Chtěl bych se následujícími řádky vyjádřit k textu pana ředitele Stárka ve Speciálu pro ZUŠ 1/2021 „ZUŠ potřebuje vizi!“. Hned v úvodu musím zmínit, že jsem ho poznal na kurzu pro učitele ZUŠ v rámci přípravy reformy našich škol již v roce 2008 ve Vílanci u Jihlavy. Ne všichni učitelé a ředitelé tenkrát jeho myšlenky přijímali lehce. A to přesto, že pan Stárek vedl rovnocenné diskuse, a to i s mladými učiteli, které respektoval a podporoval. Proč mu nyní nevěřit?
Když jsem četl jeho letošní článek ve Speciálu pro ZUŠ a později rozhovor v Učitelských novinách, dostavil se pocit zklamání. Byl jsem zklamaný z toho, že jsem na naší škole nedokázal reagovat se stejným nadhledem k tehdy opravdu bezprecedentní situaci. Od března jsem každý den řešil jen samé naléhavé věci. Ty důležité byly před očima, ale neviděl jsem je.
Nechci podceňovat práci našich učitelů a připravenosti např. IT techniky (Microsoft 365 máme ve škole tři roky a všichni naši učitelé dělají pro své žáky maximum), ale koncepční uchopení technických možností mělo a má slabiny. Těžko lze v dnešní době měnit nebo ohýbat ministerská nařízení nebo v kontextu zdravotního ohrožení lidí mít nereálné požadavky na uvolňování mimořádných opatření, ať už si o jejich překotnosti můžeme myslet cokoliv.
Nezbývá než se ponořit do práce v mantinelech, které jsou nám vymezeny. A pokud jsme přítomností omezeni, můžeme se zaměřit na minulost nebo s notnou dávkou potřebné odvahy hledět dopředu. Do budoucnosti nahlížíme za pomoci vizí. Každá jednotlivá ZUŠ vize má. Myslím, že to ani pan Stárek nerozporuje. Pochopil jsem však, že vybízí k zamyšlení se nad vizemi ZUŠ jako celku.
Společnou vizi dále chytře spojuje s dalšími pojmy: pravidly a morálkou. Kdo nám však práci na této vizi může nabídnout a jak se na její tvorbě můžeme podílet? Umíme diskutovat nad tím, zda je vůbec potřebná a kde taková diskuse může probíhat? Navrhoval bych využití stávajících možností (AZUŠ, SKŘ, Umělecká rada, možnosti v rámci vzdělávacích akcí NPI…) před náhlými reakcemi v odborných periodikách. Pokud se bude hlas ZUŠek více a více štěpit, může to opravdu vést, při pohledu zvenčí, k dojmu určitého „reptání“.
Mnoho odborníků na vzdělávání dlouhodobě upozorňuje, že pedagogické a didaktické postupy jsou více jak sto let zamrzlé. I v minulosti byly nejrůznější krize následovány překotným vývojem a rozvojem. Budou to i výstupy krize nynější? Myslíme si, že je opravdu reálný návrat do škol bez jakýchkoliv změn? Budeme podporovat v ZUŠkách inkluzivní vzdělávání?
Učitelé škol se za poslední rok naučili tolik nových dovedností a postupů, že je nutné tyto těžce nabyté zkušenosti využít, a ještě lépe je sdílet a podporovat jejich kvalitu. Myslím, že spontánní skupiny na sociálních sítích jsou sice skvělým místem pro rychlé předávání zkušeností, ale jistě najdeme i prostor pro Uměleckou radu a její chystaný Inspiromat. Je to skvělá myšlenka, pokud bude současně podpořena i učiteli ZUŠ a řediteli z AZUŠ.
Chtěl bych ocenit i způsob nastavení pravidel ve škole pana ředitele Stárka. Sám jsem chtěl v říjnu nabídnout čtyři přehledná pravidla pro žáky a rodiče. Brzy jsem tato pravidla stáhl, nebyla plně funkční. Pan Stárek pravidla tvořil konstruktivně se svými kolegy, kteří je takto berou vnitřně za své. Jsou srozumitelné všem aktérům vzdělávání a závidím mu to. Je dobré napříště zapojit do těchto postupů všechny pedagogy. Jinak mohou mnohá rozhodnutí vyvolávat dojem tzv. „pocitovky“. Rozhodnutí učiníme na základě „pocitu, jak by věc měla být řešena“, místo dlouhodobě nastavených pravidel, která omezí vrtkavost ředitelského/učitelského citu.
Rád bych našel nějaké kritické vyjádření k uvedeným článkům pana Stárka, ale místo toho mne zaujala další věc. Využití sebehodnocení žáků. Myslím, že nebylo moc škol, které by cíleně zapojily sebehodnocení žáků do procesu pololetního známkování. Školy řešily, zda nyní žáky hodnotit slovně, ale jejich celoškolní zapojení do hodnocení je skvělým nápadem i pro ukončení druhého pololetí.
Co udělat se situací, kdy naše děti nemohou veřejně představovat svoji práci, soutěžit? Vydechněme si od těchto aktivit. Nakonec se ukazuje, že lze i v těchto omezených podmínkách soutěžit, případně různě prezentovat výsledky práce našich žáků. Co je to oproti studentům, kteří se připravují na své budoucí povolání, případně oproti aktivním umělcům, kteří jsou na umělecké činnosti životně závislí.
Mnoho z nás si i bez současného období, kdy je špatná nálada zcela pochopitelně všudypřítomná, nedokáže připustit, že lze naše vlastní práce dělat lépe. Jde to vždy! Nestyďme se za to, že jsou některé školy (třeba i sousední) v některých oblastech lepší. Jeďme tam, zavolejme tam, napišme tam. Inspirujme se, sdílejme a klidně i opisujme. Jde o budoucnost. Jde o děti. A to za trochu počátečního studu stojí.