Kalendář - strana 198

Čís. 18785. K otázce lhůty podle § 534, čís. 4 c. ř. s. v případě, v němž se domáhá nemanželský otec obnovy sporu o určení nemanželského otcovství z toho důvodu, že neměl vzhledem k malému stáří dítěte za trvání základního sporu možnost nabídnouti důkaz fysiologicko-biologickou zkouškou o tom, že dítě nemůže pro své značně odlišné fysiologické znaky pocházeti od něho. Je na žalobci, aby ve sporu o obnovu z tohoto důvodu přednesl, které jsou to v konkretní věci odlišné biologicky typické známky, které bývají znaky dědičnými, po případě, aby označil onu jinou osobu, již podle jeho tvrzení usvědčují z otcovství znaky, jež se objevily u dítěte. (Rozh. ze dne 24. června 1944, Rv I 67/44.) K odst. 2 srov. rozh. čís. 18146. Rozsudkem okresního soudu v H. ze dne 16. září 1939 zn. sp. C 113/39 byl uznán V. L. za otce nezl. J. S-a, narozeného mimo manželství dne 21. června 1939 z M. S-ové a bylo mu uloženo platiti nezl. J. S-ovi výživné. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se V. L. proti nezl. J. S-ovi povolení obnovy řízení ve sporu zn. sp. C 113/39 a tvrdí mimo jiné, i to, že v době projednávání sporu zn. sp. C 113/39 byly nezletilému J. S-ovi tři měsíce a že proto neměl možnost nabídnouti důkaz fysiologicko-biologickou zkouškou o tom, že dítě nemůže vzhledem k odlišným fysiologickým znakům od něho pocházet, neboť tyto tehdá nebyly patrny a objevily se teprve dorůstáním dítěte. P r v ý s o u d vyhověl žalobě. O d v o l a c í s o u d zamítl žalobu. Z d ů v o d ů: Žaloba byla podána opožděně. První soud považoval žalobu za včasnou proto, že se žalobce dověděl teprve v květnu 1943 o možnosti navrhnout zkoušku fysiologicko-biologickou. Na tom však nezáleží. Zákonná lhůta § 534 c. ř. s. běží při důvodu podle § 530, čís. 7 c. ř. s. ode dne, kdy byl žalobce s to, aby u soudu uvedl průvodní prostředky, o nichž nabyl vědomosti. Při tom však nelze při důvodu podle § 530, čís. 7 c. ř. s. přehlédnout poslední odstavec § 530 c. ř. s., že takový nový důkaz je přípustný jako důvod obnovy jen

Čís. 18777. Bylo-li za sporu rozvedené manželky proti manželovi, aby byl notářský spis obsahující dědickou smlouvu a vzájemnou poslední vůli manželů prohlášen za zrušený, manželství sporných stran pravoplatně z viny manželovy rozloučeno, pozbyla manželka právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 228 c. ř. s. (Rozh. ze dne 8. června 1944, Rv I 180/44.) Srovn. rozh. čís. 9508 Sb. n. s. F. F. a M. F-ová uzavřeli manželství dne 24. listopadu 1930. Dne 8. listopadu 1930 uzavřeli spolu ve formě notářského spisu smlouvu dědickou a zřídili vzájemnou poslední vůli. Rozsudkem ze dne 16. září 1942, zn. sp. Ck Ia 259/42 bylo manželství F-ových rozvedeno z viny žalovaného manžela F. F-a. Žalobou podanou v prvé polovině roku 1943 domáhá se M. F-ová proti F. F-ovi zjištění, že se notářský spis ze dne 8. listopadu 1930, obsahující dědickou smlouvu a vzájemnou poslední vůli, prohlašuje za zrušený. Po zahájení tohoto sporu bylo manželství sporných stran rozsudkem ze dne 27. července 1943, zn. sp. Ck Ia 128/43 pravoplatně rozloučeno z viny žalovaného F. F-a. Žalobu zamítly soudy v š e ch t ř í s t o l i c. N e j v y š š í s o u d uvedl v důvodech: Žalobkyně se v tomto sporu domáhá prohlášení notářského spisu, obsahujícího dědickou smlouvu a vzájemnou poslední vůli, za zrušený. Jde tedy o určovací žalobu podle § 228 c. ř. s., při které je z úřední povinnosti zkoumati především, zda je dán právní zájem žalobkyně na tom, aby o požadovaném určení bylo soudem co nejdříve rozhodnuto. Žalobkyně odůvodnila tento svůj právní zájem v žalobě tím, že manželství sporných stran bylo rozvedeno z viny žalovaného a že žalovaný odepřel uznati zrušení uvedené smlouvy. Při ústním jednání dne 8. září 1943 pak žalobkyně přednesla, že manželství stran bylo pravoplatně rozloučeno z viny žalovaného. Tím ovšem odpadl jakýkoliv právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť pozbyla oprávnění, které jí poskytovalo ustanovení § 1264 obč. zák., a odvolací soud správně odkázal žalobkyni na předpis § 1266

Čís. 18772. Zemřel-li manžel dcery, jež uplatňuje proti otci nárok na zřízení věna, teprve poté, kdy již soud prvé stolice rozhodl o jejím návrhu na určení věna, nemá zrušení manželství vlivu na uplatňovaný nárok. Nebylo-li manželské společenství rodičů dcery uplatňující nárok na zřízení věna porušeno, je dopis, v němž se dcera obrací se svým sdělením o zamýšleném sňatku na své rodiče, řádným uvědoměním rodičů ve smyslu § 1222 obč. zák., i když byl dopis adresován jen na matku. (Rozh. ze dne 31. května 1944, R II 58/44.) Srov. rozh. čís. 18077 Sb. n. s. Návrhem z roku 1942 domáhá se manželská dcera P. S-a O. S-ová, v roce 1939 provdaná K-ová, na svém otci zřízení věna v částce 20.000 K. J. S. namítal, že se navrhovatelka provdala bez vědomí a souhlasu rodičů. P r v ý s o u d uložil usnesením ze dne 6. května 1943 J. S-ovi, aby vyplatil do 14 dnů pod exekucí navrhovatelce jako věno částku 4.750 K s přísl. R e k u r s n í s o u d zamítl usnesením ze dne 31. prosince 1943 k rekursu J. S-a návrh O. K-ové. Z d ů v o d ů: O. K-ová při svém výslechu, nařízeném rekursním soudem uvedla, že sdělení o zamýšleném sňatku s F. K-em učinila několik dní před sňatkem, t.j. někdy v říjnu 1939, dopisem adresovaným pouze na matku, že se však v dopise obracela se svým sdělením na oba rodiče. Jde tudíž o to, zda si vzhledem na předpis § 1222 obč. zák. uchovala nárok na věno proti svému otci, když byl dopis adresován toliko matce. V § 1222 obč. zák. se totiž mluví o rodičích, z čehož vyplývá, že uvědomění mají býti otec i matka. Podle výsledku provedených důkazů netřeba míti pochybnosti o tom, že matka navrhovatelky o zamýšleném sňatku své dcery byla předem uvědoměna. I když lze míti za to, že matka vyrozuměla navrhovatelčina otce, nutno přece, hledíc na obsah rozh. čís. 1495, 4675 a 8417 Sb. n. s. a na okolnosti případu trvati na požadavku, aby navrhovatelka podala přesvědčivý důkaz o tom, že otce předem o sňatku uvědomila. Zvláštní okolnosti souzeného případu, jež nutí soud, aby trval n

Čís. 18754. Vyživovací nárok zletilého manželského dítěte proti otci jest uplatňovati pořadem práva, i když bylo zletilé manželské dítě úplně zbaveno svéprávnosti. (Rozh. ze dne 11. května 1944, R II 74/44.) Matka a opatrovnice K. H-a ml., narozeného dne 16. ledna 1922 a zbaveného pro slabomyslnost zcela svéprávnosti, navrhla v nesporném řízení, aby bylo otci K. H-ovi st. uloženo placení výživného. O p a t r o v n i c k ý s o u d uznal K. H-a st. povinným platiti počínajíc dnem 3. ledna 1944 320 K měsíčně. R e k u r s n í s o u d zrušil z podnětu rekursu K. H-a st. napadené usne- pro zmatečnost podle § 41, odst. 2, písm. d) zák. čís. 100/1931 Sb. N e j v y š š í s o u d nevyhověl dovolacímu rekursu opatrovnice a opatrovníka k činu K. H-a ml. Z důvodů: Podle stálého rozhodování nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. čís. 3676, 4625, 9689 Sb. n. s.), jest uplatnovati vyživovací nárok z l e t i l é h o manželského dítěte proti otci pořadem práva. Toto stanovisko bylo zastáváno již bývalým rakouským nejvyšším soudním dvorem (srov. plenissimární rozhodnutí ze dne 19. října 1915, č. j. Pres. 365/15, zapsané do knihy judikátů pod čís. 237, uveřejněné v úřední sbírce Nowak pod čís. 1664). To platí i v případě, že zletilé manželské dítě bylo pro slabomyslnost úplně zbaveno svéprávnosti, jako je tomu v projednávané věci. Osoba, zbavená pro slabomyslnost úplně svéprávnosti, je ovšem též pod zvláštní ochranou zákona ( § 21 obč. zák.). Avšak úvahy, jež vedou k tomu, aby o nároku nezletilého dítěte proti manželskému otci na poskytování výživného bylo rozhodováno v nesporném řízení, neplatí v projednávané věci. U osob zletilých jest zásadně předpokládati, že nejsou odkázány na výživu osob podle zákona k poskytování výživy povinných. Nastane-li výjimečný případ, kdy zletilé dítě vzhledem ke svým osobním poměrům potřebuje poskytování výživy od osoby k tomu povinné, k čemuž mohou zavdati podnět různé příčiny, zejména zdravotní stav dítěte, nelze o takovém nároku rozhodovati v nesporn

Čís. 18750. Smlouvy manželů o rodinných a majetkových poměrech, uzavřené při zrušení manželského společenství, nevyžadují formy notářského spisu, i když se jeví na venek jako smlouvy vypočtené v § 1, písm. b) zákona ze dne 25. července 1871, rak. ř. z. čís. 76, při čemž nesejde na tom, zda se takovýmito smlouvami upravují majetkové poměry pro případ rozvodu či rozluky. (Rozh. ze dne 8. května 1944, Rv II 564/43.) Manželství J. S-a a R. S-ové, uzavřené dne 30. srpna 1938, bylo rozsudkem krajského soudu v O. ze dne 15. května 1942, zn. sp. Ck IIa 191/42 rozloučeno bez viny stran. Ještě za trvání manželství uzavřely strany ústní trhovou smlouvu, jíž J. S. prodal R. S-ové svoji ideální polovici domu čís. 67 v C., zapsaného ve vložce čís. 120 katastrálního území pro C. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se R. S-ová proti J. S-ovi rozsudku, že žalovaný je povinen podepsati příslušnou listinu obsahující všechny body uzavřené smlouvy. P r v ý s o u d žalobě vyhověl. O d v o l a c í s o u d ji zamítl. Z důvodů: Podle přednesu žalobkyně uzavřely sporné strany ještě za trvání manželství trhovou smlouvu o ideální polovině domu čís. 67 v C., zapsaného ve vl. čís. 120 pozemkové knihy kat. území C. Jsou tudíž již podle tvrzení žalobkyně splněny podstatné náležitosti předpisu § 1 písm. b) zák. ř. z. čís. 76/1871, podle něhož je trhová smlouva mezi manžely jen tehdy platna, byla-li uzavřena ve formě notářského spisu. Odvolací soud nesdílí názor prvého soudu, že k platnosti trhové smlouvy mezi spornými stranami nebylo třeba formy notářského spisu, ježto ujednáním mezi manžely byly upravovány jejich majetkové poměry až na dobu po rozluce, kdy mělo dojíti k podpisu smlouvy. Nelze totiž přehlédnouti, že žalobkyně ve svém přednesu mluví o trhové smlouvě již pevně za manželství sjednané a cítí se jen tím stižena, že žalovaný za manželství sjednanou smlouvu nyní odpírá podepsati. Vě znění § l, písm. b) zák. rak. ř. z. čís. 76/1871 není opory pro výklad tohoto zákonného ustanovení, jenž by do

Čís. 18745. Příjmem dítěte ve smyslu § 150 obč. zák. je i takový majetkový prospěch, jímž dítě nezískává jmění (kapitál) v hospodářském smyslu, nýbrž jen důchod. Opětující se dávky, jichž se dítěti dostává ze soukromých či veřejných prostředků, jako příspěvky na výživu či výchovu, důchody z rentových odkazů, požívacích práv, stipendií a pod. jsou příjmem, nikoli jměním dítěte. (Rozh. ze dne 4. května 1944, R I 120/44.) Nezl. L. M-ové přísluší ode dne 2. dubna 1940 po matce A. M-ové sirotčí důchod ve výši 3.300 K s vychovávacím příspěvkem 1.800 K a drahotním přídavkem 3.300 K ročně. Podáním ze dne 10. prosince 1943 domáhá se otec nezl. L. M-ové, B. M., aby mu byl splatný sirotčí důchod vydán a v budoucnosti dospívající vyplácen na výživu opatrovanky, která žije u něho. Kolisní opatrovník nezletilé V. S. se vyslovil proti otcovu návrhu. S o u d p r v é s t o l i c e projevil souhlas s tím, aby bylo výchovné, a to dosud splatné i v budoucnu dospívající, příslušející chráněnce po její matce A. M-ové a vyplácené Zemským presidentem na Moravě, vyplaceno B. M-ovi a poukázal zemského presidenta na Moravě, aby splatné částky i v budoucnosti dospívající poukázal spořitelně v R. Z d ů v o d ů: Podle § 141 obč. zák. je především otcovou povinností starati se o výživu dětí, až se mohou samy živiti. Tyto prostředky k živobytí dítěte má tedy v prvé řadě opatřiti otec, jestliže ovšem dítě nemá samo dostatečného jmění, neboť podle § 150 obč. zák. jest hraditi útraty výchovy z příjmů dítěte, pokud dostačují. Příjmy ze jmění, které má zákon na mysli, jsou především užitky kmenového jmění. Dítě však může míti i příjmy samostatné, které nejsou příjmy ze jmění, jako na příklad příspěvky na výchovu z titulů veřejnoprávních či soukromoprávních. Takové příjmy lze analogicky považovati za příjmy ze jmění a jest jimi hraditi náklady na výchovu dítěte. Přihlížeti jest jedině k tomu, jsou-li příjmy větší než potřeba dítěte, neboť v tom případě má se přebytek uložiti. R e k u r s n í s o u d zam

Čís. 18744. K důvodům, jež zakládají nezpůsobilost k úřadu poručenskému ( §§ 191 až 194 obč. zák.), je přihlížeti i při osobě, kterou povolal k poručenství otec. Vykonavatel poslední vůle zůstavitelovy a substitut jeho advokátní kanceláře není podle okolností osobou způsobilou k úřadu poručníka nad zůstavitelovým nezletilým dítětem. (Rozh. ze dne 3. května 1944, R II 67/44.) Ve svém posledním pořízení ze dne 11. října 1943 povolal zůstavítel advokát Dr. L. P. Dr. J. P-a k funkci advokátního substituta, vykonavatele poslední vůle a poručníka nezletilé dcery zůstavitelovy E. P-ové. P r v ý s o u d ustanovil poručníkem nezl. E. P-ové Dr. J. P-a. R e k u r s n í s o u d změnil k rekursu pozůstalé vdovy E. P-ové a nezl. E. P-ové napadené usnesení tak, že Dr. J. P-a úřadu zprostil. N e j v y š š í s o u d nevyhověl dovolacímu rekursu Dr. J. P-a Z důvodů: Podle ustanovení § 196 obč. zák. náleží poručenství především tomu, koho povolal otec, nevadí-li mu překážka uvedená v §§ 191 až 194 obč. zák. K tomu, aby soud nepověřil osobu povolanou podle § 196 obč. zák., stačí jakákoliv možnost rozporů vzájemných zájmů (srov. rozh. čís. 10543 Sb. n. s.). V souzeném případě byl zůstavitelem povolaný poručník ustanoven současně poslední vůlí za vykonavatele poslední vůle a za substituta advokátní kanceláře zůstavitelovy. Obě posléz uvedené funkce přijal. Úkolem vykonavatele poslední vůle je podle § 816 obč. zák. a § 164 nesp. říz. pečovati o to, aby poslední vůle byla splněna. Je tedy jeho povinností hájiti též zájmy odkazovníků, neboť poslední vůle zůstavitelova má býti splněna i ohledně jejich nároku. Se zřetelem na toto postavení vykonavatele poslední vůle není vyloučena možnost rozporů jeho zájmů se zájmy nezletilé universální dědičky. Stačí proto již tato okolnost k tomu, aby Dr. J. P., který je vykonavatelem poslední vůle zůstavitelovy, nebyl ustanoven poručníkem nezletilé universální dědičky. Pohledávky advokátní kanceláře zůstavitelovy byly odkázány jeho rodičům, kdežto dluhy

Čís. 18727. Po pravoplatném oduznání manželského původu dítěte není ten, kdo vynaložil na jeho matku - vdanou ženu - náklad za ubytování a ošetření v porodnici, oprávněn domáhali se na manželu náhrady podle § 1042 obč. zák., třebas manželství nebylo rozloučeno a náklad byl učiněn v době, kdy dítěti svědčila domněnka manželského původu. (Rozh. ze dne 4. dubna 1944, Rv I 1216/43.) Zemi české vznikla za ubytování a ošetření manželky J. P-a v Zemské porodnici, kde dlela v době od 22. prosince 1941 do 10. února 1942 a kde porodila Z. P-a, pohledávka v částce 3.550 K s přísl. Rozsudkem krajského soudu v P. ze dne 16. září 1942, zn. sp. Ck X 100/42 bylo pravoplatně uznáno právem, že nezl. Z. P., narozený dne 22. prosince 1941 z v. P-ové, v jejím manželství s J. P-em, a zapsaný v matrice jako manželský syn J. P-a, nebyl zplozen J. P-em a není proto původu manželského. Žalobou, podanou v roce 1943, domáhá se Země česká na J. P-ovi zaplacení částky 3.350 K s přísl. P r v ý s o u d žalobu zamítl. O d v o l a c í s o u d žalobě vyhověl. Z d ů v o d ů: Soud prvé stolice zamítl žalobu, opřenou o ustanovení §§ 91, 141 a 1042 obč. zák., protože žalovaný nemá k nezl. Z. P-ovi alimentační povinnosti podle § 141 obč. zák., když není jeho manželským synem a nemá ani alimentační povinnosti podle § 91 obč. zák. vůči své manželce, když se tato dopustila cizoložství a tím vznikly náklady nemocničního ošetření; žalující strana neučinila tedy náklad podle § 1042 obč. zák. za žalovaného, nýbrž za osobu třetí (§§ 166 , odst. 2 a § 167 obč. zák.). S tímto názorem nelze souhlasit. V. P-ová je dosud manželkou žalovaného a žalovaný ani netvrdí, že toto manželství bylo rozvedeno nebo rozloučeno nebo, že byl soudním rozhodnutím zproštěn alimentační povinnosti podle § 91 obč. zák. Ta okolnost, že se manželka žalovaného dopustila cizoložství a tím porušila povinnost manželské věrnosti, mohla by býti důvodem k odepření alimentace manželky podle § 91 obč. zák., kdyby bylo ve sporu o rozvod, rozluku nebo

Čís. 18724. Platí-li pro očekávané dítě domněnka manželského zrození podle § 138 obč. zák. ve znění § 3 nařízení ze dne 6. února 1943, Říšský zák. I, str. 80, je manžel matčin, třebas svoje otcovství popírá, povinen složiti zálohu k úhradě nákladů spojených s porodem a na výživu dítěte ( § 168 obč. zák.), aniž by bylo třeba jeho otcovství osvědčovati ještě dalšími důkazními prostředky. (Rozh. ze dne 30. března 1944, R II 46/44.) Srovn. rozh. čís. 18231 Sb. n. s. Manželé J. M. a V. M-ová jsou ve sporu o rozluku svého manželství. Dne 9. července 1943 bylo V. M-ové povoleno oddělené bydliště a žalovanému J. M-ovi uloženo, aby platil V. M-ové výživné 500 K měsíčně. Tvrdíc, že je ve čtvrtém až pátém měsíci těhotenství, navrhla V. M-ová pod zn. sp. Nc I 100/43, aby bylo J. M-ovi podle § 168 obč. zák. uloženo složiti 2.000 K na dětskou výbavu a kočárek, 400 K na útraty porodu a 1.200 K na výživu v prvních třech měsících pro dítě, celkem tudíž 3.600 K. P r v ý s o u d uložil J. M-ovi složení částky 2.600 K, zjistiv z předloženého lékařského potvrzení, že je V. M-ová těhotná ve čtvrtém až pátém měsíci. R e k u r s n í s o u d nevyhověl rekursu J. M-a. N e j v y š š í s o u d nevyhověl dovolacímu rekursu J. M-a. Důvody: Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že mu byla uložena povinnost k složení zálohy na hrazení nákladů spojených s porodem a na výživu dítěte, ač nebylo osvědčeno jeho otcovství, jež popřel. Podle nenapadeného zjištění nižších soudů platí pro očekávané dítě domněnka manželského zrození podle § 138 obč. zák. ve znění § 3 nař. ze dne 6. února 1943. Říšský zák. I, str. 80. U dítěte, jemuž svědčí tato domněnka, nemůže býti s ohledem na § 159 a) obč. zák. ve znění citovaného nařízení osvědčováno, že je jeho otcem někdo jiný než manžel matčin. Jako otec přichází tudíž v úvahu jedině manžel matčin a není proto třeba osvědčovati jeho otcovství ještě dalšími důkazními prostředky ani tehdy, když je popřel. Napadené usnesení není tudíž nezákonné (

Č. 22 Pro posouzení, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň (§ 46 odst. 1 písm. f/ a § 53 odst. 1 písm. b/ zák. práce), nemá právní význam případné zjištění, že své povinnosti porušil jako prokurista. (Rozsudek Nejvyššího souduze dne 13.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 525/2005) Dopisem ze dne 1.9.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s okamžitou účinností pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29.5.1998“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3.8.1998 „naprosto svévolně, neoprávněně a v hrubém rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54.652 Kč pro své vlastní potřeby“. Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku (§ 14 odst. 1 obch. zák.), ale právě naopak jeho zájmy - a to nejenom finanční - hrubě poškozuje. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28.9.1998 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 a změněnou v řízení před soudem prvního stupně) a žalobou ze dne 1.10.1998 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1.9.1998 je neplatné a aby jí žalovaná zaplatila 144.872 Kč s 23% úrokem z prodlení ročně od 28.9.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné proto, že oprávnění k výběru z účtu žalované dne 3.8.1998 vyplývalo nejenom z její funkce obchodní ředitelky společnosti, nýbrž i z funkce prokuristky, kdy byla oprávněna nakládat s finančními prostředky na účtu společnosti bez jakéhokoliv omezení. Žalovaná jí navíc za měsíc srpen 1998 nevyplatila příslušnou mzdu. Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co usnesením ze dne 27.5.1999 obě řízení spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 29.9.1999 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1.9.1998 je neplatné, žalované uložil zaplatit žalobkyni 81.767 Kč s 23% úrokem z prodlení od 28.9.1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení č

Pracovní poměr. Výpověď z pracovního poměru. Porušení pracovní kázně. Prokura Udělil-li zaměstnavatel svému zaměstnanci prokuru, nemá pro posouzení, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň [§ 46 odst. 1 písm. f) a § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce], právní význam případné zjištění, že jako prokurista porušil své povinnosti. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 1. 9. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s okamžitou účinností pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 1998“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3. 8. 1998 „naprosto svévolně, neoprávněně a v hrubém rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54 652 Kč pro své vlastní potřeby“. Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku (§ 14 odst. 1 obch. zák.), ale právě naopak jeho zájmy - a to nejenom finanční - hrubě poškozuje. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28. 9. 1998 (vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 283/98a změněnou v řízení před soudem prvního stupně) a žalobou ze dne 1. 10. 1998 (vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 291/98), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila 144 872 Kč s 23% úrokem z prodlení ročně od 28. 9. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné proto, že oprávnění k výběru z účtu žalované dne 3. 8. 1998 vyplývalo nejen z její funkce obchodní ředitelky společnosti, nýbrž i z funkce prokuristky, kdy byla oprávněna nakládat s finančními prostředky na účtu společnosti bez jakéhokoli omezení. Žalovaná jí navíc za měsíc srpen 1998 nevyplatila příslušnou mzdu. Okresní soud (poté, co usnesením ze dne 27. 5. 1999 řízení vedená pod sp. zn. 26 C 283/98 a 26 C 291/98 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, čj. 26 C 291/98-76, určil, že okamžité zrušení

Odstupné – předpoklady pro jeho vrácení (§60b odst. 1 zák. práce) 21 Cdo 2525/2004 Za opětovný nástup zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce nelze považovat nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení § 251b až § 251d zák. práce. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně ČR – Ministerstva spravedlnosti, proti žalovanému P. C., zastoupenému advokátem, o 104.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 1605/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004 č.j. 23 Co 220/2004-34, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C 1605/2003-17 ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 104.912,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.195,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. K. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 104.912,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 2.7.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1993 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti – dále též jen „Institut“). Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Institut stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení § 8b zák. pr

Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru. Odstupné. Opětovný nástup zaměstnance do zaměstnání u téhož zaměstnavatele. Jiná organizační složka státu Opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce není nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení § 251b až § 251d zák. práce. Z odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 104 912 Kč s 4% úrokem z prodlení od 2. 7. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 1993 byl žalovaný zaměstnán u I. (od 22. 6. 2001 I. – dále též jen „I.“). Dnem 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se I. stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení § 8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne 6. 3. 2002 o zrušení I. ke dni 30. 6. 2002 (jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení § 251d zák. práce přešla na zřizovatele – Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 30. 6. 2002 a v souladu s vnitřním předpisem I. čj. 359/2001-Inst. ze dne 1. 11. 2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, tedy 104 912 Kč. Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2002 se žalovaný stal opět zaměstnancem České republiky, a tudíž od 1. 7. 2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce povinnost odstupné zcela vrátit. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, čj. 8 C 1605/2003-17, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na n

Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale to, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosahuje intenzity méně závažného porušení pracovní kázně, závažného porušení pracovní kázně nebo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 22. 3. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce dne 29. 10. 2001 ve 20.00 hod. opustil oddělení, aniž by sdělil telefonní spojení či jiný kontakt, přestože v tu dobu byl na oddělení hospitalizován pacient ve velmi vážném stavu, v tom, že se dne 15. 11. 2001 nedostavil do zaměstnání, v tom, že, ačkoli mu dne 28. 2. 2002 kolem 13.30 hod. uložil MUDr. K., zastupující v té době přednostu oddělení, „zpracovat příjem pacienta pana N.“, žalobce „s příjmem tohoto pacienta, trpícího krutými bolestmi, nezačal ani do 15.00 hod., kdy se MUDr. K. vrátil z primářské schůze“, a v tom, že blíže neurčeného dne v měsíci prosinci 2001 a dne 5. 1. 2002 se choval k nevyléčitelně nemocné pacientce V. (poté, co prodělala chemoterapii s platinou a bylo jí nevolno) nevhodně a na její prosby reagoval výrazy „co zase chcete?“ nebo „jak vám může být špatně, když jste dostala injekci?“. Popsaným jednáním se měl žalobce „opakovaně dopustit závažného porušení pracovní kázně“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby žalovaná upravila obsah pracovního posudku, který žalobci vydala dne 24. 5. 2000, tak, že z něj bude vypuštěna část, kterou v žalobě upřesnil, a bude vložena část, jejíž obsah uvedl. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že pracovní kázeň ani v jednom z jemu vytýkaných jedn

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu. Škoda vzniklá nesprávnou výplatou náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Zaplacení vyšší daně z příjmů fyzických osob Újma, která zaměstnanci vznikla proto, že mu zaměstnavatel nesprávně vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednorázově za delší časové období a zaměstnanec z tohoto důvodu zaplatil vyšší daň z příjmů fyzických osob, představuje skutečnou škodu, za kterou nese zaměstnavatel odpovědnost podle § 187 odst. 2 zák. práce. Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 189 117 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 12. 10. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozsudků okresního soudu ze dne 12. 7. 1999, čj. 6 C 5/96-138, a krajského soudu ze dne 22. 6. 2000, čj. 23 Co 5/2000-168, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18. 6. 1995 částku 1 119 941,40 Kč, uzavřeli účastníci dne 8. 10. 2001 "Dohodu o výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 195 zákoníku práce". V této dohodě se žalovaný zavázal do tří pracovních dnů zaplatit žalobci na této náhradě (za období od 22. 4. 1996 do 22. 6. 2000) částku 1 119 941,40 Kč a za období od 23. 6. 2000 do 31. 8. 2001 částku 396 414 Kč, tedy celkem 1 516 355,40 Kč "hrubého"; podle článku V. této dohody měly být uvedené částky zaplaceny žalobci po provedení srážky na daň z příjmů ze závislé činnosti. Žalovaný však při vyměřování záloh na daň postupoval tak, "jakoby se jednalo o jednorázový příjem", a v důsledku toho "byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel tak odvést na daních podstatně více" (celkem zaplatil 452 095 Kč), než kolik by mu bylo "strženo", kdyby mu žalovaný náhradu za ztrátu na výdělku "platil tak, jak měl". Žalobci tak "v přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného" vznikla škoda ve výši 189 117 Kč, neboť, kdyby žalovaný neporušil svou právní povinnost "platit ž

Č. 10 Zaplatil-li zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá podle § 187 odst. 2 zák. práce. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004) Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 189.117 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 12.10.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozsudků Okresního soudu v Příbrami ze dne 12.7.1999 a Krajského soudu v Praze ze dne 22.6.2000, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18.6.1995 částku 1,119.941,40 Kč, uzavřeli účastníci dne 8.10.2001 „Dohodu o výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 195 zák. práce“. V této dohodě se žalovaný zavázal do tří pracovních dnů zaplatit žalobci na této náhradě (za období od 22.4.1996 do 22.6.2000) částku 1,119.941,40 Kč a za období od 23.6.2000 do 31.8.2001 částku 396.414 Kč, tedy celkem 1,516.355,40 Kč „hrubého“; podle článku V. této dohody měly být uvedené částky zaplaceny žalobci po provedení srážky na daň z příjmů ze závislé činnosti. Žalovaný však při vyměřování záloh na daň postupoval tak, „jakoby se jednalo o jednorázový příjem“, a v důsledku toho „byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel tak odvést nadaních podstatně více“ (celkem zaplatil 452.095 Kč), než kolik by mu bylo „strženo“, kdyby mu žalovaný náhradu za ztrátu na výdělku „platil tak, jak měl“. Žalobci tak „v přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného“ vznikla škoda ve výši 189.117 Kč, neboť, kdyby žalovaný neporušil svou právní povinnost „platit žalobci nárok v souladu s § 195 zák. práce měsíčně od vzniku nároku v roce 1996“ a „postupoval by v souladu se zákonem dle měsíčního zúčtování záloh na daň z příjmů“, zaplatil by žalobce n

Č. 20 Posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004) Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost upravit obsah posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 tak, že se z posudku vypouští třetí odstavec ve znění: „paní asistentka G. se postupem doby během své práce na klinice však stále obtížněji přizpůsobovala respektování požadavků vedení kliniky, což se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů se spolupracovníky. Její komunikace s pracovním kolektivem se stala obtížnou, což nepříznivě ovlivňuje i její pracovní výkon,“ a dále že se vypouští začátek věty ve čtvrtém odstavci: „i přes výhrady k osobnostním rysům jmenované“. Žalobu odůvodnila tím, že tato tvrzení jsou nepravdivá, nehledě na to, že podle jejího názoru jde ohodnocení „osobnostních“ rysů, které ani obsahem posudku o pracovní činnosti být nemohou. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.10.2003, ve znění usnesení ze dne 3.6.2004, žalované uložil, aby upravila obsah posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 tak, že se z posudku vypouští začátek věty ve čtvrtém odstavci: „i přes výhrady k osobnostním rysům jmenované“, ohledně

21 Cdo 1920/2004 Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých v pracovněprávních vztazích Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých v pracovněprávních vztazích musí odpovídat charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnosti. Výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých je tedy určena rozsahem výživného, které pozůstalému náleží podle hledisek zákona o rodině. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. R. N., zastoupené advokátem, a b) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O. – P., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 164/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2004 č.j. 16 Co 323/2003-162, takto: I. Dovolání žalobců se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999 žalobkyni a) částku 155.612,- Kč a žalobci b) 68.223,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 zemřel v důsledku smrtelného úrazu, který byl kvalifikován jako úraz pracovní. Č. p., a.s. žalobcům přiznala od 12.5.1992 náhradu nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému čistému výdělku zemřelého ve výši 11.953,- Kč byl připočítán výdělek manželky, a "dva díly jsou započítávány na zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost“, přičemž "od jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu“. I když proti pou

Kompetentní lékař pro vydání posudku o způsobilosti zaměstnance k práci. Možnost přezkoumání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci soudem. 21 Cdo 1936/2004 I. Pro vydání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci je povolán především lékař zajišťující pro zaměstnance závodní preventivní péči (závodní lékař); teprve nepůsobí-li u zaměstnavatele lékař závodní preventivní péče, přichází v úvahu lékař zvolený zaměstnancem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 věty první zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. II. Jestliže byl lékařský posudek o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem a soud z takového rozhodnutí vychází. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované D. I spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 283/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003 č.j. 23 Co 425/2003-89, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 1.10.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.9.1997 s pracovním zařazením „dělník na balení náhradních dílů“. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně „s ohledem na závěry zdravotního posudku ze dne 5.6.2002 vypracovaného závodním lékařem zaměstnavatele MUDr. M. Z. ztratila dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní práci dělník na balení náhradních dílů“ a že „s ohledem na závě

Náhrada škody. Odpovědnost zaměstnance za škodu. Rozsah náhrady škody. Snížení náhrady škody Ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce může soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5 zák. práce. Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 388 004 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, která u něj pracovala jako tajemník městského úřadu, při výkonu této funkce "rozhodně porušila některé ustanovení zákoníku práce" a v souvislosti s tím vznikla žalobci škoda. Při skončení pracovního poměru Ing. J. K. byla tomuto zaměstnanci neoprávněně vyplacena mzda za dobu výpovědní lhůty za měsíce květen, červen a červenec 2000 a s připočtením sociálního a zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši 107 879 Kč; Ing. I. D. byla neoprávněně vyplacena na odstupném částka 41 663 Kč, protože její funkce vedoucí finančního odboru nebyla zrušena, a její pracovní poměr tedy nebyl rozvázán dohodou z důvodu organizačních změn; Ing. I. Ž. byla při skončení pracovního poměru neoprávněně vyplacena mzda za dobu výpovědní lhůty za měsíce srpen, září a říjen roku 2000 a s připočtením sociálního a zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši 86 462 Kč; při jednání o skončení pracovního poměru s E. M. jí byla neoprávněně vyplacena částka 22 000 Kč; H. B. byla neoprávněně vyplacena mzda - mimořádná odměna - v měsíci listopadu 2000 ve výši 85 000 Kč "bez bližšího vysvětlení a zdůvodnění"; v případě skončení pracovního poměru s Ing. V. M. mu bylo neoprávněně vyplaceno 25 000 Kč. Za porušení "právních předpisů v oblasti pracovněprávní agendy" v uvedených případech pak byla žalobci na základě rozhodnutí úřadu práce ze dne 16. 3. 2001, čj. 598/T-Lu/2001/4, uložena pokuta ve výši 20 000 Kč, kterou žalobce uhradil dne 10. 7. 2001. Protože žalovaná požadavek na úhradu škody jako "neakceptovatelný" odmítla, požadoval po ní náhradu vzniklé škody, neboť byla

Zaměstnanec obce. Jmenování do funkce nebo odvolání z funkce zaměstnance obce Jmenování do funkce nebo odvolání z funkce zaměstnance uvedeného v ustanovení § 102 odst. 2 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, o němž rozhodla rada obce, není neplatné jen proto, že bylo provedeno bez návrhu tajemníka obecního úřadu. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 7. 6. 2001 žalovaný sdělil žalobci, že "usnesením R3/119. schůze Rady města ze dne 7. 6. 2001 byl odvolán z funkce vedoucího Organizačního úseku Magistrátu města" a že "v souladu s ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání, tj. dnem 8. června 2001". Dopisem ze dne 26. 6. 2001 žalovaný "v souvislosti s odvoláním z funkce vedoucího Organizačního úseku MM" ze dne 7. 6. 2001 žalobci sdělil, že vzhledem k tomu, že volná pracovní místa, která mu byla nabídnuta při pohovoru dne 13. 6. 2001, "odmítl z důvodu, že neodpovídají jeho dosaženému vzdělání, stal se pro Magistrát města nadbytečným", a že proto s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí "v souladu s ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost". Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené odvolání z funkce a uvedená výpověď jsou neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že Rada města není statutárním orgánem, který byl kompetentní o jeho odvolání z funkce jednat, a že rozhodla o odvolání žalobce z funkce bez návrhu tajemníka Magistrátu města. Mimo to žalobci "nikdy nebylo písemně doručeno odvolání samotné, pouze tajemník mu dodatečně sdělil, že se tak stalo". S poukazem na ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, které - jak zdůraznil - neuvádí, že důvodem pro uplatnění výpovědi zaměstnavatele pro zaměstnancovu nadbytečnost je i případ, kdy zaměstnavatel zaměstnanci, který byl odvolán ze své funkce, nabídne jinou pro něj vhodnou práci a ten ji - tak jako žalobce - odmítne, žalobce dovozoval, že "v daném případě nastaly překážky v práci na

Pracovní poměr. Výpověď z pracovního poměru. Kumulace výpovědních důvodů Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci není neplatná jen proto, že v ní zaměstnavatel uplatnil více důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce. Uvedená skutečnost má za následek, že v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zák. práce je třeba jednotlivé výpovědní důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné důvody obsoletními. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 30. 4. 2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí "podle § 46 odst. 1 písm. c) a e) zákoníku práce". Důvod výpovědi spatřovala v tom, že "na základě požadavků na jazykovou kvalifikaci v oblasti překladatelských a tlumočnických prací ze strany jednotlivých odborů ministerstva došlo dnem 9. 8. 2001 ke změně kvalifikačních požadavků na zaměstnance překladatelského referátu, a to tak, že je pro zaměstnance tohoto referátu povinný pracovní jazyk angličtina v kombinaci s jiným jazykem". Protože "angličtina není specializací žalobkyně a žalovaná pro její jazykovou kvalifikaci nemá plné využití" a protože žalobkyně tři nabídnutá volná pracovní místa odmítla, nemá žalovaná za této situace možnost ji dále zaměstnávat, "ani možnost jí nabídnout jinou vhodnou práci, a to ani po předchozí průpravě"; proto dává žalobkyni výpověď "pro nesplňování kvalifikačních požadavků na zaměstnance překladatelského referátu a pro nadbytečnost", s tím, že "její pracovní poměr končí uplynutím výpovědní doby, která činí tři měsíce". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od roku 1977, podle poslední změny pracovní smlouvy od 30. 8. 1997 ve funkci "vrchní rada" s pracovními jazyky ruština, francouzština, italština, angličtina a němčina. Podle

Skončení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem. Mzda. Výplata mzdy. Poukázání mzdy na účet zaměstnance u banky Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce je dán tehdy, jestliže zaměstnavatel v rozporu se žádostí zaměstnance mu nepoukáže mzdu nebo její část na jeho účet u banky nebo pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva ani do 15 dnů po uplynutí pravidelného termínu výplaty mzdy nebo jiného písemně sjednaného termínu. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 29. 3. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že "dosud neobdržela mzdu za měsíc únor 2001, která byla splatná ve výplatním termínu". Žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 25. 4. 2001 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovanou dopisem, odeslaným dne 8. 3. 2001, "informoval o tom, že mzda jí nebude zaslána na účet, ale bude v den její splatnosti, tj. dne 12. 3. 2001, připravena k vyplacení v sídle firmy, které je současně místem výkonu práce žalované". Protože při výplatě mzdy pro žalovanou postupoval žalobce v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož se mzda vyplácí v pracovní době a na pracovišti, není okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem. Žalovaná namítala, že při nástupu do zaměstnání bylo dohodnuto (s požadavkem žalobce v tomto směru žalovaná souhlasila), že jí žalobce bude zasílat mzdu na její účet u banky. Tímto způsobem také "po celou dobu trvání pracovního poměru mzdu dostávala", dopis žalobce ze dne 8. 3. 2001 obdržela až po dni 13. 3. 2001 a mzdu si nemohla vyzvednout, neboť byla v době od 6. 3. do 2. 4. 2001 v pracovní neschopnosti. Protože žalobce jí měl mzdu zaslat "v den stanovený pro její výplatu, popřípadě nejpozději v nejbližší pr

Č. 46 Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce je dán i tehdy, jestliže zaměstnavatel zaměstnanci v rozporu s jeho žádostí nepoukáže mzdu nebo její část na jeho účet u banky nebo pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva ani do 15 dnů po uplynutí pravidelného termínu výplaty mzdy nebo jiného písemného sjednaného termínu. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005, sp. zn. 21 Cdo 2019/2004) Dopisem ze dne 29.3.2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „dosud neobdržela mzdu za měsíc únor 2001, která byla splatná ve výplatním termínu“. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 25.4.2001 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovanou dopisem, odeslaným dne 8.3.2001, „informoval o tom, že mzda jí nebude zaslána na účet, ale bude v den její splatnosti, tj. dne 12.3.2001, připravena k vyplacení v sídle firmy, které je současně místem výkonu práce žalované“. Protože při výplatě mzdy pro žalovanou postupoval žalobce v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 zák. práce, podle něhož se mzda vyplácí v pracovní době a na pracovišti, není okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem. Žalovaná namítala, že při nástupu do zaměstnání bylo dohodnuto (s požadavkem žalobce v tomto směru žalovaná souhlasila), že jí žalobce bude zasílat mzdu na její účet u banky. Tímto způsobem také „po celou dobu trvání pracovního poměru mzdu dostávala“, dopis žalobce ze dne 8.3.2001 obdržela až po dni 13.3.2001 a mzdu si nemohla vyzvednout, neboť byla v době od 6.3. do 2.4.2001 v pracovní neschopnosti. Protože žalobce jí měl mzdu zaslat „v den stanovený pro její výplatu, popřípadě později v nejbližší pracovní den“, a protože mzda dosud nebyla vyplacena, zrušila pracovní poměr se žalobcem v

Č.73 Hmotněprávním předpokladem platnosti odvolání výpovědi z pracovního poměru není jeho doručení do vlastních rukou podle §266a zák. práce, právní účinky může mít i takové písemné odvolání výpovědi, které bylo držitelem poštovní licence předáno jiné osobě, jestliže tato osoba posléze tuto písemnost předala zaměstnanci. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2005, sp.zn. 21 Cdo 1905/2004) Žalobce se domáhal (žalobou změněnou ze souhlasen soudu prvního stupně), aby žalovanému byla uložena povinnost „přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1.4.1990, ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22.6.1995“. Žalobu odůvodnil tím, že výpověď ze dne 27.5. 1999, danou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, vzal žalovaný dopisem ze dne 29.6.1999 se souhlasem žalobce zpět. Okamžité zrušení pracovního poměru, které dal žalovaný žalobci podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dopisem ze dne 29.6.1999, bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.3. 2001 určeno jako neplatné. Žalovaný však odmítá přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy s odůvodněním, že pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní lhůty dne 31.7.2001. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7.11.2001 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.000,- Kč „k rukám jejího právního zástupce“. Dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi ze dne 27.5.1999 uplynutím výpovědní doby dne 31.7.1999, neboť dopis žalovaného ze dne 29.6.1999, kterým bere tuto výpověď zpět, nebyl žalobci doručen řádně do vlastních rukou „jak vyžaduje ust. § 266a zák.práce“. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 28.3.2002 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že „zpětvzetí výpovědi“ by sice mělo být písemné, nedostatek písemné formy však nezpůsobuje neplatnost takového úkonu, pokud je jinak zcela

Výpověď z pracovního poměru. Nadbytečnost zaměstnance. Obchodní tajemství. Důkazní povinnost. Břemeno tvrzení. Důkazní břemeno Zaměstnavatel, který je podnikatelem, je povinen seznámit zaměstnance, s nímž rozvazuje (hodlá rozvázat) pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, s rozhodnutím zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, v důsledku kterých se stal pro zaměstnavatele nadbytečným, i když obsahuje skutečnosti tvořící jeho obchodní tajemství. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní o splnění předpokladů pro platnou výpověď z pracovního poměru danou zaměstnanci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a procesní odpovědnost z toho vyplývající (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) nese v řízení před soudem zaměstnavatel i tehdy, tvoří-li některý z těchto předpokladů jeho obchodní tajemství. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 29. 10. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu "ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů". Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že výpověď "nemá náležitosti podle § 44 odst. 2 zákoníku práce", že na stejné místo byli přijati noví zaměstnanci Ing. P. V. a L. P., kteří "před 1. 12. 2001 pracovali jako externí pracovníci", a že u žalované nedošlo k takovým organizačním změnám, z nichž by "vyplynula žalobcova případná nadbytečnost". Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, čj. 16 C 71/2002-176, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 064 Kč. Poté, co zjistil, že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce, dospěl z provedených důkazů k závěru, že v dopise ze dne 29. 10. 2001 se sice "hovoří o organizačních změnách", není v něm však obsažen "údaj, o jakou

Odvolání z funkce. Výpověď z pracovního poměru. Nadbytečnost zaměstnance. Fond národního majetku Důvody, pro které lze člena výkonného výboru Fondu národního majetku odvolat z funkce před uplynutím jeho funkčního období (§ 11 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb.), představují hmotněprávní podmínku platnosti tohoto jednostranného právního úkonu. Neuvedení těchto důvodů v písemném vyhotovení odvolání z funkce nečiní samo o sobě tento projev vůle neplatným; je-li však platnost odvolání z funkce napadena žalobou, je zaměstnavatel v občanském soudním řízení povinen prokázat, že důvodem odvolání člena výkonného výboru Fondu národního majetku z funkce byla skutečnost, že porušoval své povinnosti nebo že nebyl schopen řádně vykonávat svou funkci. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 30. 5. 2002, čj. 220/279/2002, žalovaný sdělil žalobkyni, že "na základě rozhodnutí prezidia Fondu národního majetku České republiky ze dne 29. 5. 2002 podle čl. 5 odst. 4 statutu FNM ČR" byla s účinností od 30. 5. 2002 odvolána z funkce předsedy výkonného výboru Fondu národního majetku ČR. Dopisem ze dne 27. 6. 2002, čj. 24/3/99 pers. 2002 žalovaný "na základě odvolání z funkce předsedy FNM ČR ze dne 30. 5. 2002 a v návaznosti na § 65 odst. 3 zák. práce" žalobkyni sdělil, že u žalovaného pro ni není pracovní zařazení odpovídající její kvalifikaci, což představuje "překážku v práci ze strany zaměstnavatele podle § 130 zák. práce a současně je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c)", a že tedy "pracovní poměr skončí u FNM ČR dne 30. 9. 2002". Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené odvolání z funkce a uvedená výpověď jsou neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. v odvolání z funkce nebyl uveden žádný důvod odvolání, "a to ani odkazem na příslušné ustanovení zákona, tím méně jeho skutkovým vymezením". Protože člena výkonného výboru FNM ČR lze odvolat z funkce, jen jestliže porušuje své povinnosti nebo není schopen řádně vykonávat svou funkc

Č. 91 Bývalý zaměstnavatel je povinen uvádět v potvrzení o zaměstnání pouze skutečnosti stanovené právním předpisem; uvede-li do potvrzení o zaměstnání údaje nad zákonem obligatorně stanovený rámec a zaměstnanec s tím nesouhlasí, je třeba žalobě na vypuštění tohoto údaje vyhovět. Je-li zaměstnanec s uvedením dalšího údaje nad obligatorně stanovený rámec srozuměn, a nepožaduje jeho vypuštění, může se domáhat přiměřené úpravy potvrzení o zaměstnání a požadovat, aby nesprávný obsah uváděné informace byl změněn tak, aby sporný údaj odpovídal skutečnosti. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2004, sp. zn. 21 Cdo 981/2004) Žalobce se domáhal (žalobou změnnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovanému uložena povinnost „upravit potvrzení při změně zaměstnání (zápočtový list) ze dne 26.8.2002 tak, že pracovní poměr zaměstnance R. R. skončil okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce ke dni doručení dopisu ze dne 14.8.2002, tj. 16.8.2002“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 15.8.2002 odeslal žalovanému, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 7.6.2002 jako řidič - mechanik, doporučený dopis ze dne 14.8.2002, ve kterém žalovanému sdělil, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr, neboť mu nezaplatil mzdu za měsíc červen, „a to ani v dodatečném termínu“. Žalovaný mu však dne 26.8.2002 (kromě potvrzení, podle kterého se zavázal zaplatit žalobci doplatek mzdy ve výši 15.000 Kč do 3.9.2002) vystavil zápočtový list, ve kterém v rozporu s faktickým stavem uvedl, že pracovní poměr žalobce skončil dohodou dne 26.8.2002. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 18.3.2003 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6225 Kč „k rukám jeho zástupce“. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalovaný nepodal ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního pomru ze strany žalobce, skončil pracovní poměr žalobce u žalovaného ok

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem. Zdravotní stav zaměstnance. Lékařský posudek Způsobilým podkladem pro platné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnance podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) zák. práce je pouze takový lékařský posudek, který z hlediska svého obsahu výslovně stanoví, že zaměstnanec nemůže dále konat práci "bez vážného ohrožení svého zdraví". Z odůvodnění: Dopisem ze dne 27. 12. 2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že ačkoli dne 8. 12. 2000 od něj žalobkyně převzala lékařský posudek ze dne 5. 12. 2000, podle kterého žalovaný nemůže "bez vážného ohrožení jeho zdraví" vykonávat sjednanou práci, "do dnešního dne na jeho žádost nereagovala a do patnácti dnů od předložení posudku ho nepřevedla na jinou vhodnou práci". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 jako "zámečník, skladník", byl zařazen na lehkou práci zámečníka s vyloučením zvedání těžkých břemen nad 5 kg a těžké fyzické zátěže "v souladu jak s doporučením zprávy o výsledku periodické lékařské prohlídky ze dne 9. 10. 2000, tak s lékařským posudkem ze dne 5. 12. 2000". Kromě toho dokument nazvaný "lékařský posudek" vystavený dne 5. 12. 2000 MUDr. K. nesplňuje podle názoru žalobkyně požadavky kladené na něj ustanovením § 54 odst. 1 písm. a) zák. práce, "když jeho znění je více než stručné, bez jakéhokoliv odůvodnění a bez závěru požadovaného zákoníkem práce, že žalovaný nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení zdraví". Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou požadavek na zaplacení 16 172,82 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 2. 2001 do zaplacení s odůvodněním, že jako zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má podle ustanovení § 54 odst. 3

Pracovní poměr. Ukončení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem I. V případě, že zaměstnanec zrušil se zaměstnavatelem podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě pracovní poměr proto, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak určených výplatních období, je důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru naplněn i tehdy, jestliže zaměstnavatel ve skutečnosti nevyplatil zaměstnanci do 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) pouze za jeden z těchto více měsíců nebo jinak určených výplatních období. II. Zaměstnanec se ve smyslu ustanovení § 54 odst. 2 zák. práce doví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce dnem, kdy získal vědomost (dověděl se) o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část), ačkoliv od jejich splatnosti již uplynulo 15 dnů. Spatřuje-li zaměstnanec důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak určených výplatních období, doví se zaměstnanec o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru pokaždé, kdy získá vědomost o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) za jednotlivá výplatní období; v tomto případě je pro závěr, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo včasné, rozhodující, kdy získal vědomost (dověděl se), že mu zaměstnavatel za rozhodné výplatní období nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 9. 9. 2002 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce mu od dubna 2002 nevyplácí "bez právního důvodu" mzdu a ani náhradu mzdy. Žalobce se žalobou podanou u okresního soud

Pracovní poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru. Zkušební doba. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době I. Samotná skutečnost, že zaměstnavatel zrušil pracovní poměr se zaměstnancem ve zkušební době, neznamená, že se vždy musí jednat o zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 58 zák. práce; i ve zkušební době lze pracovní poměr okamžitě zrušit podle ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce. II. Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru (učiněného v souladu s ustanovením § 55 zák. práce) nastávají ze zákona tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru druhému účastníku doručen; jakýkoliv jiný časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu vůle nemůže tyto zákonné účinky změnit. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 22. 3. 2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že dne 22. 3. 2001 jako pokladní "C. C. O." vyplatila neoprávněně částku 100 000 Kč (když host vyhrál pouze 100 000 Kč a žalobkyně mu vyplatila 200 000 Kč) a že kromě toho odmítla podepsat uznání dluhu; uvedené jednání žalovaný kvalifikoval jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že k jednání vytýkanému jí v okamžitém zrušení pracovního poměru došlo omylem v důsledku "enormního pracovního zatížení, kdy byla nucena pracovat bez příslušných přestávek", nikoli tím, že by předmětnou částku sama zcizila; proto nemůže jít o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Upozorňuje rovněž na to, že u žalovaného začala pracovat od 13. 2. 2001 a že žalovanému žádná škoda nevznikla, když příslušná částka mu byla vrácena. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, čj. 19 C 102/2001-87, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dané žalobkyni žalovaným písemností ze dne 22. 3. 2001 j

Odstupné. Průměrný výdělek zaměstnance Pro závěr, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není rozhodující, jak je takové plnění označeno; podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Kogentní povaha pracovněprávních předpisů neumožňuje provést "bližší úpravu zjišťování průměrného výdělku" nad rámec vymezený zákonem na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1 452 820 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 12. 1999 jako obchodní zástupce a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31. 7. 2001 z důvodu nadbytečnosti žalobce podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Za tohoto stavu náleželo žalobci "dle ust. § 60a zák. č. 65/1965 Sb." odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, který "dle ust. § 17 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb." činil 564 226 Kč "(netto)". Žalovaná, ačkoli jí "muselo být známo, že součástí hrubé mzdy jsou i veškeré odměny podléhající zdanění", však do hrubé mzdy rozhodné pro výpočet průměrného výdělku "nezahrnula odměny vyplacené žalobci v rozhodném období" a vyplatila mu z tohoto důvodu pouze 166 666 Kč "(netto)". Žalobce proto po žalované požadoval zbývající část odstupného ve výši 1 029 286 Kč "(netto)" a dále doplatek náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou v měsících červenec, srpen a září 2000 a červen, červenec a srpen 2001 v celkové výši 423 534 Kč "(netto)", neboť i v těchto případech žalovaná podle jeho názoru vycházela z nesprávně stanoveného průměrného výdělku. Žalovaná uvedla, že vedle odměny - hrubé měsíční mzdy sjednané mezi účastníky v pracovní smlouvě ze dne 23. 12. 1999 ve výši 80 000 Kč (od 1. 4. 2001 zvýšené na 83 333 Kč) sice byly žalobci

Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru. Nadbytečnost zaměstnance Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 25. 6. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že organizačním opatřením ze dne 22. 5. 2001 (správně ze dne 22. 6. 2001) byl u ní s účinností ke dni 1. 9. 2001 snížen počet zaměstnanců v učitelském sboru o jedno místo, že v důsledku této organizační změny se žalobce stal pro ni nadbytečným zaměstnancem a že nemá možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce nebo v místě jeho bydliště. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dopisem ze dne 23. 11. 2000 s ním žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro jeho "údajné nevhodné, hrubé chování k žákům i rodičům a šikanu žáků školy", které bylo rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, čj. 8 C 2047/2000-110, jenž nabyl právní moci dnem 16. 6. 2001, prohlášeno za neplatné. Když se žalobce po právní moci tohoto rozsudku domáhal dalšího přidělování práce podle pracovní smlouvy, dala mu žalovaná dopisem ze dne 25. 6. 2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Žalobce je přesvědčen, že tato výpověď "je jen osobní vendetou ředitelky školy za jeh

Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru. Nadbytečnost zaměstnance Výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 26. 7. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "vedení ZDZS na svém sezení dne 4. července 2001 projednalo organizační změny, na jejichž základě se ruší u organizace čtyři pracovní místa", že "tyto změny jsou specifikovány v rozhodnutí ředitele č. 2/2001 ze dne 9. 7. 2001", že v případě žalobce "se jedná o zrušení jednoho pracovního místa řidiče ZSS M., kde dosud pracuje", a že vzhledem k tomuto rozhodnutí se žalobce stal pro zaměstnavatele nadbytečným zaměstnancem. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dala dopisem ze dne 28. 3. 2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, kterou dopisem ze dne 21. 5. 2001 odvolala; žalobce vzal proto zpět žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. Žalovaná "v návaznosti" na usnesení okresního soudu ze dne 2. 7. 2001, čj. 4 C 315/2001-9, kterým bylo řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 3. 2001 zastaveno, dne 4. 7. 2001 rozhodla o zrušení jednoho místa řidiče ZSS M. Žalobce je přesvědčen, že nadbytečnost jedno

Č. 54 Výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003) Dopisem ze dne 26.7.2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "vedení Z. na svém sezení dne 4.7.2001 projednalo organizační změny, na jejichž základě se ruší u organizace čtyři pracovní místa", že "tyto změny jsou specifikovány v rozhodnutí ředitele č. 2/2001 ze dne 9.7.2001", že v případě žalobce "se jedná o zrušení jednoho pracovního místa řidiče Z. v M., kde dosud pracuje", a že vzhledem k tomuto rozhodnutí se žalobce stal pro zaměstnavatele nadbytečným zaměstnancem. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dala dopisem ze dne 28.3.2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou dopisem ze dne 21.5.2001 odvolala; žalobce vzal proto zpět žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. Žalovaná "v návaznosti" na usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 2.7.2001, kterým bylo řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 28.3.2001 zastaveno, dne 4.7.2001 rozhodla o zrušení jednoho pracovního místa řidiče Z. v M.

Č. 45 Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003) Dopisem ze dne 25.6.2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že organizačním opatřením ze dne 22.5.2001 (správně ze dne 22.6.2001) byl u ní s účinností ke dni 1.9.2001 snížen počet zaměstnanců v učitelském sboru o jedno místo, že v důsledku této organizační změny se žalobce stal pro ni nadbytečným zaměstnancem a že nemá možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce nebo v místě jeho bydliště. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dopisem ze dne 23.11.2000 s ním žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro jeho "údajné nevhodné, hrubé chování k žákům i rodičům a šikanu žáků školy", které bylo rozsudkem ze dne 12.4.2001, jenž nabyl právní moci dnem 16.6.2001, prohlášeno za neplatné. Když se žalobce po právní moci tohoto rozsudku domáhal dalšího přidělování práce podle pracovní smlouvy, dala mu žalovaná dopisem ze dne 25.6.2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalobce je přesvědčen, že tato výpověď "je jen osob

Skončení pracovního poměru. Neplatnost rozvázání pracovního poměru. Náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru. Náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou I. Oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, nahrazuje nejen žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil vedle neplatnosti rozvázání pracovního poměru požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, ale také taková žaloba, kterou zaměstnanec požaduje kromě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též určení, že pracovní poměr účastníků trvá i v době (po dni), ke kterému měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru skončit. II. Náhrada mzdy poskytovaná zaměstnanci podle ustanovení § 61 zákoníku práce se stanoví ve výši průměrného hodinového výdělku zaměstnance, popřípadě ve výši jeho průměrného denního (směnového) výdělku. III. Rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně pracovní poměr, nenáleží zaměstnanci za dobu, počínanou ode dne, kdy měl pracovní poměr účastníků podle neplatného rozvázání skončit, až do dne, kdy mu zaměstnavatel umožnil pokračovat v práci nebo kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru, popřípadě do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou, i když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Z odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila celkem 1 195 856 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dala dopisem ze dne 27. 6. 1997 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, která byla pravomocným rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou. Žalobce po žalované "z titulu odškodnění za neplatnou výpověď

Č. 64 Oznámí-li zaměstnanec poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a projeví-li zaměstnavatel vůli práci tomuto zaměstnanci přidělovat, je zaměstnanec povinen nadále konat práci podle pracovní smlouvy, a to až do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak nebo do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru; neomluvené zameškání práce v této době představuje porušení pracovní kázně. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003) Dopisem ze dne 19.3.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním "v souladu s ustanovením § 53 zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr"; důvod tohoto opatření spatřovala v žalobcově "neomluvené nepřítomnosti po dobu od 21.2.2002 do 15.3.2002, přičemž jeho neomluvená pracovní nepřítomnost trvala již od 4.9.2001, k tomuto však žalovaná nepřihlíží". Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaná s ním již dne 27.8.2001 zrušila pracovní poměr ve zkušební době, a, protože rozsudek, kterým byla určena neplatnost uvedeného zrušení pracovního poměru, nabyl právní moci teprve dne 20.3.2002, až do té doby "byla podstatná pochybnost" ohledně dalšího trvání pracovního poměru. Proto lze nepřítomnost žalobce v té době považovat za omluvitelnou. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24.10.2002 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že se po dobu "od 4.9. do 19.3.2002" nedostavoval k výkonu práce u žalované. Vycházel přitom z toho, že žalobce poté, co s ním žalovaná zrušila pracovní poměr ve zku

Případy vzniku pracovního poměru jmenováním (§ 27 odst. 4 a 5 zák. práce). Vymezení pojmu vedoucího zaměstnance (§ 9 odst. 3 zák. práce). 21 Cdo 1863/2003 I. V případech, v nichž právní úprava stanoví vznik pracovního poměru jmenováním, kogentní povaha zákoníku práce vylučuje založení pracovního poměru pracovní smlouvou; v jiných než v zákonem vymezených případech nelze jmenováním pracovní poměr platně založit. II. Pro posouzení, zda se jedná o vedoucího zaměstnance není podstatné, jakým způsobem je jeho funkce (pracovní místo) formálně označena či jaké je v rámci zaměstnavatele její postavení ve vztahu k jiným funkcím (pracovním místům), nýbrž rozhodující je pouze to, zda podle právního předpisu nebo vnitřního organizačního předpisu upravujícího organizační strukturu zaměstnavatele jsou tomuto zaměstnanci podřízeni jiní zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny; při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu právního předpisu nebo vnitřního organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. L. a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 1064/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 2003 č.j. 9 Co 369/2002-109, takto: Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. května 2002 č.j. 10 C 1064/99-95 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Dopisem ze dne 27.5.1999 žalovaný sdělil žalobci, že „ve vazbě na jeho odvolání z funkce ředitele nákupu ke dni 31.5.1999, a protože organizace nemá možnost jej dále zaměstnávat, je dán podle § 65 odst. 3 výpovědní důvod“; ž

21 Cdo 2676/2003 Následky předčasného okamžitého zrušení pracovního poměru se zaměstnancem pro zaměstnavatele Okolnost, že zaměstnavatel přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru ještě dříve, než nabude přiměřené jistoty o tom, že se zaměstnanec skutečně dopustil porušení pracovní kázně v intenzitě, která umožňuje tento způsob ukončení pracovního poměru (tj. předtím, než se ve smyslu ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce dozví o důvodu k tomuto opatření), nezpůsobuje bez dalšího neplatnost takového úkonu; má za následek pouze to, že dodatečně mohou vyjít najevo skutečnosti, které použití takovéhoto způsobu skončení pracovního poměru neumožňují, a zaměstnavatel tak riskuje neúspěch v případném řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. L., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. R., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 216.270,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 273/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2003, č.j. 47 Co 232/2002-149, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.947,- Kč k rukám advokáta. Odůvodnění: Dopisem ze dne 2. 11. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že při předávání zboží některým zákazníkům opakovaně neuváděl do dodacího listu skutečné množství pozinkovaného zboží, čímž mohl způsobit žalované škodu dosahující až 1,7 mil. Kč. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalované ze dne 2. 11. 1998 je neplatné, a

21 Cdo 1815/2003 Náhrada nákladů na výživu pozůstalých – odmítnutí tzv. dílové teorie Při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých v pracovněprávních vztazích nelze vycházet ze žádné z variant tzv. dílové teorie, spočívající na mechanickém rozdělování výdělku zemřelého, resp. součtu výdělků, na určité díly. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátkou, proti žalované S. L., a.s., za účasti K. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 724/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. března 2003 č.j. 36 Co 526/2002-191, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 15.4.1999 do 31.8.2002 částku 273.740,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 189.300,- Kč od 1.12.2001 do 31.8.2002 a "dalším zákonným úrokem“ z částky 273.740,- Kč od 1.9.2002 do zaplacení a aby jí z tohoto důvodu platila od 1.9.2002 částku 9.380,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila tím, že její manžel J. J. jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 15.4.1999 pracovní úraz, na jehož následky téhož dne zemřel. Protože za odškodnění pracovního úrazu "přinejmenším zčásti“ odpovídá žalovaná, náleží žalobkyni jako pozůstalé manželce ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 zák. práce náhrada nákladů na její výživu ve výši odpovídající "rozdílu mezi tím, co by měla mít k dispozici“ (tj. ¾ součtu průměrného výdělku zemřelého ve výši 15.056,- Kč a jejího průměrného výdělku ve výši 11.000,- Kč, respektive po 30.6.2001 jejího starobního důchodu ve výši 7.559,- Kč), "a tím, co skutečně v jednotlivých

Zavinění jako předpoklad odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce 21 Cdo 1059/2003 Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce Města R., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené advokátkou, o 388.004,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 579/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 č.j. 23 Co 473/2002-166, takto: Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 194.341,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení další částky 146.663,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 388.004,- Kč s 8% úrokem z částky 107.879,- Kč od 31. 7. 2000 do zaplacení, z částky 41.663,- Kč od 12. 9. 2000 do zaplacení, z částky 86.462,- Kč od 31. 10. 2000 do zaplacení, z částky 22.000,- Kč od 13. 11. 2000 do

Č. 10 Jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele v úmyslu, aby jiného zaměstnance přiměl k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, tohoto zaměstnance ujistí, že může bez obav, že přijde o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, požádat o přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu), ačkoliv musel vědět (při vynaložení náležité péče, kterou lze po něm rozumně požadovat, musel zjistit), že přiznáním starobního důchodu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zaniká a že jeho ujištění je nepravdivé, porušil tím svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. Zaměstnavatel odpovídá za škodu, která tím zaměstnanci vznikla. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2004, sp. zn. 21 Cdo 1769/2003) Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1998 do 31.3.2002 částku 296 897 Kč a aby mu od 1.4.2002 do 28.2.2005 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5178 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že při výkonu zaměstnání u žalované utrpěl dne 21.10.1968 pracovní úraz, na jehož odškodnění mu žalovaná řádně vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku až do 31.12.1997, kdy pracovní poměr účastníků skončil dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a zároveň byl žalobci na jeho žádost přiznán předčasný starobní důchod. Žalovaná však výplatu náhrady zastavila v rozporu s ústní dohodou účastníků ze dne 1.12.1997, podle které žalobce přijal nabídku k odchodu do předčasného starobního důchodu za podmínky, že mu žalovaná bude i nadále vyplácet odpovědnostní rentu - náhradu za ztrátu na výdělku tak, aby mu zůstal zachován dosavadní měsíční příjem "11 845 Kč čistého". Za právní důvod uplatněného nároku žalobce považoval především zmíněnou ústní dohodu účastníků; podpůrně jej lze podle jeho názoru odvodit i ze závazku k náhradě škody podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 zák. práce (žalovaná svým jednáním porušila čl. 29 odst.

Odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce po skončení pracovního poměru 21 Cdo 1852/2003 Jestliže v důsledku zaviněného porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zaměstnancem začala zaměstnavateli vznikat škoda, okolnost, že pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem skončil, sama o sobě neznamená, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou; věc je třeba i nadále posuzovat podle hledisek ustanovení § 172 zák. práce o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce B. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o 94.500,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o 6.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 155/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2002, č.j. 13 Co 874/2001-191, takto: Rozsudek krajského soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně částky 9.373,60 Kč s příslušenstvím a výroku o odmítnutí odvolání žalovaného) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 94.500,- Kč s 21% úrokem od 1.10. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaný byl původně jeho zaměstnancem se zařazením „řidič – dealer“, jehož pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru ke dni 23. 5. 1996 pro neomluvené absence. Při ukončení pracovního poměru byl zjištěn „inventurní rozdíl“ ve výši 14.833,30 Kč (na úhradu škody bylo započteno 2.882,- Kč jako přeplatek mzdy, proto z tohoto důvodu požaduje 11.951,30 Kč) a navíc, tím, že žalovaný přestal bezdůvodně pracovat a jeho vozidlo zůstalo neobsazeno, vznikla žalobci škoda ve výši 82.549,- Kč, spočívající ve ztrátě na zisku

Prokurista a pracovněprávní vztahy (§ 14 obch. zák., § 1 odst. 1 zák. práce) 21 Cdo 1269/2003 Jde-li o prokuru, není vztah mezi prokuristou a podnikatelem vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, není-li jeho náplní výkon činnosti prokuristy. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně Ing. H. W., zastoupené advokátkou, proti žalované S. - E., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 81.767,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 283/98 a 26 C 291/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2002, č.j. 35 Co 335/2002-212, ve znění usnesení ze dne 18. února 2003, č.j. 35 Co 335/2002-225, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 1. 9. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s okamžitou účinností pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 1998“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3. 8. 1998 „naprosto svévolně, neoprávněně a v hrubém rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54.652,- Kč pro své vlastní potřeby“. Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku (§ 14 odst. 1 obch. z.), ale právě naopak jeho zájmy - a to nejenom finanční - hrubě poškozuje. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28. 9. 1998 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 283/98 a změněnou v řízení před soudem prvního stupně) a žalobou ze dne 1. 10. 1998 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 291/98), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné a aby jí žalovaná z

Mzda. Náhrada mzdy. Přidělování práce zaměstnanci. Spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru I. Zaměstnavatel, který z důvodu rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci přidělovat práci, umožní zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 věty druhé zák. práce pokračovat v práci, jestliže mu ještě za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do skončení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci (tj. práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy), a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní. II. Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle

Úprava pracovní doby. Vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele Pro posouzení vážnosti provozních důvodů ve smyslu ustanovení 156 odst. 2 zák. práce je rozhodující zejména vyhodnocení, jaký (jak významný) by představovala zásah do provozu zaměstnavatele skutečnost, že by zaměstnankyni byla povolena požadovaná kratší pracovní doba nebo jiná vhodná úprava pracovní doby, ve srovnání ze stavem, kdy pracuje (by pracovala) po stanovenou týdenní pracovní dobu. Pouze v případě, že by tím byl znemožněn, narušen nebo vážně ohrožen řádný provoz (plnění úkolů nebo činnosti) zaměstnavatele, lze dovodit, že vyhovění žádosti zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let nebo těhotné zaměstnankyně o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby brání vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 25. 6. 1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle § 53 zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně po skončení mateřské dovolené dne 20. 5. 1998 nenastoupila do zaměstnání, ačkoliv jí žalovaný sdělil, že jí z provozních důvodů nemůže poskytnout neplacené volno, o které žádala, a vyzval ji k nástupu do práce. Ke dni 25. 6. 1998 dosáhly "neomluvené absence" žalobkyně počtu 27 pracovních dnů. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že z důvodu péče o své dvě děti ve věku 3 a 4 let požádala žalovaného "o zařazování na služby noční, sobotní a nedělní", během nichž mohl péči o děti zajistit její manžel. Žalovaný však v rozporu s ustanovením § 156 odst. 2 zákoníku práce její žádosti nevyhověl. Protože se žalobkyni nepodařilo zajistit péči o děti po dobu ranních a celodenních služeb, oznámila žalovanému dopisem ze dne 18. 5. 1998, že nebude moci od 20. 5. 1998 nastoupit do zaměstnání, a do práce také k uvedenému datu nenastoupila. Okamžité zrušení pracovního poměru považuje žalobkyně za neplatný pr

Pracovní poměr. Výpověď z pracovního poměru. Nadbytečnost zaměstnance Rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 18. 12. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "vedení a. s. J. m." rozhodlo v rámci racionalizačních opatření zrušit žalobkyní zastávanou funkci "referenta BOZ a PO, která nadále bude zajišťována smluvně". Žalovaná nemůže nabídnout žalobkyni jinou práci, neboť "v rámci akciové společnosti nemá pro žalobkyni jiné vhodné místo, na které by ji mohla po dohodě převést". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované nebylo vydáno organizační opatření, na základě kterého by jí mohla být dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, a že žalovaná vůči ní nesplnila "nabídkovou povinnost" podle ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná namítala, že její představenstvo na svém zasedání dne 14. 10. 1998 rozhodlo o zrušení pracovního místa referenta bezpečnosti práce a požární ochrany, které zastávala žalobkyně, a že v rámci tohoto racionalizačního opatření, sledujícího mimo jiné úsporu mzdových prostředků, byla dne 30. 11. 1998 uzavřena smlouva s F. K. o poskytování služeb v oboru požární ochrany a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Protože se žalobkyně stala pro žalovanou nadbytečnou a protože žalovaná neměla pro žalobkyni "žádné jiné volné a vhodné pracovní mís

Ej 433/2003 Správní trestání a pravomoc soudu k § 60a zákoníku práce, ve znění zákona č. 74/1994 Sb. a č. 155/2000 Sb.*) k § 8, § 9 a § 12 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 272/1992 Sb., č. 84/1993 Sb., č. 39/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 160/1995 Sb. a č. 167/1999 Sb.**) Nevyplacení odstupného podle § 60a zákoníku práce je porušením pracovněprávních předpisů. Pokud úřad práce uloží za takové jednání pokutu podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, neřeší vydáním takového rozhodnutí spor z pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, o němž by příslušelo rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, čj. 7 A 94/2001-49) Věc: Společnost s ručením omezeným B. v B. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o pokutu podle předpisů o zaměstnanosti. Úřad práce ve Znojmě uložil žalobci 13. 10. 2000 podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, pokutu 50 000 Kč za porušení § 60a zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 21. 5. 2001 žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Žalobce v obsáhlé žalobě namítl mimo jiné, že úřad práce nebyl věcně příslušný k rozhodování, neboť podle § 207 zákoníku práce je pro spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o nároky z pracovněprávního vztahu příslušný soud. Dle názoru žalobce se v daném případě nejedná o porušení pracovněprávních předpisů, jak tvrdí žalovaný, ale o otázku výkladu právní normy; úřad práce si proto měl vyžádat stanovisko soudu a správní řízení po dobu soudního řízení přerušit. Vrchní soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, řízení o ní nedokončil do 31. 12. 2002; o žalobě proto rozhodoval Nejvyšší sprá

Obnovení původního pracovního poměru po odvolání z funkce 21 Cdo 581/2003 Byl-li z funkce, která se obsazuje jmenováním, odvolán zaměstnanec, který již u stejného zaměstnavatele byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, původní pracovní poměr se neobnovuje. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně Ing. J. R., zastoupené advokátkou, proti žalované Š. j., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o 164.997,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 8 C 97/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2002, č.j. 19 Co 400/2001-101, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy 164.997,- Kč s 26% úrokem z částky 3.096,- Kč od 1.3.1998, z částky 3.643,- Kč od 1.4.1998, z částky 4.855,- Kč od 1.5.1998, z částky 5.731,- Kč od 1.6.1998, z částky 6.658,- Kč od 1.7.1998, z částky 4720,- Kč od 1.8.1998, s 23% úrokem z částky 13.782,- Kč od 1.9.1998, z částky 12.584,- Kč od 1.10.1998, s 20% úrokem z částky 13.183,- Kč od 1.11.1998, z částky 13.183,- Kč od 1.12.1998, s 15% úrokem z částky 17.524,- Kč od 1.1.1999, z částky 13.783,- Kč od 1.2. 1999, z částky 13.407,- Kč od 1.3.1999, s 12% úrokem z částky 12.768,- Kč od 1.4.1999, z částky 14.684,- Kč od 1.5.1999 a z částky 11.394,- Kč od 1.6.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že pracovala nejprve u právního předchůdce žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 1963 jako vedoucí školní jídelny a ode dne 1. 1. 1994 se stejným zařazením u žalované. V měsíci březnu 1998 jí byla dána výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 2. 1999, č.j. 8 C 142/98-26, prohlášena za neplatnou. Protože v důsledku neplatné výpovědi nemohla pracovat, požaduje náhradu mzdy.