Lidé v popředí. Rozhovor s odcházejícím předsedou UR ZUŠ ČR Alešem Chalupským

To není zrovna na úvod jednoduchá otázka. Myslím, že „zásadních poznání“ bylo více, takže to zkusím rozdělit. To, co se mi vlastně od začátku vždycky na práci v umělecké radě líbilo, byla možnost setkávání a odborných debat s vynikajícími pedagogy, nejen smyčcovými, ale napříč hudebním oborem. Postupně jsem si uvědomoval, jak důležité je vyslechnout názory druhých. Když jsem v roce 2001 nastoupil do funkce předsedy republikové smyčcové sekce, stal jsem se vlastně členem tehdejší Ústřední umělecké rady, kterou vedl kolega Pravoslav Kohout. Účastnil jsem se několika schůzí, které byly buď v ZUŠ Štefánikova na Smíchově, nebo přímo na ministerstvu školství. Na první schůzi mě přivedla paní Eva Bublová, excelentní houslová pedagožka, po které jsem převzal právě smyčcovou sekci. Právě ona mi byla určitým vzorem v komunikaci, pamatuji si, jak se zastala kolegy Mojmíra Chudy, aby mohl sdělit svůj názor na věc, byť mnozí nesouhlasně „brblali“… Další zkušeností byla výměna názorů s kolegou Petrem Hanouskem, který se kdysi zastával orchestru z jedné opavské ZUŠky, když nepostoupil do ústředního kola. Vyměnili jsme si několik dopisů, kde jsme si každý „stáli za svým“, byla to docela tvrdá, ale velmi korektní výměna názorů. Později, když jsem se stal předsedou ÚUR, jsem přizval Petra ke spolupráci v rámci Kolegia ÚUR, protože jsem si už v té době uvědomoval, jak je důležité spolupracovat s lidmi, kteří svými oponentními názory v konstruktivní diskusi přispívají k hledání kompromisních nebo konsenzuálních řešení. Později mi Petr řekl krásnou větu, která to všechno přesně vystihla: „Uvědomuji si, že jdu občas proti proudu...“ Z toho tedy plyne zásadní poznání č. 1 (a řekl bych asi i hlavní) – velmi mne obohatilo setkávání s výbornými kantory z celé republiky, ale i se skvělými řediteli nebo s lidmi, kteří nám na MŠMT i v dalších institucích fandili a pomáhali, i díky nim jsem se já posouval kupředu.

Nevím, jestli a jak jsou tím učitelé i kantoři vybaveni, je to určitě individuální. Já jsem měl to štěstí, že jsem ještě předtím, než jsem se stal předsedou ÚUR a také než jsem začal ředitelovat v Biskupské, potkal několik takových kolegů, kteří se řídili zásadou „není uměním včas odejít, uměním je zůstat“. Pro mne to bylo velmi poučné a uvědomil jsem si, jak důležité je nastavit si právě tento okamžik kariéry pevně do svého životního harmonogramu. Proto jak v ÚUR, tak i v ředitelské kariéře jsem měl od začátku jasno, kdy přijde má doba odchodu. U aktivních sportovců se říká, že je nejlépe odejít na vrcholu kariéry. Myslím si, že tohle pravidlo platí všude, a i u nás je to velmi podobné – důležité je poznat, kdy jsem na vrcholu a kdy je čas odejít. Ti, co tuto schopnost nemají, si sice možná déle užívají výsadního postavení ve funkcích, kde mohou o něčem rozhodovat a cítí se být důležití (a někteří mezi námi i nenahraditelníth). Ale v okamžiku, kdy ale odejdou, se mnohým kolem uleví, i když se teď, trochu z prospěchu tváří jinak. Myslím, že základ je v tom, že člověk by s přibývajícími lety i zkušenostmi měl mít schopnost sebereflexe a soudnosti a také větší schopnost pochybovat o svých rozhodnutích, ale přitom neztrácet vlastní sebedůvěru. Odvozuji to ze svých začátků ve smyčcové sekci ÚUR, tehdy mi bylo asi pětačtyřicet a často jsem si myslel, že důležité je prosadit svůj názor, ale čas mi ukázal, že právě ono pochybování a připuštění jiných názorů je tou správnou cestou kupředu.

To, že jsem se stal předsedou ÚUR, jsem považoval (a dodnes považuji) za velkou čest. Bral jsem to jako službu ZUŠácké veřejnosti, všem školám i jejich kantorům. Asi to mám i trochu v krvi – moji rodiče byli lékaři, otec ale velký čas věnoval také v různých funkcích dobrovolné práci pro Červený kříž, matka byla dlouhá léta i v důchodovém věku cvičitelkou v TJ Slovan a později v Sokole Jindřichův Hradec. Velkým osobním přínosem byla pro mne práce v realizačním týmu RVP ZUV. Pro mne to byl obrovský profesní posun, který mi otevřel mnoho možností seberealizace a pomohl mi i v počátcích mého ředitelování. Jako člen týmu jsem pochopil, že na reformu našeho základního uměleckého vzdělávání musí navázat i reforma ve struktuře Ústřední umělecké rady a jejích nižších článků. To byl také důvod, proč jsem přijal kandidaturu na předsedu této instituce, i když někde na začátku po první schůzi ÚUR jsem si říkal, že tuhle „společnost“ bych nikdy nechtěl řídit.

Myslím si, že přestavba umělecké rady, vznik nových sekcí v souladu s RVP ZUV a prosazení nové skladby soutěží byly velmi důležité body, které se povedly. Mnohem důležitější ale je, že funguje systém a v něm uvnitř odborná demokratická diskuse, která, i když je někdy velmi obtížná, nás pozvolna posunuje kupředu. ÚUR je vlastně jakýmsi parlamentem, kde je prostor pro výměnu názorů a zkušeností, a je na nás všech, kteří na ZUŠkách působíme, abychom si tento prostor obhájili a zachovali. Proto jsme i v nově založeném spolku zachovali ve stanovách všechno, co se v minulosti osvědčilo.

Osobně mám radost i z toho, že se podařilo najít dobrý způsob komunikace s MŠMT. Možná mnoho kolegů neví, že vlastně musíme jednat se dvěma odbory: jedním je odbor pro mládež, s nímž řešíme soutěže – podmínky, termíny soutěží, a hlavně grantové žádosti o finance na ústřední kola, které vyplňují organizátoři těchto kol. To je velmi důležitý okamžik – pokud není žádost podána v termínu nebo má podstatné chyby, není soutěž schválena, takže nemohou být ani nižší postupová kola.

Druhým je odbor předškolního, základního, základního uměleckého a speciálního vzdělávání, kde projednáváme další úkoly v oblasti základního uměleckého vzdělávání, které spolek převzal po ÚUR. Máme zde podporu obou odborů při administraci našich soutěží i v EOSu, což je také důležité. Z toho všeho je samozřejmě nejdůležitější komunikace mezi námi na republikové úrovni, v krajských nebo okresních uměleckých radách, jednotlivých nástrojových i oborových sekcích. Myslím, že obecně systém funguje docela dobře, ale nic není dokonalé, je to o lidech a o tom, kolik energie mohou nebo jsou ochotni věnovat dobrovolné – a ve srovnání s jinými organizacemi – nehonorované práci.

Když se ohlédnu za uplynulou dobou 11 let, nebylo to vždy v našich vztazích jednoduché. Asociace, která vznikla v roce 1998 „na zelené louce“ jako nová instituce, měla od začátku jasnou profilaci i náplň a byla od začátku právním subjektem. To do značné míry ovlivnilo i mechanismy a způsoby jednání uvnitř organizace i vůči ostatním. Ústřední umělecká rada byla zřízena Statutem MŠMT již v roce 1993, byla ministerstvu podřízena a v prvních 5 letech vykonávala i některé činnosti, které později logicky převzala Asociace. Ta byla na rozdíl od ÚUR na MŠMT nezávislá a díky právní subjektivitě mnohem silnějším partnerem i oponentem. Proto vznikaly i na půdě AZUŠ občas diskuse o tom, co by měla nebo co má dělat ÚUR. Myslím si, že se nakonec podařilo vysvětlit, že právě odborná a věcná diskuse nejen o soutěžích je pro rozhodování ÚUR to důležité. Ukončením Statutu a vznikem spolku se dnes Umělecká rada ZUŠ ČR stala určitě rovnoprávným partnerem Asociace, ale i ministerstva, které spolek respektuje jako nástupnickou organizaci bývalého poradního sboru.

Myslím, že diskuse s Asociací, byť byly někdy velmi složité, výrazně posunuly Uměleckou radu ZUŠ ČR kupředu. Do budoucna bude pro „dvě ruce jednoho těla“ důležitý vzájemný respekt, naslouchání a také vzájemná podpora. Protože možná se nám teď zdá, že si můžeme dělat cokoliv i bez této spolupráce, ale doba pro nás nemusí být vždy tak příznivá, jako je tomu nyní. A to bychom si měli všichni uvědomit a vzpomenout přitom na bouřlivá 90. léta, protože je to úplně stejné jako v oné starobylé pověsti O Svatoplukovi, jeho synech a třech svázaných prutech… Tak se nerouhejme…

Musím říci, že mě práce v Biskupské stále baví a jsem rád, že se mi podařilo trochu posunout školu kupředu ve všech směrech. Máme opravené budovy a lepší podmínky pro naši práci a máme i dobrý kolektiv pedagogů. Ale samozřejmě se těším i na to, až vrátím do rodného Jindřichova Hradce, kde máme s manželkou rodinný domek se zahradou po mých rodičích. Kdo má vlastní dům i zahradu, tak ví, že máme o práci postaráno. Zatím nás těší práce na zahradě, i když se občas lehce „odděláme“. Cestovat budeme také, protože rodiny našich synů jsou v Praze a v Lanžhotě, takže schůzky s vnoučaty budou naší hlavní náplní. Rádi jezdíme na kole, na lyžích a chodíme plavat, ale teď jsme se k tomu moc nedostali. Tak doufám, že trochu času na to zbude nebo že nás k tomu naše nejmladší generace donutí. Ale kromě toho budeme oba ještě aspoň na půl plynu pracovat, rád bych ještě podle svých možností pomáhal našemu nově založenému spolku. Možná se zapojím i do kulturního života rodného města a také bych měl oprášit své violoncello, které během mého ředitelování většinou stojí v koutě. Určitě ale budu nadále sledovat práci svých kolegů na ZUŠkách, protože to je moje srdeční záležitost.