Silné vedení a jasná koncepce jsou ochranné štíty školy

Ředitelky a ředitelé si velmi často stěžují, že rodiče jsou pasivní. To je opravdu převládající stav, většina rodičů na výzvy ke spolupráci nereaguje a případné připomínky trousí jen neoficiálními kanály. Ale hned druhá nejčastější je stížnost na , kteří mají neustále nějaké připomínky, návrhy a dotazy a které škola často vnímá jako rodiče "potížisty".

Rodičovská veřejnost se mění průběžně od devadesátých let, ale v posledních zhruba pěti letech významně přibylo rodičů, kteří mají jasný názor na to, co by škola měla a neměla dělat, a neváhají s ním do školy přijít. Dospěla generace rodičů, kteří jsou sebevědomější, často mají kontakty v zahraničí nebo tam žili, jsou občansky aktivnější a nebojí se ozvat. Pořád je to výrazná menšina, celkově to nebývá více než desetina rodičů, ale už je to podíl, s nímž musíte počítat. Navíc je pravděpodobné, že zastoupení takových názorů je mezi rodiči vaší školy podstatně větší, ostatní je jen neříkají před vámi a nahlas.

Ona desetina je obvykle složena ze . První je se školou nespokojena proto, že jí přijde málo inovativní: "Mám kamarádku v Holandsku a tam...", "Slyšela jsem, že ve Finsku...", "Četla jsem, že lepší je neznámkovat, protože...". Druhá část rodičů je nespokojena právě z opačných důvodů. Jakákoli změna je zúzkostňuje, vnímají ji intuitivně jako snižování nároků a kvality školy. Nerozumí tomu, proč se děti mají učit číst, psát či počítat jinak, než to zažili oni, jsou nervózní, že se nesedí v lavici, ale na koberci, zcela vážně se ptají: "K čemu vůbec tyhle inovace jsou?" Případně: "Co když ty děti pak budou hloupé a nedostanou se na střední školu?"

Jak se má škola zachovat? jsou zhruba tři. První je . Tu volí hlavně konzervativnější školy, které se obtížně vyrovnávají s náporem vnějšího světa, rodičovské požadavky vnímají jako součást neblahého trendu změn a doufají, že se jim podaří v závětří přečkat do návratu konzervativních hodnot. Jakkoli je strategie "zamknout a nemluvit" častá, dlouhodobě nemá šanci na úspěch. Aktivních rodičů přibývá každým rokem a je jen otázka času, kdy jejich nápor, ať už přímý, nebo zprostředkovaný přes zřizovatele, rozvalí hradby školy.

Druhá strategie by se dala shrnout do sloganu . To je erbovní heslo ředitelů a ředitelek, kteří nemají žádnou zřetelnou koncepci, tedy nejsou ani přesvědčeně konzervativní, ani inovativní a chtějí vyhovět jak učitelům, tak rodičům. Pokud tedy některá učitelka přijde s tím, že byla na kurzu Hejného matematiky a chtěla by si to vyzkoušet, svolí. Když rodiče požadují zrušení známek, svolí, když se pak jiná skupina rodičů vzbouří, zase je zavedou. V takto vyhrocené podobě je ředitel "ničemu nebráním" spíše výjimečný, ale škol, které nemají žádnou pro rodiče srozumitelnou vizi a koncepci a inovace vybírají spíše náhodně a bez jasné rozvahy, kam povedou a jsou-li dlouhodobě udržitelné, je opravdu mnoho.

Vady to má hned dvě, a závažné. Za prvé to diskredituje samotné inovace. Zavést Hejného matematiku na rok dva, když nemáte zajištěnu udržitelnost takového způsobu výuky, je pedagogický zločin. Zrušit známkování a spustit slovní hodnocení ve škole, kde se jinak nezměnilo nic a učitelé ho neumějí srozumitelně napsat, znamená dočkat se dramatických konfliktů s rodiči. A za druhé, vakuum, které vznikne nepřítomností jasné koncepce školy, využijí právě aktivní rodiče obou táborů. Shromáždí se v onom uprázdněném prostoru s desítkami naprosto protikladných požadavků. Je přirozené, že rodiče se na potřebnosti změn shodnout nemohou, na to se jejich individuální představy příliš liší. Proto je důležité takový stav nedopustit.

To je i důvod, proč je tak důležitá. Jakkoli to může vypadat vůči rodičovské veřejnosti nevstřícně, škola si musí udržet svoji autonomii a linie této autonomie vede před vraty školy. Rodič má mít možnost se na cokoli zeptat, mít jakýkoli návrh a má co nejrychleji dostat co nejsrozumitelnější odpověď. Ale zároveň musí být jasně pojmenované pravidlo, že škola má svou vizi a koncepci, ví, co dělá, a o tom, kdo, koho, co a jak ve škole učí, rozhoduje ředitel, respektive vedení školy. Rodiče tedy nemohou požadovat zavedení ani rušení vyučovacích metod nebo způsobu hodnocení ani vyloučení nějakého žáka, odlišné dělení do tříd a podobně. Podstatné ale je, aby tato koncepce a vize opravdu existovala, a to i v podobě, která je rodičům srozumitelná a stále dostupná. Nelze se na tento princip jen vymlouvat ve stylu: "Vy do toho nemáte co mluvit, my nejlépe víme, co děláme." To je ve skutečnosti taktika zamčených dveří, kterou jsme už zmínili a která nemá dlouhodobě šanci na úspěch.

Tato strategie je založena na dostatku informací pro rodiče, přehledné a rychlé komunikaci a jasném pojmenování skutečnosti, že o způsobu výuky rozhoduje škola. Na rodičích je, aby si ji buď vybrali, nebo zvolili jinou školu. Učitelé a ředitelé mají rodiče vzdělávat a informovat, rodiče ale musejí respektovat pedagogy jako autonomní osobnosti a profesionály.

Jak ale naznačuje úvodní citace, ani tato strategie není tak bezproblémová, jak by se mohlo zdát. Jakmile jednou zavedete pravidelnou komunikaci s rodiči - například formou rodičovských kaváren, schůzek s výborem rodičovského sdružení, vzdělávacími semináři pro rodiče -, nastartovali jste proces, kde onu linii autonomie budete bránit a vytyčovat stále dokola. Proto je dobré hlídat si několik základních pravidel, která vám v tom mohou pomoci. Zkuste si sami odpovědět, zda vaše škola splňuje tyto základní požadavky:

Informace, komunikační pravidla a jasná, vždy dostupná a stručně a srozumitelně popsaná vize školy a její postupy, to je olej usnadňující chod onoho složitého stroje, kterým je současná škola a její vztahy s rodiči. Ani tento postup nevyloučí konflikty, nikdy nepůjde o definitivní a navždy fungující řešení. Ale stanovení pravidel určitě významně sníží riziko konfliktů s vážnými následky pro školu. Proto stojí za to do nich investovat čas a energii.