Proč si za spolupracovníky vybírám zlobivé žáky

Po sérii pokusů a omylů jsem totiž zjistil, že pokud tyhle dvě věci lidé, které chci zaměstnat, nemají, neumím to změnit. Neumím předělat někoho, kdo čeká každý den na příkaz, na člověka, který je schopen se řídit sám. Na druhé straně pokud ten člověk něco neumí, něco neví nebo v nějaké dovednosti pokulhává, je relativně snadné ho vše doučit. Obvykle to netrvá déle než pár týdnů nebo měsíců.

S jistým překvapením jsem zjistil, že velmi podobná kritéria mají i lidé z podstatně exaktnějších oborů, než je moje práce se slovem a informacemi. Šéfové strojírenských nebo technologických firem často říkali totéž: „Potřebujeme, aby ten člověk opravdu chtěl. Zbytek ho naučíme.“ Zájem a schopnost sebeřízení se zřejmě stávají klíčovou kompetencí napříč ekonomikou. A je samozřejmě otázka, nakolik jsou školy tuhle objednávku schopné naplnit. Nebo přesněji, kolik ředitelů a učitelů si je vědomo, že zrovna tahle poptávka je tak silná.

Praktický příklad: Ve funkci šéfreportéra mě v průběhu devadesátých a nultých let často navštěvovaly studentky (opravdu to častěji bývaly holky) s penálem plným barevných tužek. Že by chtěly být novinářkami. „O čem chcete psát, co vás zajímá?“ ptal jsem se. Nevěděly. Čekaly, že to jim řeknu já. Ony prostě jen chtěly pracovat v novinách. Byly nesporně vzdělané, chytré, ovládaly pravopis a jistě bezchybně rozlišovaly popis prostý, vyprávění a líčení. V jejich očích to byla dostatečná kvalifikace. Pravopis se hodí, to ostatní je bohužel spíš zatěžující balast. A těžká věc, součástí kvalifikace novináře, a reportéra zvlášť, je, že on přináší téma, on má pnutí něco vypátrat a sdělit. Když si plete tvrdá a měkká i, má chaos v interpunkci, dokonce i když mu to zpočátku stylisticky drhne, to všechno umí redakce s přehledem zvládnout.

Když ale nemá chtění přinést novou informaci, zvědavost něco objevit, nikdo s tím nic neprovede. Tenhle typ pilných gymnazistek s barevnými tužkami obvykle odpadl po jednom dvou textech.

Od té doby se mnohé změnilo, dnes mezi zájemci o žurnalistiku i scenáristiku jednoznačně převažují ženy, a schopnosti, razance a vůle jim rozhodně nechybí. Ale zároveň stále rychleji roste počet pracovních pozic, kde nemáte nadřízeného a podřízeného, kde se bez sebeřízení nelze obejít. Už se tak často nežádá bezpodmínečná poslušnost v hierarchii, ale schopnost se samostatně rozhodovat. Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou se zvětšuje. Takových lidí je zásadní nedostatek. České školy docela dobře umějí vybavit žáky znalostmi a dovednostmi, v tom jsou dobré. Ale opravdu neumíme absolventy většinově vybavit ochotou najít si samostatně svůj úkol, převzít za něj zodpovědnost a dokončit ho, aniž by je někdo kontroloval.

A druhý problém - velmi nízká je u absolventů schopnost spolupracovat s druhými a umět se s nimi domluvit. To neznamená být nekonfliktní, ale prostě najít cestu, jak dělat něco dohromady, domluvit model spolupráce. Vlastně si pamatuji jen jednoho dva lidi, kteří z nějaké profese vypadli, protože něco neznali či neuměli, ale opravdu desítky těch, kteří neuspěli proto, že se nedokázali efektivně spolupracovat s ostatními. Buď dělali příliš velká ramena, nebo naopak neuměli vést. Případně nezvládali pracovat samostatně - plánovat si čas a umět realisticky zhodnotit výsledky vlastní práce. To jsou, přinejmenším v oborech, v nichž se pohybuji, klíčové a naprosto nedostatkové dovednosti.

Je samozřejmě snadné házet uvedené nedostatky na školy a rozumím tomu, že podobné připomínky učitelé těžko snášejí. Ale nestálo by za to, aby si každá škola sama za sebe udělala malý „audit“, jakým způsobem a jestli vůbec vede své žáky k samostatnosti a schopnosti rozhodovat se? Protože při pohledu na běžnou, jinak třeba i excelentně vedenou hodinu se nemohu ubránit dojmu, že hlavní nekognitivní dovednost, kterou školy pěstují, je poslušnost. A převládající kooperační model je čekání na příkaz a odměnu. Učitel přikáže, žák vykoná, učitel zkontroluje a ocení. Učitel zadá, žák vypracuje, učitel vyhodnotí. Když učitel nezadá, žák je rád, že nemusí... S takovou výbavou pak ale žáci vyrazí do světa, kde se cení ne poslušnost, ale rozhodování: Řekni, co chceš dělat, řekni, kdy to bude hotové, a rozmysli se, jak mě přesvědčíš, že je to dobré. Žádný šéf, který zadá a zkontroluje.

Protože v České republice zatím vede žáky k samostatnosti a rozhodování jen málo škol, jsem při výběru potenciálních kolegů odkázán na schopnost rozeznat bývalého „zlobivého žáka“. Tedy někoho, kdo byl na škole spíše neskladný, na překážku, kdo byl vnímán jako obtížně vzdělavatelný či zlobivý. Protože tohle bývají lidé, kteří dělají spíše věci, které dávají smysl jim samotným, než věci na příkaz. Jsou méně převálcovaní poslušností, proto méně očekávají, že jim bude někdo velet. Jsem smířen s tím, že s mými spolupracovníky není snadná komunikace, že mají svoji hlavu a bývají konfliktní. Ale je snazší uzavírat dohodu s někým, s kým se srazíte, než s někým, kdo vám vždy poslušně uhne. Nikdy se neptám na to, jakou školu absolvovali. Ve svých profesích mám výhodu, že jestli zájemce něco umí nebo neumí, poznám za týden a diplom či vysvědčení mi v tom nepomohou.

Respektuji, že jsou obory, kde je to jiné a fungují jiná pravidla a jiné kvalifikační požadavky. Ale zároveň mám potřebu upozornit pedagogickou veřejnost, že v oblasti kvalifikací, v nichž se pohybuji, aktuální vzdělávací systém zásadně selhává. A není to náhoda, ale logický důsledek.