V rámci pohledu na učitele jako pomáhajícího pracovníka, kdy nedílnou součástí výkonu pedagogické práce je navázání a udržování vřelého emočního vztahu, se seznámíme se základními informacemi o stresu a krizi v souvislostech, díky kterým více porozumíme určitým situacím, jež prožíváme my sami, naši žáci i rodiny, ze kterých pocházejí, a podíváme se, jak tyto situace ovlivňují komunikaci.
Stres a krize v osobním a pracovním životě učitele
Mgr.
Martina
Chmelová,
koučka a lektorka rozvojových programů pro řídící pracovníky ve školských zařízení a učitele
Stres
Stres je přirozená a nedílná odpověď organismu na podněty a situace vnějšího i vnitřního prostředí lidského těla. Stresové odpovědi lidského organismu pomáhají přežít a zpracovat náročné, zátěžové nebo nebezpečné situace. Bylo to tak od nepaměti. V době fylogenetického vývoje člověka se jednalo o mechanismy, které pomáhaly primárně přežít, ulovit, rozmnožit se, vytvořit bezpečí pro mláďata - lidské potomky. V dnešní době se jedná také o přežití, i když z jiného úhlu pohledu. Jedná se spíše o přežití s dopadem na kvalitu vlastního života. Přesto, že se jedná o primárně vrozené reakce, neznamená to, že s nimi nemůžeme pracovat. Primární reakce je sice automatická, ale následně existuje velká oblast, se kterou již můžeme pracovat. Posilovat svoji odolnost, porozumění, vytvářet a osvojovat si dostatečné nástroje k vlastní podpoře.
Primární stresová reakce
Krátkodobý stres (eustres) nám pomáhá zvyšovat náš výkon. V okamžiku nějaké konkrétní situace, která je potenciálně nepříjemná, vystupujeme z naší klidové (tzv. komfortní) zóny a překonáváme problém (např. jdeme k zubaři, i když se ho bojíme, jednáme s kolegou, i když máme zcela rozdílné názory na řešení nějaké situace a jsme v konfliktu...). Primárně záleží na motivaci, proč ze své klidové zóny vystupujeme. Co je však důležité, opakovanými zkušenostmi získáváme prožitek, že různé situace nejen přežijeme, ale můžeme je řešit nějakým konkrétním způsobem. Tento proces se formuje od okamžiku narození. Postupně, zkušeností prožitku se adaptujeme na nové věci, tzn., že prožité situace nám následně mohou pomoci přinášet méně stresu, naučíme se, že nejsou nebezpečné nebo že je umíme vyřešit. Můžeme si také uvědomit, co nám v těchto situacích pomáhá zvládat vlastní stresové reakce s dopadem na zmenšení psychického a fyzického diskomfortu (např. Při nástupu do nového zaměstnání, mezi nové děti, kolegy se můžeme cítit nejistě, v chaosu, nepochopení, nevíme, jaké jsou zvyklosti. Ptáme se kolegů, vidíme a vnímáme, můžeme používat i některé naše osvědčené techniky, které nám pomáhají rychleji se adaptovat, učit ... uklidňujeme se a nacházíme další nástroje pro uspokojení svých potřeb - zde se jedná o funkční odpovědi na frustraci).
Získáváním nových zkušeností pracujeme s naší frustrační hranicí. Frustrační hraniceje pomyslná mez, která spouští v lidském organismu reakce typu „pozor, něco se děje, něco, co by mohlo být pro mě nebezpečné!“. Následně dochází k aktivizaci neurohumorální reakce našeho těla, což se děje bez vlastního vědomého přičinění. Pro zjednodušení uvedu, že se jedná o reakce BOJ (reakce typu A) nebo ÚTĚK (reakce typu B). Obě reakce mají za úkol nadopovat a připravit organismus k maximálnímu energetickému zachraňujícímu výdeji.
Co se při stresové reakci děje v našem těle?
Při krátkodobém (i dlouhodobém) stresu probíhají v našem těle automatické fyziologické reakce, které mají za úkol připravit naše tělo na jeho „záchranu“. Např. dochází ke změně srdečního rytmu, primárně se přesouvá krev do svalů a mobilizují se energetické zásoby ve svalech, rozšíří se zornice, je rychlejší a povrchnější dech atd. Tělo se tedy vlastně připravuje na reakci a mobilizuje síly, které následně vydá (... otevřu dveře a jdu na zkoušku, na autobusové zastávce vidím někoho podezřelého, utíkám...). Většinu těchto reakcí řídí hormon adrenalin a další sada látek tzv. neurohumorální kategorie.
Tělo se nám snaží pomoci - vyřešit problém (zachránit nás). Protože tato reakce vznikla během vývoje člověka jako druhu a umožnila mu přežít, jsou tyto vrozené reakce zachovány i u dnešního moderního člověka. Jen s tím rozdílem, že neutíká před šavlozubým tygrem, ale mnohdy sám před sebou.
Po fázi aktivace a vyřešení situace dochází k reaktivaci a tělo a jeho funkce se postupně vrací do normálu. Sekrece stresových a aktivačních hormonů ustává, tělo, mysl, emoce se zpět usazují do své klidové hladiny. Opadají tělové reakce, přestáváme cítit strach, úzkost a obavy. Toto je důležité uvědomění! Jedná se o zcela fyziologickou reakci, kde je fáze uklidnění a stabilizace dotažena do konce. Krátkodobé stresové situace nás posouvají ve výkonu a jsou zcela běžné a normální!
Může být výzvou osvojit si některé techniky k regulaci stresových spouštěčů, abychom tělo zbytečně nevystavovali nadměrné zátěži působení stresových hormonů. Opakovaná zkušenost a podpora přináší zvyšování adaptace (jdu již ke známému zubaři, bojím se, ale ne tolik jako při první návštěvě - znám paní doktorku, prostředí, sestřičku a vím, že zubařský zákrok vlastně přežiju a že výkon není tak bolestivý, jako byla má první představa...).
Pokud posouvám a zvyšuji vlastní frustrační toleranci (trénuji psychickou odolnost), snižuji počet situací, které má psychika vyhodnotí jako nebezpečné. To znamená, že s posilováním své odolnosti šetřím kapacitu, energii a zvyšuji svoji výkonost, citlivost, psychickou stabilitu a fyzickou kondici. Je důležité rozšiřovat vědění o vlastních reakcích a situacích, které je spouští, a následných mechanismech, které nám pomáhají dostat se rychle zpět, nebo nástrojích, které pomohou na situaci nereagovat.
Děti se mohou naučit něčemu novému, jen pokud nejsou ve stresu. Vysoká hladina stresového hormonu kortizolu snižuje možnost logického uvažování, pozornost a ochotu ke spolupráci.
Dlouhodobý stres
Dlouhodobý stres (distres) má obdobné neurohumorální a následné fyziologické reakce jako stres krátkodobý. Při dlouhodobém stresu se vylučují zdraví škodlivé stresové hormony, které kontinuálně burcují naši reakci, přesto, že sedíme doma v klidu na gauči. Odpověď našeho organismu na stresor je tedy v tomto případě dlouhodobá, může trvat několik dní, týdnů, měsíců, let a mění a ovlivňuje funkčnost lidského těla s dopady na zdravotní a psychický stav člověka. Při dlouhodobém stresu po fázi aktivace nepřichází zklidnění a návrat do klidové hladiny! Problémy mohou nastávat, pokud stresová reakce našeho těla dlouhodobě přetrvává. V důsledku dlouhodobého vylučování stresových hormonů může dojít ke zvýšení krevního tlaku a hladiny cholesterolu, poškozování srdečních a mozkových cév, příliš velké žaludeční sekreci (pálení žáhy), poklesu hladiny pohlavních hormonů (nemáme chuť na sex), mozek začne hladovět po glukóze (máme chuť na sladké a změní se naše stravovací návyky, častěji sáhneme po rychlých cukrech než např. po zelenině, která uvolňuje sacharidy pomaleji). Dochází také k celkovému narušení duševní vyrovnanosti, protože vysoká hladina stresových hormonů neumožňuje relaxaci a uvolnění. Tento stav rovněž klade zvýšené nároky na imunitní systém, který se tak může oslabit a nezajistí dostatečnou obranu proti infekcím a chorobám (je-li člověk stresovaný déle než měsíc, zvyšuje se riziko nachlazení na dvojnásobek).
Stres dnešní doby není obvykle fyzický, ale symbolický a je zprostředkován vyššími funkcemi mozku. Projevuje se úzkostí, nejistotou, panikou, pocity ohrožení, depresí. Chronický, dlouhodobý stres mohou vyvolávat nejrůznější situace (např. nepochopení, chaos ve vztazích, společenské klima, konflikty a neshody na pracovišti, problémy v osobních vztazích atd.).
Krize
Krize je takový rozhodný okamžik v našem životě, kdy dochází k nebezpečnému stavu vývoje situace a může dojít až k ohrožení naší integrity nebo existence. Opět se spouští celková dlouhodobá stresová reakce, jen s tím rozdílem, že není jeden stresor, ale celý soubor stresorů. Nástup krize je pozvolný, nebo okamžitý. Psychická krize má svá pravidla průběhu, různě dlouhé trvání, různé příčiny a je definována jako reakce na vnější události, kdy je jedinec neschopen tyto události zvládnout, čelit jim s uplatněním svých obvyklých adaptačních mechanismů a dřívějších zkušeností. Jako podnět pro vznik krize může sloužit např. úmrtí milované osoby, rozvod, rozchod, onemocnění, dlouhodobá nemoc, konflikty, nepodnětné prostředí, ztráta zaměstnání atd.
Žádný z nás není na složité situace předem připraven. Můžeme však zvyšovat svoji psychickou odolnost, zvyšovat a posilovat frustrační toleranci a osvojovat si nástroje pro práci v těžkém období.
V rámci zvládání krize, je pomoc/uzdravení zaměřena na podporu/obnovu autonomních schopností jedince, mobilizaci zdrojů pro zvládnutí krize. V případě, že jedinec není schopen nebo jen složitě zvládá krizi vlastními silami, je možné vyhledat profesionální pomoc - krizovou intervenci (každý kraj má své krizové centrum a pomoc v nich je poskytována klientům zdarma; existují i dětská krizová centra).
Je stres a krize vidět?
Je nejen vidět, ale také slyšet. Vidět je v mimice tváře, držení těla, zdravotním stavu, schopnosti vytvářet kontakty. Slyšet je ve způsobu naší komunikace. Jak verbální, tak neverbální části. Psychologové, psychiatři i terapeuti se shodují, že základní diagnostická pomůcka pro zjištění, co se s člověkem děje v jeho nitru, je rozhovor. Kvalita sdělování, slovní zásoba, hledání adekvátních slov, schopnost držet dějovou linii, kadence řeči, to, co člověk sděluje, je jednou ze základních diagnostických pomůcek každého odborníka.
V dlouhodobém stresu se člověk uzavírá do sebe, spotřebovává veškerou svoji energii na zajištění svého základního fungování. Nemá energii pro nové věci, empatii a jiné jemné předivo vzájemných interakcí. Mnohdy dlouhodobě převládá pocit, že druzí nesmí vidět, že se něco děje nebo že ostatním není nic do toho, co řeší, jak se cítí a jaké má potřeby.
V dlouhodobém stresu vlivem trvalé vysoké hladiny stresových hormonů dochází k/ke:
-
emoční vzrušivosti až dráždivosti (afektivní chování není výjimkou) nebo stažení do sebe (možná až apatie),
-
snížení empatie,
-
snížení vnímání svých potřeb i druhých,
-
snížení možnosti plánovat,
-
snížení operativní a dlouhodobé paměti, někdy až k častým výpadkům (... co jsme to chtěl říci?),
-
snížení běžných komunikačních schopností,
-
časté nemocnosti.
Mnohdy se může stát, že v rozhovoru s kolegou/kolegyní, dětmi, studenty máme pocit, že není vidět nic, co se s námi děje. Na toto skrývání potřebujeme velmi mnoho energie, která nám následně chybí při vzájemné komunikaci. Prostě něco neslyšíme a nevidíme, nejsme schopni včas reagovat, slyšíme jinak, v jiném kontextu. Není cílem sdělovat podrobnosti našeho trápení, ale je nutné vědět, že naše stresové rozpoložení ovlivňuje, jak vnímáme, jak mluvíme a vedeme rozhovor.
V této situaci jsou důležité 3 věci.
1. V zaměstnání je samozřejmě nezbytné přepínat do své profesní role. Držet hranici výkonu své profese. Plyne z toho skutečnost - dobře zpracovávat a oddělovat své osobní životní prožitky (ať plynou z osobní, nebo pracovní roviny života) od výkonu práce učitele.
2. Být v rámci možností přímý a věcně komunikovat. Umět přiznat, že se něco děje, aniž druhého zahltím podrobnostmi. Ušetřím mnoho své energie. V rámci krátkodobé vzájemné vazby se tedy někdy vyplatí kolegu nebo děti více poslouchat nebo hodit záchranné lano třeba v podobě: „Děje se něco? Mohu ti být nějak nápomocen/a?“, kdy cílem je fakticky vyjádřit - mám problém (... mám problémy... nedokáži se nyní dobře soustředit), tedy dát druhému jednoznačnou informaci typu: něco se mi děje (možno bez podrobností), prosím vnímej to!
3. Pracovat na sobě. Psychickou stabilitu učitele nevyřeší pouhé zvýšení mzdy nebo půlroční sabbatical. I když oba tyto nástroje mohou významně přispívat k dlouhodobé spokojenosti, potažmo ke zvýšení motivace a kvality učitele. Jenže - zatím jsou v českém školství hudbou budoucnosti. Uvedla jsem, že krátkodobý stres je přirozenou součástí našeho života a že velkou výzvou pro většinu z nás je právě práce s dlouhodobým stresem, a to konkrétně hledání, nacházení a osvojování si mechanismů, které pomáhají vrátit sekreci stresových hormonů do „normálu“, a tím obnoví naše základní klidové nastavení, můžeme se cítit psychicky lépe, tzn. žít v módu - jsem v bezpečí.
Tip:
Jak posilovat svoji adaptaci na stres?
-
Pravidelně cvičit, hýbat se, chodit, relaxovat, otužovat se (procházka, kolo, běh atd.).
-
Omezovat kofeinové a alkoholické nápoje (zvyšují úzkost a nespavost, přes počáteční úlevu přinášejí větší propad než před požitím nápojů).
-
Udržovat dosavadní sociální vazby (úzké vztahy s rodinou a přáteli, mít rodinného zvířecího mazlíčka apod.).
-
Dobře a rozumně jíst.
-
Udělat si pořádek sám v sobě (práce v supervizi, s koučem, terapeutem...).
-
Trénink úlevových technik (nácvik relaxace, meditace, autogenní trénink a jiné techniky podporující prevenci a předcházející syndrom vyhoření).