Situaci na Ukrajině sledují prostřednictvím médií i sociálních sítí také děti. Čemu v souvislosti s válkou nejčastěji nerozumí a čeho se nejvíc bojí? Nejen o tom jsme si povídali s psychologem Davidem Čápem.
Existují nějaká pravidla, jak s dětmi mluvito věcech, jako je ozbrojený konflikt?Nejsem si úplně jistý, jestli lze říci, že na to existují pravidla. Určitě je ale vhodné o těchto věcech mluvit, zejména když to dítě otevře samo. Určitě je dobré být pravdivý a svěřit se i s tím, že také já prožívám nějaké emoce. Zároveň bychom ale měli dítě spíše ujistit, že v tuto chvíli nám nic nehrozí, že situaci řeší ti, kteří mají informace, a obecně dítě nezahlcovat obavami, nejistotami a úzkostmi. Podle věku dítěte také volíme míru detailu. A hlavně bychom si měli dát pozor na to, aby si dítě z rozhovoru s námi neodneslo přesvědčení, že všichni ti a ti (v tuto chvíli tedy Rusové) jsou špatní.
Měli by rodiče otevřít téma války na Ukrajině sami?
Domnívám se, že v tuto chvíli už své dítě asi touto informací nepřekvapíme. Je to všudypřítomné téma. Proto je vhodné s dostatkem času téma doma otevřít a třeba začít otázkou, co o tom dítě slyšelo, co si o tom myslí, jestli si o tom s někým povídalo.
Jak odpovídat dětem na otázky o válce, aby nepropadly úzkosti a strachu, ale aby zároveň chápaly, co se děje? Jak děti případně uklidnit?
Pravdivě, že se jedná o něco špatného, ale vždy je ujistit, že se nemusí bát, že se to neděje u nás, že je to „relativně“ daleko(i když víme, že to až tak daleko není). Uklidnit je můžeme tím, že budeme podporovat jejich pocit bezpečí, věnovat jim čas, obejmeme je, budeme se zabývat běžnými činnostmi, společnými zážitky. Na úzkost také pomáhá aktivita, nějaká forma pomoci. Aktuálně to znamená, že jako rodina můžeme např. věnovat potraviny, oblečení, společně vybrat nějakou hračku nebo hračky pro děti, které třeba přišly z Ukrajinya bydlí někde blízko.
Děti by neměly zůstávat u zpráv z bojových akcí samotné, je to ale v dnešním světě internetu možné? Měli by se rodiče dívat na zprávy podobného typu společně s dětmi?
Obecně bychom i my dospělí měli omezit sledování těchto zpráv, abychom nebyli zahlceni a následně zúzkostněni nebo nepropadli bezmoci. Klasické zpravodajství pro menší děti není moc vhodné, protože tomu sdělení nebudou rozumět a budou je zúzkostňovat záběry, nebudou chápat souvislosti a pro nás pak může být těžší jim vysvětlit, že se to neděje u nás. Se staršími dětmi bychom měli po shlédnutí zpráv mluvit a dovysvětlovat.
Čeho se podle vás děti nejvíc bojí vzhledem k současné situaci na Ukrajině?
Na jedné straně u nich roste úzkost, která nemá konkrétní obsah nebo podobu, ale nabourává celkový pocit bezpečí, jistotu podoby světa, může u nich narůstat nedůvěra, případně se mohu stahovat ze sociálního kontaktu atd. Občas se setkávám i s tím, že se děti ptají, jestli se bude válčiti u nás, jestli půjde tatínek do války apod. To znamená, že je to už konkrétní obava z toho, co by se mohlo stát, jestli přijedou tanky.
Jak mají rodiče odpovídat dětem na otázky, na které sami neznají odpovědi?
Pravdivě, že nevědí, ale že předpokládají, že si myslí atd.
Kde je ta hranice, co ještě dětem říct a co naopak raději vynechat?
Na to asi nedokážu odpovědět konkrétně. Každé dítě je trochu jiné a rodič ho zná. Myslím, že třeba není nutné děti zahlcovat politologickým rozborem, detaily nebo děsivými konkrétními příběhy, případně třeba vulgárním hodnocením konkrétních lidí (teď si uvědomuji, jak si hlídám, abych doma před svými dětmi nehodnotil ruského prezidenta vulgárně, tak jak mně to přichází na mysl, ale tak, že je to zlý člověk, který je za to zodpovědný). Vždy je ale dobré jim předat nějaký základní pohled na tu situaci, aby se alespoň nějak zorientovaly. A jen připomínám, že bychom si měli dávat pozor na to, abychom nepaušalizovali, tedy že všichni Rusové jsou špatní.
Dětem by se měly zprávy předávat přiměřeně k jejich věku, co to ale znamená, když jde o válečný konflikt? V kolika letech je dítě schopné současné dění mezi Ruskema Ukrajinou pochopit?
Myslím, že i předškolní dítě, které zná pohádky, které mimochodem často obsahují určitý srozumitelný souboj dobra se zlem, dokážou pochopit základní koncept toho, kdo komu ubližuje. Kdo útočí a kdo se brání, s kým souhlasíme a s kým nesouhlasíme. U těchto dětí a u žáků prvního stupně si můžeme pomoci nějakou analogií.
Jak dětem nejlépe vysvětlit, že násilí není dobrý způsob řešení konfliktu?
To, předpokládám, se snažíme dětem vysvětlovat nezávisle na této válce. Asi je dobré dětem říkat, že násilím se situace vždy spíš zhorší, že to bolí a dopadá to i na ostatní.
Děti se ještě nestihly vzpamatovat z náročného pandemického období a teď ze všech stran slyší o bojích na Ukrajině, jaké by to na ně mohlo mít dopady do budoucna?
Vážné. Ty ostatně vidíme už nyní. Pandemie výrazně zvýšila výskyt úzkostí a depresí u dětí a tato válka to ještě zhorší. Jak jsem již říkal, rozbourává základní pocit bezpečí, srozumitelnosti světa, jistoty.
Měli by o válce na Ukrajině hovořit s dětmi i učitelé ve škole? Jaký učitel, v jakém předmětu a jakou formou?
Myslím, že je to důležité. Asi by bylo vhodné tomu věnovat třeba třídnickou hodinu, je to téma, kterému se děti stejně v nějaké míře věnují. Pak se nabízí společenskovědní předměty, ale může na to přijít řeč i spontánně v jakémkoliv předmětu. Osobně si myslím, že může být užitečné to téma otevřít i s tím, co můžeme jako třída dělat – opět to může být třeba nějaká forma pomoci. Navíc nyní bude do škol nastupovat nebo již nastupuje větší množství dětí z Ukrajiny, tak se tomu vyhnout ani nedá.
Měly by se školy zapojovat do akcí spojených s pomocí Ukrajině? Pomůže dětem aktivně se zapojit?
Ano, aktivní činnost je dobrý recept na úzkost, nejistotua bezmoc.
Co odpovědět dětem na otázku: Kdy to skončí?
Že nevíme, ale že doufáme, že co nejdříve. Alespoň tak bych odpověděl já.
Zdroj: Pro časopis Školní poradenství v praxi rozhovor s Davidem Čápem vedla Nikola Findová