S dětmi o kolečko míň

Do přípravy projektu se zapojilo 67 škol, nyní spolupracujeme s více než dvojnásobkem škol. Projekt je doširoka rozkročený, má 71 aktivit a podaktivit. Jedním z „dílků skládačky“ bylo letní soustředění hudební improvizace začátkem července 2019 v ZUŠ Jihlava. Jako hlavní projektový manažer od října 2017 koordinuji aktivity, někdy spolupracuji přímo na realizaci těchto aktivit, několikrát jsem vedl vzdělávání učitelů jako lektor.

Avšak jihlavská akce bylo moje poprvé, kdy jsem samostatně vedl inkluzivní skupinu dětí. 25 let pracuji v uměleckém školství, kde jsem měl vždy žáky, které jsme si „prosili“ během přijímacích zkoušek. Díky tomu jsme se na ZUŠ setkávali maximálně s dětmi s ADHD nebo dyslexií. Svět speciální pedagogiky je nám terra incognita.

Na jihlavské soustředění jsem si pečlivě připravil podklady a scénář celé akce. Měli jsme 15 přihlášených dětí. První den navečer jsme účastníky rozdělili do dvou skupin – v první skupině bylo 9 dětí podobného věku, jednalo se o homogenní skupinu, která se běžně potkává v hodinách hudební nauky. S těmito dětmi pracovala legendární pedagožka Marcela Slaná, která dokázala během následujících tří dnů neuvěřitelné věci. Pátý den pak děti provedly pětadvacet minut trvající pásmo vlastních skladeb, písniček, divadla.

Druhá skupina šesti účastníků zahrnovala dítě s nízkofunkčním autismem, další účastník byl ve druhém stupni SVP plus další čtyři „živé“ děti ve věkovém rozpětí šest až třináct let. Pečlivě připravený program vzal za své po první půlhodině práce. V tu chvíli jsem tedy měl dvě možnosti – buď vzdát smělý plán během tří dnů vytvořit a nazkoušet improvizovaný singspiel na motivy knihy Geralda Durrella Mluvící balík, nebo se pustit do dobrodružné „plavby“, vyjít vstříc možnostem a potřebám nestandardní skupiny dětí a jinou cestou dojít k vytyčenému cíli. Jak asi tušíte, zvolil jsem druhou možnost.

Mluvící balík je pro operu vděčné téma. Tuto látku zpracoval Marko Ivanović pro Národní divadlo do podoby opery Čarokraj. Civilní mytologie umožňuje velké množství variací. My jsme na začátku měli knihu G. Durrella, mluvící balík (obří krabici) a moře, které znázorňoval tři metry dlouhý pruh blankytně modré látky. Vše ostatní včetně kostýmů, rekvizit a dalších kulis už bylo dílem okamžitých nápadů a kreativity účastníků. Z pečlivé přípravy zůstaly některé hry a metody, jak kreativitu v dětech „vyprovokovat“. Původní scénář, kudy by se mělo představení ubírat, vzal za své v té první půlhodině práce.

Nová cesta pro mě znamenala podstatně větší nasazení – například jsem musel přijmout původně neplánovanou roli vypravěče, který propojil jednotlivé obrazy improvizovaného singspielu. Postupně jsme společně nacházeli řešení a způsoby práce pro takto heterogenní skupinu dětí tak, aby se opravdu všichni mohli plně do provedení singspielu zapojit. Druhý den začaly přicházet originální nápady a třetí den odpoledne se nám „vyloupl“ zajímavý umělecký tvar improvizovaného singspielu s předehrou a sedmi krátkými obrazy v celkovém trvání osmi minut, který jsme úspěšně provedli před publikem pátý den soustředění.

Vedle vydatné pedagogické zkušenosti si odnáším také několik otázek. Například jsou ZUŠ prakticky uzavřené dětem s vážnějšími typy SVP i v případě, že tyto děti mají prokazatelný hudební talent? (Účastník soustředění v Jihlavě i přes svůj výrazný hendikep umí podle sluchu zahrát písničku s doprovodem v libovolné tónině.) Proč je základní umělecké školství v hudebním oboru u nás tolik zaměřené na do určité míry exkluzivní interpretaci a je zde tak malý prostor pro kreativní tvorbu, která je dostupná naprosto každému dítěti? Proč je vnímána inkluze jako ohrožující a běžné žáky retardující záležitost?

Odpovědi na otázky se pokoušíme najít v projektu Podpora uměleckého vzdělávání pro rovné příležitosti. Obecně platí, že větší otevřenost pro jiné přístupy, názory a metody nás může obohatit, ale strach z neznámého nás svazuje, strach z profesního selhání nám dává úzké mantinely, zkostnatělá struktura českého školství nám bere chuť vydat se novými cestami. Jsem však přesvědčen, že pokud má stávající demokratický systém obstát i v budoucnu, tak se musí reformovat směrem k inkluzi (v širším slova smyslu). Jinak se rozlomí křehký sociální smír a společnost se vydá některou z radikálních a nebezpečných cest.

Abych nezapomněl, dlužím vám vysvětlení provokativního názvu svého článku. Jedná se o citaci prohlášení jednoho z dětí na adresu účastníka jihlavského soustředění s nízkofunkčním autismem. „I když má o kolečko míň, tak zahrál písničku s doprovodem a bez chyby.“ Tohle drsné prohlášení s dětskou upřímností zrcadlí i naše překvapení, když postižené děti projeví nesporný hudební talent, když uprchlík z chudé rozvojové země prokáže bystrý úsudek, když lidé z jiné sociální bubliny předvedou nějakou nečekanou dovednost atp.

Co říci na závěr? Zkusme být otevření a odvážní ve svých profesích. Přeci jen žijeme v bohaté a sedmé nejbezpečnější zemi, a přitom jsme stále plni strachů z imaginárních nebezpečí.