Kalendář - strana 195

USSvDPr Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech USZPPSo Zrušení práv.předpisu-návrh soudu Pl. ÚS 6/96 > Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení v zákoně o rodině je postavení dětí a osob zletilých nestejné. Nejde však o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. < Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, t a k t o : Návrh se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í: I. Dne 28. 3. 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. (dále jen "zákon o rodině"). Krajský soud v Brně, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr. I. I., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 4. 1994, čj. Nc 702/94 - 13, ve věci nezrušitelného osvojení zletilé M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v r

Odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. není vyloučena samotnou okolností, že obviněný nevěděl, kde se nachází osoba, které měl platit výživné, jestliže se nesnažil místo jejího pobytu dostupnými prostředky zjistit. Plnění zákonné vyživovací povinnosti totiž nespočívá jen v samotném placení výživného, ale i v tom, že osoba, která je povinna výživné platit, si v takovém případě z vlastní iniciativy zjistí, kde se zdržuje osoba, které má být výživné placeno, pokud je vzhledem k okolnostem toto zjištění pro povinnou osobu dostupné. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR, Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a tomuto orgánu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 22. března 1995 sp. zn. 3 Zt 797/94 bylo podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.. za použití § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno, trestní stíhání obviněného Š. P. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v době od 1. 1. 1990 do 31. 7. 1991 ve Frýdku-Místku a jinde ničím nepřispěl na výživu nezletilého syna D. P., nar. 8. 4. 1989, přestože povinnost přispívat na výživu nezletilých dětí vyplývá ze zákona o rodině, přičemž v uvedené době nebyla výše výživného stanovena soudem, avšak s ohledem na osobní a výdělkové poměry byl schopen přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši alespoň 200 Kč měsíčně a za uvedené období tak zůstal dlužen na výživném k rukám matky nezletilého S. J. částku v celkové výši nejméně 3 800 Kč. Toto rozhodnutí odůvodnil státní zástupce tím, že celou dobu neplacení výživnéh

Plnění zákonné vyživovací povinnosti nespočívá jen v samostatném placení výživného, ale i v tom, že osoba, která je povinna výživné platit, si z vlastní iniciativy zjistí, kde se zdržuje osoba, které má být výživné placeno, pokud je vzhledem k okolnostem takové zjištění pro povinnou osobu dostupné. Odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. proto není vyloučena samotnou okolností, že obviněný nevěděl, kde se nachází jeho nezletilé dítě, na které měl platit výživné, jestliže se nesnažil místo pobytu dítěte dostupnými prostředky zjistit. Z odůvodnění. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku bylo podle § 712 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. za použití § 174 odst. 2 písm. c) tr.ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Š. P. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v době od 1. 1. 1990 do 31. 7. 1991 ve Frýdku-Místku a jinde ničím nepřispěl na výživu nezl. syna D. P., nar. 8. 4. 1989, přestože povinnost přispívat na výživu nezl. dětí vyplývá ze zák. o rodině, přičemž v uvedené době nebyla výše výživného stanovena soudem, avšak s ohledem na osobní a výdělkové poměry byl schopen přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši alespoň 200 Kčs měsíčně a za uvedené období tak zůstal dlužen na výživném k rukám matky nezletilého S. J. částku v celkové výši nejméně 3 800 Kčs. Toto rozhodnutí odůvodnil státní zástupce tím, že celou dobu neplacení výživného od 1. ledna 1990 do sdělení obvinění, ke kterému došlo 23. 5. 1994 (obviněnému byl záznam o sdělení obvinění doručen 25. 5. 1994), je nutno z hlediska zavinění rozdělit na dvě části. Za první část považoval státní zástupce období od 1. 1. 1990 do 31. 7. 1991, ve vztahu k němuž shledal na straně obviněného nedbalostní zavinění, a v důsledku toho aplikoval ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř., § 11 o

Jestliže nezletilý věřitel nebyl ve smyslu § 9 ObčZ způsobilý k právnímu úkonu spočívajícímu v přijetí plnění a za nezletilého přijal plnění od dlužníka ten, kdo nebyl oprávněn nezletilého při tomto právním úkonu zastoupit, nedošlo ke splnění dluhu. Z odůvodnění. Rozsudkem Okresního soudu v S. ze dne 16. 1. 1992 byla druhému žalovanému (otci žalobkyň) uložena povinnost zaplatit po 14 700 Kč každé z prvých dvou žalobkyň a 31 400 Kč třetí žalobkyni. Pokud bylo požadováno více a pokud žaloba směřovala proti první žalované (pojišťovně), byla zamítnuta. Okresní soud vycházel ze zjištění, že po smrti své matky byly tehdy nezletilé žalobkyně svěřeny do výchovy prarodičů - manželů K. rozsudkem Okresního soudu v S. ze dne 22. 12. 1982 s tím, že prarodiče jsou oprávněni jednat za děti v běžných záležitostech a v ostatních jen se schválením soudu. Rozsudek nabyl právní moci 3. 2. 1982. Rozsudkem téhož soudu z 22. 4. 1987 byl uvedený rozsudek zrušen a nezletilé žalobkyně byly svěřeny do pěstounské péče manželům K. Na základě pojistných smluv vzniklo tehdy nezletilým žalobkyním po smrti jejich matky právo na pojistné plnění. První žalovaná jim plnila částky po 2 400 Kč ročně pro každou z prvých dvou žalobkyň a 4 000 Kč ročně pro třetí žalobkyni a poukazovala je k rukám druhého žalovaného - jejich otce. Okresní soud dovodil, že svěřením nezletilých do výchovy a posléze do pěstounské péče manželům K. byl otec nezletilých omezen ve výkonu svých rodičovských práv, a to v rozsahu, v jakém byli manželé K. oprávněni jednat za děti. Protože správa majetku nezletilých není běžnou záležitostí, náleží přijímání ročních částek pojistného plnění (důchodu) mezi práva a povinnosti vykonávané otcem. Tím, že první žalovaná mu plnila, neporušila žádnou svou povinnost. Protože otec při neběžném nakládání s majetkem dětí potřeboval ve smyslu § 28 ObčZ souhlas soudu, okresní soud na základě zjištění, jak otec naložil s přijatými platbami od p

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 30/94 > Podle § 224 odst. 5 trestního řádu, obdobně jako podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, obecný soud, má-li za to, že zákon, jehož užití je z dané věci rozhodné, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, přeruší řízení a předloží věc Ústavnímu soudu ČR. Soud má tedy možnost k takovému závěru nedospět, ale dospěje-li k němu, je povinen postupovat tak, jak je uvedeno. Pokud pak uplatní strana takový návrh, je třeba, aby soud o něm rozhodl nebo jinak vyjádřil své stanovisko k tvrzenému rozporu. < Ústavní soud České republikyrozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele Z.N. proti orgánu veřejné moci - Krajskému soudu v Brně, o ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 1994 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8 To 222/93, spojené s návrhem na zrušení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR, o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o : Ústavní stížnosti se v plném rozsahu v y h o v u j e a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8 To 222/93, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í Stěžovatel podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž tento soud zamítl odvolání stěžovatele do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, sp. zn. 4 T 113/93, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona, neboť v době od 26. 6. 1991 do 7. 5. 1992 neplatil ošetřovné na svého syna, nezletilého přestože mu bylo pravomocným rozhodnutím Dětského výchovného ústavu v Moravském Krumlově uloženo přispívat na oš

USOchRR Ochrana rodičovství a rodiny Pl. ÚS 20/94 > Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, stanoví v čl. 32 odst. 4, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákon. Pokud tedy jiné právní předpisy stanoví, že správní orgány mají právo učinit taková opatření, o nichž má jinak právo rozhodnout pouze soud a případně stanoví, že soud rozhoduje o takových opatřeních dodatečně, jsou v rozporu s ústavním zákonem. < Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci návrhu podaného spolu s ústavní stížností Z.N. na zrušení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady, o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o : Dnem 1. října 1995 se z r u š u j í 1. ustanovení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, 2. ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, 3. ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění. O d ů v o d n ě n í Stěžovatel Z.N. podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem přerušeno

I. Má-li být podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. z důvodu použití čl. I odst. 1 Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1993, musí být ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu provedeny důkazy v takovém rozsahu, aby bylo vyloučeno, že jde o úmyslný trestný čin. Amnestie ze dne 3. 2. 1993 se totiž vztahuje jen na trestné činy spáchané z nedbalosti. II. Jestliže obviněný řídí motorové vozidlo v době, kdy vykonává trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a jestliže při jízdě z nedbalosti způsobí porušením důležité povinnosti dopravní nehodu, jejímž následkem je ublížení na zdraví jiné osobě, jde o jednočinný souběh trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Zastavení trestního stíhání jen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák.z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1993 nepřichází v úvahu. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona Vrchní soud v Praze zrušil usnesení bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 8 ze dne 2. 3. 1993 sp. zn. 2 Pv 83 1/91 a obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 8 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Usnesením bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 8 ze dne 2. 3. 1993 sp. zn. 2 Pv 83 1/91 bylo podle § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na čl. 1 odst. 1 Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1993 zastaveno trestní stíhání obviněného M. N. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Toto usnesení bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 8 nabylo právní moci 31. 5. 1994. Ministr spravedlnosti podal 14. 9. 1994, tedy v šestiměsíční lhůtě od právní moci (§ 272 tr. ř.), proti usnesení stížnost pro porušení zákona. Tento mimořádný opravný

Při rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 TrZ orgány činné v trestním řízení samostatně (se zřetelem k ustanovení § 96 odst. 1 ZOR) posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit výživné, a nejsou v tomto ohledu vázány rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení. Jestliže se orgán činný v trestním řízení v otázce výše výživného odchýlí od občanskoprávního soudního rozhodnutí, jsou jeho závěry rozhodné i pro aplikaci ustanovení § 214 TrZ o účinné lítosti. Z odůvodnění. Usnesením městského prokurátora v B. ze dne 12.11.1993 sp. zn. 3 Pv 3029/93 bylo podle § 172 odst. 1 písm. f) TrŘ zastaveno trestní stíhání obviněného O. H. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 TrZ, jehož se měl dopustit tím, že neplnil vyživovací povinnost k nezletilému synovi A. K., nar. 31.7.1984, přestože mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona, a to v období od prosince 1992 do září 1993. Výše výživného byla obviněnému stanovena rozsudkem Okresního soudu v K. ze dne 13.4.1987 sp. zn. 13 C 36/87 v částce 400 Kč měsíčně, přičemž dalším rozsudkem Okresního soudu v K. ze dne 8.3.1993 sp. zn. P 169/87 bylo výživné zvýšeno na částku 800 Kč měsíčně a celkový dluh na výživném činil částku 4 400 Kč. Městský prokurátor v B. opřel toto své rozhodnutí o zjištění, že obviněný dodatečně splnil svou vyživovací povinnost k nezletilému A. K. a že čin neměl trvale nepříznivé následky, neboť nezletilý netrpěl nouzí. Z tohoto zjištění městský prokurátor dovodil, že podle § 214 TrZ zanikla trestnost činu. Usnesení městského prokurátora nabylo právní moci dne 27.11.1993, a to uplynutím lhůty od doručení opisu usnesení obviněnému (§ 143 odst. 1 TrŘ). Ministr spravedlnosti podal dne 27.5.1994, tedy ve lhůtě šesti měsíců od právní moci (§ 272 TrŘ), proti tomuto usnesení městského prokurátora stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného O. H. V mimořádném opravném prostředku vytkl neúplnost provede

Nelze vyhovět návrhu na uznáni cizího rozhodnutí o neplatnosti manželství manželů, z nichž alespoň jeden je občanem České republiky, když toto manželství bylo uzavřeno na území České republiky poté, co předchozí manželství obou manželů byla pravomocně rozvedena českým soudem, jestliže důvodem určení neplatnosti manželství vysloveného cizím soudem bylo jen to, že rozhodnutí českého soudu o rozvodu manželství, předcházející uvedenému uzavření sňatku, nebylo ohledně jednoho z manželů, který měl cizí státní občanství, ještě uznáno příslušným orgánem pro území státu, o jehož státní občanství u jednoho z manželů šlo. Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala uznání pravomocného rozsudku cizího soudu s tím, že je státní občankou České republiky a má zájem na tom, aby otázka uznání tohoto rozsudku ohledně neplatnosti jejího manželství s J. K. na území České republiky byla Nejvyšším soudem ČR vyřešena. Nejvyšší soud ČRnávrh na uznání účinnosti uvedeného cizího rozsudku na území České republiky zamítl. Soud v D. (SRN) odůvodnil rozsudek o neplatnosti manželství J. K. a R. K. (dříve R. H.), rozené H., uzavřeného před bývalým Městským národním výborem v H. dne 13. 8.1981, tím, že J. K. (který měl také státní občanství Spolkové republiky Německo, na rozdíl od R. K., která byla pouze občankou bývalé Československé republiky) byl ještě v době uzavření uvedeného sňatku podle práva platného ve Spolkové republice Německo ženat, protože rozvod jeho předchozího manželství, provedený rozsudkem soudu v Československu ze 16. 2.1981, nebyl ve Spolkové republice Německo uznán rozhodnutím příslušného státního orgánu SRN. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 297/80, bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu ze 16. 2.1981, č.j. 23 C 297/80-19, bylo rozvedeno manželství J. K. a E. K., rozené R., které bylo uzavřeno dne 29. 4.1967 před bývalým Městským národním výborem v Z., okres. H. Tento rozsudek nabyl právní moci 6. 4.1981. Z oddacího listu bývalého Městského

Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcného břemenu bydlení je oprávněn umožnit bydlení svému manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod užívání bytu. Jestliže s oprávněným užívá byt jeho manžel, nejde u oprávněné osoby o nedovolené rozšíření jejích práv z věcného břemena. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované (která je manželkou žalobcova otce) povinnost vyklidit byt nacházející se v přízemí žalobcova rodinného domku o dvou pokojích, kuchyni a spíži, v obci H. Uvedl, že vlastnictví domku získal darováním od svého otce, kterému bylo smluvně zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného užívání celého přízemí domu v H. Do domku se nastěhovala žalovaná, která později s otcem žalobce uzavřela manželství. Žalobce nesouhlasí s tím, aby v domku bydlela, neboť jde o nedovolené rozšíření práv z věcného břemena. Okresní soud žalobě vyhověl a uložil žalované, aby vyklidila byt nacházející se v přízemí rodinného domku čp. 296, postaveného na parcele č. 1 846, zapsaných u Střediska geodézie ve V., a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalované krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Vycházel ze zjištění, že při darování domku žalobci bylo jeho otci jako dárci zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného užívání mimo jiné celého přízemí domu čp. 296 v H. Dne 1. 2. 1992 se do domku nastěhovala se svým nezlet

V řízení o popření otcovství zahájeném k návrhu generálního prokurátora podle ustanovení § 62 zák. o rod. je generální prokurátor 1) účastníkem řízení. Jestliže návrhu bylo vyhověno, není oprávněn podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. -------------- U soudů není jednotná praxe při rozhodování o odvolání generálního prokurátora podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo jeho návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 62 zák. o rod. vyhověno. Některé odvolací soudy odvolání generálního prokurátora podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítly, když vycházely z názoru, že generální prokurátor v řízení o popření otcovství má postavení navrhovatele a jestliže jeho návrhu podle ustanovení § 62 zák. o rod. bylo vyhověno, není oprávněn podat odvolání. Naproti tomu ostatní odvolací soudy považovaly generálního prokurátora za osobu oprávněnou k podání odvolání. Účastník řízení není oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže jeho návrhu bylo vyhověno. Naproti tomu ve věcech popření otcovství, v nichž řízení bylo zahájeno návrhem generálního prokurátora podle ustanovení § 62 zák. o rod., a v nichž je účastníkem řízení (§ 90 o.s.ř.), odvolací soudy přiznávaly oprávnění generálního prokurátora podat odvolání i proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo jeho návrhu vyhověno. Toto oprávnění se ovšem dříve dovozovalo z ustanovení § 35 odst. 3 o.s.ř. Zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, bylo však mimo jiné novelizováno i ustanovení § 35 o.s.ř., čímž se podstatně změnilo postavení prokurátora v občanském soudním řízení. Jestliže generální prokurátor podal návrh na popření otcovství podle ustanovení § 62 zák. o rod., nemá již proto v řízení podle ustanovení § 62 zák. o rod. zvláštní postavení rozdílné od ostatních účastníků. Proto není oprávněn podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kt

Ten, kdo je oprávněn na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu užívat byt, má právo umožnit užívání bytu manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod užívání bytu. Z odůvodnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 1992 uložil odpůrkyni, aby vyklidila byt nacházející se v přízemí rodinného domku č. p. 296, postaveného na parcele č. 1846 a sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a spíže, kdy tyto nemovitosti jsou zapsány v evidenci nemovitostí u Střediska geodézie V. na listu vlastnictví č. 70 pro obec a k. ú. H., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň odpůrkyni uložil, aby zaplatila na nákladech řízení částku 1 190 Kčs do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce navrhovatele. K odvolání odpůrkyně krajský soud rozsudkem ze dne 24. 2. 1993 změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl návrh, aby odpůrkyně byla zavázána vyklidit byt nacházející se v přízemí rodinného domku č. p. 296, postaveného na parcele č. 1846 a sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a spíže, když tyto nemovitosti jsou zapsány u Střediska geodézie V. na listu vlastnictví č. 70 pro obec a katastrální území H., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pokud jde o náklady řízení před okresním soudem, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů. Zároveň žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal za prokázáno, že při darování domku navrhovateli bylo otci navrhovatele jako dárci zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného užívání mimo jiné celého přízemí domu č. p. 296 v H. Dne 1. 2. 1992 se do domu nastěhovala se svým nezletilým synem odpůrkyně, která poté dne 5. 9. 1992 uzavřela s otcem navrhovatele manželství. Navrhovatel má v domku k dispozici rozestavěnou bytovou jednotku, která je schopná obývání. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že nelze striktně vycházet jen z rozsahu věcného břemena zřízeného otci n

Podmínky pro přiznání vdovského důchodu žadatelky o tento důchod byly splněny (ve smyslu ustanovení § 46 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb.), byla-li v domácnosti (od narození druhé dcery v roce 1971) se souhlasem svého manžela (který zemřel 16. 4. 1990), vychovala dvě děti a měla vůči manželovi nárok na výživné, které jí manžel řádně plnil. Není přitom podstatné, proč nepracovala, nýbrž je rozhodné, že byla v době jeho smrti na manžela odkázána svou výživou a měla i právo na to, aby její hmotná a kulturní úroveň byla stejná jako u manžela (§ 91 odst. 1 zákona o rodině) s přihlédnutím ovšem k tomu, že nepečovala o společnou domácnost a že manželé spolu nežili. Z odůvodnění. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení z 5. 8. 1991 byla zamítnuta navrhovatelčina žádost o vdovský důchod pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 46 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb. Podle tohoto ustanovení má nárok na vdovský důchod vdova, která nežila s manželem delší dobu před jeho smrtí ve společné domácnosti a jejíž manželství přestalo plnit svou společenskou funkci, jen tehdy, pokud měla v době smrti manžela vůči němu nárok na výživné. Vzhledem k tomu, že manželství navrhovatelky se zemřelým Z. H. neplnilo svou společenskou funkci a navrhovatelce nevznikl nárok na výživné vůči zemřelému, nemá nárok na vdovský důchod. V opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí navrhovatelka namítala, že byla na manžela odkázána svou výživou a manžel jí podle ústní dohody přispíval měsíčně částkou 1800 Kč; kromě toho za navrhovatelkou často dojížděl a pomáhal jí udržovat chod domácnosti. Přihlásil se sice k pobytu ke své matce, která byla nemocná a velmi stará, ale jeho domovem bylo bydliště u navrhovatelky. Městský soud v Praze opravnému prostředku navrhovatelky vyhověl a přezkoumávané rozhodnutí zrušil. Vycházel z výpovědi na

V řízení o žalobě o určení otcovství, podané proti soudem ustanovenému opatrovníkovi muže, který už není naživu*), se soudem prováděné dokazování zaměří kromě výslechu matky dítěte, o jehož určení otcovství jde (popřípadě jiné žalující osoby), také např. na svědecký výslech všech osob, informovaných o vztazích muže, který už není naživu, a matky osoby žalující o určení otcovství tohoto muže k ní, jakož i na provedení důkazu konstatováním obsahu všech písemností a listin, předložených a uvedených v řízení k doložení tvrzení žalující osoby. Provést je třeba důkaz i konstatováním spisu o řízení o dědictví muže, jehož otcovství má být určeno, a nelze opomenout i možnost zjištění krevní skupiny (složení krve) ze zdravotní dokumentace tohoto již zemřelého muže pro účely případného provedení důkazů krevní zkoušky s využitím údajů z této dokumentace. Z odůvodnění. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku 24.9.1991 se žalobkyně proti soudem ustanovenému opatrovníkovi domáhala, aby bylo určeno, že A. S., nar. 15.7.1922, který už nebyl naživu, je jejím otcem. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem z 9.10.1991 určil, že zemřelý A. S. je otcem žalobkyně A. L., rozené C., nar. 27.4.1950 z matky R. C. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud rozhodl podle ustanovení § 54 odst. 2 zák. o rod., když vzal zejména z výpovědi žalobkyně za prokázáno, že matka navrhovatelky udržovala s A. S. intimní styky od roku 1947 a že se z těchto styků narodila žalobkyně. Nejvyšší soud České republiky rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor České republiky, tak, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon. Podle ustanovení § 54 odst. 1 zák. o rod., nedošlo-li k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, může jak dítě, tak i matka navrhnout, aby otcovství určil soud. Podle ustanovení § 54 odst. 2 zák. o rod. se za otce považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo od narození

Jestliže jeden z manželů, jimž svědčilo právo společného užívání družstevního bytu, nakládal se svým individuálním členstvím ve stavebním bytovém družstvu, pak se tím dotýkal práva druhého manžela jako společného uživatele bytu. Proto potřeboval souhlas druhého manžela s takovým nakládáním. Pokud však právo užívat byt manželům ve smyslu ustanovení - 175 odst. 2 ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nevzniklo, neboť dohoda o odevzdání a převzetí bytu nebyla uzavřena, mohl jeden z manželů se svým individuálním členstvím ve stavebním bytovém družstvu nakládat sám, bez souhlasu druhého manžela. Z odůvodnění. Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému stavebnímu bytovému družstvu uložil uzavřít s nimi dohodu o odevzdání a převzetí bytu č. 1 v prvém podlaží domu č. 44 v ulici V. v obci O., sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství včetně garáže v tomto domě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud žalobě vyhověl. Vycházel ze skutkového zjištění, že představenstvo žalovaného stavebního bytového družstva dne 28. 8. 1990 udělilo souhlas s převodem členských práv a povinností z dcery žalobců H. N. na žalobce F. Š. a M. Š. (Srov. § 230 ObchZ.). Dcera žalobců H. N. se stala členkou žalovaného stavebního bytového družstva v roce 1981. V roce 1985 se provdala za ing. P. N. Za trvání manželství představenstvo žalovaného družstva rozhodnutím ze dne 4. 11. 1986 přidělilo dceři žalobců H. N. sporný byt. V roce 1986 byla také zaplacena peněžitá část členského podílu a uzavřena dohoda o jiném plnění na členský podíl. Dcera žalobců H. N. od dubna 1990 nežila s manželem ing. P. N. Dohoda o odevzdání a převzetí bytu se žalovaným stavebním bytovým družstvem nebyla uzavřena. V době uzavření i schválení dohody o převodu členských práv a povinností byla dcera žalobců H. N. individuální členkou žalovaného družstva. Na základě těchto skutkových zjištění učinil okresní soud závěr, že "mezi H. N.

Rozvedená manželka se nemůže úspěšně domáhat uložení povinností přispívat na její výživu (§ 92 zák. o rod.) vůči rodičům jejího bývalého manžela; mezi ní a rodiči manžela tu nejde o příbuzenský poměr podle ustanovení § 88 zák. o rod. Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala, aby odpůrcům - bývalému manželovi a jeho rodičům - bylo uloženo společně a nerozdílně přispívat jí na výživu částkou 400 Kč měsíčně s odůvodněním že její manželství s odpůrcem P. H. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Blansku z 22. 5. 1990, sp. zn. 3 C 64/90, a že z důvodu péče o nezletilou K. H., která jí byla svěřena do výchovy po dobru rozvodu, je na další mateřské dovolené a mateřský příspěvek, který pobírá ve výši 600 Kč měsíčně, nepostačuje pro zabezpečení její výživy. Vzhledem k tomu, že bývalý manžel nemá v důsledku studia na vysoké škole vlastní příjem, požadovala navrhovatelka, aby příspěvek na její výživu ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 zák. o rod. ve spojení s ustanovením § 88 odst. 2 zák. o rod. byl stanoven jeho rodičům. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku, čj. 3 C 214/90-20, byla odpůrci L. H., otci odpůrce P. H., uložena povinnost přispívat na výživu navrhovatelky částkou 200 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem počínaje dnem 12. 7. 1990. Současně byl vyčíslen dluh za období od 12. 7. 1990 do 31. 1. 1991 ve výši 1 329 Kč a odpůrci L. H. bylo uloženo zaplatit jej ve splátkách a dále zaplatit soudní poplatek. Odpůrcům P. H. a A. H. nebyla povinnost přispívat na výživu navrhovatelky uložena. Dále soud rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením. Soud vycházel ze zjištění, že odpůrce P. H., který je bývalým manželem navrhovatelky, nemá vlastní příjem, poněvadž studuje na vysoké škole, Za situace, kdy mu nelze uložit povinnost přispívat na výživu navrhovatelky, měl soud prvního stupně za to, že je povinnost jeho rodičů platit jí příspěvek na výživu dána ustanovením § 88 odst. 2 zák. o rod., podle něhož, pokud potomci nemoh

K znakům skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. O trestný čin podle § 213 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu. Zpravidla by mělo jít o dobu šesti měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i při době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit. Z odůvodnění. Pravomocným usnesením okresního prokurátora ve Vyškově z 26.6.1991 sp. zn. Pv 421/90 bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. F. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že jako otec J. F., nar. 27.5.1981, a T. F., nar. 14.12.1983, svěřených do výchovy matce J. F. v Holubicích, okr. Vyškov, v době od 1.3.1990 do 30.4.1991 neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost, jak mu byla určena rozsudkem okresního soudu ve Vyškově z 28.2.1985 sp. zn. 3 G 12/85 ve výši 450 Kčs měsíčně na obě děti, a plnění této povinnosti se vyhýbal tím, že nikde nepracoval, takže za uvedenou dobu dluží na výživném pro obě děti celkem 6 300 Kčs. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu, že skutek není trestným činem, založil okresní prokurátor na úvaze, že o zaviněné neplnění vyživovací povinnosti obviněného k dětem šlo jen po dobu tří měsíců, a to v únoru, březnu a dubnu 1991, a že tato doba nestačí k naplnění znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Podle okresního prokurátora jednání pachatele tohoto trestného činu musí být soustavné a musí trvat nejméně po dobu šesti měsíců. S právním názorem okresního prokurátora lze souhlasit potud, že o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. může jít jen tehdy, jestliže zaviněné neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo úmyslné vyhýbání se ta

Pri posudzovaní nároku na vdovský dôchodok treba odkázanosť na príspevok od bývalého manžela na výživu (§ 45 ods. 6 zákona č. 100/1988 Zb.) posudzovať v každom prípade, aj keď rozvedený manžel (manželka) tento príspevok fakticky nepoberal. Nie je nevyhnutné, aby takýto príspevok priznal súd. Samo spolunažívanie manželov bez uvedenej odkázanosti na príspevok nezakladá nárok na vdovský dôchodok. Z odôvodnenia. Rozhodnutím bývalého Úradu dôchodkového zabezpečenia v Bratislave z 15. 3. 1990, bola zamietnutá žiadosť navrhovateľky o vdovský dôchodok, lebo jej manželstvo s nebohým J. N. bolo rozvedené a v čase jeho smrti nebola odkázaná na príspevok na výživu, ktorý by jej bol povinné bývalý manžel poskytovať. V opravnom prostriedku navrhovateľka namietala, že spňa zákonné podmienky pre priznanie vdovského dôchodku, lebo bola odkázaná na príspevok na výživu a bývalý manžel jej aj dobrovoľne príspevok poskytoval. Pracoval na základe úradného povolenia vo svojej živnosti a mal teda okrem poberaného dôchodku i mesačný príjem z opráv šijacích strojov. Podielal sa s navrhovateľkou na vedení spoločnej domácnosti, do ktorej prispeval dobrovoľne, ako aj na spoločnej starostlivosti o deti v čase ich maloletosti. V čase smrti bola navrhovateľka odkázaná na príspevok bývalého manžela. Po jeho smrti nemôže sama pokryť svoje výdavky pre zlý zdravotný stav i vysoký vek; žiadala rozhodnutie o zamietnutí jej žiadosti o vdovský dôchodok zrušiť a jej návrhu vyhovieť. Krajský súd v Banskej Bystrici vychádzal z toho, že neboh

V rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska, včetně toho, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, nebo nějakého majetkového prospěchu (§ 96 odst. 1 zák. o rod.). Nestačí pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu. Z odůvodnění. Ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČS. Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení obvodního prokurátora pro Prahu 5 ze 17. října 1990 sp. zn. 1 Pv 2889/90 a tomuto prokurátorovi přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Usnesením obvodního prokurátora pro Prahu 5 ze 17. 10. 1990 sp. zn. 1 Pv 2889/90 bylo podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného RNDr. L. O. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že od ledna 1990 do 15. 9. 1975, nezletilou K. O., nar. 14. 9. 1973 a Z. O., nar. 5. 11. 1969, ač tuto povinnost měl uloženou rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 P 4/84 ze dne 3. 3. 1989 v celkové částce 1 550 Kčs měsíčně, přičemž nejméně od ledna 1990 žil ze sociální podpory poskytované Obvodním národním výborem v Praze 5 ve výši 1 996 Kčs měsíčně a na děti neplatil ani poměrné výživné nejméně 100 Kčs měsíčně na každé dí----takže za uvedenou dobu dluží nejméně 3 000 Kčs, aniž si hledal náhradní zaměstnání, popř. brigádnický poměr před nastoupením zaměstnání v profesi podle své kvalifikace. Toto rozhodnutí odůvodnil obvodní prokurátor tím, že podle § 214 tr. zák. zanikla trestnost činu. Usnesení obvodního prokurátora nabylo právní moci 30. 10 1990--to znamená uplynutím třídenní lhůty (§ 143 odst. 1 tr. ř.) od doručení opisu usnesení obviněnému; k tomuto doručení došlo ze zřetelem k ustanovení § 63 odst. 2 tr. ř. 26. 10. 1990. Ve stížnosti p

Rozhodnutí cizího soudu, jímž bylo za neplatné manželství cizího státního občana s čs. státní občankou, nelze pokládat za příčící se čs. veřejnému pořádku jen z toho důvodu, že právní řád ČSFR neupravuje mezi okolnostmi vylučujícími uzavření manželství (§ 11 - § 17 zák. o rod.) právní důvod neplatnosti, na jehož základě byla cizím soudem určena neplatnost manželství. Takové rozhodnutí lze tedy uznat na území ČSFR. Z odůvodnění. Navrhovatelka L. B., která je čs. státní občankou, požádala o uznání rozsudku italského soudu, jímž bylo prohlášeno za neplatné její manželství s A. B., který je italským státním občanem. Nejvyšší soud ČSFR svým rozsudkem uznal uvedený rozsudek italského soudu (civilního soudu v B.) na území ČSFR. Rozsudkem civilního soudu v B. (v Itálii) bylo prohlášeno za neplatné manželství, které navrhovatelka L. B. uzavřela s italským státním občanem A. B. ve V. (v Rakousku) před tamním příslušným oddávajícím orgánem občanskou formou. Italský soud projednávající žalobu L. B., podanou v této právní věci, dospěl na základě její výpovědi a na základě výpovědi svědků G. F. a A. V. k závěru, že v tomto případě bylo uzavřeno manželství jen předstíraně, jak to také bylo mezi svatebčany předem dohodnuto prostřednictvím dalších osob. A. B. po sňatkových obřadech odjel ihned z Rakouska do Itálie, manželé spolu nežili, nedošlo mezi nimi k manželským stykům a nebydleli spolu. Protože ani žalovaný A. B. nevznesl proti žalobnímu tvrzení žalobkyně L. B. žádné výhrady a námitky, byl uvedený italský soud toho názoru, že tu jsou splněny zákonné předpoklady pro určení neplatnosti manželství ve smyslu článku 128 italského občanského zákoníku s přihlédnutím k italskému zákonu z 19.5.1975 o reformě rodinného práva. Tento rozsudek nabyl právní moci, když byl doručen oběma účastníkům řízení, kteří také byli k soudnímu jednání o neplatnosti manželství předvoláni, a proti rozsudku nebyl podán opravný prostředek. Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona č.

Rodič, ktorý odíde s maloletým dieťaťom do cudziny proti vôli druhého z rodičov, porušuje jeho rodičovské práva a napľňá tak skutkovú podstatu trestného činu poškodzovania cudzích práv podľa § 209 Tr. zák. Vzhľadom na to, že odvezením dieťaťa do cudziny zároveň vykonáva svoje rodičovské práva, nemôže sa dopustiť trestného činu zavlečenia do cudziny podľa § 233 Tr. zák., pokiaľ voči dieťaťu, schopnému prejaviť svoju vôlu, nekoná s použitím násilia alebo lsti. Z odôvodnenia. Na základe sťažnosti pre porušenie zákona, ktorú podal minister spravodlivosti SR, Najvyšší súd ČSFR zrušil uznesenie Najvyššieho súdu SSR z 26.2.1988 sp. zn. 4 To 10/88 i rozsudok Mestského súdu v Bratislave z 12.1.1988 sp. zn. 1 T 14/87 a podľa § 11 ods. 1 písm. a) Tr. por. na základe článku IV ods. 1 písm. a), b) Rozhodnutia prezidenta ČSSR o amnestii z 27.10.1988 zastavil trestné stíhanie obvinenej E. T. pre skutok kvalifikovaný ako trestný čin opustenia republiky podľa § 109 ods. 23 Tr. zák. a trestný čin poškodzovania cudzích práv podľa § 209 ods. 1 písm. a) Tr. zák., ktorý mala spáchať tak, že 16.7.1987 vycestovala so súhlasom manžela R.T. spolu s maloletým synom R.T., nar. 10.3.1974 na 9-dňový turistický pobyt z ČSSR do Rakúska, SRN a Švajčiarska, avšak v stanovenom termíne sa do Československa nevrátila, svojho manžela a otca maloletého podviedla tak, že od 25.7.1987 zostala so synom bez povolenia československých úradov v cudzine, toho času v Izraeli, čím mu znemožnila vykonávať rodičovskú moc. V konaní proti ušlému bol rozsudkom Mestského súdu v Bratislave z 12. januára 1988 ap. zn. 1 T 14/87 predmetný skutok obvinenej E.T. Kvalifikovaný ako jednočinný súbeh trestných činov zavlečenia do cudziny podľa § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. Zák., opustenia republiky podľa § 109 ods. 2 Tr. zák. a poškodzovania cudzích práv podľa § 209 ods. 1 písm. a) Tr. zák. Za to bola podľa §233 ods. 2 Tr. zák. s použitím § 35 ods. 1 Tr. zák. odsúdená na úhrnný trest odňatia slobody vo výmere päť a pol

I. Trvale nepříznivými následky ve smyslu § 214 tr. zák. je třeba rozumět takové následky, které nelze napravit nebo odstranit ani dodatečným zaplacením dlužného výživného, přičemž zpravidla půjde o poškození tělesného nebo duševního zdraví osoby oprávněné, k němuž došlo v důsledku nesplnění vyživovací povinnosti. II. K ukládání trestu za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČSR, Nejvyšší soud ČSR zrušil rozsudek okresního soudu ve Vsetíně z 16. ledna 1989 sp. zn. 4 T 93/88 a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. ledna 1989 sp. zn. 4 T 93/88 byl obviněný K. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se dopustil tím, že od 6. května 1988 do 31. prosince 1988 ve Valašském Meziříčí neplatil výživné pro svou nezletilou dceru V. K., nar. 4. 1. 1988, ve stanovené výši 400 Kčs měsíčně, přičemž ani řádně nepracoval, a proto mu výživné nemohlo být sráženo cestou výkonu rozhodnutí, a tak na výživném dluží celkem částku 3 922,50 Kčs, v rámci níž Okresní národní výbor ve Vsetíně poskytl na výživné za měsíc říjen a listopad 1988 příspěvek ve výši 800 Kčs proto, že nezletilá byla v té době v nebezpečí nouze. Za to byl odsouzen podle § 213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na osmnáct měsíců. Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 8. února 1989, podal ministr spravedlnosti ČSR ve lhůtě stanovené v § 272 tr. ř. ve prospěch i neprospěch obviněného K. S. stížnost pro porušení zákona. V ní bylo především vytknuto, že okresní soud náležitě nezjistil skutkový stav proto, že konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jehož

Ze zákona o rodině nelze dovodit povinnost rodiče poskytovat kromě měsíčního výživného na nezletilé dítě ještě další jednorázový příspěvek na úhradu některých osobních potřeb nezletilce. Ke změně výživného lze přistoupit za předpokladů uvedených v ustanovení § 99 odst. 1 zák. o rod. Z odůvodnění. Obvodní soud pro Prahu 6 k návrhu matky zvýšil od 1.9.1986 výživné pro nezletilou L. M. z částky 550 Kčs měsíčně na částku 700 Kčs měsíčně. Za období od 1.9.1986 do 31.10.1986 vyčíslil dlužné výživné částkou 300 Kčs a stanovil jeho splatnost. Dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného, provedené rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 6 ze 17.6.1982 č. j. P 127/78-243 ve spojení s rozsudkem městského soudu v Praze z 11.10.1982 sp. zn. 16 Co 546/82, kdy otec byl uznán povinným přispívat na výživu nezletilé částkou 550 Kčs měsíčně, došlo ke změně poměrů, která odůvodňuje zvýšení výživného, spočívající v tom, že začátkem školního roku 1986-1987 se zvýšil rozsah odůvodněných potřeb nezletilé a současně se zvýšil i příjem obou rodičů. Nejvyšší soud České republiky rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČR, tak, že uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, byl porušen zákon. Podle ustanovení § 99 odst. 1 zák. o rod. může soud, změní-li se poměry, změnit soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Zjišťování této změny spočívá zej

Jestliže v průběhu soudního řízení o nárocích neprovdané matky podle ustanovení § 95 odst. 2 zák. o rod.bylo již určeno otcovství muže, proti němuž žena v době svého těhotenství uvedené nároky uplatnila, zanikly podmínky pro uložení zvláštního předběžného opatření ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. V takovém případě soud posoudí uplatněné nároky podle ustanovení § 95 odst. 1 zák. o.rod., které však neumožňuje přiznat náklady na výživu dítěte a tedy ani náklady na tzv. výbavičku pro dítě. Vzhledem k již určenému otcovství k dítěti, je tu však možné, aby o výživném pro dítě (a v jeho rámci i o nákladech na výbavičku) bylo rozhodnuto v řízení o výchově a výživě dítěte (§ 50 zák. o rod. a § 113 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala, aby odpůrci byla uložena povinnost přispět jí celkovou částkou 11 700 Kčs na její výživu, na úhradu nákladů těhotenského oblečení a nákladů na pořízení výbavičky pro dítě, jakož i k zajištění výživy dítěte po dobu uvedenou v ustanovení § 95 odst. 1 zák. o rod. Tvrdila, že odpůrce je otcem dítěte, jehož narození očekává. Okresní soud v Liberci návrh zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně po zjištění, že navrhovatelka v době rozhodné pro početí dítěte měla pohlavní styky také s dalším mužem, dovodil, že otcovství odpůrce nelze považovat za pravděpodobné. K odvolání navrhovatelky krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil s jeho závěrem. Nejvyšší soud České republiky rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČR tak, že uvedenými rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon. Podle ustanovení § 95 odst. 1 zák. o rod. otec dítěte, za kterého není matka provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu jednoho roku, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Ustanovení § 9

Jestliže otcovství muže, proti němuž těhotná žena uplatnila nároky podle ustanovení § 95 odst. 2 zák. o rod. bylo určeno, zanikly podmínky pro zvláštní předběžné opatření ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 zák. o rod. V takovém případě soud uplatněné nároky posoudí podle ustanovení § 95 odst. 1 zák. o rod., které však neumožňuje přiznat náklady na výživu dítěte. O výživném pro dítě a v jeho rámci i o nákladech na tzv. výbavičku pak je možno rozhodnout jen v řízení o výchově a výživě dítěte (§ 50 zák. o rod., § 113 odst. 2 o.s.ř.). Z odůvodnění. Návrhem podaným u okresního soudu ze dne 2. 12. 1982 se navrhovatelka domáhala, aby odpůrci byla uložena povinnost přispět jí na náklady těhotenského oblečení, na její výživu, jakož i za výživu dítěte po dobu 26 týdnů a na pořízení tzv. výbavičky pro dítě, a to celkem částkou 5 000 Kčs. Tvrdila, že odpůrce je otcem dítěte, jehož narození očekává. Okresní soud usnesením ze dne 14. 12. 1983 návrh zamítl s odůvodněním, že pravděpodobnost otcovství odpůrce nebyla prokázána a navíc odpůrce jako voják základní vojenské služby nemá vlastní příjem. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání navrhovatelky se věcí zabýval krajský soud, který usnesením ze dne 24. 4. 1984 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry, že pravděpodobnost otcovství nebyla prokázána a ostatně návrhu nebylo možno vyhovět i z toho důvodu, že odpůrce nemá vlastní příjem. Rovněž náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků. Usneseními soudů obou stupňů byl porušen zákon. Ustanovení § 6 a § 120 odst. 1 o.s.ř. ukládají soudu povinnost postupovat v řízení tak, aby skutečný stav věcí byl zjištěn co nejúplněji a nejúčelněji. V zájmu toho provede soud i takové důkazy, které nebyly žádným z účastníků navrhovány a provedené důkazy pa

I. Jestliže jeden z rodičů spáchal trestný čin ke škodě vlastního nezletilého dítěte, nemůže práva poškozeného vykonávat druhý z rodičů (§ 45 odst. 1 tr.ř.) vzhledem k možnosti střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě je třeba ustanovit dítěti opatrovníka (§ 37 odst. 3 zák. o rod.), který by poškozené dítě v trestním řízení zastupoval. II. Příslušným k ustanovení opatrovníka není soud činný v trestním řízení, ale soud činný v občanském soudním řízení příslušný ve věci péče o nezletilé dítě (§ 88 písm. c) o.s.ř.). Soud, popř. jiný orgán činný v trestním řízení dá v takovém případě pouze podnět příslušnému soudu, aby opatrovníka ustanovil.

Za osamělou osobu ve smyslu ustanovení § 74 odst. 2 zák. o rod. (ve znění zákona č.132/1982 Sb.) nelze považovat osobu, která žije v manželství v době, kdy soud rozhoduje o osvojení. Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala, aby bylo vysloveno nezrušitelné osvojení nezletileté Ž. M. (ve stáří 1 roku), dcery D. M. a neurčeného otce. K odůvodnění svého návrhu uvedla, že žije ve spořádaném manželství, z něhož se děti nenarodily, a že nezletilá Ž. M. žije v její rodině od 16. 12. 1983, kdy ji převzala z kojeneckého ústavu. Pečuje o ní spolu se svým manželem P. M., který s osvojením souhlasí a rovněž by se chtěl stát osvojitelem tohoto dítěte, avšak má za to, že osvojení u něho brání větší věkový rozdíl mezi ním a dítětem. Okresní soud v Teplicích po provedeném řízení, v jehož rámci provedl výslech osvojitelky a důkaz listinami, zejména protokolem z 23. 8. 1983, v němž dala matka nezletilé souhlas k jejímu osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům, zprávami o zdravotním stavu nezletilé, osvojitelky a jejího manžela, jakož i zprávami o jejich pověsti a pracovním hodnocení, a po přivolení opatrovníka, který byl nezletilé ustanoven, rozsudkem rozhodl tak, že nezletilá Ž. M. je od právní moci rozhodnutí osvojencem navrhovatelky, jejíž příjmení ponese. Dále soud rozhodl, že osvojitelka bude zapsána v matrice místo rodičů osvojenky. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČSR tak, že tímto rozsudkem soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, byl porušen zák

K otázce jednoty skutku. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. K otázce totožnosti skutku. Skutek spočívající v tom, že pachatel se pokusil zavraždit svou manželku tím, že ji vyhodil z okna druhého poschodí panelového domu, není totožný se skutkem, který záleží v tom, že pachatel manželku, která sama vyskočila z okna a způsobila si těžká zranění, pouze odnesl do bytu a těžce zraněnou ji tam ponechal samotnou, aniž zajistil jakoukoliv pomoc, ačkoliv nutně potřebovala lékařské ošetření. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, Nejvyšší soud ČSR zrušil pravomocný rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 1983 sp. zn. 3 To 392/83 a tomuto soudu přikázal, aby věc obviněného J. K. znovu projednal a rozhodl. Usnesením vyšetřovatele Okresní správy SNB v Sokolově ze dne 1. 2. 1983 sp. zn. ČVS - VV 57/83 bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání a usnesením vyšetřovatele odboru vyšetřování VB Krajské správy SNB v Plzni ze dne 23. 3. 1983 sp. zn. ČVS - VV 4/83 bylo podle § 163 odst. 1 tr. ř. vzneseno obvinění proti J. K. pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 tr. zák. proto, že se dne 31. 1. 1983 kolem 23.00 hod. pokusil zavraždit svoji manželku O. K. tím, že ji ve společném bytě vyhodil z druhého poschodí panelového domu a poškozená při pádu z okna utrpěla těžká poranění. Trestní stíhání pro uvedený skutek bylo zastaveno usnesením krajského prokurátora v Plzni ze dne 18. 8. 1983 sp. zn. 2 Kv 5/83 podle § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť vyšetřováním bylo nepochybně zjištěno, že se nestal skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno. Dále bylo usnesením vyšetřovatele Okresní správy SNB v Sokolově z

Ochrannou výchovu v občanskoprávním řízení (ve smyslu ustanovení § 86, věta za středníkem, trestního zákona) může soud uložit také tehdy, jestliže je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby, jež spáchala před dosažením patnácti let čin, který by jinak byl trestným činem, i když tato osoba v době rozhodování soudu již dovršila patnáctý rok svého věku (do dovršení osmnáctého roku věku, srov. § 85 odst. 3 trestního zákona). Z odůvodnění. Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky v rozsudku z 23.12.1981 sp. zn. 1 Cz 162/81 (vydaném v právní věci vedené u okresního soudu ve Spišské Nové Vsi pod sp. zn. Nc 535/79) zaujal právní názor, podle něhož ustanovení § 86 trestního zákona nelze vykládat jinak, než že ochrannou výchovu za čin spáchaný osobou, která byla mladší patnácti let, je možné uložit v občanském soudním řízení, i když tato osoba již dovršila patnáctý rok svého věku, samozřejmě pokud výkon ochranné výchovy připouští ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud České socialistické republiky v rozsudku z 25.3.1982 sp. zn. 5 Cz 19/82 (vydaném v právní věci vedené u okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. P 65/78), jímž zrušil pravomocný rozsudek tohoto soudu, kterým byla uložena u nezletilé B. M. ochranná výchova, dospěl k právnímu závěru, podle něhož ustanovení § 86, věta za středníkem, trestního zákona předpokládá uložení ochranné výchovy u osoby mladší patnácti let, přičemž se musí tato osoba dopustit činnosti, která by jinak byla trestným činem; v této věci však nezletilá B. M. dovršila již 1.4.1981 patnáct let věku, přičemž řízení o uložení její ochranné výchovy bylo zahájeno 8.10.1981 a ve věci bylo rozhodnuto 29.10.1981. Podle ustanovení § 27a zákona č. 36/1964 Sb. o organizaci soudů a o volbách soudců (úplné znění zákona se změnami a doplňky bylo vyhlášeno pod č. 19/1970 Sb.) předseda Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky přikázal k zaujetí stanoviska otázku sjednocení výkladu ustanovení § 86, věta za středníkem, trestního zákona,

Jestliže po právní moci rozhodnutí, jímž byla podle ustanovení § 26 zák. o rod. upravena práva a povinnosti rodičů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu, dojde k obnovení všech funkcí soužití rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, stane se toto rozhodnutí neúčinným. Z odůvodnění. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13.11.1972 bylo manželství rodičů nezletilých dětí rozvedeno a nezletilý M. P., který se narodil za trvání manželství dne 27.12.1970, byl svěřen do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné 300,- Kčs měsíčně. V roce 1975 rodiče obnovili soužití, z něhož se dne 30.3.1976 narodil nezletilý D. P. Dne 14.9.1977 podala matka u soudu návrh, aby bylo podle ustanovení § 50 zák. o rod. rozhodnuto, že se nezletilý D. svěřuje do její výchovy a otci se určuje výživné pro nezletilého od 1. října 1977 a na jednání dne 24.9.1977 návrh upravila tak, že navrhuje, aby bylo rozhodnuto o výchově a výživě obou dětí, protože dřívější rozhodnutí ohledně nezletilého M. obnovením soužití rodičů pozbylo účinnosti. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.5.1978 rozhodl tak, že se obě nezletilé děti svěřují do výchovy matky a že otec je povinen přispívat na jejich výživu částkou 300,- Kčs pro nezletilého M. a částkou 250,- Kčs pro nezletilého D. K odvolání otce krajský soud usnesením ze dne 4.5.1979 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože mezitím došlo k podstatné změně poměrů u matky, která se provdala a přestěhovala se s dětmi do Z. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.11.1980 rozhodl tak, že se nezletilý D. svěřuje do výchovy matky a že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého D. částkou 300,- Kčs měsíčně od 1.11.1980 a na výživu nezletilého M. částkou 350,- Kčs měsíčně rovněž od 1.11.1980, namísto dosavadního výživného určeného rozsudkem soudu prvního stu

Zanedbáním povinné výživy ve smyslu § 213 tr. zák. se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj ve smyslu § 33 odst. 1 zák. o rodině. Jednočinný souběh trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 tr. zák. je možný. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR Nejvyšší soud ČSR zrušil usnesení městského soudu v Praze ze dne 2. září 1980 sp. zn. 6 To 377/80 i rozsudek obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. července 1980 sp. zn. 2 T 55/80 a tomuto obvodnímu soudu přikázal, aby věc obviněné M.N. znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 9 z 30.7.1980 sp. zn. 2 T 55/80 byla obviněná M.N. uznána vinnou trestným činem příživnictví podle § 203 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. a) tr. zák. a za to byla odsouzena podle § 203 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do první nápravně výchovné skupiny. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které městský soud v Praze usnesením z 2.9. 1980 sp. zn. 6 To 377/80 podle § 256 tr.ř. zamítl. Trestná činnost obviněné spočívala podle zjištění obvodního soudu v tom, že od ledna 1979 do 22.4.1980 s výjimkou měsíců října a listopadu 1979 v Praze 9 jednak nepracovala ani se nestarala o svou domácnost a zdržovala se převážně v restauracích a na ubytovnách různých mužů, od nichž se nechala vydržovat, jednak nepečovala o své nezletilé děti E.N., nar. r. 1969, R.N. nar. r. 1971 a M.N., nar. r. 1972, nechávala je bez dozoru, takže byly odkázány samy na sebe, přicházely na vyučování

Manželka poškozeného není osobou oprávněnou podat svým jménem odvolání ve prospěch poškozeného pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok učiněn nebyl. Takové odvolání by mohla podat jen jménem poškozeného jako jeho zmocněnec. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR Nejvyšší soud ČSR zrušil rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 1979 sp. zn. 4 To 1861/79 ve výroku o náhradě škody a zamítl odvolání manželky poškozeného J. P. podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Dále zrušil výrok o náhradě škody též v rozsudku okresního soudu v Jičíně ze dne 23. října 1979 sp. zn. 1 T 364/79. Shora uvedeným rozsudkem okresního soudu v Jičíně byl obviněný F. N. uznán vinným jednak pomocí k trestnému činu opilství podle § 10 odst. 1 písm. c), § 201 tr. zák., jednak trestnými činy opilství podle § 201 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a přečinem proti majetku v socialistickém a v osobním vlastnictví podle § 3 odst. 2 zák. č. 150/1969 Sb. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let a bylo rozhodnuto, že poškozený V. P. se odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestná činnost obviněného spočívala podle zjištění okresního soudu jednak v tom, že dne 17. 6. 1979 v době od 14.30 do 17.00 hodin v Radimi, okr. Jičín, společně s V. P. požili asi 0,3 l rumu a potom půjčil V. P. traktor SPZ JC 37-43, který mu byl přidělen JZD Radim, přestože věděl, že V. P. požil větší množství alkoholu, jednak v tom, že téhož dne po 17.00 hod. sám řídil uvedený traktor na silnici mezi obcemi Radim a Dřevěnice, okr. Jičín, a zde v dů

Způsobilost nezletilých osob k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů podle ustanovení § 52 odst. 1 zák. o rod. je třeba (ve smyslu ustanovení § 104 zák. o rod.) posuzovat podle ustanovení § 9 o. z. Otcovství tedy může být určeno souhlasným prohlášením nezletilých rodičů podle ustanovení § 52 odst. 1 zák. o rod., pokud je takové prohlášení přiměřené rozumové a mravní vyspělosti nezletilce odpovídající jeho věku a pokud je nezletilý rodič schopen posoudit význam tohoto prohlášení. Z odůvodnění. Matkou nezletilé K. D., narozené 16. 8. 1979, je Z. D., která sama byla ještě nezletilá v době narození svého dítěte. V řízení podle ustanovení § 73 o. s. ř., vedeném u okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 31 Nc 123/79, matka dítěte a jí označený otec, tehdy rovněž ještě nezletilý O.F., učinili 23. 10. 1979 souhlasné prohlášení podle ustanovení § 52 zák. o rod., že otcem nezletilé K. D. je O. F. a současně se shodli na příjmení dítěte po otci. Usnesením ze 7. 11. 1979 okresní soud v Karviné ustanovil nezletilé K. D. opatrovníka (ONV v K.) a zmocnil jej k podání žaloby o určení otcovství proti O. F.; žaloba byla podána dne 11. 12. 1979 u okresního soudu v Karviné. V průběhu řízení byl usnesením tohoto soudu ustanoven matce dítěte opatrovník. Při soudním jednání 17. 3. 1980 žalovaný O. F. a matka nezletilé K. D., souhlasně prohlásili, že otcem nezletilé K. D. je O. F. a že nezletilá bude užívat příjmení po matce. Okresní soud v Karviné potom pokračoval v řízení o určení otcovství a po provedení důkazů výslechem matky nezletilé žalobkyně, žalovaného a svědkyně B. D. rozsudkem rozhodl tak, že se určuje, že žalovaný O. F. je otcem nezletilé K. D., narozené 16. 8. 1979 z matky Z. D., že se nezletilá K. D. svěřuje do výchovy otce a že se matce výživné nestanoví; dále rozhodl, že se nařizuje dohled nad nezletilou K. D. a že stát nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud nezabýval tím, jaký právní význam mělo uznání otcovství ze st

I. O tom, zda trestnost zanedbání povinné výživy (§ 213 tr. zák.) zaniká pro účinnou lítost podle § 214 tr. zák., lze uvažovat teprve tehdy, když je náležitě zjištěno, že se pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. skutečně dopustil. II. Poskytl-li stát podle § 100 zákona o rodiněpříspěvek na výživu dětí, zanikne trestnost zanedbání povinné výživy (§ 213 tr. zák.) pro účinnou lítost podle § 214 tr. zák. tehdy, když pachatel uhradí státu za podmínek uvedených v § 214 tr. zák. poskytnutý příspěvek, a pokud tento příspěvek je nižší než dlužné výživné, i část dlužného výživného přesahující poskytnutý příspěvek na výživu. Z odůvodnění. Nejvyšší soud ČSR zrušil na základě stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR pravomocný rozsudek okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. dubna 1980 sp. zn. 2 T 165/80 a okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem okresního soudu v Hodoníně z 24. dubna 1980 sp. zn. 2 T 165/80 byl obviněný J. Š. podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat tím, že v době od 1. 11. 1979 do 29. 2. 1980 v Dubňanech nepřispíval na výživu svých synu J. Š., nar. 2. 2. 1965, a Z. Š., nar. 10. 5. 1964, částkou 660 Kčs určenou občanskoprávním soudem, a za uvedenou dobu zůstal dlužen na výživném celkem 2 640 Kčs. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, který se stal pravomocným dne 8. 5. 1980, podal generální prokurátor ČSR v šestiměsíční lhůtě stanovené v § 272 tr. ř. v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Ve stížnosti pro porušení zákona bylo vytknuto, že soud nezjistil skutečný stav věci ohledně trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. a že okresní soud pochybil, když obviněného z obžaloby pro tento trestný čin zprostil podle § 226 písm. e) tr. ř. pro účinnou lítost podle § 214 tr. zák., ač obviněný dlužné výživné před vyhlášením rozsudku neuhradil

Rozhodnutí soudu o výchově a výživě nezletilého dítěte podle ustanovení § 50 odst. 1 zák. o rod. se stane neúčinným v důsledku obnovení soužití rodičů nezletilého jen tehdy, dochází-li tu k obnovení všech funkcí soužití rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti. Nestačí tu tedy jen sama skutečnost uzavření manželství mezi rodiči nezletilého dítěte. Z odůvodnění. Rozsudkem městského soudu v Brně ze 14. 9. 1972 sp. zn. 25 Nc 133/66 byl nezletilý L. Š., nar. 21. 4. 1966, svěřen do výchovy matky a otci bylo uloženo platit na jeho výživu částkou 350 Kčs měsíčně s účinností od 1. 8. 1969; nedoplatek na výživném byl otec uznán povinným splácet v měsíčních splátkách 150 Kčs spolu s běžným výživným. Dne 29. 8. 1973 uzavřeli rodiče nezletilého L. Š. manželství, které však bylo rozvedeno rozsudkem okresního soudu Brno- venkov ze 16. 6. 1975 č. j. 5 C 295/75-17; tento rozsudek nabyl právní moci 19. 8. 1975. Práva a povinnosti rodičů k nezletilému L. Š. byla pro dobu po rozvodu upravena tak, že byl svěřen do výchovy matky a otci bylo uloženo platit na jeho výživu částku 300 Kčs měsíčně. Návrhem z 10. 9. 1975 se domáhala matka oprávněného na základě již uvedeného rozsudku městského soudu v Brně ze 14. 9. 1972 sp. zn. 25 Nc 133/66 nařízení soudního výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného k uspokojení přednostní pohledávky oprávněného pro výživné za dobu od 1. 8. 1969 do 30. 6. 1975 v částce 24 930 Kčs. Okresní soud Brno-venkov vyhověl zcela tomuto návrhu na výkon rozhodnutí usnesením z 10. 9. 1975 č. j. E 651/75-1. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal povinný odvolání, v němž namítal, že na výživném nic nedluží, poněvadž matce oprávněného poukazoval 1 000 Kčs měsíčně, takže dokonce vznikl přeplatek. Krajský soud v Brně přípisem z 28. 10. 1975 vrátil věc okresnímu soudu Brno-venkov bez věcného vyřízení odvolání s tím, aby odvolání povinného se zřetelem na jeho obsah bylo považováno za návrh na zastavení (případně částečné zastavení) v

Doba uvedená v ustanovení § 95 odst. 1 Zák. o rod. počíná běžet nejdříve s počátkem těhotenství; může spadat zčásti do doby těhotenství a zčásti do doby po slehnutí. K přiznání příspěvku na úhradu výživy neprovdané matce může však dojít nejpozději ode dne porodu. Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala proti odpůrci (otci svého dítěte) přiznání příspěvku na úhradu výživy neprovdané matky po dobu uvedenou v ustanovení § 95 odst. 1 zák. o rod. Rozsudkem soudu prvního stupně byl odpůrce uznán povinným přispět navrhovatelce na úhradu výživy částkou 1300 Kčs. Počátek platební povinnosti byl stanoven dnem, kdy navrhovatelka přestala pobírat dávky v mateřství a začala pobírat mateřský příspěvek 500 Kčs. K odvolání odpůrce byl tento rozsudek potvrzen i rozsudkem odvolacího soudu s tím, že jde o příspěvek na úhradu výživy částkou 50 Kčs týdně za uvedenou dobu. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o podané stížnosti pro porušení zákona tak, že oběma uvedenými rozsudky byl porušen zákon. Podle ustanovení § 95 odst. 1 zák. o rod. je otec dítěte, za kterého není matka provdána, povinen přispět matce přiměřeně na úhradu výživy po dobu 26 týdnů 1), jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Jde o ustanovení, jímž má být dosaženo toho, aby časově omezeným příspěvkem byla matka dítěte hospodářsky zajištěna právě v době, kdy se přechodně dostala jako neprovdaná žena do mimořádné situace spojené s jejím těhotenstvím a slehnutím. Doba uvedená v ustanovení § 95 odst. 1 zák. o rod., po kterou má být poskytován příspěvek na výživu neprovdané matky, začíná běžet nejdříve s počátkem těhotenství; může spadat částečně do doby těhotenství a částečně do doby po slehnutí. K přiznání příspěvku na úhradu výživy může však dojít nejpozději ode dne porodu, neboť právě k této skutečnosti jsou ustanoveními § 95 zák. o rod. vázány nároky neprovdané matky

Rozvod manželství rodičů nezletilých dětí je skutečností, s níž zákon o rodině (zákon č. 94/1943 Sb.) spojuje v každém případě nutné provedení úpravy práv a povinností rodičů k jejich nezletilým dětem pro dobu po rozvodu (§ 26 odst. 1 zák. o rod.). Soud tedy musí upravit výchovu a výživu nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, a to i tehdy, když zjistí, že rodiče v mezidobí od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství do vynesení výroku rozsudku o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu obnovili soužití a společně se o děti starají. Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Přerově z 30. 9. 1977 č. j. 5 C 138/77-15 bylo rozvedeno manželství V. O. a H. O. a po dobu po rozvodu byly obě jejich nezletilé děti Z. O., nar. 19. 5. 1961, a V. O., nar. 21. 5. 1963, svěřeny do výchovy matky; otci bylo uloženo platit výživné částkou 450 Kčs měsíčně pro nezletilého Z. O. a částkou 350 Kčs měsíčně pro nezletilého V. O. Výrok uvedeného rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí po dobu po rozvodu napadl otec odvoláním jímž se domáhal, aby děti byly svěřeny do jeho výchovy a aby matce byla stanovena vyživovací povinnost k nim. Při jednání u odvolacího soudu oba rodiče shodně vypověděli, že i když odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o rozvodu manželství nepodali a tento výrok nabyl právní moci, obnovili opět soužití, žijí nyní spolu jako druh a družka a společně se starají o výchovu a výživu obou nezletilých dětí. Nato krajský soud v Ostravě rozsudkem z 15. 2. 1978 sp. zn. 9 Co 61/78 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh, aby na dobu po rozvodu manželství účastníků byli nezletilí Z. O. a V. O. svěřeni do výchovy matky a otci uloženo platit na ně výživné, se zamítá. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že tímto rozsudkem o

V řízení o určení otcovství, které bylo zahájeno podáním žaloby nezletilého dítěte, může matka nezletilého žalobce, jenž je v řízení zastoupen opatrovníkem, podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba o určení otcovství zamítnuta, vstoupí-li současně do řízení otcovství jako vedlejší účastnice. Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta žaloba nezletilého Z. N., který se domáhal, aby soud určil, že žalovaný Z. P. je jeho otcem. Proti tomuto rozsudku podala matka nezletilého žalobce včas odvolání, které krajský soud v Ostravě zamítl usnesením jako odvolání podané osobou neoprávněnou ve smyslu ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedeným usnesením odvolacího soudu byl porušen zákon. Podle ustanovení § 54 odst. 1 zák. o rod. může podat žalobu o určení otcovství jak dítě, tak i jeho matka. Podání žaloby jedním z oprávněných nevylučuje, aby druhý z nich vstoupil do řízení jako vedlejší účastník ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř., a to i v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud v projednávané věci pochybil, když neobjasnil náležitě otázku oprávnění matky k podání odvolání v této věci. Vycházel z nesprávného názoru, že matka podala odvolání za nezletilého, ačkoliv z jeho obsahu vyplývá, že je podala svým jménem. Vzhledem k tomu, že matka nebyla dosud vedlejší účastnicí řízení o určení otcovství a že odvolání nemohla podat za nezletilého, kterého v řízení nezastupovala, bylo třeba ji vyslechnout a náležitě poučit o možnosti vedlejšího účastenství podle ustanovení § 93 o. s. ř., aby pro nedostatek právních znalostí neutrpěla újmu (§ 5 o. s. ř.). Bylo dále namístě se matky dotázat, zda podáním odvolání vlastním jménem mínila současně vstoupit

Dohoda rodičů nezletilého dítěte, podle níž jeden z nich se zavazuje složit ve prospěch nezletilého jednorázově částku k plné úhradě výživného do zletilosti dítěte, neodpovídá ustanovením zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) týkajícím se výživného a nemůže proto být soudem schválena. Z odůvodnění. V řízení o výživném nezletilého M. B., který byl již dříve soudním rozhodnutím svěřen pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů do výchovy matky a otci bylo uloženo platit na něj výživné k rukám matky, uzavřeli rodiče dohodu, podle níž se otec, který jako čs. občan požádal příslušné čs. státní orgány o povolení vystěhovat se do Francie, zavázal zaplatit na výživné nezletilého M. B. částku 55 000 Kčs s tím, že tato částka bude složena na vkladní knížku nezletilého, tento vklad bude vinkulován pro okresní soud v Chomutově a výživné z něho bude pravidelně poukazováno. V dohodě bylo výslovně uvedeno, že "dohodnutá částka představuje výživné do zletilosti dítěte a jejím složením není dotčeno výživné pro dobu pozdější". Okresní soud v Chomutově rozsudkem tuto dohodu schválil. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že tímto rozsudkem, který nabyl právní moci, byl porušen zákon. Způsob placení výživného upravuje ustanovení § 97 odst. 1 zák. o rod., které stanoví, že výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, jež jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Z toho vyplývá, že výživné má zajistit pravidelné uspokojování úhrady osobních potřeb nezletilého dítěte. V ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod. jsou pak uvedena hlediska, kterými se má soud řídit při určení výše výživného, a podle ustanovení § 99 odst. 1 zák. o rod. soud může i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném, změní-li se poměry. V daném případě však soud podle cit

Je-li rodič dítěte zbaven rodičovských práv podle § 44 odst. 3 zákona o rodině, nemá to za následek zánik jeho vyživovací povinnosti vůči dítěti. Neplní-li zaviněně tuto povinnost, dopouští se trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Znak "zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného" v ustanovení § 213 tr. zák. je tzv. normativním znakem skutkové podstaty. Právní omyl týkající se se takového znaku se usuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR zrušil Nejvyšší soud ČSR usnesení okresního prokurátora v Pardubicích ze dne 11. 2. 1976 sp. zn. Pv 1330/75 a okresnímu prokurátorovi přikázal, aby věc obviněné O. P. znovu projednal a rozhodl. Usnesením vyšetřovatele SNB - oddělení vyšetřování v Pardubicích ze dne 27. 12. 1975 sp. zn. ČVS-VV 503/75 bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání a současně podle § 163 odst. 1 tr. ř. vzneseno obvinění proti O. P. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., a to z toho důvodu, že od propuštění z výkonu trestu dne 22. 1. 1966 se vyhýbá a neplní vyživovací povinnost na nezletilé děti J. J., roz. Z., nar. 18. 2. 1957 a B. Z., nar. 16. 4. 1959, stanovenou na každé dítě částkou 100 Kčs měsíčně rozhodnutím lidového soudu civilního v Brně z 14. 11. 1960 sp. zn. 2 C 214/60. Dne 9. 1. 1976 vyšetřovatel předložil podle § 166 odst. 7 tr. ř. okresnímu prokurátorovi v Pardubicích návrh na podání obžaloby. Okresní prokurátor v Pardubicích usnesením ze dne 11. 2. 1976 sp. zn. Pv 1330/75, které nabylo právní moci, trestní stíhání obviněné O. P. zastavil podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněná v průběhu vyšetřování tvrdila, že byla zbavena rodičovských práv a domnívala se, že nemusí plnit vyživovací povinnost. Podle názoru okresního prokurátora se nepodařilo vyvrátit tuto obhajobu obviněné, a protože i o

Sama skutečnost, že rozvedená manželka (rozvedený manžel) pobírá invalidní důchod, nestačí pro závěr o tom, že rozvedená manželka je schopna se sama živit (§ 92 odst.1 zák. o rod.), pokud z tohoto důchodu není s to uhradit vedle nutných nákladů na stravování také další nezbytné životní potřeby. Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu Plzeň - jih byl zamítnut návrh na stanovení příspěvku na výživu rozvedené manželky podle ustanovení § 92 zák. o rod. K odvolání navrhovatelky byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem krajského soudu v Plzni s odůvodněním, že invalidní důchod, který byl navrhovatelce přiznán v částce 550 Kčs měsíčně, představuje zákonné minimum zabezpečující nutnou výživu navrhovatelky. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon. Výše dávek ze sociálního zabezpečení se řídí jinými hledisky než vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely. Výši nároku podle ustanovení § 92 zák. o rod. vymezují na jedné straně možnosti a schopnosti povinného a na straně druhé potřeby oprávněného, tj. náklady na nutnou výživu, kterou se ovšem rozumí nejen výživa ve vlastním slova smyslu, ale i všechny další nezbytné životní potřeby.1) Míra nutné výživy není dána pevnou částkou, ale závisí např. na zdravotním stavu i jiných podmínkách oprávněného uplatňujícího nárok na přiznání příspěvku na výživu. Zákon o sociálním zabezpečení (zákon č. 121/1975 Sb.) umožňuje sice doplnění důchodu další dávkou tam, kde to vyžadují poměry občana dané jeho tělesným postižením, nemocí či stářím, avšak dávky poskytované nad rámec důchodu ze sociálního zabezpečení jsou někdy řešením jen dočasným a není jejich účelem, aby stát formou dávky z doplňkové péče přejímal povinnosti těch, kteří mají k poživateli důchodu vyživovací povinnost podle zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb.) a jsou schopni tuto svoji povinnost plnit. K tomu, aby mohla být v projednávané věc

Také při provádění důkazu speciální zkouškou krve (např. vyšetřením HLA skupinových typů bílých krvinek) musí soud dbát o to, zda odborným závěrům předcházelo náležité zjištění potřebných podkladů, i o to. aby závěr této zkoušky o vyloučení muže z otcovství dítěte byl ověřen další krevní zkouškou (vrchním dobrozdáním).1) Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Mostě byla zamítnuta žaloba o určení otcovství žalovaného B. Š. k nezletilé žalobkyni B. B., narozené 14.1.1970. Soud vycházel ze zjištění, že matka nezl. žalobkyně udržovala se žalovaným intimní známost od poloviny května 1969. Podle posudku znalce z oboru porodnictví je nutno za nejpravděpodobnější dobu početí nezletilé žalobkyně považovat období od 30.3.1969 do 27.4.1969, období po tomto datu až do 4.6.1969 za málo pravděpodobné, avšak možné. Krevní zkouška provedená vyšetřením základních sérových a enzymových krevních systémů otcovství žalovaného nevyloučila. Podle genetického posudku se jeho otcovství jeví jako nerozhodné až spíše pravděpodobné, avšak výsledek vyšetření leukocytárních HLA antigenů jeho otcovství vylučuje. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že tímto rozsudkem soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, byl porušen zákon. Soud prvního stupně vycházel především z vyšetření HLA skupinových typů bílých krvinek, provedeného znalkyní MUDr. J. H., a převzal závěr posudku znalkyně, aniž měl možnost posudek hodnotit. V zájmu správnosti a přesvědčivosti rozhodnutí bylo nepochybně třeba, aby soud znalkyni vyslechl k objasnění toho, o jaké podklady se opírá vyšetření HLA skupinových typů bílých krvinek a zda vylučující výsledek tohoto vyšetření je jednoznačně průkazný.2) Soud pro nedostatek odborných znalostí o tomto vyšetření a o jeho průka

Je vyloučeno, aby opatrovník ustanovený dítěti podle ustanovení § 78 odst. 1 Zák. o rod. byl současně pěstounem podle zákona č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Z odůvodnění. Soud prvního stupně svým usnesením ustanovil nezletilému M. V., jehož oba rodiče zemřeli, opatrovníka podle ustanovení § 78 odst. 1 zák. o rod., který nezletilého vychovával, a později zahájil podle § 81 o. s. ř. řízení o výchově a výživě nezletilého. Při jednání navrhla M. K., sestra nezletilého, aby nezletilý byl svěřen do společné pěstounské péče její a jejího manžela V. K. Rozsudkem soudu prvního stupně byl nezletilý M. V. svěřen do společné pěstounské péče manželům M. K. a V. K. Proti tomuto rozsudku podal odvolání ONV v K. jako kolizní opatrovník nezletilého; uváděl v něm, že již byl V. K. ustanoven opatrovníkem tohoto dítěte podle ustanovení § 78 odst. 1 zák. o rod., že jako opatrovník má větší rozsah práv než pěstoun a že jemu i dítěti náleží nároky podle ustanovení § 5 až § 10 zákona č. 50/1973 Sb. Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že ustanovení V. K. opatrovníkem nezletilého M. V. nezavazuje k ničemu jeho manželku M. K., která spolu s ním o dítě pečuje. Naproti tomu jako pěstounka bude mít při výchově dítěte práva a povinnosti rodičů ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1973 Sb. Navíc budou vymezeny i povinnosti nezletilého podle ustanovení § 4 odst. 3 téhož zákona. Tímto zapojením manželky V. K. do výchovy nezletilého bude uveden faktický stav v soulad se stavem právním. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o podané stížnosti pro porušení zákona tak, že oběma uvedenými rozsudky byl porušen zákon. Oboustranně osiřelému dítěti M. V. byl ustanoven podle § 78 odst. 1 zák. o rod. opatrovník, který osobně o nezletilého pečuje a který je jeho zákonným zástupcem, zatímco pěstoun by jím nebyl. Je tedy vyloučena kumulace funkce opatrovníka ustanoveného podle § 78 odst. 1 zák. o rod

Nepodala-li v řízení o určení výživného manželky navrhovatelka odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž uložil odpůrci platit jí výživné ve stanovené výši, nemůže odvolací soud, který rozhoduje o odvolání odpůrce domáhajícího se změny rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí návrhu, stanovit ani v případě zjištěné změny poměrů na straně odpůrce vyšší výživné. Z odůvodnění. Rozsudek okresního soudu v Českých Budějovicích bylo odpůrci uloženo, aby počínaje od 3. 8. 1973 přispíval na výživu navrhovatelky, která je jeho manželkou, měsíčně částkou 300 Kčs. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jen odpůrce a domáhal se zamítnutí návrhu. Krajský soud v Českých Budějovicích po doplnění dokazování změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné stanovil částkou 400 Kčs měsíčně. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo navrhovatelce přiznáno výživné vyšší než 300 Kčs, byl porušen zákon. Podle ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. projedná odvolací soud věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v této věci odvolání jen odpůrce a domáhal se zamítnutí návrhu. V daném případě jde o určení rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely podle ustanovení § 91 odst. 2 zák. o rod. Řízení o výživné mezi manžely lze zahájit jedině k návrhu některého z nich a rozsah vyživovací povinnosti se podle ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod. stanoví s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem a možnostem povinného tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Na rozhodnutí o napadeném výroku není také v projednávané věci závislý výrok, který by nebyl dotčen odvoláním, nejde tu o případ, v němž by na jedné straně vystupovalo více účastníků, a ani tu z právního předpisu nevyplývá urč

Příplatek k přídavku na děti poskytovaný na nezaopatřené invalidní dítě, které vyžaduje stálou péči (§ 24 odst. 2 zákona č. 88/1968 Sb. ve znění čl. I bod 3 zákona č. 99/1972 Sb.), je určen k úhradě zvýšených potřeb invalidního dítěte a nikoliv k tomu, aby z něho byly hrazeny osobní potřeby osoby, jež má toto dítě v přímé péči. Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala proti bývalému manželovi přiznání příspěvku na výživu rozvedené manželky podle ustanovení § 92 zák. o rod. částkou 300 Kčs měsíčně. V návrhu uváděla, že nemůže být zaměstnána, protože musí pečovat o dvě nezletilé děti ve věku 3 roky a 1 rok, přičemž starší z nich je invalidní. Uváděla dále, že žije z mateřského příspěvku v částce 500 Kčs měsíčně, který nestačí na její nutnou výživu. Rozsudkem okresního soudu v Ústí nad Labem byl odpůrce uznán povinným přispívat na výživu navrhovatelky částkou 100 Kčs měsíčně od 3. 7. 1974. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že měsíční čistý příjem odpůrce činí 1 500 Kčs, že má vyživovací povinnost ke dvěma dětem částkou 570 Kčs měsíčně a že navrhovatelka má k dispozici příjem ve výši 800 Kčs měsíčně; tento příjem tvoří podle názoru soudu prvního stupně jednak mateřský příspěvek 500 Kčs měsíčně a jednak příspěvek 300 Kčs měsíčně, který je jí vyplácen z důvodu invalidity nezletilého syna. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že tímto rozsudkem soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, byl porušen zákon. Podle ustanovení § 92 zák. o rod. může rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na nutnou výživu podle svých schopností a možností. Neschopnost živit se sám je dána nejen věkem nebo zdravotním stavem oprávněného, ale může spočívat i v okolnostech objektivního rázu, např. v nutnosti pečovat o nezletilé dítě. Rozsah vyživovací povinnosti podle ustanovení § 92 zák. o rod. je pa

Ustanovení § 68 odst. 1 zák. o rod. nedopadá na případy, kdy rodiče nemohou vykonávat rodičovská práva a povinnosti z objektivních důvodů (např. pro duševní poruchu). Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Pardubicích byla zrušena ústavní výchova nezletilého P. Š. a tento nezletilý byl svěřen do výchovy manželům V. K. a Z. K. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí mělo však jít o opatření podle ustanovení § 69 zák. o rod., tedy o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů. Dalším rozsudkem téhož soudu bylo později vysloveno nezrušitelné osvojení nezletilého P. Š. manžely V. K. a Z. K. Soud vycházel z toho, že otec dítěte dal přivolení k osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům a že matka neprojevovala o dítě zájem; rozsudkem okresního soudu v Pardubicích z 8. 8. 1973 byla matka také ve svých rodičovských právech omezena tak, že není oprávněna se stýkat s nezletilým P. Š. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedenými rozsudky o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů a o jeho osvojení byl porušen zákon. Soud prvního stupně vyhověl návrhu na svěření nezletilého P. Š. do péče budoucích osvojitelů. Protože nezletilý byl před tím v ústavu na základě rozhodnutí soudu, šlo o opatření podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. o rod.; o souhlasu zákonných zástupců dítěte s tímto opatřením tu platí ustanovení § 67 a § 68 zák. o rod. Podle těchto zákonných ustanovení však soud prvního stupně nepostupoval. V době, kdy rozhodoval, byla matka zbavena rodičovských práv rozsudkem okresního soudu v Pardubicích z 11. 7. 1972 č. j. 10 P 102/72-136 (tento rozsudek byl později zrušen ke stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR z 23. 2. 1973 sp. zn. 1 Cz 9/73) a otec, který dal souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům, o dítě nejevil zájem. Ke svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů bylo třeba souhlasu opatrovníka ustanoveného dítěti pro řízení o osvojení (§

Lékařské vyšetření osvojence a osvojitelů (§ 70 zák. o rod.), na jehož podkladě soud zjišťuje, zda se jejich zdravotní stav nepříčí účelu osvojení, musí odpovídat zákonnému předpokladu podle ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 13.6.1973 bylo rozhodnuto, že nezletilá L.B. (narozená 10.6.1971) je osvojenkou manželů F.V. a M.V., že příjmení osvojenky bude "V...ová" a že osvojitelé budou zapsáni v knize narození matriky MěstNV v Š. místo rodičů dítěte. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl porušen zákon. Podle ustanovení § 70 zák. o rod. je soud povinen zjistit na základě lékařského vyšetření, zda se zdravotní stav osvojence a osvojitelů nepříčí účelu osvojení; s výsledky svého zjištění seznámí soud osvojitele i zástupce osvojence a poučí je o účelu, obsahu i důsledcích osvojení. Podle ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodný stav v době vydání rozhodnutí a z toho hlediska je třeba rovněž zaměřit zjišťování zdravotního stavu osvojence a osvojitelů v řízení o osvojení. Soud prvního stupně pochybil, když se spokojil zprávou o zdravotním stavu navrhovatele z ledna 1972, tedy z doby, od níž do vydání rozhodnutí uplynul již téměř jeden a půl roku. Přitom bylo z údajů účastníků řízení známo, že navrhovatel F.V. utrpěl těžký úraz páteře, že je pohyblivý jen na vozíku a že mu byl přiznán invalidní důchod pro bezmocnost. Bylo tedy tím spíše zapotřebí zejména zjistit, jaký byl jeho zdravotní stav v době rozhodování, zda ve zdravotním stavu navrhovatele nedošlo ke změně ve srovnání se stavem konstatovaným v uvedeném lékařském potvrzení předloženém účastník

Náležitostí návrhu na snížení nebo zrušení soudem stanovené povinnosti platit příspěvek na výživu rozvedeného manžela je také uvedení údaje o tom, odkdy má být tato změna provedena. Z odůvodnění. V řízení vedeném v roce 1962 u okresního soudu Plzeň-město bylo uloženo J.K. přispívat A.K. na její nutnou výživu částkou 150 Kčs měsíčně. Návrhem podaným 14.6.1972 se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedené povinnosti, protože odpůrkyně již po delší dobu pracuje a její příjem stačí k úhradě jejích životních potřeb. Okresní soud Plzeň-město po zjištění, že odpůrkyně pobírala od 15.4.1962 invalidní důchod 493 Kčs, který jí byl změněn od 4.5.1971 na částečný invalidní důchod 292 Kčs, a že jí pak od 4.5.1972 byla výplata částečného invalidního důchodu zastavena, protože dosahovala výdělku kolem 1 000 Kčs, a že nyní si vydělává 750 Kčs měsíčně, zrušil rozsudkem z 22.9.1972 povinnost navrhovatele přispívat odpůrkyni na její nutnou výživu, a to od 1.10.1972, protože navrhovatel ještě za září 1972 odpůrkyni příspěvek na výživu poskytl. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že tímto rozsudkem soudu prvního stupně (jenž nabyl právní moci), pokud jím byla zrušena povinnost navrhovatele přispívat odpůrkyni na její nutnou výživu od 1.10.1972, byl porušen zákon. Podle ustanovení § 163 odst. 1 o.s.ř. je možno na návrh změnit rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo splátek, jestliže se podstatně změnily okolnosti rozhodné pro výši a další trvání dávek nebo splátek, při čemž změna rozsudku je přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů. Bez návrhu lze podle ustanovení § 163 odst. 2 o.s.ř. takto změnit jen rozsudky o výchově a výživě nezletilých dětí a o omezení rodičovských práv. V projednávané věci mohlo dojít ke snížení nebo ke zrušení předchozího soudního rozhodnutí pouze na návrh, protože nejde o výživné pro nezletilé děti (§ 99 odst. 2 zák. o rod.). Každý náv

Neschopnost rozvedeného manžela sám se živit (§ 92 odst. 1 zák. o rod.) není dána jen jeho zdravotním stavem a neschopností pracovat, ale může spočívat i v jiné objektivní okolnosti, jakou je např. péče o invalidní dítě nebo o dítě vyžadující stálou péči. Z odůvodnění. Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 4 byl odpůrce uznán povinným přispívat na výživu navrhující rozvedené manželky částkou 250 Kčs měsíčně od 15.9.1972 a splatné výživné 3 250 Kčs zaplatit ve splátkách po 250 Kčs měsíčně počínaje dnem právní moci rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že navrhovatelka nemá možnost být zaměstnána, protože pečuje o dítě účastníků (narozené v roce 1964), které je invalidní a které se nemůže dosud bez její péče obejít. Příplatek k přídavku na děti z důvodu invalidity ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 88/1968 Sb. (ve znění čl. I bod 3 zákona č. 99/1972 Sb.) ve výši 300 Kčs měsíčně pokládal soud za příjem navrhovatelky. Se zřetelem k tomu dospěl k závěru, že k doplnění nutné výživy navrhovatelky se jeví postačující částka 250 Kčs měsíčně. Městský soud v Praze, který v této věci rozhodoval na podkladě odvolání obou účastníků, zjistil na rozdíl od soudu prvního stupně, že zdravotní stav dcery účastníků nevylučuje, aby mohla docházet do školní družiny, a že tedy není závislá na navrhovatelčině osobní péči. Nicméně při zdravotním stavu tohoto dítěte nelze trvat na tom, aby je navrhovatelka posílala do družiny a nevěnovala mu po skončení školního vyučování kvalitnější osobní péči. Z důvodu této osobní péče nemůže navrhovatelka zcela využít svých výdělečných možností při plném pracovním úvazku. Odvolací soud pak dospěl volnou úvahou podle ustanovení § 136 o.s.ř. k závěru, že navrhovatelka má možnost vydělat si i při zkráceném pracovním úvazku v době pobytu dcery ve škole nejméně 60

Nutnou výživou rozvedeného manžela ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 zák. o rod. se nerozumějí jen nutné náklady na stravování, ale také na uspokojení dalších nezbytných životních potřeb rozvedeného manžela vyplývající z jeho věku, zdravotního stavu, způsobu života apod. Z odůvodnění. Navrhovatelka se po rozvodu manželství s odpůrcem domáhala, aby odpůrce byl uznán povinným přispívat jí na výživu měsíčně částkou 300 Kčs. Uváděla, že je zcela práce neschopná a pobíraný invalidní důchod jí ke krytí jejích životních potřeb nestačí. Rozsudkem okresního soudu v Rokycanech byl odpůrce uznán povinným přispívat na výživu navrhovatelky částkou 200 Kčs měsíčně od ledna 1974. K odvolání odpůrce byl rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem krajského soudu v Plzni tak, že návrh byl zamítnut, když odvolací soud dospěl k závěru, že invalidní důchod navrhovatelky jí zabezpečuje existenční minimum, takže nejsou dány zákonné předpoklady přiznání příspěvku na nutnou výživu. Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedenými rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon. Ustanovení § 92 odst. 1 zák. o rod. upravuje nárok na příspěvek na výživu rozvedeného manžela, který vyplývá z rodinněprávního vztahu a který zákon co do rozsahu vymezuje pojmem "nutná výživa". Nejsou však na místě pochybnosti o tom, že v ustanovení § 92 odst. 1 zák. o rod. nejde jen o výživu ve vlastním slova smyslu (náklady na stravování), ale o zabezpečení nezbytných životních potřeb, a to např. i potřeby bydlení, ošacení atd. Rozsah nutné výživy nelze vymezovat v souvislosti s ustanoveními zákona o sociálním zabezpečení 1), která vycházejí z jiných hledisek, když výše invalidního důchodu se řídí dobou a povahou zaměstnání a průměrným měsíčním výdělkem v něm dosahovaným. Míru nutné výživy n