I zaměstnanci školní jídelny jsou v kategorii pomáhajících profesí

Pomáhající profese jsou společně definovány tak, že kromě svých metod, přístupů, znalostí, postupů je nedílnou součástí výkonu práce i navázání osobního kvalitního a zdravého kontaktu. Ano, kuchařky a další provozní zaměstnanci primárně nepracují s dětmi. Co je však důležité si uvědomit, že v rámci školy se s dětmi potkávají, komunikují, a společně tak vytvářejí důležité prostředí. Mnohdy si provozní zaměstnanec může všimnout toho, co jiný nevidí.

Ať si říká kdo chce co chce, srdcem každé školy je školní jídelna. Jídlo je v našem životě důležitý prvek. Vnímáme ho všemi smysly - čichem, zrakem, chutí, hmatem, někdy i sluchem. Provozní zaměstnanci se setkávají s dětmi a občas tak mohou být významnými pomocníky a podporovateli dětí. Někdy přímo, vlídným slovem, úsměvem, dobrým jídlem. Někdy pozorností a vnímavostí k chování dětí. Nezbytným předpokladem tohoto přístupu je partnerství s dětmi i dospělými.

Kultura stolování, skladba jídla, chování těch, kteří se podílejí na materiální sytící energii, přispívají k tomu, jak se děti i ostatní ve škole cítí, v jaké atmosféře se pohybují. Zákon akce a reakce je v tomto případě zjevný. Na dobré jídlo, úsměv a vlídné slovo se odpovídá podobně. Jenže... Práce v kuchyni není lehká. Jak se tedy dívat z druhé strany na děti a další strávníky s lehkostí, úsměvem a pozorností?

Kuchařky, hospodářky a další zaměstnanci se učí, jak nejlépe vykonávat svoji práci. Každý musí rozumět své profesi. Ale v rámci školy musí všichni fungovat jako tým. Nepracuje každý pouze sám za sebe a tým není pouhý součet jednotek. Tým je organismus, který se musí řídit, kultivovat, rozvíjet. V rámci kultivace a rozvoje je důležitá týmová i individuální komunikace, delegování odpovědnosti, vytváření zpětné vazby, řešení krizových situací. A to jsou vcelku složité procesy. Učí se kuchařky ve svém oboru vedení týmu? Myslím si, že málokde, i když mohu existovat výjimky. Ve své praxi vidím, že mnozí zaměstnanci postupují intuitivně. Někdy s úspěchem, jindy bez úspěchu.

Na tomto místě mě napadá otázka, kdo výše zmiňované profese učí, jak oddělovat své osobní věci, aby neovlivňovaly pracovní výkon? Jak dobře a efektivně zacházet s vlastními těžkými životními situacemi? Jak chránit sami sebe před vyhořením, aby nedocházelo ke zraňování kolegů a dětí dalších osob? Jak lépe komunikovat a pracovat v týmu?

Výňatek z výše uvedeného příběhu nám ukazuje několik dalších důležitých věcí.

Dítě je závislé a postupně se během svého zrání učí, jak zacházet s těžkými situacemi a zpracovávat je. Opačně můžeme říci, že pokud se dítěti ve správný čas nedostane potřebné podpory dospělého, dojde tím k většímu zranění. Čím větší "zranění" na počátku vývoje, tím větší je "zranění" v průběhu zrání a v dospělosti. V případě, kdy dítě není podpořeno, cítí se vědomě i nevědomě zrazeno dvakrát. Nejprve samotnou situací, se kterou si neví rady, a dále tím, že je na ni samo.

Děti potřebují od dospělých pro svůj zdravý vývoj podporu a ukázky způsobů strategií řešení a chování. V takto vymezeném prostoru se seznamují s tím, co je správné a co ne. Co je účinné a co nikoliv. V životě každého z nás se vyskytují těžké a složité životní situace. Nikdo z nás na ně není předem připraven. Ale od dětství každý získává do pomyslné "tašky" celou paletu nástrojů, které může zkoušet používat pro konkrétní řešení. Někdy je funkční toto, někdy něco jiného. Základní učící prostředí je rodina jako celek, škola a další prostředí, v kterém se děti pohybují, a osoby, které v tom prostředí jsou.

Podstatné je však to, aby v jakési pomyslné tašce dítě obdrželo dostatek nástrojů, znalostí a zkušeností, se kterými může v potřebnou dobu při řešení těžké situace pracovat. V případě, že je taška chudá nebo prázdná, dochází ke zkratkovitému nebo jinému problémovému chování, protože energie vnitřního nebo vnějšího konfliktu nebo ohrožení si nachází vždy cestu ven nebo (a to je horší případ) zůstává uzavřena uvnitř, kde způsobuje další zranění.

Úkolem nás dospělých, tedy i provozních zaměstnanců ve škole, je ukazovat dětem funkční mechanismy a pomoci zrát jejich adaptačnímu systému, který se podílí na zpracování pro ně těžkých situací. Děti mnohdy potřebují podporu a pomoc v situacích, které jsou z pohledu dospělého banální, nedůležité, ale samotné děti je vnímají jako zásadní a přináší jim nepohodu, smutek, zranění, chaos. My dospělí můžeme tedy dětem pomoci porozumět situaci, přijímat odpovídající emoce a hledat způsob podpory. Lidské bytosti se učí prožitkem a učení je významně ovlivněno tím, zda se člověk nachází ve stresu, či nikoliv. Týká se to dětí i dospělých. Samozřejmě, že v procesu učení a zrání se potkává vliv rodiny, školy a společnosti. Ale uvědomme si, že dítě ve škole tráví opravdu mnoho času.

Pokud se vrátíme na počátek našeho příběhu, může pracovnice školní jídelny udělat mnoho. Jídlo a jeho konzumace vypovídá o mnohém. Pozornost, laskavost k dětem, vlídné slovo je někdy mocný pomocník v dětských trápeních. Efektivní a faktická komunikace jak ve vlastním týmu kuchyně, který je převážně ženský, tak s učiteli a vychovateli, je základ.

Moje praxe lektorky, kouče a metodičky ukazuje, že nedílnou součástí vzdělávacího portfolia provozních zaměstnanců, a tedy i zaměstnanců jídelny, by mělo být i osvojení si některých znalostí a dovedností se zaměřením na prevenci syndromu vyhoření a komunikaci a práci v týmu. Tyto dovednosti je možné si osvojit v akreditovaných kurzech a trénincích, v individuální nebo skupinové práci.

Počátek cesty je ale vždy u sebe. Nejprve každý z nás musí lépe porozumět sám sobě, osvojit si některé dovednosti pro sebe a teprve potom může získávat citlivost pro druhé, ať se jedná o kolegy, nadřízené, nebo děti. Postupnou kultivací a podporou rozvoje osobní oblasti může docházet k příznivému ovlivnění pracovních podmínek v jídelně samotné i v celém prostředí školy.

V příštím čísle si ukážeme, jak náš vlastní stres a krize ovlivňuje naše vnímání, pracovní výkon a komunikaci.