Další pokračování seriálu věnovaného dějinám školní inspekce ukáže, jak dohled nad školami fungoval v době trvání Československa, a to od vzniku tohoto státního útvaru do konce socialismu. Rok 1948 během této etapy znamenal zlom nejen politický, ale i předěl v organizaci školství, včetně inspekce.
Historie školní inspekce: 4. část: Školní inspekce v Československu (1918–1989)
PhDr.
Jan
Šimek
Ph.D.
historik, Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského
Vznik Československa roku 1918 neznamenal pro školství v českých zemích žádné podstatné změny. Národní školství tvořily pětileté školy obecné, na které navazovaly tříleté měšťanky; maturovat se dalo na gymnáziích nebo reálkách. Na řádné fungování škol dohlížely místní, okresní a zemské školní rady, mezi jejichž členy byli i inspektoři. Na národní školy dohlíželi okresní školní inspektoři, zemští inspektoři měli na starosti dohled nad středními školami (těch bylo v příslušné době řádově méně než dnes) a zároveň kontrolovali všechny nižší články školní soustavy (jak národní školy, tak správné fungování místních i okresních školních rad, včetně práce okresních inspektorů).
Potíže za první republiky přinášela především skutečnost, že k historickým českým zemím přibylo území Slovenska a Podkarpatské Rusi, na kterém platila původní uherská legislativa – v některých částech odlišná od české (např. školní docházka byla jen šestiletá). Slovensko a Podkarpatská Rus patřily k chudším regionům monarchie a za Uherska byly preferovány školy maďarské, kromě sjednocování legislativy tedy musela republika vynaložit značné finanční prostředky na materiální vybavení tamních škol. Chyběl i kvalifikovaný personál pro místa úředníků i učitelů a samozřejmě i inspektorů – tato místa proto byla často obsazována Čechy.
Inspektoři za první republiky museli skládat tzv. inspektorskou zkoušku, ke které mohl přistoupit učitel až po 14 letech praxe. Po vypracování písemné práce na pedagogické téma musel uchazeč ještě ukázkově vyřídit dva spisy z běžné agendy okresní školní rady a následně projít ústním pohovorem. Když byl ve zkoušce úspěšný, zařadil se na seznam čekatelů a v případě uvolnění inspektorského místa se o něj mohl přihlásit.
Během nacistické okupace (1939–1945) přijala okupační správa řadu opatření namířených proti českému školství (uzavření vysokých škol, omezení počtu studentů na středních školách) a germanizační tlak vyvíjela i prostřednictvím inspekce (např. inspektor Gustav Werner, který při inspekcích šikanoval učitele, a několik z nich na jeho udání skončilo v koncentračních táborech, byl po válce za svoji činnost odsouzen k trestu smrti).
Karikatura „Komenský 1918“ – součást satirického spisu Z. Kratochvíla o dobových poměrech ve školství. Vysvětlující text k obrázku praví: „Komenský štká poté, co byl po provedené inspekci propuštěn: Proč, ó Pane Bože, nenarodil jsem se o 300 let dříve! Tehdy učitelem národů mohl jsem se státi, kdežto nyní jako učitel národní ani živobytí holého jsem neuhájil…“. Foto: Národní pedagogické muzeum
Okresní školní inspektor Ferdinand Černý při projevu u příležitosti zahájení školního roku a zároveň slavnostního otevření Masarykovy měšťanské školy v Ruzyni dne 1. září 1935. Foto: Národní pedagogické muzeum
Po druhé světové válce byl nakrátko obnoven předválečný systém, který se ale zcela změnil roku 1948 vydáním zákona o jednotné škole (ve stejném roce se zemské zřízení nahradilo krajským a konečně došlo k organizačnímu sjednocení školské správy v českých zemích a na Slovensku). Zatímco předchozí organizace vydržela s drobnými úpravami od roku 1869, po roce 1948 docházelo k organizačním změnám ve školství velmi často (1948, 1953, 1960, 1978). Systém místních, okresních a zemských školních rad byl zrušen, školství měla ve správě příslušná oddělení národních výborů, která zároveň zaměstnávala i inspektory (inspekce fungovala na základě ministerských vyhlášek z let 1953, 1957, 1960–1962 a 1979). Směrnice z roku 1953 zavedla rozdělení na okresní, krajské a ústřední školní inspektory (okresní kontrolovali základní školy, krajští střední). Inspekce každé školy se měly zprvu provádět každý rok, později byl interval prodloužen na dva roky. Kromě úrovně výuky a přípravy učitelů měli inspektoři dbát i na „odborný a politický“ růst učitelů.
Důraz na „ideologickou nezávadnost“ výuky skončil po převratu roku 1989, v následujícím roce byla ministerstvem školství zřízena Česká školní inspekce. Její fungování od roku 1990 po současnost bude popsáno v posledním pokračování v příštím čísle.
Úskalí inspektorské práce na Podkarpatské Rusi
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo školství v nelehké situaci – chybělo vybavení škol, budovy byly nevyhovující, nedostávalo se ani kvalifikovaných učitelů, natož zdatných úředníků pro vyřizování agendy školských referátů. Jan Vondráček, který zastával funkci zemského školního inspektora na Podkarpatské Rusi, se roku 1931 takto ohrazoval proti výtce ministerstva školství, že neplní řádně svoje povinnosti:
„Nemám ani zdání o tom, kde se školy stavějí, kde zřizují, kde rozšiřují a příslušné ministerské výnosy a protokoly meziministerské komise nedostávám na vědomí ani po expedici. Nemám vědomost o tom, co se děje v personálním oddělení /existuje-li jaké vůbec/, který učitel byl přeložen, který jinam přidělen, který pensionován, který snad disciplinárně vyšetřován, který pokárán atd. Od začátku školního roku nebyla mi předložena ani jedna inspekční zpráva školních inspektorů, ani nevím, podávají-li nějaké zprávy vůbec, ač jest mou povinností posuzovat práci inspektorů a také nevím, kdo má příslušný referát o inspekčních zprávách.
(…)
K těmto vnitřním překážkám, které by však bylo možno při trochu dobré vůle odstraniti, přistupují překážky vnější, jež inspekční práci ztěžují. Jest to předně excentrická poloha Užhorodu, odkudž možno do některých škol se dostati až druhý den. Dále nedostatek železniční sítě, která do některých okresů vůbec nezasahuje a některých se dotýká jen zcela nepatrně. Inspektor pak jest odkázán na povozy, jichž cenu však účtárna nehonoruje, ba někdy nelze ani povozu použíti. Konečně jest tu naprostý nedostatek hotelů nebo aspoň slušných hostinců, kde by bylo možno přenocovat.“
Funkci školního inspektora vykonával (byť jen krátce) i známý spisovatel historických knih pro mládež Eduard Štorch (1878–1956). Foto: Národní pedagogické muzeum
Inspektor vzpomíná
Bohumil Pluhař působil jako zemský školní inspektor, ve 20. letech 20. století byl vyslán na referát ministerstva školství v Bratislavě, kde pomáhal organizovat slovenské školství. V Národním pedagogickém muzeu se zachovaly jeho obsáhlé vzpomínky, v nichž mimo jiné popisuje svůj přístup k inspekcím na školách:
„Hlavní náplní mé činnosti byly návštěvy na školách. Nepokládal jsem je za formalitu a nekonal je bez plánu předem připraveného. (…) Z dvoutřídek jsem vyhledával především ty, na nichž vyučovali učitelé manželé. Chtěl jsem zjistit, mají-li pravdu ti, kdož tvrdí, že je to škole na škodu, že totiž rodinné poměry mají nepříznivý dopad i ve školní práci: svádějí prý k povrchnosti, nedostatečné přípravě a k zkracování vyučování. Na svých návštěvách dvoutřídek s manželským párem jsem se dost často přesvědčil, že jde jen o pověst. Většinou jsem shledal, že taková dvoutřídka byla v dobrých rukou. Přesvědčoval jsem se, že učitelka byla svému manželovi spíše ostruhou než brzdou. (…) Do průběhu vyučování jsem nezasahoval, nechal jsem učitele pracovati v klidu. Přitom jsem mohl zjistit jeho přípravu na vyučování jeho vyučovací metody, jeho didaktickou dovednost a obratnost a jeho pedagogický takt. Teprve ke konci hodiny vyučování jsem si vyžádal taktní formou od učitele dovolení, abych se mohl přesvědčit, do jaké míry si žáci osvojili probírané a popř. probrané učivo z posledních hodin. To bylo pro mne důležitější, než zjišťování, byly-li učební osnovy plněny. (…) Velmi odpovědnou i velmi nevděčnou prací bylo hodnocení působení jednotlivých učitelů. Snažil jsem se být objektivní, učitele jsem si neidealisoval, viděl jsem v něm člověka, který má jako každý z nás své přednosti a chyby.“
Výzva: Přispějte do muzejní sbírky vzpomínek
Národní pedagogické muzeum shromažďuje nejenom předměty související se školou, ale i vzpomínky na školu a vyučování. V 60. letech 20. století byl založen tzv. Archiv dějin učitelstva, kam bývalí učitelé přispívali vzpomínkami na školní praxi z dob svého mládí. Přivítáme, pokud tento archiv vzpomínek obohatí i učitelé či ředitelé současní – ať už tematicky k problematice školních inspekcí, nebo jiným aspektům školního života. V případě zájmu pište na simek@npmk.cz.