Aniž bych chtěla pedagogy v ZUŠ idealizovat, zůstává faktem, že pro své žáky představují mnohdy (společně se sportovními trenéry) nejlépe uchopitelný vzor dospělého, který se živí tím, co umí a co ho baví.
Učitel hry na housle, jak má být aneb Když se dítě svěří
Mgr.
Jarmila
Kubáňková
Ph.D.
metodička Linky pro rodinu a školu
Přičtěme k tomu, že při výuce hry na hudební nástroj spolu dítě a jeho pedagog tráví relativně mnoho času, společně pracují a pokroky jsou slyšet. Mezi pedagogem a jeho žákem má šanci vzniknout důvěra. A to už je jen krůček k tomu, aby se dítě svěřilo se svými starostmi, které se týkají rodiny, školy, kamarádů atd. Na krizovou Linku pro rodinu a školu 116 000 poté přijímáme hovory pedagogů, kteří se tváří v tvář starostem svých žáků chtějí poradit, jak jim co nejlépe pomoci.
Do této skupiny hovorů patřil i učitel hry na housle, kterému se jeho cca devítiletý žák svěřil s tím, že ve škole nemá kamarády, všichni se mu smějí a on už by tam nejraději nikdy nešel a myslí na útěk z domova. Volající pedagog toto vyhodnotil jako situaci hodnou pozornosti, protože takto svého žáka neznal. Konverzace dosud probíhala v tzv. lehkém tónu, kdy si povídali o filmech, počítačových hrách, sportech, škole atd. Teprve po této události si pedagog zpětně uvědomil, že jeho žák je vlastně už nějakou dobu zamlklejší, o něco víc odmlouvá a méně doma cvičí.
Zmíněný pedagog se zachoval ukázkově příkladně – zachytil verbální informaci od žáka, propojil ji se změnami v jeho chování a byl ochoten pro něj něco udělat. A než začal konat, ozval se na Linku pro rodinu a školu 116 000, aby se poradil o dalším postupu.
Tato situace byla v mnohém relativně jednoduchá, protože
I. učitel se nenechal zaklít tím, že to nikomu dalšímu neřekne. Lze rozumět tomu, že dítě vyřkne „já vám to řeknu, ale nesmíte to nikomu dalšímu říct“. Dítě to obvykle říká, protože se bojí, že v okamžiku zveřejnění se pro něj situace stane ještě horší a krom toho ji už nebude mít pod kontrolou.
Nejlepší odpovědí na takovou větu je kombinace následujícího:
*
vyjádření pochopení pro jeho požadavky (dítě by mělo vědět, že chápete, čeho se bojí, a že na jeho místě by se s vysokou mírou pravděpodobnosti báli všichni);
*
ujištění, že se budete odteď podílet na zajištění jeho bezpečí (tj. např. v okamžiku, kdy vyjde najevo, že dítě je doma bito, tak „neseřvete“ jeho rodiče po telefonu a poté jim nepošlete dítě domů);
*
vysvětlení, proč na takové požadavky dítěte nemůžete přistoupit (dítě by mělo vědět, že pokud tuto informaci nemůžete sdílet, tak mu nemůžete pomoci, tj. jeho situace se nezlepší);
*
slib, že dítě bude informováno, s kým jste informaci sdíleli a proč, a že se bude moci na dalším řešení aktivně podílet.
Z naší zkušenosti plyne, že děti takováto vysvětlení obvykle akceptují a svěří se. A i když se někdy nesvěří hned, pravděpodobně se svěří při další příležitosti. Každopádně vycítí, že s ním pedagog jedná na rovinu, a to obvykle posílí pedagogovu důvěryhodnost.
Když se učitel nechá tzv. zaklít a slíbí, že nic nikomu neřekne, ocitá se v pasti – buď bude tiše trpět s dítětem (tj. bude vědět a nic neudělá), nebo slib dítěti poruší (informaci bude sdílet). V obou případech riskuje zhoršení vztahu s dítětem. Pokud nic neudělá, stává se de facto spolupachatelem (ví o potížích dítěte a nijak mu nepomůže). Pokud poruší slib a informaci sdílí, je skoro nemožné, že by se to dítě nedozvědělo (obvykle to dítěti na naléhání řekne jiný dospělý – rodič nebo jiný rod. příslušník, sociální pracovník atd.).
Krom toho udržet toto v tajnosti je dost obtížné i pro samotného pedagoga (zejm. když se situace dítěte načas jeví jako horší). A až se to dítě dozví, bude se cítit zrazeno a jeho důvěra v učitele minimálně zakolísá. Jedním z nejhorších důsledků tohoto kolísání či ztráty důvěry je situace, kdy dítě v dalším šetření popře i to, s čím se původně svěřilo (ztratilo důvěru v pedagoga a má dojem, že už nelze věřit nikomu a ničemu), takže jakékoliv další šetření je poté mimořádně obtížné.
Pokud se tedy učitel nechal zaklít, nejsnazší je dítěti na rovinu říct, že daný slib nelze dodržet. Je to daleko nejvýhodnější, protože lhaní a zapírání ničí důvěryhodnost pedagoga daleko víc než přiznání chyby (tj. slíbení něčeho co nemohu splnit).
II. učitel měl odvahu přiznat, že neví jak dál a poradit se
Toto se může jevit jako banální krok, ale ze zkušenosti je zřejmé, že někteří lidé rychleji jednají, než myslí a vůbec si nejsou vědomi toho, že jejich kroky jsou nahodilé a mohou způsobit víc škody než užitku.
Tento učitel se šel nejdříve poradit s někým z vedení školy a po domluvě s ním volal nám. Už při začátku hovoru měl tedy jasno v tom, že vedení za ním stojí a chce udělat maximum pro to, aby se zjistilo, co se chlapci děje a zajistilo mu pomoc.
III. učitel byl ochoten zrealizovat dohodnutý plán
V tomto konkrétním případě byla naše rada relativně jednoduchá, a to uvědomit o tom, co chlapec řekl, jeho zákonné zástupce1). Tedy učitel
*
se chlapce zeptal, zda se s tím již svěřil rodičům (a získal negativní odpověď);
*
vysvětlil chlapci, že by rodiče měli vědět, co se ve škole děje, protože jedině tak mohou po škole žádat nápravu (chlapec to pochopil, ovšem měl strach, zda ho budou brát vážně);
*
domluvil schůzku s jedním z rodičů chlapce, kde jim společně s členem vedení řekli, co se od chlapce dozvěděli, a nasměrovali je na několik dalších institucí, mj. na školního metodika prevence, školního psychologa, pedagogicko-psychologickou poradnu i Linku pro rodinu a školu 116 000 (učitel nesdílel chlapcův strach, že by rodiče tyto informace nebrali vážně, nicméně na schůzce byl i z tohoto důvodu člen vedení školy, což schůzce rozhodně dodalo punc vážnosti).
Pokud je nám známo, situace se začala řešit tam, odkud vzešla, tj. na ose škola–dítě–rodiče. Každopádně díky kompetentnímu učiteli hry na housle dítě získalo zážitek, že jeho vnímání situace je bráno vážně a řeší se společně s ním. Je pravděpodobné, že kdyby dítě někdy v budoucnu narazilo na další obtíže, opět požádá o pomoc. A to je vedle schopnosti hrát na housle dobrá vizitka dotyčné ZUŠ.
1) Trochu jiná bývá situace v případech, kdy je dítě ohroženo vlastní rodinou (tam obvykle nezbývá než kontaktovat příslušný Orgán sociálně-právní ochrany dětí, tzv. OSPOD) nebo když vedení nestojí za daným učitelem a nechce si tzv. pálit prsty. V takovém případě se rozhodně vyplatí nás kontaktovat, protože krizová Linka pro rodinu a školu 116 000 je schopna podezření na ohrožení dítěte nahlásit i bez udání identifikačních údajů oznamovatele.