Stres a komunikace

Stres je přirozená a nedílná odpověď organismu na podněty a situace vnějšího i vnitřního prostředí lidského těla. Stresové odpovědi lidského organismu pomáhají přežít a zpracovat náročné, zátěžové nebo nebezpečné situace. Bylo to tak od nepaměti. V době fylogenetického vývoje člověka se jednalo o mechanismy, které pomáhaly primárně přežít, ulovit, rozmnožit se, vytvořit bezpečí pro mláďata - lidské potomky atd. V dnešní době se jedná také o přežití, i když z jiného úhlu pohledu. Jedná se spíše o přežití s dopadem na kvalitu vlastního života. Přesto, že se jedná o primárně vrozené reakce, neznamená to, že s nimi nemůžeme pracovat. Primární reakce je sice automatická, ale následně existuje velká oblast, s kterou již můžeme pracovat. Posilovat svoji odolnost, porozumění, vytvářet a osvojovat si dostatečné nástroje k vlastní podpoře.

Získáváním nových zkušeností pracujeme s naší frustrační hranicí. Frustrační hranice je pomyslná mez, která spouští v lidském organismu reakce typu „pozor, něco se děje, něco, co by mohlo být pro mne nebezpečné“. Následně dochází k aktivizaci neurohumorální reakce našeho těla, která se spouští bez vlastního vědomého přičinění. Pro zjednodušení uvedu, že se jedná o reakce BOJ (reakce typu A) nebo ÚTĚK (reakce typu B). Obě reakce mají za úkol připravit organismus k maximálnímu energetickému zachraňujícímu výdeji. Energie plyne ven z organismu.

Existuje ještě jedna reakce (typ C), která je velmi problematická, protože nastřádaná energie nejde ven, ale zůstává uvnitř (zamrzne). Děje se tak např. v okamžicích traumatických událostí (náhlé úmrtí, dopravní nehoda, násilný čin, nepodnětné a traumatizující rodinné prostředí...). Co je však důležité si uvědomit, že reakce typu A, B je viditelná, rozeznatelná, reakce zamrznutí ne. Člověk zůstává zvenku klidný, ale nastřádaná energie může následně dělat problém (rozvoj somatického onemocnění, psychické problémy, změna chování atd.). Uzamčení energie je nevědomý, obranný proces, který umožní dotyčné osobě přežít traumatizující okamžik. Zamrznutí si dále žije svým vlastním životem, ale jeho stopa se časem objeví např. ve zdravotních problémech, problematickém chování nebo funkčních poruchách. Pokud dotyčný vyhledá odbornou pomoc, nemusí ihned dojít k identifikaci situace, která zamrznutí způsobila. Klient si prostě nevzpomene nebo nedá do souvislostí. Současné tělové a celostní psychoterapeutické přístupy umí reakci typu C i po delší době diagnostikovat a léčit.

Reakce typu A, B i C je z pohledu pedagoga dobré znát. Děti, které navštěvují školní družinu, jsou vesměs děti prvního stupně, tedy 6 až cca 12 let. Je to období od počátku vstupu do školy až do propuknutí puberty, kdy v těle dětí probíhá hormonální bouře s dopadem na myšlení, vnímání a tělesný růst. Po ukončení vyučování děti odchází do družiny a vyrovnávají se s nastřádaným napětím a koncentrací v době školní výuky. Některé děti mladšího školního věku v družině povolí a prožívají útlum, některé se potřebují primárně s nahromaděným napětím vyrovnat formou fyzické aktivity. U většiny dětí nastává rychlá regenerace. Vychovatelka školní družiny má možnost poznat děti blíže právě v činnosti, která nevyžaduje výkon, děti jsou v bezpečí a více se otevřou. Při dlouhodobém kontaktu s dětmi je nezbytné všímat si nápadných změn chování. Ne běžných výkyvů. V ten okamžik je důležité myslet na předchozí popsané reakce a být dětem citlivě na blízku, pokud potřebují, a mít v hlavě či v rámci mentální mapy školy záchytné body pomocné sítě (technika podpůrného rozhovoru, komunikace s rodiči atd.).

Při krátkodobém (i dlouhodobém) stresu probíhají v našem těle automatické fyziologické reakce, které mají za úkol připravit tělo na jeho „záchranu“. Např. dochází ke změně srdečního rytmu, primárně se přesouvá krev do svalů a mobilizují se energetické zásoby ve svalech, rozšíří se zornice, je rychlejší a povrchnější dech atd. Tělo se tedy vlastně připravuje na reakci a mobilizuje síly, které následně vydá (... otevřu dveře a jdu na zkoušku, na autobusové zastávce vidím někoho podezřelého, utíkám...). Většinu těchto reakcí řídí hormon adrenalin a další sada látek tzv. neurohumorální kategorie.

Tělo se nám snaží pomoci - vyřešit problém (zachránit nás). Protože tato reakce vznikla během vývoje člověka jako druhu a umožnila mu přežít, jsou tyto vrozené reakce zachovány i u dnešního moderního člověka. Jen s tím rozdílem, že neutíká před šavlozubým tygrem, ale mnohdy (pomyslně) sám před sebou.

Po fázi aktivace a vyřešení situace dochází k reaktivaci a tělo a jeho funkce se postupně vrací do normálu. Sekrece stresových a aktivačních hormonů ustává, tělo, mysl, emoce se zpět usazují do své klidové hladiny. Opadají tělové reakce, přestáváme cítit strach, úzkost a obavy. Toto je důležité uvědomění! Jedná se o zcela fyziologickou reakci, kde je fáze uklidnění a stabilizace dotažena do konce. Krátkodobé stresové situace nás posouvají ve výkonu a jsou zcela běžné a normální!

Je důležité rozšiřovat vědění o vlastních reakcích a situacích, které je spouští, a následných mechanismech, které nám pomáhají dostat se rychle zpět, nebo nástrojích, které pomohou na situaci nereagovat. Proto musí vychovatelka rozumět tomu, co se děje jí samotné a jak zvládá své situace. I zde platí dvojnásob, že děti se dívají, jak dospělý reaguje a co s příslušnou situací dělá. Děti se mohou naučit něčemu novému, jen pokud nejsou ve stresu.

Dlouhodobý stres (distres) má obdobné neurohumorální a následné fyziologické reakce jako stres krátkodobý. Při dlouhodobém stresu je zdraví škodlivé vylučování stresových hormonů, které kontinuálně burcuje naši reakci, přesto, že sedíme doma v klidu na gauči. Odpověď našeho organismu na stresor je tedy v tomto případě dlouhodobá, může trvat několik dní, týdnu, měsíců, let a mění a ovlivňuje funkčnost lidského těla s dopady na zdravotní a psychický stav člověka. Při dlouhodobém stresu po fázi aktivace nepřichází zklidnění a návrat do klidové hladiny!

Problémy mohou nastávat, pokud stresová reakce našeho těla dlouhodobě přetrvává. V důsledku dlouhodobého vylučování stresových hormonů může dojít ke zvýšení krevního tlaku a hladiny cholesterolu, poškozování srdečních a mozkových cév, příliš velké žaludeční sekreci (pálení žáhy), poklesu hladiny pohlavních hormonů (nemáme chuť na sex), mozek začne hladovět po glukóze (máme chuť na sladké a změní se naše stravovací návyky, častěji sáhneme po rychlých cukrech než např. po zelenině, která uvolňuje sacharidy pomaleji). Dochází také k celkovému narušení duševní vyrovnanosti, protože vysoká hladina stresových hormonů neumožňuje relaxaci a uvolnění. Tento stav rovněž klade zvýšené nároky na imunitní systém, který se tak může oslabit a nezajistí dostatečnou obranu proti infekcím a chorobám (je-li člověk stresovaný déle než měsíc, zvyšuje se riziko nachlazení na dvojnásobek).

Spouštěčem dlouhodobého stresu může být

Těžké negativní, smutné myšlenky a emoce způsobují stejné neurohumorální reakce organismu s následnými reakcemi těla. Jen sedíte doma, nikam neutíkáte, s nikým nebojujete. Vysoká hladina stresových hormonů tak opět dlouhodobě ovlivňuje nezdravé fungování těla a může rovněž vést k funkčnímu poškození. Stres dnešní doby není obvykle fyzický, ale symbolický a je zprostředkován vyššími funkcemi mozku. Projevuje se úzkostí, nejistotou, panikou, pocity ohrožení, depresí. Chronický, dlouhodobý stres mohou vyvolávat nejrůznější situace (např. nepochopení, chaos ve vztazích, společenské klima, konflikty a neshody na pracovišti, problémy v osobních vztazích atd.).

Náš stres je vidět a slyšet. I když se snažíme, aby tomu tak nebylo. Je vidět v mimice tváře, držení těla, zdravotním stavu, schopnosti vytvářet kontakty. Je slyšet ve způsobu naší komunikace. Jak verbální, tak neverbální části. Jedná se o kvalitu sdělování, slovní zásobu, hledání adekvátních slov, schopnost držet dějovou linii, kadenci řeči, to, co člověk sděluje atd.

V dlouhodobém stresu se člověk uzavírá do sebe, spotřebovává veškerou svoji energii na zajištění svého základního fungování. Nemá energii pro nové věci, empatii a jiné jemné předivo vzájemných interakcí. Mnohdy dlouhodobě převládá pocit, že druzí nesmí vidět, že se něco děje nebo že ostatním není nic do toho, co řeší, jak se cítí a jaké má potřeby.

V dlouhodobém stresu vlivem trvalé vysoké hladiny stresových hormonů dochází k/ke:

Při rozhovoru s kolegou/kolegyní, dětmi, rodiči máme pocit, že není vidět nic, co se s námi děje. Na toto skrývání spotřebujeme mnoho energie, která nám následně chybí při vzájemné komunikaci. Prostě něco neslyšíme, nevidíme, nejsme schopni včas reagovat, slyšíme jinak a v jiném kontextu. Není cílem sdělovat podrobnosti našeho trápení, ale je nutné vědět, že naše stresové rozpoložení ovlivňuje, jak vnímáme, jak mluvíme a vedeme rozhovor.

V této situaci jsou důležité 3 věci.

Napadá mě, že jako první pomoc si okamžitě každý z nás bez ohledu na věk, čas, místo může zmapovat své vyrovnávací (copingové) mechanismy a strategie. Vyrovnávací mechanismy nám pomáhají vyrovnávat se se stresem a těžkými životními situacemi.

Kategorií, do kterých se vyrovnávací mechanismy dají rozdělit, je velmi mnoho. Mohou to být strategie zaměřené primárně na zvládání emocí nebo řešení. I únik ze situace je jednou z vyrovnávacích strategií.

Další rozdělení je na pasivní a aktivní.

Důležitou kategorií jsou také jakékoli aktivity, které děláme v kontaktu s druhým. Návštěva, posezení s přáteli, společné akce, dobrodružství, sex atd. Neméně důležitou kapitolou je také kontakt se zvířaty, jako jsou psi, kočky, koně atd.

To znamená, že každý z nás má různé mechanismy, které mu pomáhají, dělají dobře, jsou efektivní. V různých situacích a také životních fázích používáme různé druhy. Používání copingových mechanismů přináší uvolnění napětí, stresu, úzkosti, načerpání síly a energie, opětovný návrat do normálního fungování našeho těla a psychiky, k nalézání vzniku řešení problémů.

A jak například posilovat svoji adaptaci a stres?