ a samotná výchova k umění, kráse a kultuře byla už svou podstatou v protikladu s realitou vulgární a šedé normalizace.

Tehdy se lámal existenční chleba a bylo potřeba velmi rychle lidové školy umění přetransformovat do nové doby. Kvapně se ustanovily akční týmy, do Prahy se sjeli zástupci „lidušek“ ze všech krajů. Z umělecké rady vyrazili vyjednavači s mandátem hovořit jménem celé republiky za tehdejšími poslanci a než se různí odpůrci uměleckých škol vzpamatovali, byli jsme s novým názvem ukotveni ve školském zákoně jako vzdělávací instituce – školy. Zajistilo nám to tak potřebnou podobu financování. To vše by se ovšem nepodařilo, kdyby nezafungovala „ta věc“.

Odpůrci se ale během několika let vzpamatovali a obhajoba postavení ZUŠ jako institucí, které mají veškeré atributy školy a nejsou to žádné volnočasové aktivity pro děti, navštěvující je odpoledne, po té „pravé škole“, se opět stala každodenním chlebem. Za nápady vytvářet tzv. „komunitní centra vzdělávání“ podle „západního vzoru“ a stěhovat ZUŠky do tříd základních škol se ve skutečnosti skrývaly zase finance, řekl bych rovnou „prachy“.

Nešlo o žádné nové pojetí podoby vzdělávání, žádné efektivnější využití budov základních škol. Šlo o vidiny novodobých veksláků a privatizačních koumáků, převlečených za komunální politiky, kteří si brousili zuby na krásné, často historicky cenné budovy v centrech na náměstích, kde místo zbytné umělecké školy viděli tučné příjmy z pronájmů bank, kulečníkových heren a penzionů. Nakonec se podařilo tento trend zvrátit a naše školy, jejich důležitost a postavení (a někde i stavení) obhájit. Co bylo ale pro úspěch v této bitvě důležité, byl fakt, že zafungovala „ta věc“.

Z komunální úrovně se po nějaké době přešlo o patro výše. Začaly debaty na ministerstvech školství i financí, proč by měly být základní umělecké školy, neposkytující stupeň vzdělání, financovány ze státního rozpočtu. Peněz není nikdy dost a je přeci třeba podpořit víceletá gymnázia, protože na základkách není úroveň nic moc (jak poukazovali mnozí movití rodiče). S ostražitostí a obavami jsme při každé výměně ministra školství sledovali, kdy položka „ZUŠ“, která ležela, společně se spoustou dalších témat k řešení ministrovi na stole, přijde na řadu. K výměnám ministrů docházelo ale tak často, že než se námi mohli začít zabývat, byli vyměněni.

Časem přišla větší rafinovanost. Vzdělávání v ČR přecházelo v rámci reformy na tzv. dvoustupňové vzdělávací kurikulum a všechny školy zahájily tvorbu svých RVP. U základních uměleckých škol ale bylo najednou ticho. Nikdo po nás nic nepožadoval, nikdo nevybízel k zahájení příprav na vlastní rámcový vzdělávací program. Tehdejší ministerští úředníci (ti chytří záměrně, jiní ve své prostotě) nás chlácholili, že ZUŠky přece nic takového nepotřebují, že na housle se bude i po reformě učit stejně. Ve skutečnosti za tím zase byly finance.

Až potom, co jsme si tvorbu Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání doslova vyvzdorovali, začaly se objevovat informace, že školy, které RVP mít nebudou, nemohou počítat s tím, že je bude stát financovat. A protože my už jsme začali, nezbývalo než co nejvíce sypat písek do soukolí a tvorbu zásadního dokumentu (vedle školského zákona a vyhlášky) zkomplikovat nebo rovnou zastavit. Ozývaly se hlasy, že i kdyby se nám RVP ZUV podařilo dopsat, tak tvorbu ŠVP už určitě nezvládneme apod. Všechno jsme zvládli, a dokonce lépe než na jiných typech škol. To vše ale jen díky tomu, že opět zafungovala .

V současnosti je aktuální nové nastavení financování školství. U ZUŠ se zpřesnila, a tím i rozkošatěla, tabulka normativů, ale v zásadě způsob financování zůstává stejný. To podstatné je fakt, že výrazné krajové rozdíly v objemu financí, které do našich škol proudily, se nyní narovnaly a lze říci, že po stránce financování je nastoleno rovné a spravedlivé prostředí. Krajské úřady už nemohou s těmito penězi „kouzlit“ jako v minulých letech (a to slovo „kouzlení“ není míněno pouze negativně). Rozdělování finančních prostředků je nyní prostě plně v gesci MŠMT.

Kdo doposud nemohl mít pokryté všechny korepetice v tanečním oboru, kdo nemohl naplnit závazné počty hodin v kolektivních předmětech HO, kdo neměl šanci rozšířit hodinové dotace žákům mimořádně nadaným nebo si otevřít plánované studijní zaměření, dostává nyní příležitost. Šanci si vše uvést do souladu nejen s požadavky státu (RVP ZUV), ale i s preferencemi své školy. Jediné, co s těmito penězi nesmí udělat, je, že je „rozfofruje“ na odměnách, osobních příplatcích nebo si navýší počty žáků.

Kultivovaněji to uvedla prezidentka asociace společně s předsedou Umělecké rady a výkonným ředitelem v dopise, který byl nedávno adresovaný všem ředitelům, členům AZUŠ:

Vím, že lidskou přirozenost vystihuje citát „bližší košile než kabát“, ale pokud i tentokrát zafunguje „ta věc“, tak v novodobé historii našich škol si zase budeme moci zaškrtnout toto období jako to úspěšné. A co to „ta věc“ vlastně je? Napadá vás něco?

Já připojím jiný citát od slavného kouče a propagátora leadershipu Stephena R. Coveyho, kterého si zvaly nadnárodní společnosti i prezidenti států na lektorování, aby je učil, jak věci dělat, aby fungovaly: „Svoboda jednotlivce je určitě lepší než závislost, ale není to vrchol. Skutečným vrcholem je, když si zcela svobodný člověk dobrovolně zvolí závislost na druhých lidech.“