Tomáš Klus se letos na jaře se svou kapelou Cílová skupina chystá na neobvyklé turné. Během března a dubna zavítá hlavně do menších měst, kde bude vystupovat v místních kulturních domech či kinech. Večerní koncert doprovází dopolední komponovaný program pro školy. Pro žáky a studenty jsou připraveny tzv. kino příběhy, věnované českým písničkářům, kterými je provede lektor Paměti národa a Tomáš Klus.
Paměť písní
Celé turné se jmenuje Paměť písní. To je zvláštní název. Co znamená?
Věřím, že v písních písničkářů má mít vždy sdělení navrch nad zábavou, a jako taková se píseň, podobně jako záznam v deníku či kronice, stává pamětí doby, kterou reflektuje.
Jak celý nápad vznikl?
Jsem fanouškem Paměti národa, je to smysluplný, poctivě odvedený a s okamžitým, pozorovatelným dopadem vedený projekt, který potřebuje podporu, neboť svádí těžký boj se znamením doby; chaotizací, relativizací pravdy a překrucováním dějin. Zároveň dělá jednu z nejdůležitějších věcí, kterou pro sebe a svou budoucnost můžeme udělat. Staví most mezi mladou a starou generací. Mezi silou a moudrostí. Učí je spolu mluvit. Uvědomovat si vzájemný prospěch. Tomu chci být plně nápomocen, tak jsme požádali o schůzku, a jak se říká, sedli jsme si.
Proč program pro školy, a ne jen večerní koncerty, na které jsou lidé u vás zvyklí?
Protože ve školách sedí naše budoucnost a je dobré si povšimnout, že se dost často k tématům a době, které ještě stále mají živoucí pamětníky, vinou zastaralých osnov nedostane. Přitom se právě tato témata a tato doba a právě díky žijícím pamětníkům mohou stát nejčitelnějším mementem chyb, kterých jsme se jako společnost dopustili a jejichž opakování může mít daleko markantnější dopady. Ať už je to lhostejnost k veřejnému (politickému) dění, nedostatečná informovanost, apatie vůči násilí a represím (proti menšinám, názorovým oponentům…), náchylnost věřit snadným a rychlým řešením, podléhání kultu osobnosti, ochota k smrti nenávidět protistranu, nebo nedostatečné sebevědomí, vedoucí ke stádovosti. Je potřeba nezapomínat na to, co mělo jakou příčinu, abychom byli s to bující zlo rozeznat a přistihnout při činu, a ne zas jen hojit následky.
Co byste rád, aby program dětem a teenagerům přinesl?
Uvědomění, že každý z nich má obrovskou moc měnit svět tam, kam dosáhne. Kam se dovolá, kam dojde. Že ona moc s sebou nese i zodpovědnost za každé slovo i čin, které řekneme či vykonáme, a že každý z nás je součástí celků, které přímo ovlivňuje, počínaje rodinou, školním kolektivem, přáteli… až k občanovi města, státu, kontinentu a planety. Že nejhorší ze všeho je letargie a odevzdání, z nichž plyne ono pověstné brblání u piva. Buďto skutečnost přijmi, nebo ji změň. Byl bych šťastný, kdyby si mladí lidé uvědomili, že republika je věc veřejná, a věc veřejná je tedy i politika, která určuje běh našich každodenních životů, od ceny chleba po stav chodníků, po kterých kráčí do školy.
Jaký v tom celém vidíte smysl? Nemá zpěvák „jen zpívat“, jak se občas někde objeví?
Uf. S tím na mě nechoďte, těchto rad mám plné schránky. Je to věc svědomí. Neumím mlčet, když se mi něco líbí, stejně jako když se mi něco nelíbí, a věřím, že jediným východiskem ze světa, který doposud věří lži, že lze cokoli řešit násilím, je dialog. Chci všemi svými prostředky přispět k tomu, aby se 21. století stalo stoletím dialogu, a to znamená nejen zpívat, ale mluvit a především jednat. Spolu. Začít konečně mířit k sobě a přestat mířit na sebe.
Jakou hudbu máte rád vy? Inspiroval vás nějaký z písničkářů? Nebo nějaká jiná osobnost?
Mám rád celou hudbu. Jako rituál, který spojuje nespojitelné. Snad proto poslouchám všechno od ambientu přes klasiku, experimentální rock až k totálnímu popu. Na oltáři mám vedle papeže Františka a dalajlamy Miladu Horákovou, TGM, Karla Čapka, Karla Kryla a Václava Havla, představují pilíře hodnot, na nichž se snažím stavět vlastní osobnost, která se vším, co dělá, snaží vždy prospět celku.
Post Bellum