Výzkum veřejného mínění Cesty domů

Vydáno: 6 minut čtení

Děti se tématu smrti nebojí, nemá být tabu, mělo by se o něm mluvit doma i ve škole. Zatím ale není shoda na tom, kdo by měl s dětmi o smrti mluvit a jak

Cesta domů představila výsledky reprezentativního výzkumu, ve kterém učitelé a rodiče z celé ČR vyjadřovali své názory, zda, proč a jak mluvit s dětmi o smrti a umírání ve škole.

Pedagogové hovořili o situacích spojených s úmrtím ve škole nebo v rodině žáků, připravenosti škol takové situace řešit, přítomnosti tématu ve výuce i o svých potřebách. Rodiče kromě toho, jak se jejich dětí téma smrti a umírání dotýká a jak o něm spolu dokáží komunikovat, vyjadřovali svá očekávání od školy. Učitelé i rodiče se shodují, že o smrti a umírání by se mělo obecně hovořit otevřeněji. Téměř polovina rodičů by ale zároveň měla obavu mluvit s dítětem o takovém tématu, stejně tak téměř polovina učitelů se pro takovou situaci necítí být připravena. Cesta domů představila podpůrné materiály věnované tématu, včetně nové publikace Slon u tabule – příručky s radami a tipy pro všechny, kdo chtějí s dětmi téma umírání, smrti a zármutku otevírat. Prezentace výzkumu Je smrt školou povinná? i podpůrných materiálů je dostupná online.

Většina českých učitelů na základní škole se ve své praxi setkává se situací spojenou se smrtí nebo umíráním – ať už v rodině někoho z žáků, nebo přímo ve škole. Ale pouze 5 % z nich se cítí být plně připraveno takovou situaci s žáky řešit. Stejně tak jen minimum (8 %) škol téma smrti ve výuce nějak řeší. Školy nemají pro takovou situaci stanoven doporučený postup a učitelé většinou nevědí, kde v případě potřeby čerpat informace či podporu. Většina učitelů se shoduje, že jde o důležité téma, které by se mělo řešit v rámci výuky.

„Stejně jako učitelé i rodiče vnímají, že téma smrti a umírání by se mělo ve společnosti komunikovat otevřeněji. Zároveň se téměř polovina oslovených rodičů brání tomu, že by se téma stalo součástí výuky. Raději by o smrti a umírání informovali své děti sami, bez použití jiných, externích zdrojů. Jenže o tématu se svým dítětem mluvilo pouze 17 % rodičů a skoro polovina z nich neví, jak by o tématu s dítětem měla hovořit, jak s ním vůbec začít,“ komentuje výsledky výzkumu ředitelka Cesty domů Ruth Šormová.

„Proč jsme vybrali právě tohle téma, proč míříme k dětem, rodičům, pedagogům a školám? Protože u dětí leccos začíná. Děti se zajímají, ptají, jsou spontánní, nesvazují je předsudky, mají nápady a odvahu. Co se dozví v dětství, to si nesou do dospělosti. Jestli se má měnit pohled české společnosti na umírání a smrt, nejde z toho děti vynechat,“ vysvětluje Ruth Šormová. „Také nás zajímalo, co by v té souvislosti rodiče a učitelé potřebovali, co by jim pomohlo. Výsledky výzkumu jsou tedy nejen výpovědí o společnosti, ale také důležitou inspirací a vodítkem pro další rozvoj vzdělávacích i nakladatelských aktivit Cesty domů,“ dodává ředitelka.

Děti se se smrtí setkávají. Bývají pacienty, blízkými pacientů nebo pozůstalými. Přes 20 z 80 publikací vydaných nakladatelstvím Cesta domů je určeno právě dětem a dospívajícím. Cesta domů uspořádala řadu tematických programů ve školkách, školách i knihovnách po celé republice a na těchto besedách se opakovaně ukazovalo, že pro děti není těžké téma smrti a konečnosti otevřít.

Právě na základě zkušeností z besed a diskusí o smrti a umírání s dětmi vydává Cesta domů novou publikaci Slon u tabule– praktickou příručku plnou rad, tipů a návodů pro pedagogy, školy, knihovny, ale i rodiče a všechny, kdo chtějí toto nelehké téma zahrnout do povídání s dětmi. Jejími autorkami jsou Martina Špinková a Eliška Mlynáriková, které zde píší: „Pokud o smrti a své konečnosti nemluvíme, obrazně řečeno si pod sebou trochu podřezáváme větev. Neumíme se pak vzájemně utěšit, svěřit se s obavami a strachem. Potom nám nezbývá nic jiného, než být s tím velkým ´slonem v pokoji´, o kterém všichni vědí a nikdo o něm nechce mluvit, uzavřený sám a bez pomoci. Taková osamělost s nesnadnými otázkami je těžká pro děti, zvlášť těžké je to pro dospívající. Jejich nejbližší okolí si myslí, že mladých lidí se umírání netýká, že takový problém nemusejí řešit, nebo dokonce že je před takovými tématy máme chránit. Ze zkušenosti ale víme, že je to spíše naopak.“

Cesta domů už od roku 2001 usiluje o to, aby smrt nebyla tabu, aby se o ní otevřeně mluvilo a přemýšlelo. Aby se měnil k lepšímu způsob, jakým se v Česku umírá. V domácím hospici a dalších službách doprovází nevyléčitelně nemocné a umírající i jejich rodiny a blízké, provozuje poradnu, půjčuje pomůcky, vydává tiskoviny, provozuje paliativní knihovnu, vzdělávací centrum a informační weby.

V letech 2011, 2013 a 2015 organizace uskutečnila reprezentativní výzkumy s cílem dozvědět se víc o postojích české veřejnosti a zdravotníků/lékařů ke smrti a umírání. Na ty letos navázala a díky podpoře nadačního fondu Abakus zadala agentuře STEM/MARK zpracování výzkumu zaměřeného na to, zda, proč a jak hovořit o umírání a smrti s dětmi (nejen) ve školách. Zapojilo se 1036 učitelů a 1008 rodičů dětí ve věku povinné školní docházky, a to ze všech krajů ČR, z větších i menších měst i z venkova. Online dotazníkové šetření bylo doplněno kvalitativním výzkumem

 

Zdroj: Tisková zpráva Výzkum  Cesta domů 2021