Povinná školní docházka, či povinné vzdělávání?

Vydáno: 7 minut čtení

Je logické, že dnešní doba soustřeďuje pozornost na řešení bezprostředních závažných společenských i osobních problémů spojených s pandemií covidu. Týká se to všech oblastí, včetně školství. Jenže ve vzniklé situaci vyplavou občas na povrch problémy, které sice existovaly již dříve, leč nebyly nejnaléhavější. Možná jsme ani neměli potřebu se jimi zabývat.

České školství v současnosti nemůže z objektivních důvodů více než rok naplňovat v plném rozsahu své poslání. Školní docházka je sice povinná, jenže ta se pro velkou část dětí nerealizuje a děti se musí učit doma. Došlo tedy k úpravě školského zákona, aby bylo možné na rodičích vymáhat domácí vzdělávání. To není kritika, ale konstatování objektivního stavu. Zavřené školy posilují a v průběhu měsíců výrazně zkvalitňují distanční vzdělávání, ale na všech stranách je snad chápeme jako provizorium ne zcela srovnatelné s docházkou do školy. Naším přáním je, aby se situace vrátila k předcházejícímu stavu, byť zkušenostmi z posledního roku nutně poněkud pozměněnému. Jsem však přesvědčený, že po nějakou dobu (rok?) ještě vše úplně stejné jako dřív nebude.
Věřím, že nás dnešek poučí v tom, že se při vzdělávání i výchově budeme mnohem víc soustřeďovat na podstatné věci. Zásadní záležitostí pro mě je, aby všechny děti byly maximálně vzdělané, současně abychom co nejvíc kultivovali jejich osobnostní charakterové vlastnosti. V centru pozornosti musí být i osobní pohoda všech dětí. Cesta, která je k všestrannému kvalitnímu vzdělání a rozvoji dovede, je méně důležitá. Celá desetiletí jsme považovali za samozřejmé, že děti získají vzdělání ve škole, přičemž rodiče měli pomocné úlohy – zajistit docházku do školy, doma pak podmínky pro učení, dohled nad učební morálkou, potřebné pomůcky…
řízení školy onlineJenže rodiče v průběhu posledního roku musejí plnit úlohy dříve nemyslitelné. Mnozí tak činili a činí s velkou nechutí, jiní tuto roli odmítají. Jejich děti ovšem za vzniklou situaci nemohou, a tak se v těchto případech stávají oběťmi rodičovského přístupu. Další rodiče tuto situaci přijali jako danost, podobně jako např. počasí, takže plní vše požadované. Někteří rovněž zjistili, že vše doma docela dobře zvládajía že jim domácí učení příliš nevadí. Přijali domácí vzdělávání jako lepší variantu, než když dítě měsíc chodí do školya další měsíc tráví zase doma. Proto s učením doma počítajíi pro další nejisté období. Rovněž zdravotní důvody v rodině jsou pro trvalejší školní absenci zatím v české společnostii v mnoha rodinách uznávány jako silnější než docházka do školy. Je to pochopitelné – obavy rodičů o samotné dítě, ještě častěji však o další členy rodiny, bereme všichni vážně. Na druhé straně rodiče nechtějí připustit, že by dítě nebylo vzděláváno.
Pokud společnost zavře školy en bloc, nevzniká žádný formální problém. Ale co když se opět otevřou, byť třeba jen pro některé ročníky? Budou muset všechny děti bez výjimky navštěvovat školu? Měly by. Pořád máme povinnou školní docházku. Jenže co když rodiče budou mít zásadní obavyo zdraví samotného dítěte nebo některého člena rodiny?
Rodiče si mohou nechat dítě na domácím vzdělávání. Školský zákon to umožňuje. Jenže toto opatření je v ČR komplikované, je spojeno s řadou formálních překážek. Zdůvodnění žádosti zdravotními důvody dnes asi nikdo nezpochybní, lékař kladné doporučení také poskytne, zbývá ještě doporučení poradenského pracoviště. Při délce termínu objednání dva tři měsíce se může dítě ocitnout ve vzduchoprázdnu.
Školy však musejí nějak reagovat už na nepředvídatelné změny a z nich vyplývající požadavky rodičů. Některé posuzují situaci striktně podle předpisů, jiné mhouří oči, hledají v mimořádné době více či méně vstřícné cestičky. Uznávají, že v krizi je třeba jednat operativně, vždy však v zájmu dítěte.
Jsem přesvědčený, že je dnes vhodná doba, abychom oživili myšlenku změny povinné školní docházky na povinné vzdělávání. Pro připomenutí: Rozhodně to neznamená, že se stát vrací před dobu Marie Terezie, která u nás povinnou školní docházku (ve skutečnosti povinné vzdělávání) zavedla,a nechává vzdělávání dětí pouze a plně v rukách rodičů. Stát dále uznává vzdělání jako neopomenutelnou a povinnou podmínku fungování společnosti, jen nechává volbu vzdělávací cesty i vzdělávací instituce na rodičích. Očekávám, že mnozí rodiče by si případné změny ani nevšimli a drtivá většina bude dál volit vzdělávání ve škole. Proč tedy pokládám změnu za žádoucí?
Mým přáním je, aby se postupně narovnaly vztahy mezi školou a rodiči. Při povinné docházce do školy musí každé dítě navštěvovat školu. Při povinném vzdělávání škola nabízí službu za určitých podmínek, rodiče se rozhodnou, jestli za těchto podmínek vzdělávání v této škole akceptují, nebo ne. Škola nemá právo odmítnout dítě, ať již z důvodu barvy pleti, pohlaví, sociokulturní úrovně rodiny, může však stanovit podmínky, jejichž neplnění znamená, že rodiče musejí zajistit vzdělávání sami. Opět to nesmí být podmínky, které by diskriminovaly určitý segment populace. Naproti tomu je třeba zmínit minimální formy spolupráce a komunikace se školou, podporu dítěte, vytváření vhodných podmínek pro domácí přípravu. Jestliže rodiče podmínky akceptují, je na obou stranách, aby je naplňovaly. Pokud by rodiče opakovaně a zásadním způsobem dohodu neplnili, bylo by na škole, aby je vyzvala k hledání vhodnějšího způsobu vzdělávání dítěte (mj. jiného i domácího).
Nepochybuji, že by změna přinesla počáteční nedorozumění a komplikace na obou stranách. Nemám však strach, že bychom velmi rychle nenašli vhodná východiska.
Ke změně je třeba změna ústavního zákona, což je velmi složité a dnes patrně neprůchodné. Jestli se navíc bojíme, že bez povinné docházky by určitá část populace přistupovala ke vzdělávání laxně a že by dále upadala úroveň vzdělanosti dětí, zachovejme tedy povinnou školní docházku a liberalizujme dnes povolování domácího vzdělávání pouze na základě prosté žádosti rodičů, doporučení učitele, jenž dítě i rodinnou situaci dobře zná, a jako dnes rozhodnutí ředitele školy. Nebojme se dát pravomoci učitelům, kteří vědí, jak dítě pracovalo v minulosti, jak se rodiče věnují rozvoji jeho vzdělání, ale i jaké mají doma podmínky.

Zdroj: Pro časopis Učitelský měsíčník PhDr. Václav Mertin