Definitivně převzal stát dohled nad školstvím až roku 1868. O rok později byl vydán nový školský zákon, který zásadním způsobem proměnil organizaci školství i obsah výuky. Ani jedna z těchto výrazných změn se však v praxi neprosazovala snadno. Obtížím spojeným s ustavováním nově pojaté školní inspekce koncem 60. let 19. století je věnován tento díl seriálu o dějinách školní inspekce.
Zákon upravující vztah církve a školy, kterým stát převzal dozorovou funkci nad školstvím, byl vydán roku 1868. Další rok následovala norma, která přesně upravovala organizaci dohledu nad školstvím – vznikl třístupňový systém tzv. školních rad. V první instanci nad školou bděla místní školní rada, jejímž členem byl automaticky starosta města a ředitel školy a dále dva až šest členů volených obecním zastupitelstvem.
Činnost místní školní rady, která se měla scházet každý měsíc, nebyla nijak honorována a účast v ní asi nebyla mezi občany příliš populární, protože zákon uvádí i celý sazebník pokut pro ty, kdo nebudou svoje povinnosti plnit řádně nebo by snad na zasedání vůbec nedocházeli. Místní školní rada ze svého středu vybrala dva zástupce, tzv. školdozorce, kteří se měli dohledu nad školou věnovat intenzivněji (vzhledem k dlouholeté tradici spojení školy a církve obvykle býval jedním ze školdozorců místní farář). V praxi se místní rady příliš neosvědčily a fungovaly jenom formálně (někde dokonce naopak pomáhaly krýt špatnou docházku dětí do školy).
Vyšší článek dohledu představovala okresní školní rada, která mimo jiné vybírala i okresní školní inspektory. Právě okresní inspektoři se stali stěžejním článkem efektivního státního dohledu nad školstvím, protože při dobré znalosti místních poměrů byli přece jenom vzdálenější místním sousedským aliancím, které měly na úrovni místních rad tendenci případné problémy zakrývat. Okresními inspektory se stávali zkušení pedagogové z národních škol, kteří měli své kolegy nejen kontrolovat, ale i metodicky vést (např. každoročně se konala okresní učitelská porada, kde inspektor kromě jiného přednášel o vybraných didaktických otázkách). Úkolem inspektorů bylo dohlížet na úroveň výuky (tu prováděli jak hospitacemi, tak kontrolami příprav učitelů), školní docházku i stav a vybavení školních budov. Měli vliv i na obsazování učitelských míst a kariérní postup učitelů.
Tři doby stavu kantorského – karikatura ze 70. let 19. století. Zatímco dříve na školu dohlížela církev, nyní to byli okresní školní inspektoři. Učitelé se však obávali situace, kdy by ke stávajícímu státnímu dohledu přibyl ještě dřívější církevní. Foto: Národní pedagogické muzeum
Rozvrh hodin obecné dvoutřídní školy v Stružinci pro rok 1893/1894, schválený a podepsaný okresním školním inspektorem Janem Kamenickým (podpis vlevo, vpravo je podepsán třídní učitel Jan Svoboda). Foto: Národní pedagogické muzeum
Okresní školní inspektoři měli za úkol kontrolovat i přípravy učitelů. Takto precizně se na vyučování přírodopisu roku 1871 připravoval učitel J. Faffl (jedná se o ukázku jednoho listu z celého konvolutu obrázků zvířat). Foto: Národní pedagogické muzeum
Vrchol v kontrolní hierarchii tvořila zemská školní rada, jejíž inspektoři kontrolovali zejména střední školy. Zemští inspektoři se rekrutovali hlavně ze středoškolských profesorů (několik míst ale bylo vyhrazeno i pro učitele z národních škol).
Navzdory značné úřední autoritě inspektorů zjišťujeme při listování inspekčními zprávami snahu inspektorů působit vůči učitelům nápomocně, zároveň se snažili hájit zájmy školství u ostatních státních úřadů (intervenovali za různé subvence na vybavení škol či modernizace budov).
Výše popsaný státní systém dohledu představoval ve své době zásadní novinku a trvalo několik let, než se usadil a podařilo se vyřešit některé počáteční problémy. Poté však fungoval dobře a ku prospěchu školství až do konce monarchie a bez větších změn i za první republiky (československé školství fungovalo prakticky na základě jen mírně modifikované rakouské legislativy).
Již od samého počátku však byl státní dozor nad školami – stejně jako nová organizace školství podle tzv. Hasnerova zákona z roku 1869 – vystaven tvrdé kritice konzervativních kruhů, které prosazovaly církevní dohled nad školstvím.
Zdobený titulní list fotografického alba, které počátkem 20. století sestavilo učitelstvo na Příbramsku jako dar pro svého okresního školního inspektora Františka Šafránka. Foto: Národní pedagogické muzeum
Jakkoliv tyto snahy nakonec nikdy nebyly úspěšné, objevovaly se periodicky po celou poslední třetinu 19. století a zneklidňovaly mnoho učitelů (jejich obavy názorně vyjadřuje např. karikatura „Tři doby stavu kantorského“).
Útoky na inspektory v dobovém tisku a reakce učitelů na ně
Zavedení státního dohledu nad školstvím vyvolalo odpor konzervativních kruhů, který se kromě politických akcí projevoval i útočnými články proti inspekci. Deník Pokrok v dubnu 1871 ostře zaútočil na zemského inspektora Auspitze. Na jeho obranu vystoupili učitelé školy u sv. Petra, kteří inspektorovi vyjádřili svou loajalitu přeuctivým dopisem.
Úryvek z článku v deníku Pokrok (1871) napadající inspektora Auspitze:
„Pro kšeft a politiku nemá pan inšpektor času meškati dlouho na přespolních visitacích. Dosazen byv na svůj úřad jal se lítati na perutích větru po ústavech, ohlašovat, že bude přicházeti ročně pět- i šestkrát, hubičkoval učitele, sliboval hory doly – a nyní sotva jednou se ukáže a někdy odjede aniž byl měl s učitelstvem konferenci, jak káže ministerská instrukce. Však ta jedna visita už dostačila, aby učitelé kosa toho poznali a smích si z něho tropili. (…) Jalový hubař může imponovati jen hlupákům, vzdělanému učitelstvu vždy jen bude směšným. (…)“
Dopis učitelů školy u sv. Petra vyjadřujících svou loajalitu inspektoru Auspitzovi (1871):
„Vysoce ctěný pane inspektore! V ustrnutí nad hanebnou zprávou v Pokroku od 13. dubna t. r. obsaženou, kteráž se Vašnostiny vznešené osoby tak neslýchaným drzým způsobem dotýká, pokládá níže psané učitelstvo hlavní školy Svatopetrské za svou neodkladnou povinnosť, by Vašnostem, Velectěný pane inspektore, svou nejhlubší, ni na okamžik nezviklanou úctu vyslovilo, opovrhujíc zároveň v spravedlivém svém hněvu řečenou samou nestoudnou lží a darebáctvím prosáklou a výhradně z bezedné zlomyslnosti vycházející zprávou. Račte přijmouti ubezpečení naší nezlomné, povinné oddanosti a živě cítěné nejhlubší úcty.“
Zásady správné pedagogické práce
František Bílý (1854–1920) působil jako profesor a následně ředitel na několika středních školách, zároveň se věnoval vědecké práci v oboru slovanské filologie. Od roku 1910 působil ve funkci zemského školního inspektora. Při svých inspekčních cestách vždy kladl učitelům a profesorům na srdce, aby vystupovali vůči žákům vlídně a snažili se je povzbuzovat, nikoli zastrašovat. Úryvek pochází z Bílého promluvy k profesorskému sboru české reálky v Plzni (1911):
„Učitel má býti sluncem, které zavítalo do třídy, sluncem, jež ozařuje a zahřívá ducha. Za jednu z největších obratností učitelských klásti dlužno, když učitel s usměvavou tváří vejde do třídy: tím jaksi již celou třídu příznivě naladí. Škola má býti doplňkem rodiny a učitel v ní Sokratem nebo, chcete-li raději, Komenským, a nikoliv krutým despotou.
Důležité je, aby učitel žáky vzpružoval a ne dusil a dolů tlačil. Se stanoviska pedagogického není dovolena příkrá kritika výkonů žákovských. Ne se stále zlobiti nad špatnými výkony žáků, ne je přísně kárati a hned na dobro odsuzovati. Žáky třeba vzpružiti a vlévati jim moudrým, laskavým povzbuzením nadšení a chuť k práci. Je-li to však žák skutečně nepolepšitelně darebný, pak jest ovšem na nutno a zcela na místě s ním promluviti a jednati přísně.“
Zpráva c. k. okresního školního inspektora Jana Kaňky o stavu pražských škol přednesená na konferenci učitelstva v červnu 1901. Foto: Národní pedagogické muzeum