Proč Petr Hampl nepatří do Učitelských novin

Na poskytnutý prostor extremistickým názorům v reagoval EDUin tiskovou zprávou¹⁾, o týden později se kauze věnovala i další média, jako Deník N, Aktuálně.cz či iDnes.cz. Učitelské noviny k této kauze zaujaly jednoznačný postoj²⁾: „Úlohou novináře tedy není polemizovat s názory interviewovaného nebo podrobně zkoumat předložená faktografická sdělení, natož při rozhovoru s odborníkem, jímž snad sociolog je, ne? A přestože mainstreamová média o postupné islamizaci západní Evropy běžně neinformují, neznamená to, že daná skutečnost přestane být faktem.“ Případně: „Pokud jde o aktuální kritiku, je vedena zejména neziskovou organizací EDUin, která tímto svým konáním nečiní nic menšího, než že se snaží nepřijatelně omezit svobodu slova.“ Právě témata odbornosti a svobody slova umožňují ukázat, proč by rozhovory s osobnostmi typu Petra Hampla do Učitelských novin patřit neměly.

argumentovaly tím, že rozhovor s Petrem Hamplem měl v časopise své místo, jelikož se jednalo o interview se sociologem a odborníkem. Svou autoritou experta sociologa se rád zastřešuje i sám Petr Hampl. Bohužel jeho prezentace, jeho způsob práce, a to především nakládání s fakty, absolutně nesplňuje ani základní požadavky na vědeckou práci. Rád předkládá své názory, manipulativně položené otázky, odvolává se na zdroje, u kterých spoléhá na to, že se do nich jeho čtenáři nepodívají, a opravdu není obtížné získat dojem, že se jedná o fakta. Případný výzkum, rešerše k tomu, co Hampl se vší suverénností prezentuje, musí udělat až ten, kdo se jej rozhodne konfrontovat.

Inkriminovaný rozhovor pro UN i další Hamplovy texty (například jeho kniha Prolomení hradeb) se hemží zobecňujícími průpověďmi jako „je zvykem“, „zdá se“, „pozorujeme“, což jsou formulace, před jejichž vágností a nevědeckostí jsou varováni už studenti bakalářského studia společenských věd.

Například tato pasáž: „Případně se stačí jen chvilku dívat v nějakém velkém pražském obchodním centru na složení lidí podle jejich vzezření, respektive oděvu. Jsou snad všichni, kdo evokují příslušnost k islámu, jen turisté?“ Ano, neřekne to přímo, ale celou dobu manipuluje čtenáře, aby si závěr domyslel. Pro svá tvrzení nemá žádná fakta a dotyčných se nezeptal. Vzhledem k nepočetnosti české muslimské komunity a pozici Prahy jakožto frekventované turistické destinace je pravděpodobné, že dotyční lidé „evokující příslušnost k islámu“ turisty být mohou.

Čtenáře Učitelských novin děsí zprávou Národní centrály proti organizovanému zločinu, podle které se azylanti z Německa v Čechách zapojují do struktur organizovaného zločinu. Zpráva sice realisticky varuje před riziky volného pohybu v schengenském prostoru, a dokonce zmiňuje jedno zatčení, ale tvrzení o azylantech zapojujících se v Čechách do organizovaného zločinu zde není. Hampl zkrátka spoléhá, že do jím citovaného zdroje nebude mít nikdo potřebu se podívat.

Dle Hampla i redakce je nutné dávat prostor i těm názorům a údajným skutečnostem, o kterých mainstreamová média neinformují, a vymezení vůči jeho slovům považují za zásah do svobody slova. Podle současných politologů (např. Nadii Urbinati) je politická spravedlnost a rovnost příležitostí podmínkou pro to, aby mohli občané vykonávat svá práva. Rovnost se netýká pouze volebního práva, ale i možnosti „být informován“ a „formovat, vyslovovat, vyjadřovat své ideje a poskytovat jim veřejnou váhu a vliv“. Dá se tomu tedy porozumět tak, že projevovat své názory mají možnost ti, kdo to samé právo neupírají nikomu jinému. Viděno touto optikou Petr Hampl legitimitu k projevu ve veřejném prostoru ztrácí, protože kandidoval za Blok proti islámu, který vyzýval k nenávisti vůči jedné skupině osob na základě jejich příslušnosti k určitému náboženství. Vyjádřil veřejnou podporu i otci, který vybízel malou dceru, aby si představovala „cikána nebo muslima“, když bušila pálkou do polštáře.

Hamplova kniha , od které odvozuje svou důvěryhodnost jako „nejprodávanější český sociolog“, opět nesplňuje ani základní nároky na vědeckou práci. Není ničím jiným než obhajobou konspiračních teorií. Pokud by se Hampl držel své na začátku stanovené teze, že konspirační teorie jsou postojem těch, kteří nesouhlasí se současnými vládami, ještě by to bylo možné tolerovat. Ale to by o několik stránek dál nesměly zaznít věty jako:

Opravdu mají v stavovském pedagogickém periodiku místo názory člověka, který se nezdráhá propagovat teorie o židovském spiknutí? A lze obhájit, že je mu dáván neomezený prostor, bez jakékoliv kritiky, konfrontace či prostého označení, že se jedná o názory kontroverzní?

Jistou cestou, jak podobným situacím do budoucna předcházet, by bylo přijetí podobných zásad pro občanské vzdělávání, jakým je německý beutelbašský konsenzus z roku 1976. Ten má tři principy. Prvním je vymezení se proti jakékoliv formě indoktrinace ve výuce a nucení žáka si vytvořit nějaký názor. Druhým principem je označování kontroverzních témat a názorů za kontroverzní a zároveň musejí být témata žákům předkládána z různých úhlů pohledu. Třetím principem je orientace na žáka, a tedy i na problémy, které se jej bezprostředně týkají.

V Německu samotném se sice už vedou diskuse o revizi konsenzu, ale v českém školství je opravdu zoufale potřeba i jeho původní verze.

Další generace bude vyrůstat v globalizovaném světě a mnoho nynějších žáků bude pracovat v mezinárodních a diverzifikovaných týmech. Proto se investuje mnoho peněz a úsilí, aby naši žáci byli flexibilní, měli kompetence si co nejlépe a nejrychleji osvojit určité schopnosti a dovednosti. Aby se co nejlépe domluvili anglicky, případně i jinými cizími jazyky. Ve všech státních i evropských strategiích proto nalezneme důraz na kritické myšlení, prevenci předsudků a stereotypů a toleranci k odlišnému (např. Kompetence pro demokratickou kulturu). To je poselství, které by mělo doputovat k pedagogům, k těm, kteří je vzdělávají. Nikoliv konspirační teorie Petra Hampla, šířící strach z jedné skupiny osob na základě náboženství a vyvolávající starého dobrého strašáka židovského spiknutí.