Judikáty - strana 500

Ejk 261/2007 Pobyt cizinců: stanovení doby vycestování Správní řízení: dodatečná změna lhůty ke splnění povinnosti k § 68 odst. 2 a § 101 písm. c) správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 217/2002 Sb. a č. 428/2005 Sb. Ustanovení § 101 písm. c) správního řádu z roku 2004 umožňuje správnímu orgánu novým rozhodnutím z vážných důvodů dodatečně stanovit nebo změnit lhůtu ke splnění povinnosti, stanoví-li tuto možnost zákon. Toto ustanovení tak slouží zejména k odstranění tvrdosti původního rozhodnutí a umožňuje dodatečně změnit lhůtu ke splnění povinnosti. Bezprostředně tak souvisí s § 68 odst. 2 správního řádu, podle kterého výroková část rozhodnutí obsahuje mimo jiné lhůtu ke splnění povinnosti, která se rozhodnutím ukládá, popřípadě též jiné údaje potřebné k řádnému splnění této povinnosti. Takovým novým rozhodnutím o změně lhůty k vycestování nemění a ani nemůže měnit obsah výrokové části rozhodnutí, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky. Tyto výroky původního rozhodnutí, proti nimž měl žalobce právo podat odvolání ve správním řízení i žalobu ve správním soudnictví, nabyly právní moci a vydáním nového rozhodnutí o změně lhůty k vycestování nejsou dotčeny. (Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, čj. 11 Ca 294/2006-30) Věc: N. T. (Vietnamská socialistická republika) proti Policii České republiky o stanovení doby vycestování. Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení Frýdek-Místek, dne 2. 7. 2004 žalobci uložila správní vyhoštění s dobou platnosti na pět let od právní moci rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce vstoupil dne 14. 3. 2003 na území České republiky ilegálně, mimo mezinárodně uznávaný hraniční přechod, bez platného víza

21 Cdo 3003/2005 Důsledky odmítnutí rekvalifikace na výši náhrady za ztrátu na výdělku (§ 195 odst. 3 věta druhá zák. práce). Poškozený si ve smyslu ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce opomenul vydělat také ty částky, které by si vydělal, kdyby se jako uchazeč o zaměstnání podrobil rekvalifikaci odpovídající jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem, a poté vykonával tomu odpovídající zaměstnání. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. K., proti žalované D. a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 8/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2005, č. j. 16 Co 36/2005-474, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 1. 2000 částku 491.160,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a aby mu žalovaná počínaje únorem 2000 platila měsíčně 15.893,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u právního předchůdce žalované pracoval jako dělník s motorovou pilou a že dne 11. 11. 1982 u něj byla zjištěna nemoc z povolání - neuropatie n. mediani. Po tomto zjištění mu žalovaná (její právní předchůdce) platila veškeré nároky z odškodnění za nemoc z povolání. Žalobce byl z důvodu nemoci z povolání postupně žalovanou přeřazován na jiné, méně placené, práce a ke dni 12. 1. 1993 ukončil svůj pracovní poměr dohodou. Dopisem ze dne 6. 8. 1997 mu žalovaná sdělila, že mu od měsíce srpna roku 1997 nebude vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, neboť dospěla k názoru, že „již nesplňuje podmínky pro toto odškodně

Ncu 17/2007 K podmínkám uznání cizího rozhodnutí ve věcech manželských Podmínkou uznání cizího rozhodnutí ve věcech manželských je soulad rozhodnutí s § 24 zákona č. 94/1963 Sb., podání návrhu na uznání cizího rozhodnutí účastníkem řízení, občanství České republiky alespoň jednoho z účastníků řízení, právní moc cizího rozhodnutí, neexistence překážek uvedených v § 64 zákona č. 97/1963 Sb. a nesmí se jednat o případ, který má na zřeteli ustanovení § 68 zákona č. 97/1963 Sb. Jsou-li tyto podmínky splněny, Nejvyšší soud vydá rozsudek o uznání tohoto cizího rozhodnutí. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka po slyšení Nejvyššího státního zástupce ČR, o návrhu M. L., na uznání cizího rozhodnutí, takto: Rozsudek Úředního soudu v Rosenheimu (Amtsgericht Rosenheim), Spolková republika Německo, ze dne 9.11.2000, sp.zn. 003 F 01266/99, jímž bylo rozvedeno manželství R. L. a M. L., rozené P., uzavřené dne 25.6.1999, pod č. 98/1999, před Úřadem pro záležitosti osobního stavu v R., uznává se, pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. Odůvodnění: Úřední soud v R. k žalobě manžela navrhovatelky rozvedl jejich manželství, když po provedeném řízení zjistil, že manželé spolu trvale nežili, vzájemně se odcizili, bydlili již odděleně v jiných městech a žádný z nich neměl zájem na obnovení společného soužití v tomto manželství, které zůstalo bezdětné. Vztahy mezi manžely byly tedy tak vážně rozvráceny, že manželství nemohlo plnit svůj společenský účel. Ve výroku uvedený rozsudek cizího soudu je proto v souladu s ustanovením § 24 zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb., jehož znění se změnami a doplňky bylo vyhlášeno pod č. 210/1998 Sb.). Rovněž skutkový základ byl cizím soudem zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením právního řádu České republiky. K uznání předložený rozsudek nabyl také podle

Ncu 13/2007 K podmínkám uznání cizího rozhodnutí ve věcech manželských Podmínkou uznání cizího rozhodnutí ve věcech manželských je soulad rozhodnutí s § 24 zákona č. 94/1963 Sb., podání návrhu na uznání cizího rozhodnutí účastníkem řízení, občanství České republiky alespoň jednoho z účastníků řízení, právní moc cizího rozhodnutí, neexistence překážek uvedených v § 64 zákona č. 97/1963 Sb. a nesmí se jednat o případ, který má na zřeteli ustanovení § 68 zákona č. 97/1963 Sb. Jsou-li tyto podmínky splněny, Nejvyšší soud vydá rozsudek o uznání tohoto cizího rozhodnutí. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka po slyšení Nejvyššího státního zástupce ČR, o návrhu G. A., zastoupeného M. H., na uznání cizího rozhodnutí, takto: Rozhodnutí soudu ve Federálním districtu México (soudce Manuel Becessa Garcia, 38 o.), Spojené státy mexické, sp.zn. 000006, jímž bylo s účinností od 4.10.2005 rozvedeno manželství G. A. a M. E. C. R., uzavřené dne 2.7.1992, pod č. 00185, před občanským oddávajícím orgánem v městě M., uznává se, pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. Odůvodnění: Soud ve Federálním districtu M. k žalobě manželky navrhovatele rozvedl jejich manželství, když po provedeném řízení zjistil, že manželé spolu trvale nežili, vzájemně se odcizili a žádný z nich neměl zájem na obnovení společného soužití v tomto manželství. Jedno dítě bylo ponecháno pro dobu po rozvodu v péči matky. Vztahy mezi manžely byly tedy tak vážně rozvráceny, že manželství nemohlo plnit svůj společenský účel. Ve výroku uvedené rozhodnutí cizího soudu je proto v souladu s ustanovením § 24 zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb., jehož znění se změnami a doplňky bylo vyhlášeno pod č. 210/1998 Sb.). Rovněž skutkový základ byl cizím soudem zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením právního řádu České republiky. Uzná

21 Cdo 747/2006 Předpoklady vzniku nároku na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. I. Předpoklady vzniku nároku zaměstnance na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, jsou existence ohrožení nemocí z povolání, převedení zaměstnance (popřípadě přechod zaměstnance k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda, a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady, tj. mezi existencí ohrožení nemocí z povolání a převedením zaměstnance (jeho přechodem k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda. II. Doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, přísluší zaměstnanci nejen tehdy, přejde-li k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci, nýbrž i tehdy, jestliže poté dále přejde ještě k dalšímu zaměstnavateli, neboť práce, kterou po odchodu od dosavadního zaměstnavatele vykonával u jiného zaměstnavatele, nebyla pro něho prací vhodnou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (§ 37 odst. 5 zák. práce). ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, 2) P. k. Ú., státnímu podniku, o 51.999,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 249/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v P

20 Cdo 305/2006 Právo úřadu na vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání vyplaceného podle zákona č. 1/1191 Sb., a neprávem přijaté podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci vyplacené podle zákona č. 435/2004 Sb., podléhá prekluzi, nikoli promlčení. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v Ú. n. L., proti povinnému J. Š., prodejem movitých věcí, pro částku 14.100,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 E 577/97, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 12. 5. 2005, č.j. 12 Co 695/2004-48, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 5. 2004, č.j. 44 E 577/97-37a, jímž okresní soud podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o.s.ř.“) ve spojení s ustanovením § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "správní řád“), použitým s odkazem na ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, zastavil výkon rozhodnutí pro zánik práva prekluzí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí (Úřadu práce v Ú. n. L. z 8. 2. 1996, č.j. 01086/95/D/68, jímž byl povinný podle 18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. zavázán k vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení za období od 30. 3. do 31. 8. 1996) již nelze vykonat, jelikož uběhla tříletá prekluzivní lhůta podle § 71 odst. 3 správního řádu, v níž je třeba exekuci "nejen nařídit, ale i provést“. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (takže se ani nezabývá existencí, případně formulací otázky, jež by měla mít zásadní právní význam), oprávněná n

I. ÚS 721/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CCC BOTY CZECH, s.r.o., se sídlem v Ostravě, 28. října 829/270, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu v Prostějově o zamítnutí námitek ze dne 6. září 2006, č. j. 4606/06-1362-031, a opatření Celního úřadu v Prostějově o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006, č. j. 4211-2/06-1362-031, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti podané dne 6. listopadu 2006, doplněné dne 4. prosince 2006, brojí stěžovatelka proti rozhodnutím celních orgánů specifikovaných v záhlaví usnesení. Napadeným opatřením Celního úřadu v Prostějově bylo podle § 23c zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu v Prostějově. O podaných námitkách stěžovatelky rozhodl napadeným rozhodnutím ředitel Celního úřadu v Prostějově tak, že jim nevyhověl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poznamenala, že souběžně s ústavní stížností podala také proti napadeným rozhodnutím žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Dle tvrzení stěžovatelky - stručně řečeno - v řízení před státními orgány nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření proti její osobě a tím nyní dochází k neoprávněnému a protiústavnímu porušování jejích práv. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka v porušení hmotně právních i procesních předpisů [zákona na ochranu spotřebitele i zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")]. Stěžovatelk

I. ÚS 754/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Emerichem Slavíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Španělská 2, proti rozsudkům Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2006, čj. P 13/2006 - 47, a Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, čj. 31 Co 349/2006 - 76, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2006, čj. P 13/2006 - 47, kterým bylo zvýšeno výživné placené stěžovatelkou nezletilé Janě (jedná se o peudonym) z částky 500,-- Kč na 1 400,-- Kč měsíčně a nezletilé Lence (jedná se o peudonym) z částky 200,-- Kč na 1 000,-- Kč měsíčně. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit dlužné výživné do 30. 6. 2006. Navrhla rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), ze dne 29. 8. 2006 čj. 31 Co 349/2006 - 76, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku o dlužném výživném na obě nezletilé, jinak byl potvrzen. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je matkou dvou nezletilých dětí, které soud svěřil do výchovy otci. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Okresní soud uvedl, že soudní řízení v předmětné věci nebylo v žádném případě vůči stěžovatelce předpojaté, ale naopak, soud provedl celou řadu důkazů, včetně opětovného pohovoru s nezletilými dcerami, které směřovaly k objektivnímu

3 Tdo 1482/2006 K trestnému činu zanedbání povinné výživy (§213) Při posuzování trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu § 213 tr. zák. je třeba vycházet zejména ze zjištění soudu v předmětném trestním řízení, nikoli pouze z rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým při posuzování otázky viny není soud vázán a vyhodnotit ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) skutečné schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného v rozhodné době. To je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. Na takto zjištěném základě musí soud zhodnotit, zda obviněný má vůbec reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svoji vyživovací povinnost. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 173/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 1/2005, t a k t o: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 173/2006, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005. II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005, byl obviněný Z. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. spáchaným úmyslně, který po skutkové stránce měl spočívat v tom, že obviněný „v době od 23. 9. 2003 do

USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 11. ledna 2007 (*) „Článek 104 odst. 3 první pododstavec jednacího řádu - Sociální politika - Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků - Směrnice 93/104/ES a 2003/88/ES - Pojem ,pracovní doba‘ - Doby nečinnosti v rámci pracovní pohotovosti zajišťované lékařem na pracovišti - Kvalifikace - Dopad na odměnu dotčené osoby“ Ve věci C-437/05, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově (Česká republika) ze dne 28. listopadu 2005, došlým Soudnímu dvoru dne 5. prosince 2005, v řízení Jan Vorel proti Nemocnici Český Krumlov, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení R. Schintgen (zpravodaj), předseda senátu, A. Borg Barthet a M. Ilešič, soudci, generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer, vedoucí soudní kanceláře: R. Grass, vzhledem k tomu, že Soudní dvůr hodlá rozhodnout usnesením s odůvodněním v souladu s čl. 104 odst. 3 prvním pododstavcem svého jednacího řádu, po vyslechnutí generálního advokáta, vydává toto Usnesení 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02 s. 197), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/34/ES ze dne 22. června 2000 (Úř. věst. L 195, s. 41; Zvl. vyd. 05/04, s. 27, dále jen „směrnice 93/104“), jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381), která zrušila a nahradila směrnici 93/104 od 2. srpna 2004. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. Vorlem a jeho zaměstnavatelem, Nemocnicí Český Krumlov (dále jen „NČK“), ohledně definice pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnic 93/104 a 2003/88, pokud jde o pracovní pohotovost zajišťovanou lékařem v nemocnici a ohledně odměny náležející za tuto pohotovost. Právní rámec P

Důchodové pojištění: péče nahrazující péči rodičů k § 20 a § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 134/1997 Sb., č. 436/2004 Sb. a č. 562/2004 Sb. k § 63 a § 69 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod (§ 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) je splněna rovněž v případě, kdy žena osobně pečovala o dítě po stanovenou dobu (in concreto pět let) v případě, že jí bylo dítě svěřeno nejdříve do předadopční péče vyžadované § 69 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (§ 20 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění), a poté osvojeno postupem podle § 63 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (§ 20 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění), a to i za situace, že se tak stalo podle předpisů účinných před 1. 1. 1996. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2007, čj. 6 Ads 34/2006-49) Prejudikatura: srov. č. 410/2004 Sb. NSS a č. 797/2006 Sb. NSS. Věc: Blanka Š. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované. Žalovaná rozhodla rozhodnutími ze dne 13. 1. 2005 o žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu dle § 29 zákona o důchodovém pojištění tak, že žalobkyni náleží starobní důchod od 1. 9. 2003. Přitom žalovaná zohlednila skutečnost, že žalobkyně pečovala o osvojené dítě, a to po dobu od právní moci rozsudku o osvojení do dosažení zletilosti dítěte. Tato doba nedosáhla zákonem požadované doby pěti let, proto žalovaná posuzovala důchodový věk žalobkyně jako bezdětné. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu. Krajský soud v Ostravě dne 16. 12. 2005 rozhodnutí žalované zrušil, protože zjistil ze spisu vedeného soudem ve věci osvojení, že žalobkyně převzala dítě do předadopční péče dne 9. 2. 1985, posléze ho osvojila (rozsudek nabyl právní moci dne 11. 10. 1985) a osvojený syn dosáhl zletilosti dne 13. 2. 1990. Do doby péče o dítě je třeba započítat i dobu,

Pracovní doba Přestávky v práci Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda. Rozsudek Nejvyššího souduze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006 Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 46 371 Kč s úroky z prodlení od 10. 1. 2003 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl u žalovaného pracovně zařazen jako obsluha spalovny s povinnou topičskou zkouškou 3. třídy přiznanou dozorčím orgánem. Tato práce vyžaduje nepřetržitou pracovní činnost, která nemůže být přerušena; podle Čl. 141 normy pro provoz kotlů ČSN 070710 jsou topiči povinni nevzdalovat se od obsluhovaného kotle, krátkodobě jen do 5 minut. Po celou dvanáctihodinovou směnu nebyl žalobce střídán jiným zaměstnancem majícím oprávnění převzít jeho pracoviště i jeho práci po dobu přestávek v práci, a protože nečerpal přestávky v práci, ale pouze přiměřenou dobu na jídlo, odpracoval ve skutečnosti 12 hodin za jednu směnu. Žalovaný však upravil zákonný počet hodin z 12 hodin na 11 hodin za jednu směnu, neboť žalobci „přiznal právo čerpání dvou přestávek v práci v délce 2 x 30 minut za jednu směnu“. Tím, že žalobce v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002 neobdržel mzdu v rozsahu jedné hodiny za každou směnu, vznikl mu jednak mzdový nárok na jednu hodinu neproplacené mzdy z každé dvanáctihodinové směny, dále na přesčasový příplatek za jednu hodinu z každé dvanáctihodinové směny a rovněž na náhradu škody za vyčerpanou dovolenou a svátky, neboť „v každém proplaceném svátku a dovolené chybí do průměrné mzdy jedna hodina nezapočítané mzdy za odpracovanou a neproplacenou přestávku v práci“. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, čj. 8 C 7/2003-30, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu opodstatněný a že rozhodnutí o jeho výši a o nákladech řízení „se ponechává rozsudku konečnému“. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného v předmětném období ve fun

Č. 93 Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, a jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006) Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 46.371 Kč s úroky z prodlení od 10.1.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl u žalovaného pracovně zařazen jako obsluha spalovny s povinnou topičskou zkouškou 3. třídy přiznanou dozorčím orgánem. Tato práce vyžaduje nepřetržitou pracovní činnost, která nemůže být přerušena; podle Čl. 141 normy pro provoz kotlů ČSN 070710 jsou topiči povinni nevzdalovat se od obsluhovaného kotle krátkodobě jen do 5 minut. Po celou dvanáctihodinovou směnu nebyl žalobce střídán jiným zaměstnancem mající oprávnění převzít jeho pracoviště i jeho práci po dobu přestávek, a protože nečerpal přestávky v práci, ale pouze přiměřenou dobu na jídlo, odpracoval ve skutečnosti 12 hodin za jednu směnu. Žalovaný však upravil zákonný počet hodin z 12 hodin na 11 hodin za jednu směnu, neboť žalobci „přiznal právo na čerpání dvou přestávek v práci v délce 2 x 30 minut za jednu směnu“. Tím, že žalobce v období od 1.1.2001 do 31.12.2002 neobdržel mzdu v rozsahu jedné hodiny za každou směnu, vznikl mu jednak mzdový nárok na jednu hodinu neproplacené mzdy z každé dvanáctihodinové směny, dále na přesčasový příplatek za jednu hodinu z každé dvanáctihodinové směny a rovněž na náhradu škody za vyčerpanou dovolenou a svátky, neboť „v každém proplaceném svátku a dovolené chybí do průměrné mzdy jedna hodina nezapočítané mzdy za odpracovanou a neproplacenou přestávku v práci“. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 4.9.2003 rozhodl, že nárok žalobce j co do základu opodstatněný a že rozhodnutí o jeho výši a nákladech řízení „se ponechává rozsudku konečnému.“ Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného v předmětném období ve funkci „chemik - řízení spalovny“, že své pracovní povinnosti vykon

III. ÚS 800/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. G., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem v Karviné - Fryštátu, K. Sliwky 126, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 13 Co 131/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 10. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Dle tvrzení stěžovatele bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a kopie napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 10. 2005, čj. 0P 489/2001-157, byla stěžovateli uložena Alici (jedná se o pseudonym) bylo s účinností od 16. 9. 2005 sníženo výživné z 6 000,- Kč na částku 5 000,- Kč měsíčně. Proti výrokům o výživném podal stěžovatel odvolání, kterým se domáhal snížení výživného tak, aby na každé z nezl. dětí platil od 18. 1. 2005 částku 4 000,- Kč měsíčně (uvedl, že soud nezohlednil další majetkové hodnoty matky, stěžovatelovy náklady 15 000,- Kč měsíčně na jeho bydlení a výdaje stěžovatele na současnou manželku a syna Adama (jedná se o pseudonym)). Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 13 Co 131/2006, tak, že prvostupňový rozsudek změnil. Pro nezl. Marka (jedná se o pseudonym)stanovil stěžovateli povinnost platit výživné od 18. 1. 2005 ve výši 6 000,- Kč a od 1. 9. 2005 ve výši 7 000,- Kč měsíčně. Pro nezl. Alici (jedná se o pseudonym) zvýšil s účinností od 1. 2. 2002 dříve stanovené výživné ve výši 6 000,- Kč měsíčně na částku 10 000,- Kč měsíčně a dále od 1. 1. 2005 stanovil její výživné op

I. ÚS 804/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Ř., zastoupenou JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2006, č. j. 7 Co 1591/2006 - 455, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil její základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud ve výroku I. změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 3. 2006, č. j. 9 Nc 225/2003-335, ve výrocích v odstavci I., II., IV. a V., tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) za dobu od 1.8.2003 do 12.7.2005 částkou 5.000,- Kč měsíčně. Dále změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17.9.2003, č.j. Nc 225/2003-17, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) pro dobu po rozvodu tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství (tj. počínaje dnem 13.7.2005) měsíčně částkou 5.000,- Kč a počínaje dnem 1.1.2006 částkou 3.500,- Kč měsíčně. Dále rozhodl tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku každý sudý týden, a to první čtyři styky v sobotu od 13 do 17 hodin, další čtyři

IV. ÚS 617/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Náměstí 5. května 812, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 3. 2006, č.j. 9 Nc 538/2005-97, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, č.j. 20 Co 237/2006-148, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 9. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") ve věci péče o nezletilého Davida M. (jedná se o pseudonym), syna Ž. M. a stěžovatele, o úpravu výchovy a výživu a o úpravu výchovy a výživu pro dobu po rozvodu manželství rodičů, svěřil nezletilého Davida pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, stanovil stěžovateli výživné pro nezletilého Davida ve výši 1.000 Kč měsíčně pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2006 k odvolání stěžovatele napadaný rozsudek soudu I. stupně potvrdil a určil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. Stěžovatel se domníval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků v řízení, zaručená mu v čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy dle stěžovatelova hodnocení současně při rozhodování o výchově a výživě nezletiléh

Ochrana rodičovství a rodiny Ochrana dětí a mladistvých III. ÚS 438/05 Z pozitivního závazku státu na poli ústavní garance a ochrany rodičovství a rodiny, resp. rodinného a soukromého života (čl. 32 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Jediným kritériem pro vyslovení zákazu styku rodiče s dítětem je aktuální nezbytnost takového opatření a zájem dítěte, z něhož tato nezbytnost vyplývá. Rozhodnutí soudu o zákazu styku nelze pojímat jako konečné odklizení nepříjemného sporu. Intenzita zásahu do základního práva podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jakou představuje právě zákaz styku rodiče s dítětem, velí, aby soudy a státní orgány nečekaly pasivně, až dítě dosáhne formální zletilosti a předmět řízení odpadne, popř. až se samovolně či jinak změní poměry a jedna ze zúčastněných stran se na soud znovu obrátí s formálně procesním návrhem na úpravu styku. Zákaz styku rodiče s dítětem autoritativně vyslovený soudem, zejména nezneužil-li rodič své rodičovské zodpovědnosti, je opatřením časově omezeným. Orgány sociálně právní ochrany a soudy, každý ve své působnosti, proto musí aktivně zkoumat, zda důvody tohoto opatření trvají, jinými slovy, zda se toto opatření postupem času a změnou okolností nestalo nepřiměřeným. Podle § 163 odst. 3 občanského soudního řádu má rodič (stěžovatel) právo kdykoli podat návrh na zahájení nového řízení o úpravě styku se svým dítětem, změní-li se poměry. Může tak kdykoli svým návrhem zahájit nalézací řízení, v němž má k dispozici celou plejádu procesních prostředků na ochranu svých práv; nalézací soud pak bude moci zhodnotit aktuální situaci, na rozdíl od Ústavního soudu, který se na základě ústavní stížnosti zabývá soudním rozhodnutím vydaný

I. ÚS 682/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Brno, Pekárenská 12, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, čj. 24 Nc 132/2000 - 222, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 37 Co 411/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, ze dne 16. 2. 2005, čj. 24 Nc 132/2000 - 222, kterým byli nezletilí Jan a Pavel K. (jedná se o pseudonymy) svěřeni do výchovy matky, otci (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z nich a byl upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilými. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 37 Co 411/2005, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu úpravy styku s nezletilými v době vánočních prázdnin, jinak byl označený rozsudek potvrzen. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a zájem nezletilých dětí ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Stěžovatel upozornil na skutečnost, že soudní řízení trvalo šest roků a tvrdil, že za tuto dobu soud neprovedl ani jeden důkaz jím navržený. Nebyli vyslechnuti žádní svědci, kteří by vyvrátili nepravdivá tvrzení matky. Svěření dětí do výchovy matky považuje stěžovatel za zbavení svého práva na jejich výchovu. Soudy obou stupňů dlouhodobě nebraly na vědomí poznatky psychologie a ignorovaly názor soudní znalkyně, že děti b

Osvojení Příbuzenský vztah osvojence a osvojitele Dítě nemůže být osvojeno svým prarodičem. Rozsudek Nejvyššího souduze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2787/2005 Z odůvodnění: Okresní soud rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, čj. 10 Nc 687/2004-27, zamítl návrh prarodičů manželů V. na nezrušitelné osvojení nezletilé a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování shledal, že zákonné podmínky pro vyslovení navrhovaného nezrušitelného osvojení nezletilé ve smyslu ustanovení § 63 a násl. zákona o rodině nejsou splněny. Brání tomu zejména skutečnost, že mezi navrhovateli jako prarodiči nezletilé a nezletilou je blízký příbuzenský vztah. Má-li být osvojením založen takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi, nemohou být uvedené osoby v takovém příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. V důsledku toho by došlo k takové záměně existujících příbuzenských vztahů, že navrhovatelé by se do budoucna stali rodiči nezletilé a logicky by se poté matka nezletilé zároveň stala její sestrou. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby prarodiče osvojili svoji vnučku. Návrh prarodičů je tedy v rozporu se samotnými principy institutu osvojení, nelze mu vyhovět, a byl proto soudem zamítnut. Krajský soud k odvolání prarodičů rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se správnými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýkají, že celou věc posoudily zcela nesprávně. Zákon o rodině v žádném ustanovení nezmiňuje příbuzenský vztah jako překážku osvojení. Fakt, že osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem vztah jako mezi rodiči a dětmi, není dítěti na škodu. Dojde pouze k transformaci

30 Cdo 2787/2006 K osvojení mezi blízkými příbuznými Osvojení brání blízký příbuzenský vztah mezi osvojitelem a osvojencem; to platí i pro vztah prarodičů a vnuků. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci nezletilé B. R., zastoupené Městským úřadem v T. jako opatrovníkem, dcery K. R., nyní neznámého pobytu, zastoupené E. C., pracovnicí Okresního soudu v Třebíči jako opatrovníkem pro řízení, a R. R., za účasti navrhovatelů manželů H., a B., V., obou zastoupených advokátem, o nezrušitelné osvojení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 Nc 687/2004, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2005, č.j. 16 Co 89/2005-44, takto: I. Dovolání navrhovatelů se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č.j. 10 Nc 687/2004-27, zamítl návrh prarodičů manželů V. na nezrušitelné osvojení nezletilé a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování shledal, že zákonné podmínky pro vyslovení navrhovaného nezrušitelného osvojení nezletilé ve smyslu ustanovení §§ 63 a násl. zákona o rodině nejsou splněny. Brání tomu zejména skutečnost, že mezi navrhovateli jako prarodiči nezletilé a nezletilou je blízký příbuzenský vztah. Má-li být osvojením založen takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi, nemohou být uvedené osoby v takovém příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. V důsledku toho by došlo k takové záměně existujících příbuzenských vztahů, že navrhovatelé by se do budoucna stali rodiči nezletilé a logicky by se poté matka nezletilé zároveň stala její sestrou. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby prarodiče osvojili svoji vnučku. Návrh prarodičů je tedy