V tomto článku se budeme věnovat povolání učitele z pohledu kategorie pomáhající profese. Ukážeme si některá specifika a důležité souvislosti vývoje dětí, potřeby poskytované podpory a z toho plynoucích nároků na učitelské povolání. Po celý rok se nyní budete setkávat s tématy, která budou představovat různé oblasti osobnostního rozvoje učitele jako nedílné součásti profesního vzdělávání.
Učitelé - kategorie pomáhající profese
Mgr.
Martina
Chmelová,
koučka a lektorka rozvojových programů pro řídící pracovníky školských zařízení a učitele
Tonda je z malého města, v současné době navštěvuje 8. C. Maminka mu zemřela, když byl malý, o otci neví. Žije pouze se svým dědečkem. Dědečkovi je přes 80 let a je nemocný. Špatně chodí, trpí cukrovkou. Tonda má celou řadu zameškaných hodin, dědeček mu je však vždy omluví. Tonda vždy uvádí, že pokud není ve škole, stará se o dědu. Ve škole prospívá víceméně průměrně. Ochrannou ruku nad ním drží výchovný poradce a třídní učitelka.
V březnu loňského roku se stalo, že Tonda nepřišel více než týden do školy, aniž by třídní učitelka či kdokoliv ze školy obdržel zprávu, co se děje. Výchovný poradce se sám iniciativně vypravil do místa bydliště a zjistil, že dědeček je již několik dnů v nemocnici. Chlapec však v době návštěvy poradce doma ani v nemocnici nebyl...
Tondův příběh se nakonec uzavřel pro daný okamžik poměrně šťastně. Ukázalo se, že chlapec pobýval u kamaráda a přes den chodil za dědečkem do nemocnice. Po propuštění dědy se vrátil domů a do školy.
Výňatek z výše uvedeného příběhu nám jednoznačně ukazuje několik důležitých věcí.
1.
Rodinné zázemí
je určující pro fungování a chování dětí ve škole. Pokud se v rodině něco děje (konflikt, nemoc, nepřítomnost rodičů atd.), děti mohou reagovat jinak, než se obvykle chovají (zkratkovitě, afektivně, násilně, apaticky atd.). Samostatnou kapitolou je nepodnětné rodinné prostředí. (V našem příběhu byl Tonda spíše uzavřený chlapec, který měl pouze jednoho kamaráda. Zranění, která si nesl životem, formovala jeho schopnost komunikace a zacházení se stresem. Po odvozu dědečka do nemocnice propadl strachu, že děda umře a on zůstane sám. Po dvoudenním toulání se vrátil domů a vyhledal podporu u kamaráda. Jeho mamince řekl, že škola i děda vědí, že je u nich, i když to nebyla pravda.)2.
Podpora dospělých
je pro děti ve složité životní situaci nesmírně důležitá. Těmi, u koho dítě nachází podporu, emoční vřelost a pomoc, mohou být učitel, teta nebo kdokoliv jiný. Děti, byť ve věku Tondy, nejsou zralé pro řešení takto složité situace. V našem příběhu je to výchovný poradce a třídní učitelka, kdo vytváří pedagogickou, ale i osobní podporu v rámci školy. Monitorují vývoj rodinné situace. Nicméně v praxi je nesmírně důležité mít v takovýchto případech navázánu spolupráci s OSPOD a konkrétní pracovnicí, která má na starosti Tondu a jeho dědečka. Z hlediska Tondovy rodinné zátěže (úmrtí maminky, nepřítomnost otce, úmrtí babičky, nemoc dědečka) je také velmi užitečné a potřebné mít pro Tondu nastavenu terapeutickou podporu, kterou může zajišťovat školní psycholog, psycholog poradny nebo psycholog dětského krizového centra. Takto nastavená podpora je nejlepším vkladem do budoucího vývoje Tondy - za odborné pomoci dochází k postupnému zpracování těžké osobní situace a Tonda má šanci učit se zdravě řešit situace, které přicházejí v jeho životě.3.
Bez osobního nasazení výchovného poradce by příběh neskončil tak šťastně. Není to pedagog, kdo má primárně řešit osobní problematiku dětí, ale protože
učitel je v přímém kontaktu s dětmi, potřebuje mít některé specifické informace, znát souvislosti a především mít nastavenu síť podpory
(OSPOD, policie, psycholog, poradenská pracoviště ad.).Výše uvedeným příběhem se konečně dostáváme k meritu věci, a to k pohledu na povolání učitele jako pomáhajícího pracovníka. Pomáhající profese jsou společně definovány tak, že kromě metod, přístupů, znalostí a postupů je nedílnou součástí výkonu takové práce i navázání kvalitního a zdravého osobního kontaktu. Mnozí z nás známe ze své praxe některé vyhořelé zdravotní sestry, lékaře či sociální pracovníky, kteří nám necitlivě sdělují nějakou informaci. Informace sama o sobě není tak zlá, jako je zraňující přístup odborníka. V ten okamžik se v roli pacienta bojíme, jsme ve stresu a potřebujeme byť sebemenší podporu, nikoli získat pocit, že obtěžujeme.
Dospělá osoba má pro práci s takovou situací určité nástroje. Dítě však ne, je nezralé a vyžaduje podporu a pomoc. Je závislé a postupně se během svého zrání učí, jak s těžkými situacemi zacházet a zpracovávat je. Čím je dítě mladší, tím více podpory a pomoci potřebuje. Opačně můžeme říci, že pokud se dítěti ve správný čas nedostane potřebné podpory dospělého, dojde k většímu zranění. Čím větší „chyba“ stojí na počátku vývoje, tím větší „chyba“ se projevuje v průběhu zrání a v dospělosti. V případě, že dítě není podpořeno, cítí se vědomě i nevědomě zrazeno hned nadvakrát: nejprve samotnou situací, se kterou si neví rady, a dále tím, že je na ni samo. Děti potřebují od dospělých pro svůj zdravý vývoj podporu a ukázky způsobů strategií řešení a chování. V takto vymezeném prostoru se seznamují s tím, co je správné - fair play - a co není, co je účinné a co nikoliv.
V životě každého z nás se vyskytují těžké a složité životní situace a nikdo na ně není předem připraven. Každý z nás však od dětství získává do pomyslné tašky celou paletu nástrojů, které může zkoušet používat pro konkrétní řešení. Někdy je funkční toto, někdy něco jiného. Základním prostředím pro učení je rodina jako celek, škola a další místa, kde se děti pohybují, a osoby, s nimiž se setkávají. Podstatné je však to, aby dítě obdrželo dostatek nástrojů, znalostí a zkušeností, se kterými může v potřebnou dobu při řešení své těžké situace pracovat. V případě, že je zmíněná pomyslná taška chudá nebo prázdná, dochází ke zkratkovitému nebo jinému problémovému chování, protože energie vnitřního či vnějšího konfliktu nebo ohrožení si vždy nachází cestu ven. Jde jen o to jak, jakým způsobem a kdy. Úkolem nás dospělých je ukazovat dětem funkční mechanismy pomoci, aby zrál jejich adaptační systém, který se podílí na zpracování těžkých životních situací.
Je nutné si také uvědomit, že kromě skutečně zásadních těžkých životních situací,
které byly v příkladu uvedeny v úvodu tohoto článku,
děti prožívají i mnohem menší a banálnější situace, které jim přinášejí nepohodu, smutek, zranění, chaos.
Jinými slovy děti mnohdy potřebují podporu a pomoc v situacích, které jsou z pohledu dospělého banální, nedůležité, ale samotné děti je vnímají jako zásadní.Lidské bytosti se učí prožitkem a učení je významně ovlivněno tím, zda se člověk nachází ve stresu, či nikoliv. Týká se to dětí i dospělých. V procesu učení a zrání se samozřejmě setkává vliv rodiny, společnosti a školy, ale uvědomme si, že dítě ve škole tráví mnoho času. Škola má tedy na dítě velmi podstatný vliv a zároveň požadavky. A tím jsme u učitele.
Na současného učitele jsou kladeny velké nároky. Učitel potřebuje vědět, co a jak učit. Mít znalosti, dovednosti, chuť. Zároveň je nedílnou součástí jeho profese navázání vřelého, bezpečného kontaktu s dětmi. Bez tohoto předpokladu nemůže s dětmi pracovat. Na fakultách a v dalším vzdělávání se učitelé stále dozvídají, co a jak správně přednášet, ale kdo pedagogy učí, jak rozpoznat těžké a složité situace dětí? Jak vůbec takové situace vypadají, jak vypadá reakce na ně, co se děje, co se v nich dá dělat v okamžiku první a následné pomoci? Jak oddělovat své osobní věci, aby podstatně neovlivňovaly pracovní výkon učitele? Jak dobře a efektivně zacházet s vlastními těžkými životními situacemi? Jak chránit sám sebe před vyhořením, abych tím následně nezraňoval kolegy, děti ani sám sebe? Co dělat, abychom lépe rozuměli a byli citlivější sami k sobě i druhým?
Učitele jako člověka ovlivňují v jeho adaptaci na stres a práci s těžkými situacemi jeho vlastní:
-
genetická výbava,
-
rodina, výchova, zkušenosti,
-
charakter osobnosti - zrání,
-
získané metody, znalosti a dovednosti.
Nemám zásadně na mysli, že by učitel měl zároveň pracovat v roli poradce a psychologa. To je nemožné! Mám však na mysli - a moje praxe lektora, kouče a metodika to ukazuje, že nedílnou součástí vzdělávacího portfolia učitele,
musí
být osvojení si některých znalostí a dovedností, které ovlivňují vlastní výkon učitele, a to primárně z oblasti rozvoje tzv. měkkých dovedností, tedy dovedností, které vyžadují informaci, porozumění, trénink, případně nácvik.Jedná se primárně o tyto oblasti:
-
podpora psychické stability včetně nácviku preventivních opatření k předcházení syndromu vyhoření,
-
komunikace (asertivní, efektivní, týmová, včetně specifické komunikace s člověkem v krizi),
-
sebereflexe a pedagogická reflexe,
-
práce v týmu.
Práce na sobě, podpora a rozvoj vlastních osobnostních dovedností a porozumění sám sobě je důležitým a nezbytným krokem současného moderního učitele. Počátek cesty musíme hledat vždy u sebe. Každý z nás musí nejprve porozumět sám sobě, osvojit si některé dovednosti a teprve potom můžeme získávat citlivost pro druhé. V praxi se často setkávám s jevy jako šikana, agresivita, malá motivace dětí, nechuť do práce atd. Učitelé říkají: Poraďte nám, jak máme zvýšit svou autoritu u dětí, jak máme děti motivovat? Nevím, neumím poradit. Vím však, že zakázky typu „opravte ty děti“, abychom mohli pracovat, nefungují.
Ve třídě je jedno pole, které tvoří učitel a žáci. Obě strany toto pole ovlivňují a formují. Pokud učitel začne o některých jevech přemýšlet z jiného zorného úhlu, může dojít ke změně, která přinese prospěch jemu i dětem. K tomu slouží veškeré vzdělávání zaměřené na seberozvoj učitele. Současná doba na nás klade nesmírné pracovní i osobní nároky, rozvoj informačních technologií, samotná rychlost a záplava informací již nyní víří diskusi o nutnosti školské reformy (co a jak učit). Ale učitelé nemusejí čekat na reformu nebo změnu řízenou shora. Selským rozumem je jasné, že nezralé děti potřebují podporu a pomoc a že učitel, se kterým jsou v kontaktu po většinu dne, je jednou ze správných osob, které musejí mít informace, znalosti a dovednosti k podpoře a pomoci. Jen tak učitel může děti naučit něco nového.
Jak už jsem naznačila v úvodu, v tomto časopise se nyní budete po celý rok setkávat s tématy zaměřenými na osobnostní rozvoj učitelů a vedoucích pracovníků. V příštím čísle si ukážeme, jak náš vlastní stres a krize ovlivňují naše vnímání a pracovní výkon.