Pět postřehů z irského školství

Naše poslední cesta nás v lednu 2020 zavedla do irského Dublinu, kde jsme strávili týden s učiteli a dětmi ze Švédska, Německa a pochopitelně Irska. Projekt financovaný z programu Erasmus+ KA229 má název „Creativity Takes Courage: Discovering Europe through Arts“ a jak z názvu vyplývá, snažíme se mladé generaci zprostředkovat ducha sjednocené Evropy tím, co umíme nejlépe – hudbou, tancem, uměním dramatickým a výtvarným. Děti i učitelé si tříbí jazykové a komunikační schopnosti a hlavně zjišťují, že přes kulturní a národnostní rozdíly mohou právě umění použít jako „idioma universal“, tedy jazyk všech, a hlavně že my, moderní Evropané, spolu můžeme bez problémů žít a tvořit společně.

Z naší cesty jsme si ovšem nepřivezli jenom úžasné zážitky. Domů jsme přijeli i s několika zajímavými postřehy, které jsme v partnerské irské škole získali a o něž bychom se se čtenáři rádi podělili. Na tomto místě se určitě sluší říci, že právě díky těmto postřehům máme my Češi zcela oprávněný pocit, že tvoříme evropskou špičku na poli pedagogiky, a to i přes všelijaké problémy, které naše školství snad provázejí.

Mezinárodní studentský tým u sochy Molly Melone

České děti (a především ty, které navštěvují ZUŠ) mají vysoce rozvinuté schopnosti cokoli předvést publiku. Pokud bychom uspořádali soutěž v prezentačních dovednostech, naše děti by své zahraniční kolegy s přehledem „převálcovaly“. Je to jistě výsledek toho, že v ZUŠ jsou žáci systematicky vedeni k tomu, aby na koncertech, výstavách či představeních ukazovali, že něco umí a že to dokáží i smysluplně okomentovat. Nestydí se, nebojí se, netřese se jim hlas ani ruce, umí se obléci, umí se chovat, citlivě odhadnou, co publikum potřebuje a na co reaguje. To jistě není snadné, ale české děti tyto dovednosti prostě mají.

Byli jsme pozváni do výuky irštiny. Zde je nutno poznamenat, že naším partnerem v současném projektu je „obyčejná“ college, poskytující všeobecné vzdělání dívkám ve věku 15–19 let (jde tedy o jakousi obdobu našeho gymnázia). Irské děti se při výuce svého mateřského jazyka tvářily znuděně natolik, že se to nedalo připisovat pouhým „telecím“ létům – vypadalo to, že příčiny budou mnohem hlubší. Proto jsme se zvědavě zeptali přítomných dívek, která z nich by zde při výuce irštiny byla, kdyby to neměla povinné. Zvedly se pouhé dvě ruce – všechny ostatní se upřímně přiznaly, že by si studium irštiny rozhodně nevybraly.

Výuka irských tanců

Nám, cizincům, to ale nebylo jasné – irština přece není jenom jejich mateřština. Jazyk představuje zásadní a základní kámen veškeré národní identity a nechuť se mu učit znamená vzdát se tisíciletých tradic a vlastních kořenů, které jsou pro budoucnost národa nutné. Byli jsme ale ujištěni, že irština je jazyk, který současní mladí Irové jednoduše nepoužívají – i se svými rodiči, ba i s prarodiči hovoří irské děti zásadně anglicky. Příčinou je podle nich především historický kolonialismus Anglie, ale bojím se, že k němu se přidává všeobecná lenivost a zcela dobrovolné podřízení se mainstreamu, v němž se angličtina jeví ke komunikaci nejjednodušší a mezi mladými je jednoduše „cool“.

Uvědomili jsme si, že jsme zřejmě svědky neodkladného zániku nejenom irštiny, ale i dalších evropských jazyků – waleštiny, skotštiny, maltštiny a dalších. To vše jsou jazyky, které v současné době ovládá jenom ten, kdo chce, nikoli ten, kdo musí. V každém případě je stav v irských školách ten, že zcela vědomě nutí své vlastní děti učit se něco, o čem dopředu bezpečně vědí, že jim to v životě bude k ničemu. A já k tomu dodávám – nemáme my v našich rámcových kurikulích také něco takového? Opravdu učíme naše vlastní děti jenom tomu, co se jim bude v životě hodit a použijí to?

ZUŠ Rýmařov s učitelem irských tanců

Na jedné z nesčetných nástěnek v irské škole jsme našli výzvu tohoto znění: „Dvacetidenní challenge: Vydrž během dvaceti dní přijít každý den do školy! Vydrž po dvacet dní přijít do školy včas! Kdo to dokáže, obdrží 20eurovou poukázku do obchodního domu.“ Nemíním sahat irským kolegům do svědomí, natolik nejsem s irským školstvím obeznámen, ale tato výzva se mi vysloveně nelíbila. Chodit do školy včas a chodit do ní vůbec mi přijde natolik zásadní návyk, že odměňovat ho finančně se mi zdá vysloveně nemravné. Je zde ale otázka – neřešíme podobný problém i u nás v ČR? Nejsou i v našich školách také už zavedená stipendia, jejichž podmínkou je chodit do školy včas a vůbec?

Všichni čeští učitelé, kteří neustále pláčou nad tím, jak jsou zavaleni prací, jak bují administrativa, jak nemají čas na děti, protože musí „neustále něco spisovat“, by se měli podívat do zahraničí. Nižší úvazky než v českých školách v evropských školských systémech prostě nejsou. Pro porovnání – v Irsku trvá jedna lekce 40 minut a do plného úvazku jich učitel musí mít týdně 33. Není divu, že naši irští kolegové jsou unavení a že nemají čas na administrativu, která se na ně valí. Výše platu irského učitele (pokud to umím posoudit) je vlastně stejná jako výše platu učitele českého. A to je řeč pouze o Irsku. V porovnání s Itálií, Portugalskem, Rumunskem a dalšími zeměmi vychází realita českých škol dokonce ještě lépe. Neustále se mi potvrzuje, že určitá nespokojenost některých učitelů u nás souvisí spíše s jejich osobním nastavením a nemají zkušenost s porovnáním se zahraničím. Asi to bude tím, že jednoduše necestují a neporovnávají vzájemné podmínky. V Čechách a v prostředí ZUŠ si ve srovnání se zahraničím nežijeme vůbec špatně.

Mezinárodní pěvecký sbor

O pátý postřeh se postaraly naše děti. Vyhodnotily, že české školy (nejenom ty umělecké) jsou daleko krásnější – vybavením, architekturou, čistotou, atmosférou. Okny táhlo, v tělocvičně nemohlo být víc než 10 °C, s kulturou stolování ve školní jídelně by se Ladislav Špaček opravdu nesrovnal, ve třídách i na chodbách byl (alespoň na první pohled) chaos a nepořádek. Děti si dokonce všimly i některých paradoxů v České republice nemyslitelných. Na nástěnkách kupříkladu byly sice výzvy k „zelenému“ ekologickému chování, ale obědy přinesli učitelé všem, tedy více než 400 dětem, v plastových miskách s jednorázovou plastovou vidličkou – a dělají to tak zřejmě každý den, čímž dennodenně produkují neuvěřitelné množství odpadu.

Mezinárodní pěvecký sbor

Závěrem si dovolím uvést, že mezinárodní projekty, například ty, které v současné chvíli nabízí třeba Dům zahraniční spolupráce v rámci programu Erasmus+, jsou třemi slovy skvělé, skvělé, skvělé. Mnohokrát mě napadlo, jak díky evropské podpoře mají dnešní děti výhodu oproti nám padesátníkům, kteří jsme v jejich věku tuto možnost cestovat, srovnávat a skrze spolupráci s jinými národy se rozvíjet jednoduše neměli. Zvyšuje se tím vysoce zdravé sebevědomí dětí i dospělých. Porovnáváním úrovně našich kompetencí se nejenom učíme tomu, co je zapotřebí, ale často docházíme k závěru, že by studenti i učitelé ze zahraničí měli jezdit spíše k nám, neboť to, co děláme, je často na takové úrovni, že si v zahraničí o tom mohou nechat jenom zdát. Moc doufám a přeji si, aby tento stav ještě dlouho vydržel a abychom ho budoucím generacím nějak nepokazili.

Mezinárodní tým projektu