Lesk a bída podávání grantů...

Globální změny ve světě kladou stále vyšší nároky na osobní i pracovní život. Ten se skládá z několika po sobě jdoucích etap růstu a každá vyžaduje určitý čas a není možné ji přeskočit. Leadership ve firemním kontextu spočívá v hledání a využívání nových způsobů stanovování cílů, a především v získávání zaměstnanců pro vytyčené cíle. Práce lídra pak spočívá v posilování týmového ducha a utužování atmosféry sdílení informací a nabytých znalostí z praxe.

Výzva Erasmus+ se pro můj záměr, zapracovat na bourání tuzemských falešných jistot, jevila jako nejvhodnější. Cílem projektu měla být odborná stáž vedení školy zaměřená na oblasti řízení organizace. Myšlenka sdílet zkušenosti s kolegy ze zahraničí a získat tak otevřený přístup k jejich zkušenostem byla hlavním hnacím motorem.

Chtěla jsem zjistit něco o nových způsobech řízení, o jiných (ale přesto velmi podobných) vzdělávacích systémech v jiných zemích a zároveň zapracovat na našich paradigmatech a stereotypních postupech. Věřila jsem, že bonusem takovýchto stáží pak třeba budou oboustranné podněty pro spolupráci škol do budoucna.

Teprve když jsem se do grantu „zakousla“, zjistila jsem, že tvůrci formuláře žádosti o grant jsou opravdoví „machři“ v jedné věci. Žadateli grantu dokážou dokonale zamotat hlavu vyplňováním informačních „skládaček“ nadupaných měřítky, tabulkami, prohlášeními a kontrolními seznamy. Pokud chce být ředitel aktivní, ale zároveň nechce ohrozit své duševní zdraví, raději si asi za těžké peníze najme firmu, která se živí precizním vkládáním dokonale vycizelovaných a nic neříkajících frází, které snad ve výsledku „nesou zlatá vejce“.

Za klíčovou aktivitu podaného projektu jsem zvolila job-shadowing, který je určen ředitelům škol a jeho zástupcům. Grant si kladl za cíl monitorovat řízení lidských zdrojů v prostředí přirozených pracovních podmínek zahraniční umělecké školy a prohloubit nové manažerské předpoklady pro výkon vedoucího zaměstnance. Přínosné se jevilo i poznávání systému školství ve zcela odlišném historickém prostředí, nácvik formy diskuse (i o palčivých společných tématech), umění konstruktivního obhájení svých názorů, vzájemné učení se nezávislého, sebevědomého postoje při diskusi, avšak s úctou k názorům svých oponentů.

Proč píšu projekt naplnit? Protože komisionální výsledek rozboru mne po obdržení vyhodnocení grantu opravdu paralyzoval. Nejen svou plytkostí, ale především tím, že jsem si jej musela opakovaně číst, abych vůbec pochopila obsah sdělení. Důvodem zamítnutí bylo nesplnění výběrových kritérií. Ano, tomu rozumím. V komentáři hodnotitelů (kdo jsou hodnotitelé?, kolik jich bylo?, kteří to byli?) jsem se ale od přečtení první věty začala ztrácet (a to nejenom já, ale i mí kolegové, vysokoškolsky vzdělaní lidé).

Konsolidovaný komentář hodnotitelů se jevil jako laické zpracování hospodaření „mysliveckého sdružení v Horní – Dolní“ (omlouvám se všem členům mysliveckých sdružení). Zatímco v úvodu hodnocení jsem se dočetla, že žádost je zajímavá svým zaměřením, je v souladu s cíli a záměry Klíčové akce 1 v programu Erasmus+, následující řádek již konstatoval, že projekt je nekomplexní a působí chaotickým dojmem. Další odstavec demonstroval, že projekt uspokojivým způsobem zdůvodňuje, proč mají být realizovány mobility vedení školy. Vzápětí se ale dočítám, že hodnotitelé se ptají, rozhodoval o mobilitách vedoucích pracovníků? Kdo asi? Zřejmě netuší, že ředitel školy vysílá zaměstnance na další vzdělávání. V závěru hodnocení se konstatuje, že řízení projektu i jeho monitoring byly nastaveny v dobré kvalitě. Hodnotící zprávu jsme si přečetli mnohokrát, ale nikdo z nás nepochopil, jaká kritéria náš grant nesplnil.

Bohužel to nebyla má jediná zkušenost uplynulého školního roku se sháněním finančních zdrojů na kvalitní vzdělávání prostřednictvím zahraničních kontaktů. Zbyl mi pouze silný pocit rozčarování a na dlouho dopředu jsem ztratila motivaci se o něco snažit. Leda že bych v sobě probudila spící zvířecí geny – třeba zvláštní schopnost echolokace, kterou delfíni vysílají ultrazvukové vlny a pomocí jejich odrazu na okolní předměty jsou schopni dopředu rozlišit, jak vypadá skutečný terén.

Kdo ví, vždyť potenciál a obnova lidského organismu je větší, než si umíme představit. Zatímco dnes zvládáme zacelit zlomené končetiny, současný výzkum se snaží najít způsob, jak tělu dávné schopnosti regenerace pomocí kmenových buněk vrátit. Třeba se lékařům brzo podaří objevit lék i na deziluzi z manažerských zklamání. Na restart ředitelů, kteří jsou podobně jako já poškození vlastní autoimunitou vůči novým aktivitám, školní prázdniny už nějak nestačí.