Doba, na kterou jsme si zvykli, je pryč

Jako ZUŠkaři působíme velmi nekonzistentně a místo, abychom se spojili a táhli pomyslně za jeden provaz, máme tendenci propadat celospolečenskému splínu, nenáladě a nikdy nekončícímu protestu proti všemu. Zaskočily mne příspěvky a reakce rozhořčeně vystupující proti článku ředitele Jiřího Stárka v nedávném čísle časopisu Učitelské noviny.

Jsem přesvědčená, že každý z nás má svůj osobitý a jedinečný názor. Nedovolila bych si zpochybnit žádný z nich, neboť všichni z nás pracujeme především s lidmi, potažmo dětmi, a to je velmi proměnlivá veličina. Nemáme všichni ani materiální, finanční ani jiné zázemí stejné. Nestejné jsou rodiny našich žáků. Jiná situace je na maloměstě nebo vesnicích a jiná je ve velkém městě. Prostě naše výchozí pozice rozhodně nejsou mnohdy srovnatelné.

Co by ale pro nás mělo být společným výchozím bodem, je snaha, abychom měli dostatek žáků, abychom u nich dokázali udržet nadšení, chuť umělecky tvořit a aby to všem v tomto těžkém období přinášelo radost. Aby rodiče viděli v naší práci smysl a stát viděl, že finance do nás investované jsou investované správně, na správném místě a že patříme do institucí „nezbytných“.

V neposlední řadě bychom pak měli my ředitelé pečovat i o naše učitele a v tomto, mimo jiné, beze zbytku souhlasím s panem ředitelem Stárkem, že nejen kvůli nim . Musíme mít jednoznačný směr, kudy se chceme ubírat a jaká perspektiva se pro základní umělecké školy současným vývojem otevírá. Dovolím si zde uvést, jak přemýšlím já, ředitelka malé školy na malém městě (doufám, že mne za můj názor nebude nikdo v příštím čísle kamenovat).

Také jsem v době, kdy se zavřely školy, na okamžik propadla myšlence, že to . Ale opravdu jen na okamžik. Měli jsme náhodou tehdy jarní prázdniny. Uvědomila jsem si, že nám ale běží stále plat a jsou lidé, kteří nemohou svou profesi vykonávat a nemají žádný výdělek. Nelze například napůl organizovat zájezdy, napůl otevřít hotely, napůl provozovat kadeřnictví, kosmetické salony a chtít 100 % výdělku. Prostě jsou bez práce. Ale my máme to štěstí, že a můžeme dál vykonávat svou práci. Proto bychom ji měli odvádět co nejlépe, a .

Nemůžeme si říct, že komorní hra, výtvarný a taneční obor nám online prostě nejde, pořád se něco seká, opožďuje, tak pošleme dětem mailík s odkazem. Takto to prostě z mého pohledu dělat nelze. Musíme i v tuto dobu hledat a nacházet způsoby, jak učit v sice nešťastné době, ale co nejkvalitnějším možným způsobem. Pokud bychom měli přijmout filosofii, že jsme schopni dělat svou práci „jen zčásti“, pak by měl být částečný i náš plat.

Nebudu zde vypisovat, že jsme také tápali, hledali nejlepší možné (pro mne nepříliš hezké slovo) jednotné platformy, které by byly pro rodiče a děti přívětivé. Museli jsme si stejně tak jako naši žáci a rodiče vylepšit své znalosti, abychom vůbec mohli začít pracovat.

Všichni máme rok za sebou. Věřím, že jsme v ZUŠkách odvedli v celé republice veliký kus práce, a to přesto, že na konzervatořích nás na práci s ICT nepřipravili, stejně jako se dobře orientovat v digitálním světě. Jsme tak připraveni provádět svou učitelskou profesi pouze prezenčně a kontaktně. Bylo to tak léta, ale i když se mi to píše velmi těžce, Přihlédneme-li k tomu, kam směřuje MŠMT základní školy (RVP ZŠ), kdy několik hodin z různých předmětů je převedeno nebo nahrazeno digitálními znalostmi, je naprosto jasné, že ve stejném duchu musíme být do budoucna připraveni i my. Musíme se smířit s myšlenkou, že svět už prostě stejný nebude. S největší pravděpodobností bude součástí základního vzdělávání všeho druhu .

Pokud tedy přemýšlím nad tím, jak dál svou školu směřovat, prioritou číslo jedna je udržení žáka ve škole při zachování standardu vzdělání nastaveného v našem ŠVP. My si tu na malém městě vidíme až do „pokojů“. Nemůžeme si dovolit udělat moc chyb, protože u nás to řekne jedna maminka druhé a může nás to – jednoduše napsáno – položit. V online prostředí se potírají hranice a je třeba si uvědomit, že dnes, v distanční výuce, se může dítě klidně přihlásit raději do nějaké ZUŠ v Praze, kde to mají daleko propracovanější .

Takže u nás musíme v první řadě přemýšlet nad tím, co všechno udělat, nakoupit, vylepšit a . Aby to mělo pro všechny zúčastněné smysl. A tady je vlastně „zakopaný pes“. Toto je věc, která mi chybí. Chybí mi báječní kolegové, se kterými jsme se setkávali, ať už na nejrůznějších školeních, nebo valných hromadách. Chybí mi dialog a zpětná vazba. Cítím se, třeba zde na Vysočině, velmi osamocena. Sice si zavoláme s některými kolegy jak a co asi je dobré, ale vlastně si to všichni tak nějak děláme, jak můžeme, bez jakékoliv koordinované spolupráce.

Jsem si jistá, že ve větších kolektivech i na jiných školách jsou lidé s dalšími mnoha skvělými nápady, zkušenostmi, že spousta mých kolegů má v týmu lidi, kteří rozumí tomu, jak „nás“ co nejkvalitněji prostřednictvím IT technologií dovést k našim žákům domů. pro zvládnutí a nastavení úrovně základního uměleckého školství v této době s nástroji, které máme k dispozici. Jsem přesvědčená, že my ZUŠkaři jsme lidé kreativní, tvořiví, naučení tvrdé systematické, poctivé práci a my to zvládneme. A nebudeme muset používat věty, že tohle nejde – no a? Vymyslíme způsob, jak to půjde stejně dobře, ale jinak. Jinou cestou, jinými metodami, možná dočasně nabídneme prioritně jiné, ale stejně důležité kompetence žákům než doposud.

Touto cestou tedy prosím nás, ředitele a učitele ZUŠek, abychom se spojovali ne prostřednictvím reakcí v UN, ale například prostřednictvím aktivit UUR, AZUŠ a společně debatovali, spojili naše učitele, pořádali workshopy, a naopak se potkali s těmi, kteří jsou napřed anebo mají schopnost pohlédnout na horizont. Jsem přesvědčena, že za tuto aktivitu budou všichni rádi a vděčni.

Přeji sobě i všem svým kolegům a kolegyním hodně zdraví a víru v sebe. Aby neztráceli naději a nalezli dost energie ke změnám, které nám v budoucnu pomohou obhájit naše postavení v systému škol ČR.