V Učitelských novinách 1/2020 byl publikován rozhovor se sociologem Petrem Hamplem, který poukazuje na údajnou islamizaci společnosti v Evropě. Tento článek rezonoval v naší společnosti i s ohledem na nedávný rozsudek Nejvyššího soudu týkající se diskriminace somálské dívky Ayan Jamaal Ahmednuur.
K některým aspektům svobody vyznání v České republice: Reakce na rozhovor se sociologem Petrem Hamplem nazvaný „Evropa se islamizuje“
Mgr.
Alice
Frýbová
advokátka společnosti Holubová advokáti, s. r. o.
Jelikož celé znění rozsudku není doposud na webových stránkách Nejvyššího soudu dostupné, nemohu se podrobně vyjádřit k argumentaci, kterou Nejvyšší soud použil v tomto případě.
Nicméně mohu představit alespoň stručně, jak je obecně upravena svoboda projevu náboženství v České republice a v Evropě, protože soudní rozhodnutí, zda šátky ve školách ano, či ne, jsou v různých evropských zemích různá.
Obecně se dá říci, že nejpřísnější v oblasti zákazu zahalování je, resp. bylo, překvapivě Turecko. V závěsu za ním pak Francie. Naopak Německo či severské země ponechávají úpravu na jednotlivých spolkových zemích, školách či regionech, přičemž ředitelé se příliš nemají k tomu, aby šátky zakazovali.
Jak je koncipována svoboda projevu náboženství v České republice?
Listina základních práv a svobod rozlišuje svobodu náboženského vyznání a svobodu projevovat své náboženství. Svoboda náboženství znamená, že každý může mít jakékoliv vyznání nebo být bez vyznání. Nikdo nesmí být nucen např. stát se křesťanem či muslimem. Jedná se o však o vnitřní postoj člověka – co si myslí, v co věří –, nikoliv jeho vnější projev – co má na sobě, jak se modlí. Právo myslet si, co chci, a věřit, v co chci, je tzv. absolutní právo. To znamená, že ho nelze nikdy omezit, tedy nikdy nelze nikoho nutit věřit v boha či jej naopak nutit být ateistou.
Vedle toho ale existuje svoboda projevu náboženství, která je v čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod definována následovně:
Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
Svoboda projevu náboženství už však absolutní není, naopak ji lze v některých případech omezit. Omezení stanoví čl. 16 odst. 4 LZPS následovně:
Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Pro omezení práva na svobodu projevu je tak třeba splnit tři podmínky zároveň. Za prvé omezení práva svobody projevu musí stanovit zákon, za druhé toto omezení musí být v demokratické společnosti nezbytné a za třetí účelem tohoto opatření musí být buď ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, nebo zdraví a mravnosti, nebo práv a svobod druhých.
Dle mého názoru není splněna již první podmínka, a to že omezení svobody projevu není stanoveno v žádném zákoně. Teoreticky by toto omezení mohl stanovit školský zákon, ten však naopak stanoví:
Vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana.
Školní řád není zákonem, jedná se pouze o interní předpis, který svobodu projevu náboženství bez zákonného zmocnění omezovat nemůže.
Zda je omezení nošení šátku ve škole opatřením v demokratické společnosti nezbytné, přičemž jako důvod omezení je zpravidla uváděna ochrana veřejného pořádku či práv a svobod druhých, na to se dívá každý stát jinak. A Evropský soud pro lidská práva nechává státům částečnou volnost, zda nošení šátku omezí, či nikoliv.
Jak se ke svobodě projevu náboženství staví Evropský soud pro lidská práva?
Evropský soud pro lidská práva je v České republice znám z případu D. H. a ostatní versus Česká republika, který sice též řešil diskriminaci ve školství, ale nikoliv diskriminaci s ohledem na svobodu projevu náboženství, ale diskriminaci z důvodu rasy. Nicméně už několikrát se k němu dostaly případy, kdy posuzoval, zda žáci či učitelé mohou nosit muslimský šátek. Velmi známý je též jeho případ o plošném zákazu zahalování ve Francii.
Případ ze zahraničí 1: Leyla Sahin vs. Turecko (rok 2005)
Turecká studentka Leyla Sahin pocházela z tradiční muslimské rodiny a považovala nošení šátku za svoji náboženskou povinnost. Stěžovala si na univerzitní pravidlo, které zakazovalo nošení šátků během přednášek a při zkouškách. V této době byla studentkou medicíny na istanbulské univerzitě. Právě kvůli tomuto pravidlu opustila zemi a studia dokončila v Rakousku, kde nošení šátku nebyl problém.
Evropský soud pro lidská práva dovodil, že nedošlo k porušení práva studentky na svobodu projevu náboženství. Vycházel z toho, že studentka od vstupu na univerzitu věděla o tomto zákazu a univerzita byla povinna jej vynucovat.
Na rozdíl od České republiky je omezení svobody projevu náboženství v Turecku definováno v ústavě. Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že zákaz nošení šátku může být považován za „nezbytný v demokratické společnosti“. Zejména uvedl, že je třeba brát v úvahu dopad nošení šátku, často prezentovaného nebo vnímaného jako vynucovaná náboženská povinnost, který může mít vliv na ty, kteří se jej rozhodli nenosit.
Případ ze zahraničí č. 2: Dogru vs. Francie a Kervanic vs. Francie (rok 2008)
Dvě žákyně byly zapsány do prvního ročníku střední školy ve Francii. Při tělesné výchově nosily muslimské šátky a odmítly je sundat, ačkoliv je o to učitel opakovaně žádal. Školní disciplinární komise je vyloučila ze školy, protože se aktivně neúčastnily tělesné výchovy.
Evropský soud pro lidská práva usoudil, že škola postupovala správně, jelikož si státní orgány mohou určit, že nošení šátku není slučitelné s tělesnou výchovou ze zdravotních či bezpečnostních důvodů. Jednalo se tedy o omezení ze zdravotních důvodů.
Závěr
Tyto případy, které řešil Evropský soud pro lidská práva, ukazují příklad dvou zemí, které problematiku nošení šátků řeší v neprospěch muslimů. Obdobné spory však řešily soudy v Německu, Rakousku, Velké Británii či jiných zemích s různými výsledky. Například situace v Německu se liší dle spolkové země. V Rakousku zase nedávno schválili zákon, který zakazuje nosit náboženské symboly dětem do 12 let na rakouské základní škole.