Představte si, že jste se rozhodli zúčastnit se výzkumu pensylvánské univerzity (USA) zaměřeného na vztah života a práce člověka. Spolu s ostatními 195 respondenty vám badatelé předložili dotazník1), který na první straně obsahuje tři odstavce (upraveno, kráceno). Přečtěte si je pečlivě a rozhodněte se, do jaké míry každý popisek vystihuje váš postoj k práci. Z dotazníku se dozvíte, co vás v práci motivuje, a následující text vás podnítí k zamyšlení, z jakých důvodů chodí do práce vaši kolegové. To se vám může hodit, když se budete snažit své spolupracovníky motivovat.
Tři postoje k práci
Ohodnoťte na čtyřbodové škále, nakolik následující popisy vystihují váš vztah k práci. Je možné, že váš výsledný profil bude kombinací všech tří popisů.
- Pracovník A/ Pracujete, abyste si především vydělali dostatek peněz na živobytí mimo své zaměstnání. Pokud byste byli finančně zajištění, rádi byste dělali něco jiného. Práce je pro vás v podstatě životní nutnost. Často si přejete, aby čas v práci ubíhal rychleji. Těšíte se na víkendy a prázdniny. Kdybyste měli prožít svůj život znovu, pravděpodobně byste nešli do stejného oboru. A určitě byste ho nedoporučili svým přátelům a dětem. Těšíte se, až jednou, v důchodu, budete mít klid od práce.(škála: velmi – částečně – jen málo – to nejsem já)
- Pracovník B/ Práce vás v podstatě baví, ale neočekáváte, že za pět let budete ve své současné pozici. Místo toho plánujete přejít na lepší práci na vyšší úrovni. Do budoucna máte několik cílů týkajících se pozic, které byste nakonec rádi zastávali. Víte, že ve své současné práci si musíte vést dostatečně dobře, abyste mohl jít dál. V dohledné době počítátes povýšením. Postup na vyšší příčku pro vás znamená uznání vaší dobré práce a je známkou vašeho úspěchu v konkurenci s vašimi spolupracovníky.(škála: velmi – částečně – jen málo – to nejsem já)
- Pracovník C/ Práce je pro vás jednou z nejdůležitějších částí vašeho života. Jste velmi rádi, že jste v tomto oboru. Čím se živíte, je důležitou součástí toho, kým jste. Je to jedna z prvních věcí, které o sobě lidem říkáte. Práci si nosíte s sebou domů a také na dovolenou. Většinu svých přátel jste si našliv zaměstnání a jste členem několika organizací, které souvisejí s vaší prací. Svoji práci milujete, protože jste přesvědčení, že dělá svět lepším místem. Mrzelo by vás, kdybyste byli nuceni přestat pracovat, a o důchodu vůbec neuvažujete.(škála: velmi – částečně – jen málo – to nejsem já)
Na další straně dotazníku vás čeká 18 položek dotazujících se na konkrétní aspekty vztahu k práci, které máte posoudit na bipolární škále pravda–nepravda. Tyto položky, jak si všimnete, vycházejí z popisů výše a poslouží badatelům ke zkoumání chování souvisejícího s prací a pocitů z práce.- Svou práci považuji za přínosnou. (pravda–nepravda)
- Těším se do důchodu. (pravda–nepravda)
- Moje práce dělá svět lepším místem. (pravda–nepravda)
- Těším se na víkendy – už aby byl pátek! (pravda–nepravda)
- Na dovolenou si beru práci s sebou. (pravda–nepravda)
- Očekávám, že za pět let budu na vyšší pozici. (pravda–nepravda)
- Svůj současný pracovní život bych si zvolil znovu, kdybych měl tu možnost. (pravda–nepravda)
- Cítím, že mám svůj pracovní život pod kontrolou. (pravda–nepravda)
- Baví mě mluvit o své práci s ostatními. (pravda–nepravda)
- Svou práci vnímám především jako odrazový můstek k dalšímu postupu. (pravda–nepravda)
- Můj hlavní důvod, proč pracuji, je finanční – podpora rodiny a životního stylu. (pravda–nepravda)
- Očekávám, že stejnou práci budu dělat za pět let. (pravda–nepravda)
- Pokud bych byl finančně zajištěný, pokračoval bych ve své dosavadní práci, i kdybych už za ni nedostával výplatu. (pravda–nepravda)
- Mimo zaměstnání o své práci moc nepřemýšlím. (pravda–nepravda)
- Svou práci vnímám jako pouhou životní nutnost, podobně jako dýchání nebo spánek. (pravda–nepravda)
- Nikdy si s sebou netahám práci domů. (pravda–nepravda)
- Moje práce je jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. (pravda–nepravda)
- Svoji práci bych mladým lidem nedoporučil. (pravda–nepravda)
Na zbylých stranách dotazníku pak následují ještě další otázky týkající se individuální spokojenosti se životem, zdravím a prací, dále položky zjišťující zdraví a sociální status účastníka a demografické ukazatele (věk, pohlaví, vzdělání, pracovní pozice, příjem, počet zameškaných dní v práci apod.) Tyto položky nás v dalším textu nebudou zajímat a rovněž se nebudeme pouštět do vyhodnocování odpovědí a složitých výpočtů korelací. Čtenáři, pokud se rozhodl si na jednotlivé položky odpovědět, může dotazník spíše posloužit jako východisko k sebereflexi. Co je však pro nás zásadní, je skutečnost, že vzorek respondentů tohoto výzkumu(a následně řady dalších obdobných zjišťování) se přirozeně rozložil do tří odlišných kategorií: badatelé je označili jako ZAMĚSTNÁNÍ (anglicky job), KARIÉRA a POSLÁNÍ. Např.u položky „9. Baví mě mluvit o své práci s ostatními.“ se prokázala její silná pozitivní vazba na Poslání a negativní ke kategorii Zaměstnání. Naopak položka „4. Těším se na víkendy.“ je v pozitivním vztahu vůči Zaměstnání a v negativním vztahu vzhledem k Poslání. Položky související s kariérním postupem korelovaly pouze s hodnocením v odstavci Kariéra. Stručně řečeno, odpovědi na položky pravda–nepravda potvrdily platnost prvních tří odstavců, které podle vstupních představ badatelů měly vystihovat tři dominantní postoje lidí k práci.
Rozdíly ve vnímání a přístupu
Lidé, pro něž je jejich práce čistě zaměstnáním, ji vnímají jako dřinu a svou výplatu vidí jako odměnu. Pracují, protože musí, a nejšťastnější jsou v době, kdy je nic nenutí být v práci. Naproti tomu lidé s pohledem na práci jako poslání pracují pro cíl sám o sobě; jejich práce je naplňuje ne kvůli vnějším odměnám, ale proto, že cítí, že přispívá k většímu dobru, že čerpá z jejich silných osobních stránek a dává jim smysl a účel. Není překvapením, že lidé s orientací na poslání nejenže svou práci považují za přínosnější, ale díky tomuto postoji pracují tvrdě a více. A ve výsledku jsou to lidé, u kterých je obecně větší pravděpodobnost, že se prosadí.
Konečně respondenti zařazení do skupiny Kariéra pracují proto, aby postoupili a měli se dobře. V této skupině se často nacházeli nejmladší respondenti výzkumu. Toto zjištění lze interpretovat tak, že mladší zaměstnanci mohou být ochotni pracovat tvrději než jejich starší kolegové, aby postoupiliv rámci své organizace. Pokud by to byla pravda, bylo by to důležitým zjištěním – jak motivovat mladší zaměstnancek vyšší produktivitě práce šancí na postup v kariéře. Stejně tak je ale možné, že spojení mezi věkem a kariérou více naznačuje očekávání mladších zaměstnanců, že v průběhu svého pracovního života nakonec postoupí na lepší pozice – toto vysvětlení by potom předpovídalo spíše naději / očekávání, nikoli výhradně pracovní návyky mladších zaměstnanců. Ve skutečnosti se může stát, že mnoho mladších lidí, kteří vstupují na trh práce s vidinou lákavé kariéry, později rezignuje a spokojí se pouze se zaměstnáním.
Co lidi táhne
Autoři výzkumu obhajují názor, že pracovníci jsou rozvrstveni v rámci triády ZAMĚSTNÁNÍ–KARIÉRA–POVOLÁNÍ prakticky ve všech organizacích, bez ohledu na druh práce. Všude se najdou lidé, kteří se zajímají pouze / předevšímo materiální výhody z práce a žádný jiný druh odměny za ni nehledají ani nedostávají. Práce pro ně není cílem samao sobě, ale pouze prostředkem, jenž jim umožňuje získat zdroje potřebné k tomu, aby si mohli užívat čas mimo zaměstnání. Hlavní zájmy a ambice této skupiny zaměstnanců (v tomto případě to platí doslova) nejsou vyjádřeny jejich prací.
Stejně tak pravděpodobně ve své organizaci budete mít kolegy, kteří své úspěchy neměří jen prostřednictvím peněžního zisku, ale také růstem / postupem v rámci profesní struktury. Tento postup jim často přináší vyšší sociální postavení, větší pravomoc na pracovišti a vyšší sebevědomí.A jistě si vybavíte i ty spolupracovníky, pro které je jejich práce neoddělitelná od jejich života. Tito lidé ve vaší organizaci nepracují pro finanční zisk nebo kariérní postup, ale pro vlastní naplnění a přesvědčení o vyšším smyslu, které jim vykonávání práce přináší. Toto „volání“ je pro ně vnitřní výzvou k morálně a společensky významné práci s vysokou hodnotnou.
V rámci jakékoli profese by bylo možné najít skupiny jednotlivců s těmito třemi druhy vztahů k jejich práci. I když by se dalo předpokládat, že mezi lidmi v určitých profesích (v tomto případě je na místě označení povolání), například mezi učiteli, lékaři nebo pracovníky mírových jednotek či neziskových organizací najdeme vyšší počet Povolání, je stejně tak možné očekávat, že i níže společensky postavené profese, jako jsou sekretářky, uklízečky, kuchařky, vrátní či školníci mohou svou práci považovat za Povolání. Takoví lidé mohou milovat svou práci a myslet si, že přispívají k tomu, aby byl svět lepším místem.
Povolání ve společensky níže postavených profesích
Například práce uklízečky může na první pohled postrádat jakoukoli dlouhodobou perspektivu. Jejich práce nebere konce a začíná každý den nanovo. Platové ohodnocení je nízké, šance na postup v kariéře mizivá. Přitom se jednáo tzv. „neviditelnou profesi“ – úklid v budovách probíhá obvykle v čase, kdy už tam ostatní zaměstnanci nejsou. Uklizené prostory jsou až příliš často lidmi vnímány jako samozřejmost, bez odpovídající úcty a docenění, neboť uživatelé nevidí, kolik času a úsilí úklid ve skutečnosti vyžaduje. Přitom není výjimkou, že je tato namáhavá práce znehodnocena prakticky vzápětí, např. když někdo bezohledně pošlape čerstvě vytřenou podlahu, znečistí toalety minutu po úklidu apod. I přesto si může pracovník najít v této práci smysl a projektovat do ní své poslání.
Pracovní úkol podle stejné pracovní náplně lze potom odevzdat v různé kvalitě provedení. To dokládá jedna studie 2)
úklidového personálu v nemocnicích, která popisuje, jak uklízeči3) prožívali a konstruovali smysl své práce velmi odlišně. Ze série osobních rozhovorů s dvaceti osmi členy nemocničního úklidového personálu o povaze jejich práce vyplynulo, že i když měli všichni stejnou předepsanou práci ve stejné nemocnici, vykonávali ji odlišně. Kontrasty mezi uklízeči byly nápadné a sahaly od toho, jak popisovali úroveň dovedností potřebných k dané práci, až po druhy úkolů, kterými se zabývali.
Výsledky výzkumu rozdělily uklízeče do dvou skupin. Jedna skupina odváděla práci, která zahrnovala pouze minimum nezbytných úkolů a interakci s co nejmenším počtem lidí. Členové této skupiny nesnášeli úklid obecně, hodnotili dovednosti potřebné k výkonu práce jako nízké a byli méně ochotní překročit formální pracovní hranice, aby se zapojili do společných úkolů pracoviště. Naproti tomu druhá (proaktivní) skupina uklízečů přijala za své i další pracovní úkoly, např. časté interakce s pacienty, návštěvníky a zdravotnickým personálem. Členům této skupiny se práce líbila, měli radost z úklidu, cítili, že jde o vysoce kvalifikovanou činnost, která pomáhá pacientům a usnadňuje práci ostatním v oddělení. Práci a sebe viděli jako kritické při uzdravování pacientů.
Například uklízeči v proaktivní skupině si přibírali úkoly nebo načasovali svou práci tak, aby byla maximálně efektivní s ohledem na pracovní tok na jejich oddělení. Naproti tomu uklízeči v méně aktivní skupině omezili smysl práce na pouhý úklid a nepovažovali se za nic jiného než za čističe pokojů. Zatímco pasivní uklízeči nevyhledávali interakce s ostatními
lidmi nad rámec svých povinností, v proaktivní skupině se soustředili na pacienty a návštěvníky s cílem „rozjasnit něčí den“ (např. mluvit s pacienty, ukazovat návštěvníkům okolí). Proaktivní skupina uklízečů také častěji komunikovala se sestrami na svých odděleních, což vedlok plynulejšímu fungování pracovní jednotky. Měla povědomí o širším kontextu fungování oddělení, ve kterém pracovala, což se odráželo v jejich vztazích s ostatními a v typech úkolů, které si zvolili dělat.
lidmi nad rámec svých povinností, v proaktivní skupině se soustředili na pacienty a návštěvníky s cílem „rozjasnit něčí den“ (např. mluvit s pacienty, ukazovat návštěvníkům okolí). Proaktivní skupina uklízečů také častěji komunikovala se sestrami na svých odděleních, což vedlok plynulejšímu fungování pracovní jednotky. Měla povědomí o širším kontextu fungování oddělení, ve kterém pracovala, což se odráželo v jejich vztazích s ostatními a v typech úkolů, které si zvolili dělat.
Představte si obdobně dvě uklízečky v základní škole. I když pro to nemáme výzkumná data, lze očekávat, že se v přístupu ke své práci budou lišit. Jedna se může zaměřovat spíše na nepořádek, který musí každý večer uklidit, zatímco druhá bude věřit, že přispívá k
čistšímu a zdravějšímu prostředí pro studenty. Obě se každý den zabývají stejnými úkoly, ale jejich odlišné smýšlení určuje jejich pracovní uspokojení, pocit naplnění a v koncovce to, jak dobře svou práci dělají.
Hledání smyslu
Avšak i v profesích, které bychom spíše spojovali s Posláním, manažery a pedagogy nevyjímaje, je reálný výskyt lidí v kategoriích Zaměstnání a Kariéra. Je docela možné, že tito lidé ve své práci obtížně hledají smysl, a to je stahuje na nižší úrovně. Shawn Achor4), odborník na rozvoj lidského potenciálu, popisuje, jak ve své poradenské praxi povzbuzuje zaměstnance, aby přepracovali svůj „popis práce“ na „ popis povolání“. Nechává je přemýšlet o tom, jak by mohly být stejné úkoly napsány způsobem, který by lákal ostatní, aby se ucházeli o práci. Cílem není práci přikrášlovat, ale zdůraznit význam, který z ní lze odvodit. Vědci zjistili, že i ty nejmenší úkoly mohou mít větší význam, když jsou spojenys osobními cíli a hodnotami. Čím více dokážeme sladit naše každodenní úkoly s naší osobní vizí, tím je pravděpodobnější, že budeme práci vnímat jako poslání.
Cvičení
Na závěr si můžete vyzkoušet toto cvičení: Rozdělte list papíru na dvě poloviny a na levou stranu si zapište úkol, který jste nuceni v práci vykonávat, avšak u něhož pochybujete o jeho smyslu. Pak se zeptejte sami sebe:
Jaký je účel tohoto úkolu? Co se tím dosáhne?
Nakreslete šipku doprava a zapište si tuto odpověď. Pokud vám to, co jste napsali, stále připadá nedůležité, zeptejte se sami sebe znovu:K čemu tento výsledek vede? Nakreslete další šipku a zapište ji. Pokračujte, dokud se nedostanete k výsledku, který je pro vás smysluplný. Tímto způsobem můžete každou malou věc, kterou uděláte, propojit s větším obrazem, s cílem, který vás udrží motivované.Je možné, že díky projasňování smyslu (tímto cvičením nebo jinými způsoby) pomůžete sobě a lidem ve vaší organizaci, aby vnímali práci nikoli jako zaměstnání, ale jako povolání. V tom osobně spatřuji výhradní smysl učitelské profese.
ZDROJE
*ACHOR, S. The Happiness Advantage. The Seven Principles that Fuel Succes and Performance at Work. UK: Virgin Books, 2010. ISBN 978-0-7535-3947-7.
*WRZESNIEWSKI, A., MCCAULEY, C., ROZIN, P. a B. SCHWARTZ. Jobs, Careers, and Callings: People’s Relations to Their Work. Journal of Research in Personality, 1997, č. 31, s. 21–33.
*WRZESNIEWSKI, A. a J. DUTTON. Crafting a Job: Revisioning Employees as Active Crafters of Their Work. The Academy of Management Review, 2001, roč. 26, č. 2, s. 179–201.
1) WRZESNIEWSKI, A., MCCAULEY, C., ROZINI, P. a B. SCHWARTZ. Jobs, Careers, and Callings: People’s Relations to Their Work. 1997.
2) WRZESNIEWSKI, A. a J. DUTTON. Crafting a Job: Revisioning Employees as Active Crafters of Their Work. 2001, s. 190–191.
3) Abychom zůstali genderově korektní, používáme výraz „uklízeči“ zástupně i pro ženský rod (uklízečky).
4) ACHOR, S.
The Happiness Advantage [Výhoda spokojenosti. Sedm principů, které jsou hnací silou úspěchů a výkonnosti v práci] 2010, s. 79–80.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy PhDr. Jan Voda, Ph.D.