Kalendář - strana 197

K výkladu § 50 odst. 1 a § 86 odst. 1 zák. o rod. 1) Část výdělku docílenou za přesčasové hodiny nelze vylučovat ze základu, rozhodného pro určení výše výživného, nutno však přihlédnout k tomu, že zvýšené vypětí v práci mohlo zvyšovat i vlastní životní náklady otce a tím vlastně ovlivňovat jeho schopnosti a možnosti přispívat na výživu dětí. Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soud u v Lounech byl otec uznán povinným přispívat na výživu dvou nezletilých dětí od 1. 11. 1966 po 350,- Kčs měsíčně a za měsíc říjen doplatit 365,- Kčs. Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že uvedeným rozhodnutím byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Okresní soud především pochybil, když ve věci rozhodl, aniž si spolehlivě objasnil, zda jsou dány zákonné důvody pro rozhodnutí o výchově a výživě nezletilých dětí, případně jen o vyživovací povinnosti. Ze spisu není zatím zřejmé, zda lze vztah rodičů dětí, kteří patrně žijí ve společné domácnosti, posuzovat jako vztah, kdy "rodiče spolu nežijí" (srov. ustanovení 50 odst. 1 a § 66 odst. 1 zák. o rod.). Přitom je nutno uvážit, že pouhé společné bydlení v jednom bytě ještě nemusí znamenat, že by nebyla dána podmínka pro úpravu výchovy a výživy. V případě, že rodiče spolu nežijí, nemohl by se soud omezit jen na rozhodnutí o návrhu matky na určení výživného, neboť v takovém případě by byl povinen podle § 50 odst. 1 zák. o rod. upravit i bez návrhu práva a povinnosti rodičů k dětem v širším rozsahu, zejména rozhodnout o tom, komu se děti svěřují do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jejich výživu. Pouze v tom případě, že rodiče spolu žijí, avšak jeden z nich neplní dobrovolně své povinnosti k nezletilým dětem, mohl by se soud omezit jenom na úpravu vyživovací povinnosti ve smyslu § 86 odst. 2 zák. o rod. Podle ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. o rod. přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností a možností a při rozsahu jejich vyživovací po

Zánik vyživovacej povinnosti nemôže spôsobiť skutočnosť, že maloletá je schopná akejkoľvek zárobkovej činnosti, bez ohľadu na jej odôvodnené záujmy, schopnosti, zdravotný stav a celkovú telesnú spôsobilosť, ako i bez ohľadu na spoločenskú potrebu takejto práce. Z odôvodnenia. Ako vyplýva z výroku rozsudku okresného súdu, otec mal. D. M., nar. 11. 2. 1951, J. M. bol podľa rozsudku Okresného súdu v Prievidzi povinný platiť na maloletú výživné v sume 230 Kčs mesačne. Návrhom zo dňa 14. 10. 1966 sa však otec domáhal zrušenia vyživovacej povinnosti z toho dôvodu, že mal. dcéra D. skončila povinnú školskú dochádzku, od 1. 9. 1966 mala v štúdiu pokračovať alebo nastúpiť do učňovského pomeru, avšak ani jeden predpoklad sa nesplnil, takže mal. D. nastúpila do práce, za ktorú dostáva plat a nie je odkázaná na výživné od otca. Na pojednávaní 4. 11. 1966 súd vypočul mal. D., ktorá uviedla, že do práce nenastúpila, pretože v priemyselných podnikoch ju neprijali, pretože nemá 16 rokov. Na JRD sa o prácu ne zaujímala. Z výpovedi matky mal. D., A. S., vyplynulo, že pre mal. D. nehľadala prácu v JRD, pretože na poľnohospodárske práce je mal. D. telesne slabá, a v priemyselných podnikoch ju neprijali pre nedostatok veku. Na ďalšie štúdium nebola prijatá. Po skončení školskej dochádzky pracovala prechodne v podniku K. v P. a v materskej školke. Podľa vyjadrenia otca by maloletá mohla pracovať v podniku T. s., kde sú voľné miesta , j e len treba sa o ne zaujímať. Podľa jeho názoru maloletá nepracuje v stálom pracovnom pomere preto, že matka o jej zaradenie do práce nemá zrejme záujem. Okresný súd v Prievidzi výpovede účastníkov nehodnotil, inými dôkaznými prostriedkami skutočný stav veci nezisťoval a napriek tomu učinil záver, že pre maloletú je dosť pracovných príležitostí nielen v závodoch, ale aj v poľnohospodárstve. Zrušil preto povinnosť otca platiť výživné so spätnou platnosťou od 1. 9. 1966. Najvyšší súd rozhodol o sťažnosti pre porušenie zákona po

Skutočnosť, že výsledky dedično-biologickej skúšky nasvedčujú väčšou pravdepodobnosťou otcovstvo iného muža, nemôže byť sama o sebe dostatočným podkladom pre splnenie zákonného predpokladu, že totiž je celkom vylúčené otcovstvo manžela matky k dieťaťu, narodenému za trvania ich manželstva. Zákon pripúšťa vyvrátenie zákonnej domnienky otcovstva manžela matky len vtedy, ak dôkaz opaku je určitý a nezvratný a nielen viac či menej pravdepodobný. Z odôvodnenia. Okresný súd vo Zvolene zamietol návrh navrhovateľa na zapretie otcovstva k mal. L. J., ktorý sa narodil 17. 5. 1962 za trvania manželstva. Zistil totiž, že navrhovateľ súložil s odporkyňou E. J. 17. 9. 1961, krvná skúška otcovstvo navrhovateľa nevylúčila a z posudku znalca - porodníka mal súd prvého stupňa za preukázané, že nemožno vylúčiť, že súlož medzi navrhovateľom a odporkyňou bola oplodňujúcou súložou, z ktorej sa narodil mal. L. J. Nezhľadal teda súd preukázaným, že by otcovstvo navrhovateľa bolo vylúčené, a vychádzal preto vo svojom rozhodnutí zo zákonnej domnienky otcovstva navrhovateľa ako manžela matky mal. L. J. Na vyvrátenie tejto domnienky nemohla postačiť skutočnosť, že matka dieťaťa súložila 22. 8. 1961 s J. H. a že krvná skúška nevylúčila ani tohoto muža z možného otcovstva k mal. L. J. Pohlavné styky odporkyne E. J. s V. H. neboli preukázané, krvná skúška, pravda, ani tohoto muža z otcovstva nevylúčila. Krajský súd v Banskej Bystrici rozhodnutie súdu prvého stupňa zmenil tak, že vyslovil, že navrhovateľ J. J. nie je otcom mal. L. J., nar. 17. 5. 1962 z matky E. J. Krajský súd doplnil konanie vykonaním dedično-biologickej skúšky a z posudku vypracovaného Katedrou všeobecnej biológie lekárskej fakulty Komenského univerzity v Bratislave zistil, že otcovstvo navrhovateľa J. J. k mal. L. J. je nerozhodné, otcovstvo J. H. k tomuto dieťaťu je skôr pravdepodobné, zatiaľ čo

I. Doba, místo a způsob spáchání jednotlivých činů pachatelem, naplňujících znaky téhož trestného činu, jsou z hlediska posouzení objektivních souvislostí důležité pro závěr, zda jde o pokračování v témže trestném činu anebo o jeho opakování. Z těchto objektivních okolností lze usuzovat též na to, zda pachatel měl jednotící zájem pokračovat v páchání téhož trestného činu. II. Útoky páchané byť i v téže místní a časové souvislosti, avšak již po vyhlášení pravomocného odsuzujícího rozsudku, nemohou být posouzeny jako pokračování v trestném činu, pro který byl pachatel již odsouzen. Z odůvodnění. Pravomocným rozsudkem okresního soudu v Ž. ze dne 29. 6. 1966 sp. zn. 1 T 187/66 byl obviněný uznán vinným dvojnásobným trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 a 1/2 roku a k náhradě způsobené škody. Z podnětu stížností pro porušení zákona podané generálním prokurátorem Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku o víně ve shora uvedeném rozsahu, ve výroku o trestu a výroku o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pravomocným rozsudkem okresního soudu v Ž. ze dne 29. 8. 1966 sp. zn. 1 T 187/66 byl obviněný uznán vinným 1. trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v roce 1964 odcizil ze zásob míchárny krmiv v R. 50 kg kukuřice v ceně 175,- Kčs, kterou dále daroval, 120 kg pšenice v ceně 360, - Kčs, kterou prodal, 350 kg pšenice v ceně 1050, - Kčs a 350 kg kukuřice v ceně 1225,- Kčs, kterou rovněž prodal, dále 60 kg kukuřice v hodnotě 210,- Kčs a 100 kg pšenice v hodnotě 300,- Kčs, kterou daroval a na stanici v O. odcizil 100 kg síranu v hodnotě 98,- Kčs a tak způsobil na majetku ZN ZP v B. celkovou škodu 341

I. K výkladu znaků trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák. II. Způsobení značné škody, příp. škody velkého rozsahu je těžším následkem ve smyslu § 180 odst. 2 písm. c), příp. § 180 odst, 3 písm. a) tr. zák., jen tehdy, je-li následkem obecného ohrožení (arg.: "takovým činem"). Nemůže proto časově předcházet, nýbrž následovat vzniku okolností, tvořících obecné ohrožení. III. Do rozsahu takto způsobené škody je třeba zahrnovat náklady, vynaložené účelně na odvrácení hrozícího nebezpečí i na nápravu škodlivých následků. Z odůvodnění. Obžalobou okresního prokurátora byli stíháni obvinění inž. A, B, C a D pro skutek, spočívající ve spoluzavinění nekvalitního provedení stavebních prací při výstavbě základní devítileté školy v P. Skutek byl v obžalobě kvalifikován jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), u obviněného D též podle odst. 2 písm. c) a u obviněných inž. A, B a C též podle odst. 3 písm. a) tr. zák. Usnesením městského soudu v P. z 3. listopadu 1966 sp. zn. 4 To 468/66 byl podle § 257 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek obvodního soudu z 3. října 1966 sp. zn. 2 T 176/66 ohledně obviněných inž. A a B a trestní stíhání těchto obviněných bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Dalším usnesením městského soudu z téhož dne sp. zn. 4 To 467/66 bylo podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušeno usnesení obvodního soudu sp. zn. 2 T 176/66 o zastavení trestního stíhání obviněných C a D a věc vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu vyslovil, že oběma usneseními městského soudu byl porušen zákon ve prospěch obviněných v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 134 odst. 2 tr. ř. a přikázal obvodnímu prokurátorovi, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nedostatky skutkových zjištění, které pravomocnému rozhodnutí vytýká stížn

Z hlediska § 30 odst. 8 zák. č. 101/1964 Sb. je nerozhodné, proč došlo k tomu, že manželé spolu delší dobu nežili ve společné domácnosti a že jejich manželství přestalo plnit svou společenskou funkci.

Jestliže je určována vyživovací povinnost za dobu minulou, pak nesmí být opomenuto zjištění, jaké částky byly rodičem na výživném již poskytnuty, zda tyto částky odpovídaly hlediskům uvedeným v § 96 odst. 1 zák. o rod., zda rodič nepřispíval případně na výživu nezletilých dětí i jinak, např. naturálně, což by bylo nutné též zhodnotit. Přitom by ovšem bylo nutno uvážit, zda nešlo pouze o příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která by svou povahou nepřekračovala výdaje, jež nelze na výživné započítat proto, že šlo o běžné dárky, či jiná podobná plnění, která nesměřovala k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí. Ani tehdy, když se rodiče dohodnou o výživném i o počátku jeho plnění ze strany povinného, nemění se nic na povinnosti soudu zkoumat při schvalování dohody ve smyslu § 50odst. 2 a § 26 odst. 2 zák. o rod., zda dohodnutý počátek vyživovací povinnosti odpovídá dosavadnímu plnění výživného rodiči. Z odůvodnění. Rodiče nezletilých dětí jsou manžely, nežijí však ve společné domácnosti. Z údajů matky v návrhu ze dne 7. ledna 1965 na úpravu vyživovací povinnosti otce a ze shodných vyjádření obou rodičů učiněných během řízení vyplynulo, že matka odešla s nezletilými dětmi ze společné domácnosti již v srpnu 1962 a že od této doby otec přispíval matce na jejich výživu částkou Kčs 500,- měsíčně mimo přídavky na děti. Při jednání před soudem uzavřeli rodiče se souhlasem opatrovníka dětí dohodu, podle níž byly všechny děti svěřeny do výchovy matky, a otec se zavázal dnem 1. ledna 1965 přispívat na výživu nezl. J. částkou 300 Kčs, nezl. H. rovněž částkou 300 Kčs a nezl. E. částkou 200 Kčs měsíčně s tím, že dospělé výživné bude splácet v měsíčních splátkách po 100 Kčs spolu s běžným výžívným od 1. 3. 1965 pod ztrátou výhody splátek. Okresní soud Brno-venkov uvedenou dohodu rozsudkem ze dne 18. února 1965, č. j. Nc 6/65-12, schválil. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem, že rozsudkem okresního so

V řízení o výchově nezletilce je nutno zjišťovat příčiny, které ovlivnily vztahy mezi rodiči a dětmi a mezi rodiči a jinými osobami, které se podílejí na výchově nezletilého. Zákon o rodině neobsahuje ustanovení, jež by umožňovalo soudu přenést výkon dohledu na jiný orgán. Vymezení práv a povinností k dítěti podle § 45 odst. 1 zák. o rod. musí být obsaženo v rozhodnutí, jímž se rozhoduje o výchově nezletilce, jde-li o práva a povinnosti třetích osob, jež jsou s výchovou nezletilce bezprostředně spojena. Z odůvodnění. Rodiče nezletilce byli rozvedeni rozsudkem býv. lidového soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 2. května 1957, č. j. C 22/56-23. Ohledně dvou dětí, pocházejících z tohoto manželství - nezl. S., nar. 4. 5. 1950 a nezl. D., nar. 9. 2. 1952 - byla provedena pro případ rozvodu manželství rodičů úprava jejich poměrů usnesením býv. lidového soudu ve Slaném ze dne 14. prosince 1956, č. j. 4 Nc 179/56-51, jímž byla schválena dohoda, podle níž nezl. S. byl svěřen do výchovy otce a nezl. D. do výchovy matky. Nezletilý S. však od uvedeného rozhodnutí zůstal nadále ve výchově prarodičů ze strany matky manželů K. a H. N. Dne 8. října 1963 požádal otec soud o pomoc při přemístění nezletilce do jeho výchovy s tím, že výchova u prarodičů vykazuje značné nedostatky a že ani dočasný pobyt nezletilce o letních prázdninách v roce 1963 v jeho rodině nepřivodil výraznější obrat v závadném chování nezletilce. Prarodiče naproti tomu podali návrh, aby nezletilec byl i soudním rozhodnutím svěřen do jejich výchovy, když o něj vlastně již od rozvodu manželství rodičů pečují. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. září 1964, č. j. P 124/64-44 návrh prarodičů na svěření nezl. S. do jejich výchovy zamítl, a zamítl též návrh na vyslovení ústavní výchovy nezletilce. Vyslovil, že zůstává nadále v platnosti rozhodnutí býv. lidového soudu ve Slaném ze dne 14. prosin

Nárok, který byl přiznán podle ustanovení § 95 odst. 2 zák. o rod., může být realizován a nepředpokládá se již další řízení o nároku podle § 95 odst. 1 zák. o rod. Z odůvodnění. Navrhovatelka uvedla v návrhu, podaném u obvodního soudu pro Prahu 3, že očekává narození dítěte, jehož otcem je odpůrce, a proto žádá, aby jmenovaný jí ve smyslu § 95 zák. o rod. přispěl na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím částkou 1 500 Kčs, jakož i na úhradu výživy očekávaného dítěte po dobu 26 týdnů částkou 900 Kčs. Obvodní soud pro Prahu 3 tento návrh zamítl. Po provedeném dokazování považoval návrh za uplatnění nároků podle § 95 odst. 1 zák. o rod. Toto ustanovení však předpokládá, že otec dítěte byl již určen a to buď souhlasným prohlášením rodičů, nebo pravomocným rozsudkem soudu, což v daném případě splněno nebylo. Proto soud považoval návrh za předčasný. Současně však předběžným opatřením odpůrci uložil, aby navrhovatelce přispěl k zajištění nákladů těhotenství a slehnutí a k zajištění výživy dítěte částkou 2 400 Kčs, a to s poukazem na ustanovení § 95 odst. 2 cit. zák. a na zjištění, podle nichž je otcovství odpůrce pravděpodobné. Městský soud na základě opravného prostředku odpůrce usnesení soudu I. stupně, jímž bylo vydáno předběžné opatření, zrušil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že nebyly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 74 a násl. o. s. ř., zejména nebyl podán návrh. Předběžné opatření je podle jeho názoru vydáváno tehdy, je-li nutno provést důkazy, které brání rozhodnout ihned ve věci samé konečným rozhodnutím. Obvodní soud však rozhodl o celém předmětu řízení, což odporuje vlastnímu účelu předběžného opatření. Navíc pak téhož dne návrh ve věci samé zamítl, čímž podle § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. předběžné opatření v okamžiku jeho vydání zaniklo. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím obou soudů byl porušen zákon, a tato rozhodnut

Pri rozhodovaní o výchove detí rodičov spolu nežijúcich sa súdy majú riadiť vždy záujmom dieťaťa, posudzujúc ho v súlade so záujmom spoločnosti. Je treba, aby si súdy vždy našli bezpečný podklad pre hodnotenie osobných a povahových vlastností rodičov a prostredia, v ktorom rodičia žijú. Musia zistiť, aký majú vzťah rodičia k deťom a ako sa o ne dosiaľ starali. Zistia tiež, ako rodičia žijú, aké mali a majú zamestnanie, z akého prostredia pochádzajú, aký majú pomer k práci a aký postoj prejavujú k nášmu zriadeniu svojim životom a jednaním nielen na pracovisku, ale i vo svojom bydlisku. Schopnosť rodičov k výchove detí nemožno posudzovať len so zreteľom k tomu, kto zapríčinil ich rozchod, ale je treba starostlivo uvážiť, ako sa v dôvodoch rozchodu rodičov prejavuje ich postoj k rodine, deťom a spoločnosti. Z odôvodnenia. Okresný súd v Liptovskom Mikuláši svojím rozsudkom zveril maloletého J. Č. do výchovy otca Ing. J. Č. a matke S. Č. bolo uložené platiť na výživu dieťaťa mesačne čiastkou 280 Kčs. Súd prvého stupňa dospel na základe prevedených zistení k záveru, že lepšie podmienky pre výchovu maloletého po stránke materiálnej a po stránke morálnej sú u otca, a to vzhľadom k jeho zodpovednému postoju k manželstvu, rodine a výchove dieťaťa. Matka, podľa názoru súdu prvého stupňa, nemá zodpovedný postoj k manželstvu a k rodine, napriek tomu, že ju otec dieťaťa niekoľkokrát vyzval, aby odstránila svoje nedostatky a vrátila sa do spoločnej domácnosti, neurobila tak a prehlasovala, že chce byť voľná a že potrebuje slobodu. Krajský súd v Banskej Bystrici potvrdil rozsudok súdu prvého stupňa vo výroku o výchove, výživné na maloletého J. C. zo strany matky znížil na 120 Kčs mesačne. V odôvodnení svojho rozhodnutia súd druhého stupňa uviedol, že vychádza zo zistenia o tom, že otec má k dispozícii dvojizbový byt s kompletným zariadením, že je učiteľom, takže

Rozhodování o výživě nezletilých dětí, a to i když jde o určení výživného ze strany prarodičů, je řízením ve věcech péče o nezletilé ve smyslu § 176 - § 180 o. s. ř. Okruh účastníků řízení je tu třeba posoudit podle ustanovení § 94 odst. 1 o. s. ř. Je-li tu několik osob povinných k vyživovací povinnosti mezi příbuznými, musí být vyživovací povinnost každé z nich stanovena zvlášť, případně v rozhodnutí vyjádřeno, že se některé z nich vyživovací povinnost neukládá. Z odůvodnění. U okresního soudu v Pardubicích podala matka nezl. R. M., nar. 12. 6. 1962, J. M., později provdána P., návrh na určení povinností prarodičů ze strany otce nezl. J. M. a M. M., platit na dítě měsíčně výživné Kčs 150. Tento návrh, podaný u soudu, v jehož obvodu mají bydliště prarodiče nezletilého, zdůvodňovala tím, že nezletilý jí byl v řízení o rozvod jejího manželství s J. M. svěřen do výchovy pro dobu po rozvodu, avšak výživné na dítě nebylo rozsudkem okresního soudu Praha-západ otci určeno, ježto otec dítěte studoval a nepobíral stipendium. Tento návrh změnila pak matka J. P. v průběhu řízení tak, že návrh podává nezl. R. M. zastoupen matkou. Současně s touto změnou návrhu podala matka nezletilého, J. P., u okresního soudu Praha-západ, v jehož obvodu má nezletilý bydliště, návrh na zmocnění k vedení sporu proti J. M. a M. M. o výživné Kčs 150 měsíčně na nezl. R. M., čímž mínila shora uváděné řízení u okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 77/64. K tomuto návrhu vydal okresní soud Praha-západ usnesení č. j.. Nc 212/64-4, jímž udělil matce J. M. zmocnění k vedení sporu za nezl. R. M., toto rozhodnutí nabylo právní moci. Na základě tohoto rozhodnutí o zmocnění jednal pak okresní soud v Pardubicích ve věci sp. zn. 6 C 77/64 s matkou nezl. R. M. jako s jeho zástupcem a rozhodl, že připouští změnu v osobě navrhovatele tak, že navrhovatelem v této věci je nadále nezl. R.

Spolubydlení rodičů nevylučuje úpravu podle § 50 zák. o rod., nesoužití rodičů nemusí ve všech případech zakládat povinnost soudu rozhodovat o úpravě poměrů nezletilého dítěte. V řízení týkajícím se péče o nezletilé děti může být též použito předběžného opatření; je ovšem třeba pečlivě uvážit, zda jsou splněny pro takové opatření všechny zákonné podmínky. Z odůvodnění. Rodiče nezletilce jsou manžely, rozvodové řízení k návrhu otce probíhá u obvodního soudu pro Prahu 2 a není dosud skončeno. Řízení jen ohledně nezletilce bylo zahájeno ještě před podáním návrhu na rozvod manželství k podnětu otce, který požádal soud, aby nezletilec byl do ukončení rozvodového řízení svěřen do výchovy jeho rodičů F. a M.M. Svůj návrh odůvodňoval neshodami v manželství účastníků a jejich nepříznivými důsledky na- zdravotní stav nezletilce. Výchovné prostředí u prarodičů by bylo naopak pro jeho výchovu příznivé. Ostatně matka též tohoto prostředí využívala, neboť po několik týdnů před vánocemi roku 1964 nezletilce u těchto prarodičů o své vůli umístila. Matka nesouhlasila s opatřením zamýšleným otcem a naopak navrhla, aby nezletilec byl svěřen do její výchovy. O dítě bylo dosud bez větších závad pečováno v rodinném prostředí a není proto žádného důvodu, aby matka byla výchovného vlivu na dítě zbavena. Obvodní soud pro Prahu 2 provedl obsáhlé důkazní řízení, zejména výslechem řady svědků, zprávami zdravotnických a školských orgánů a vyšetřením orgánů péče o mládež. Dokazování však neukončil rozhodnutím ve věci samé, nýbrž vydáním usnesení, jímž předběžným opatřením svěřil nezletilce do výchovy prarodičů M. a F. M. Uvedené rozhodnutí odůvodnil soud prvého stupně tím, že poměry mezi rodiči nejsou uspořádané, jsou dokonce napjaté, což nemá dobrý vliv na nezletilce. V zájmu dítěte proto odpovídá jeho dočasné umístění u prarodičů, tedy v jiném výchovném p

Výrok rozsudku, podle něhož je žalovaný povinen platit na výživu nezletilé určitou peněžitou částkou s tím, že má právo započítat si všechny platby, které platil na výživném pro nezletilou, není určitý. Při posuzování majetkových poměrů rodičů je nutno přihlédnout i k vynaloženým nákladům, které byly použity i ve prospěch nezletilého dítěte. Z odůvodnění. Okresní soud v Trnavě rozhodoval o výchově a výživě nezl. A. M., nar. 20. ledna 1950. Její rodiče D. M. a M. M., kteří mají kromě nezletilé ještě tři - dnes již zletilé děti, bydlí sice podle obsahu spisu v jednom bytě, nežijí však spolu a je mezi nimi v běhu rozvodové řízení. Rozhodnutím okresního soudu byla nezletilá svěřena do výchovy matce a otci bylo uloženo, aby platil na výživném pro nezletilou 300 Kčs měsíčné od 12. února 1964. Na úhradu již splatného výživného byly mu povoleny splátky po 100 Kčs měsíčně. Krajský soud v Bratislavě rozsudek okresního soudu změnil potud, že otci bylo uloženo platit výživné pro nezletilou již od 1. ledna 1964 s tím, že má právo započítat si všechny platby, které platil na výživném pro nezletilou. Jinak byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem krajského soudu v Bratislavě, pokud jím bylo otci nezletilé uloženo, aby platil výživné pro nezletilou v částce 300 Kčs měsíčně od 1. ledna 1964 s tím, že má právo si započítat platby, které na toto výživné již učinil, byl porušen zákon, a toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil. Rozsudky, kterými se ukládá účastníku řízení povinnost, mají být jasné, určité a srozumitelné tak, aby mohly být spolehlivým podkladem pro event. nařízení výkonu rozhodnutí. To platí i o rozsudcích, kterými je rozhodováno o vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Rozsudek krajského soudu takový jasný a určitý výrok neobsahuje, neboť je v něm sice otci nezletilé uloženo, aby platil výživné 300 Kčs měsíčné od 1. ledna 1964, je mu vš

Hlediska, k nimž je nutno přihlédnout při zkoumání a posuzování odůvodněných potřeb nezletilého dítěte (§ 96odst. 1 zák. o rod.). V rozhodování o rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k dítěti bude vyjádřena zásada úměrnosti životní úrovně dítěte životní úrovni rodičů, aby i zvýšené potřeby, které lze dítěti z příjmu otce poskytnout, byly zajištěny výživným stanoveným v odpovídající míře. Z odůvodnění. Okresní soud v Ostravě rozvedl manželství účastníků a upravil jejich práva a povinnosti k nezletilému dítěti z manželství pro dobu po rozvodu, výchovou nezl. N. L., nar. 7. 12. 1953, pověřil odpůrkyni ( matku ), rozsah vyživovací povinnosti navrhovatele ( otce ) k nezletilé určil měsíční částkou 500 Kčs. Zdůraznil, že takové výživné odpovídá výdělkovým možnostem navrhovatele a zatímním potřebám nezletilé. Odpůrkyně se proti rozsudku okresního soudu odvolala, tvrdila zejména, že určený rozsah vyživovací povinnosti navrhovatele k nezletilé není úměrný značným nákladům na potřeby nezletilé. V této souvislosti poukazovala na to, že nezletilá - vzhledem ke svému věku - má zvýšené nároky na soustavné doplňování svého ošacení, a že celkovou míru potřeb nezletilé ovlivňují též výdaje na její mimoškolní jazykovou a hudební výuku. Krajský soud v Ostravě v podstatě potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. K odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že výživným v měsíční výši 500 Kčs, doplněným přídavkem na dítě, jsou náklady na veškeré potřeby nezletilé včetně n kladů na mimoškolní jazykovou a hudební výuku kryty dostatečným způsobem. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudky obou soudů byl porušen zákon, a z rušil je. Nedostatkem činnosti soudu prvého stupně je již to, že tento soud neprovedl v řízení takové důkazy, jimiž by ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 ( prvé věty ) zák. o rod. spolehlivě zjistil schopnosti a možnosti účastníků ( rodičů nezletilé ) k plnění vyživovací povinnosti k nezle

K otázce zastoupení dědice spoludědicem při projednávání dědictví. Z odůvodnění. Zákonnými dědici zůstavitelky V. K., zemřelé dne 31. 8. 1964, byli pozůstalý manžel V. K. a pozůstalá dcera J. K. Státní notářství v Chebu vyrozumělo o dědickém právu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 not. ř.pouze pozůstalého manžela V. K., s ním také projednalo dědictví, když předložil plnou moc druhého dědice pozůstalé dcery J. K. V průběhu řízení navrhl manžel ( současně v zastoupení dcery) ke schválení dohodu o vypořádání dědictví, podle níž měl převzít veškeré dědictví bez povinnosti cokoli vydat nebo vyplatit na dědický podíl dcery. Státní notářství v Chebu tuto dobu schválilo a potvrdilo podle ní nabytí dědictví pozůstalému manželovi. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím státního notářství v Chebu byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Občanský zákoník vychází ze zásady zastupitelnosti k jednání ( § 22 a násl. o. z. ) nedovoluje však, aby jiného zastupoval ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (§ 22 odst. 2 o. z.). Takově zastoupení by totiž - jak to výslovně zdůrazňuje důvodová zpráva k občanskému zákoníku - odporovalo pravidlům socialistického soužití. Jednou z překážek zastoupení ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 o. z. je tedy rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného. Se zřetelem ke znění zákona nebrání pochopitelně zastoupení již pouhá možnost rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného, nýbrž jen existence takového rozporu, to plyne např. ze srovnání ustanovení § 22 odst. 2 o. z. ( "jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného" ) s ustanovením § 37 odst. 2 zák. o rod. ( "při nichž by mohlo dojít k střetu zájmů mezi rodiči a dětmi nebo mezi dětmi navzájem" ). V této věci projednání dědictví zastupoval jednoho dědice ze zákona ( pozůstalou dceru ) druhý dědic ze zákona ( pozůstalý man

Právní stav založený zákonnou domněnkou otcovství manžela matky dítěte podle § 51 zák. o rod. brání tomu, aby bylo určeno otcovství k témuž dítěti. Z odůvodnění. Nezletilá žalobkyně se domáhala, aby žalovaný byl určen jejím otcem podle ust. § 54 odst. 1 zák. o rod. a aby byla upravena jeho vyživovací povinnost k ní částkou 200,- Kčs měsíčně, počínaje dnem jejího narození. Matka nezl. žalobkyně před soudem I. stupně uvedla, že dítě se narodilo za trvání jejího manželství s A. K., že jí není známo, zda manžel v zákonné lhůtě podal žalobu o popření otcovství k nezl. žalobkyni, a že také ona také tuto žalobu nepodala. Za otce nezl. žalobkyně označila žalovaného. Její manžel A. K., slyšen jako svědek uvedl, že žalobu o popření otcovství nepodal a vzal v tomto ohledu na vědomí poučení soudu. Žalovaný L. T., navrhl zamítnutí žaloby, ješto se s matkou nezl. žalobkyně pohlavně nestýkal. Orgán péče o děti ONV v L. M. předložil soudu rodný list nezl. I. K. ze dne 7.8.1964, podle něhož A. K. ani jiný muž není v matrice jako otec nezl. žalobkyně zapsán. Okresní soud v Martině usnesením řízení zastavil. V důvodech rozhodnutí uvedl, že je povinností soudu zkoumat v kterémkoliv období řízení, zda nemělo předcházet jiné řízení. Má za to, že v daném případě mělo předcházet řízení o popření otcovství manžela matky nezl. žalobkyně, kterému jinak svědčí zákonná domněnka otcovství k nezl. žalobkyni. Teprve po jeho úspěšném popření otcovství bylo možno v řízení o určení otcovství dále pokračovat; zastavil proto řízení pro nedostatek zákonných podmínek, za nichž může jednat ve věci. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem, že rozhodnutím okresního soudu v Martině byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 103 o.s.ř. sice ukládá soudům přihlížet kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může

O návrhu těhotné ženy, jímž jsou uplatňovány nároky opřené o ustanovení § 95 odst. 2 zák. o rod., může být kladně rozhodnuto po narození dítěte. Z odůvodnění. Dne 7. ledna 1964, tedy ještě za účinnosti zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb., požádala navrhovatelka o vydání prozatímního opatření, kterým by bylo odpůrci uloženo, aby jí poskytl předem přiměřenou částku k zajištění úhrady nákladů jejího těhotenství a slehnutí, jakož i úhrady osobních potřeb jejích a výživy dítěte, jehož narození očekávala, na dobu tří měsíců. V odůvodnění návrhu uvedla, že je svobodná a že odpůrce je otcem očekávaného dítěte. Dovolávala se přitom ustanovení 76 a 77 zák. o právu rodinném. Okresní soud v Mostě rozsudkem z 22. dubna 1964 návrh zamítl. Uvedl, že za účinnosti zákona o rodině č. 94/1963 Sb. nutno postupovat podle § 95 odst. 2 tohoto zákona a že podle něho by bylo možno návrhu vyhovět jenom tehdy, pokud by bylo rozhodnuto ještě v době před narozením dítěte. Když zjistil, že navrhovatelka porodila 21. března 1964 dvojčata, její návrh zamítl. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem okresního soudu v Mostě byl porušen zákon, a tento rozsudek zrušil. Okresní soud ze zjištění, že navrhovatelka již 21. března 1964 porodila, vyvodil nesprávný závěr, že po narození dětí, není již možno o návrhu matky rozhodnout. Je nutno souhlasit s názorem, že po 1. dubnu 1964 nutno nárok navrhovatelky, opřený o ustanovení § 77 zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb., posuzovat podle ustanovení § 95 odst. 2 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. Úprava nároků neprovdané matky podle § 95 odst. 2 zák. o rod. je však v podstatě shodná s dřívější úpravou podle § 77 zákona o právu rodinném. Za účinnosti zák. č. 265/1949 Sb. byl konstantně zastáván názor ( viz rozhodnutí, uveřejněné pod čís. 65/52 Sbírky rozhodnutí čs. soudů ) , že narození dítěte nebrání věcnému vyřízení návrhu na prozatímní opatření podle § 77

Rozhodujícím pro zrušení vyživovací povinnosti osvojitele k osvojenci je doba, kdy rozhodnutí o zrušení osvojení nabylo právní moci. Teprve od tohoto okamžiku mají pokrevní rodiče ze zákona k dítěti vyživovací povinnost. Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Mostě bylo rozvedeno manželství L. L. a J. L., nezl. Libuše, nar. 14. 5. 1961, která se narodila v tomto manželství, byla uvedeným rozhodnutím svěřena do výchovy otce s tím, že ten je povinen nést ze svého náklady výchovy a výživy dítěte. O výchově a výživě dalšího dítěte, nezl. Daniely, nar. 3. 2. 1953, která je dcerou J. L. a podle usnesení okresního soudu v Č. L. osvojenkou jeho manželky, pro případ rozvodu rozhodnuto nebylo. K dalšímu návrhu otce byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy otce a matce, provdané Š., bylo uloženo přispívat na výchovu a výživu nezl. Daniely Kčs 120,- a nezl. Libuše Kčs 80,měsíčně, počínaje dnem 1. září 1963 , mimoto matka pečovala ještě o další dceru ze svého dřívějšího manželství, na jejíž výživu otec tohoto dítěte přispíval. K návrhu osvojitelky L. Š. bylo rozsudkem okresního soudu v Č. L. osvojení nezl. Daniely zrušeno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci. Již v průběhu řízení o zrušení osvojeneckého poměru mezi L. Š. a nezl. Danielou žádal otec o novou úpravu vyživovací povinnosti matky k nezl. Libuši s ohledem na důsledek zrušení osvojeneckého poměru k nezl. Daniele z hlediska vyživovací povinnosti. Rozsudkem okresního soudu v M., byla vyživovací povinnost matky L. Š. k nezl. Libuši zvýšena na 170,- Kčs měsíčně a to již od 1. 9. 1964. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že změnu poměrů lze spatřovat v tom, že matce L .Š. odpadla zrušením osvojení vyživovací povinnost k nezl. Daniele, a že potřeby nezl. Libuše se od poslední úpravy zvýšily. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem okresního soudu v Mostě byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Pod

Při rozhodování o změně výživného je nutno provést srovnání okolností důležitých pro určování výživného, jak v době dřívějšího, tak i nového rozhodování, a to na základě spolehlivých a úplných výsledků dokazování. Z odůvodnění. Usnesením okresního soudu v Olomouci byla nezletilá L. N. ponechána ve výchově matky Š. N., otci dítěte V. D. byla uložena povinnost placení výživného 400 Kčs měsíčně, a to od 1. ledna 1963. Ke stížnosti otce změnil krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvého stupně potud, že rozsah výživného určil částkou 330 Kčs měsíčně. Dne 29. listopadu 1963 požádal otec o snížení tohoto výživného s odůvodněním, že ke dni 28. září 1963 skončil pracovní poměr a přešel do důchodu. Ze svého důchodu 1 600 Kčs měsíčně se prý stará ještě o manželku , která - vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu - je na něho výživou odkázána. Okresní soud v Olomouci neshledal ve věci důvodu ke snížení výživného a rozhodl tak, že rozsah výživného, určený usnesením krajského soudu v Ostravě, se nemění. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutími okresního soudu v Olomouci i krajského soudu v Ostravě byl porušen zákon, a že se zrušují. Předpokladem správného rozhodnutí soudu o změně úpravy práv a povinností rodičů k nezl. dětem (§§ 28, 50 odst. 2 zák. o rod., stejně § 41 zák. č. 265/1949 Sb. o právu rodinném) je spolehlivé zjištění změny poměrů. Zjištění změny poměrů je výsledkem srovnání poměrů, z nichž vycházel soud při rozhodování o dřívější úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, s poměry v době nového rozhodování. Z toho plyne, že úkolem soudů, které posuzovaly důvodnost podnětu otce ke snížení výživného, bylo srovnání okolností, důležitých pro určování rozsahu výživného v době dřívějšího a nového rozhodování, a to na základě spolehlivých a úplných výsledků dokazování; tak vša

K výkladu pojmu "odkázána na manžela výživou" podle § 30 odst. 8 zák. č. 101/1964 Sb. Z odůvodnění. Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení v Praze ze dne 9.1.1965, zamítající navrhovatelčinu žádost o přiznání vdovského důchodu. Soud vycházel ze zjištění, že navrhovatelka nežila se svým manželem nejméně 12 roků před jeho smrtí ve společné domácnosti a pobírala invalidní důchod 520 Kčs. Dospěl k závěru, že navrhovatelka nebyla na svého manžela v době jeho smrti odkázána a že jí proto s ohledem na ustanovení § 30 odst. 8 zák. č. 101/1964 Sb. vdovský důchod nenáleží. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím krajského soudu byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Podle ustanovení § 30 odst. 8 zák. č. 101/1964 Sb. vdově, která nežila s manželem delší dobu před jeho smrtí ve společné domácnosti a jejíž manželství přestalo plnit svou společenskou funkci, náleží vdovský důchod, jen byla-li vdova v době smrti manžela odkázána na něj výživou. Navrhovatelka svůj opravný prostředek odůvodňovala tím, že její manžel jí byl podle usnesení okresního soudu v P. povinen přispívat na úhradu osobních potřeb měsíčně 160 Kčs a předložila i ústřižky poštovních poukázek o tom, že jí uvedené částky byly poukazovány. Se zřetelem k tomuto tvrzení navrhovatelky bylo proto povinností soudu se zejména zabývat otázkou, zda navrhovatelka "byla odkázána na manžela výživou". Výkladem pojmu "odkázána na manžela výživou" v ustanovení § 30 odst. 8 zsz zabýval se Nejvyšší soud v rozboru a zhodnocení praxe soudů při přezkoumávání rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení (Prz 26/65), kde dospěl k závěru, že tento pojem bude třeba vykládat podle konkrétních okolností, přičemž bude třeba vycházet ze zásad zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely. Podle § 91 zák. o rod. mají manže

Při rozhodování o tom, zda a za jakých podmínek lze uložit rodičům povinnost trpět, aby se jejich dítě stýkalo s jinou osobou, která nežije s nimi ve společné domácnosti, jíž dítě není svěřeno do výchovy a která nemá na styk s dítětem právní nárok, nutno vycházet z toho, že tu jde o omezení rodičovských práv rodičů, které může soud vyslovit jen z důvodů, uvedených v § 44 odst. 1 a 2 zák. o rod. Z odůvodnění. Okresnímu soudu v Ostravě došel v roce 1963 podnět OPM odboru školství a kultury ObNV v O. na úpravu styku nezletilého Z. T. s jeho babičkou T. P. s odůvodněním, že otec nezletilého se po smrti matky nezletilého V. T. odstěhoval z domku babičky dítěte T. P. a vzal nezletilého s sebou, přičemž znemožňuje babičce dítěte s nezletilým pravidelný styk. T. P. pak v řízení uvedla, že pomáhala matce nezletilého při jeho výchově, zejména v době, kdy tato byla těžce nemocná, a po její smrti od září 1962 pečovala o nezletilého sama , mezi ní a nezletilým se vytvořil úzký citový vztah, takže těžce nese postoj otce, který jí nechce pravidelný styk s nezletilým umožnit , a domnívá se, že i nezletilý tím trpí. Otec nezletilého dítěte nesouhlasil s úpravou styků babičky s nezletilým, protože chtěl, aby dítě odvyklo dosavadnímu prostředí a zvyklo si na nové , zejména proto, že zamýšlel uzavřít nový sňatek. Okresní soud v Ostravě poprvé provedl úpravu styků babičky s chlapcem rozhodnutím ze dne 25. března 1963. Dále pak rozhodoval ve věci péče o nezletilého ještě dvakrát při změně poměrů, naposledy dne 13. září 1964, kdy nevyhověl žádosti otce a jeho manželky o zrušení úpravy styku nezletilého s babičkou dítěte; změnil pouze své předchozí rozhodnutí tak, že T. P. je oprávněná stýkat se s nezletilým Z. T. prvou neděli v měsíci od osmi do osmnácti hodin, v zimních měsících, od listopadu do března, do 17 hod. Návrh babičky dítěte

Důchodce plní vyživovací povinnost ve smyslu § 54 odst. 2 a 3 zák. č. 101/1964 Sb., jestliže tato jeho povinnost byla určena soudním rozhodnutím, nebo plnil-li před přijetím do léčebného ústavu prokazatelně vyživovací povinnost, plynoucí mu podle ustanovení § 85 až § 91 zák. o rod., popřípadě příspěvek na výživu rozvedeného manžela podle § 92 téhož zákona, dobrovolně, při čemž na rozsahu takto plněné zákonné vyživovací povinnosti nezáleží. Z odůvodnění. Navrhovatel, který je poživatelem invalidního důchodu v čisté částce 883 Kčs měsíčně, byl dnem 31. 8. 1964 přijat do plicního léčebného ústavu, v němž byl ošetřován do 1. 2. 1965. Rozhodnutím odpůrce ze dne 6. 11. 1965 byl navrhovateli snížen důchod na jednu polovinu podle § 54 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb. ( dále jen zsz ) a současně mu byl předepsán k vrácení přeplatek v částce 529,20 Kčs. Ve svém opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí namítal navrhovatel, že je ženatý a že má vyživovací povinnost ke své manželce, takže ustanovení § 54 odst. 3 zsz na jeho případ nedopadá. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí odpůrce zrušil s odůvodněním, že navrhovatel má vyživovací povinnost vůči své manželce a že proto se na něho ustanovení § 54 odst. 3 zsz nevztahuje. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že usnesením krajského soudu v Ostravě byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Podle ustanovení § 54 odst. 3 zsz, je-li důchodce, který neplní vůči nikomu vyživovací povinnost, umístěn v jiném léčebném ústavu než v psychiatrické léčebně po dobu delší dvou měsíců, vyplácí se mu počínajíc třetím měsícem polovina důchodu, nejvýše však 500 Kčs měsíčně. Při posuzování, zda důchodce plní vyživovací povinnost vůči svému manželovi, nutno vycházet z ustanovení § 91 zák. o rod., podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost,

Prz 32/65 K rozboru rozhodování o výkonu práv a povinností rodičů k dětem I. Zákon o rodine a účasť spoločnosti pri výkone práv a povinností rodičov k deťom II. Výchovné opatrenia, ukladané súdmi poďla ustanovenia § 43 ods. 2 Zák. o rod. Výchovné opatrenia, ktoré sú uvedené v ustanovení § 43 ods. 2 Zák. o rod. (napomenutie maloletého, jeho rodičov alebo občanov narušujúcich jeho riadnu výchovu, dohľad nad maloletým alebo uloženie obmedzení maloletému), sú určené na odstránenie drobnejších závad vo výchove alebo v správaní dieťaťa v tom prostredí, v ktorom dieťa žije. Môžu ich vysloviť nielen súdy, ale aj národné výbory. V odôvodnených prípadoch môže súd pred začatím konania návrh alebo podnet postúpiť na vybavenie miestnemu prípadne okresnému národnému výboru (§ 7 ods. 1 a § 13 ods. 2 vládneho nariadenia č. 59/1964 Zb.). Môže to byť napr. vtedy, ak ide o drobný poklesok, ktorý nebude vyžadovať uloženie žiadneho výchovného opatrenia a kde postačí jeho prejednanie pred miestnym národným výborom, ďalej ak ide o drobnejší poklesok, ktorý bude vhodnejšie a spoločensky účinnejšie vybaviť na národnom výbore a pod. Akonáhle bolo začaté konanie na súde (§ 82 O. s. p.), treba vo veci postupovať a rozhodnúť podľa ustanovení Občianskeho súdneho poriadku najmä so zreteľom na hlavu štvrtú a piatu jeho tretej časti. Rozhodne teda súd o uložení výchovných opatrení uvedených v ustanovení § 43 ods. 2 Zák. o rod. v senátu rozsudkom. Ak sa po začatí konania ukáže, že ide len o drobnú závadu vo výchove alebo v správaní dieťaťa a zákrok súdu by nebol vhodný, alebo že ide a dieťa, ktoré vzhľadom na útly vek a nedostatok vyspelosti by nebolo schopné chápať zmysel súdneho konania, možno konanie zastaviť (§ 104 O. s. p. analogicky) a podľa okolností požiadať a prejednanie veci miestny národný výbor, prípadne školu alebo iný orgán. Uloženie výchovného opatrenia národným výborom podľa ustanovenia § 43 ods. 2 Zák. o rod. nepotrebuje na svoju platnosť schválenie súdu (§ 43

V řízení, zahájeném k návrhu jednoho z rodičů, který se domáhá snížení výživného vzhledem ke změně poměrů, je soud povinen zabývat se, vzhledem k okolnostem konkrétního případu, i tím, zda nenastala změna poměrů odůvodňující novou úpravu pokud jde o výchovu nezletilého. Základem pro nové určení výživného otce, který je ve výkonu trestu, je celkový příjem, kterého otec dosahuje. Z odůvodnění. Obvodní soud pro Prahu 3 rozvedl manželství L. K. a I. K., z kterého pocházel nezl. L. K., nar. 11. 11. 1954 , současně byly upraveny i práva a povinnosti rodičů k tomuto nezletilci tak, že byl svěřen do výchovy matky, nad jeho výchovou byl vysloven ochranný dohled a otci byla od právní moci rozhodnutí určena vyživovací povinnost v částce 400 Kčs měsíčně. V odůvodnění svého rozhodnutí, pokud jde o výchovu a výživu nezletilce, soud uvedl, že jsou v zásadě dány podmínky pro výchovu nezletilce u matky, i když je na místě, vzhledem k pracovnímu zaneprázdnění matky a vzhledem k špatnému prospěchu nezletilce ve škole, vyslovit ochranný dohled. Při určení výše vyživovací povinnosti, vycházel soud z čistého příjmu otce ve výši 1 400 až 1 500 Kčs měsíčně, z příjmu matky kolem 1 000 Kčs a z toho, že matka má ještě vyživovací povinnost k 15leté dceři z prvního manželství. Z podnětu otce. který dne 12. 10. 1963 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, přezkoumával soud výši jeho vyživovací povinnosti. V průběhu řízení však zjistil, že nezletilec se již od prosince 1963 nachází ve výchově rodičů ze strany otce J. a A. K. v Č. B., kam jej matka sama o své vůli umístila. Bez ohledu na tuto skutečnost, rozhodl obvodní soud pouze tak, že "návrh otce na snížení vyživovací povinnosti k nezletilci zamítl". Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 3. 7. 1964, byl porušen zákon, a tento rozsudek zrušil. Podle ustanovení § 50 odst. 2 zák. o rod. se zřetelem k ustanovení § 28 t

Řízení o rozvodu a řízení o úpravě poměru manželů k nezletilým dětem z jejich manželství pro dobu po rozvodu jsou řízení, která mají samostatný skutkový základ a jsou proto v opravném řízení přezkoumávána samostatně.

K řešení otázky, komu má být dítě svěřeno do výchovy. Z odůvodnění. Rozsudkem býv. lidového soudu pro Prahu 1. potvrzeným rozsudkem městského soudu v Praze, bylo manželství rodičů nezletilého R. S., nar. 26. 2. 1956, rozvedeno, nezletilec byl svěřen do výchovy otce, matce byla určena vyživovací povinnost a upraven styk s nezletilcem. V rozvodovém řízení, ukončeném uvedenými rozhodnutími, bylo zjištěno, že nezletilý je prakticky od svého narození v péčí rodičů s matčiny strany A. a K. J., kam jej rodiče umístili. Později pak byla vydána řada soudních rozhodnutí, kterými byl jednak zamítán návrh manželů J. na svěření nezletilého do jejich výchovy, jednak nebylo vyhověno obdobnému návrhu matky a konečně několika rozhodnutími byl nařízen výkon rozhodnutí odnětím dítěte prarodičům a předáním do výchovy otce. Naposledy usnesením obvodního soudu pro Prahu 1, potvrzeným usnesením městského soudu v Praze, byla uložena prarodičům pokuta ve výši 200 Kčs ve smyslu § 251 a ) o. s. ř. z r. 1950 a současně jim bylo uložen pod pohrůžkou dalších pokut, vydat nezletilého do 15 dnů otci. K realizaci posléze uvedené části těchto rozhodnutí nedošlo. Svůj odpor a nerespektování soudních rozhodnutí odůvodňovali prarodiče tím, že pečují o nezletilce nepřetržitě od jeho nejútlejšího mládí, že otec by mu nemohl poskytnout náležitou osobní péči a řádnou výchovu a že přechod nezletilého z dosavadního výchovného prostředí by na něho působil z hlediska zdravotního nepříznivě. Dne 14. 4. 1964 podali manželé J. nový návrh na svěření nezletilého do jejich výchovy. Obvodní soud pro Prahu 1 nevyhověl žádosti prarodičů z matčiny strany o svěření dítěte do jejich péče. Městský soud v Praze rozhodnutí prvého soudu potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozhodnutími obou soudů byl porušen zákon. Když soudy rozhodovaly o návrhu manželů J., neprovedly všechny potřebné důkazy a nevytvořily tak nezb

Při umístění nezletilce v odborném učilišti nutno provést zjištění potřebná pro závěr, v jakém rozsahu jsou odůvodněné potřeby nezletilce hrazeny učilištěm. Z odůvodnění. Okresní soud v Chebu určil vyživovací povinnost rodičů k nezl. J. P., vycházeje z jejich majetkových poměrů. Krajský soud v Plzni zrušil výrok prvního soudu o vyživovací povinnosti rodičů s odůvodněním, že potřeby nezletilce jsou v dostatečné míře hrazeny odborným učilištěm. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím obou soudů byl porušen zákon. Okresní soud v Chebu zrušil usnesením ze dne 23. ledna 1964 ústavní výchovu (správně ochrannou výchovu) nezletilého J. P., schválil učební poměr nezletilého u OKR, dolu Suchá Stonava, n. p. v H. S., a uložil jeho rodičům - otci J. P. a matce A. B. - povinnost přispívat od 1. 1. 1964 na výživu nezletilého částkou 150 Kčs, resp. 50 Kčs měsíčně. Při úvaze o rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k nezletilému přihlížel okresní soud jen k poměrům rodičů, jmenovitě k jejich příjmům a k okruhu osob, jež vyživují. O výchově nezletilého okresní soud vlastně nerozhodl, z důvodů jeho rozhodnutí jen vyplývá, že výchovou nezl. nepověřil žádného z rodičů (otec výchovu nezletilého odmítal, matka se v minulosti společně s nezletilým dopustila trestné činnosti), neboť byl toho názoru, že účel rozhodnutí o výchově nezletilého je zcela splněn rozhodnutím o schválení učebního poměru nezletilého. Ke stížnosti otce jednal ve věci krajský soud v Plzni, který usnesením ze dne 25. března 1964 rozhodnutí soudu prvého stupně změnil potud, že zrušil výrok tohoto rozhodnutí o vyživovací povinnosti rodičů k nezletilému, jinak je potvrdil. Bez provedení důkazů dospěl krajský soud k závěru, že potřeby nezletilého (strava, ubytování, oblečení, nejnutnější osobní věci i jízdné k občasným návštěvám rodičů) jsou v dostatečné míře hrazeny odborným učilištěm, takže není třeba příspěvků rodičů. Navíc kraj

Předpokladem pro zbavení rodičovských práv podle § 44 odst. 3 zák. o rodině je, že rodiče neplní své povinnosti, ač by je plnit mohli. Nejde-li o zaviněné neplnění povinností, zejména nemohou-li rodiče plnit povinnosti k dětem pro objektivní příčiny, může soud vyslovit jen omezení rodičovských práv, vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí. Opatření podle § 44 zák. o rod. lze zrušit a rodičovská práva obnovit, odpadnou-li důvody, pro které došlo ke zrušení nebo omezení rodičovských práv. Opatření podle § 44 zák. o rod. nelze nařídit pro okolnosti, k nimž došlo před několika lety a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou. Z odůvodnění. Okresní soud v Jičíně vyslovil, že se J. B. zbavuje rodičovských práv k nezletilým dětem podle § 44 odst. 3 zák. o rod. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudky obou soudů byl porušen zákon. Podle § 44 odst. 3 zák. č. 94/1963 Sb., zbaví soud rodiče rodičovských práv, když tito zneužívají svých práv nebo závažným způsobem zanedbávají své povinnosti. Zanedbávání povinností rodičů předpokládá vědomé jednání, případně neplnění rodičovských práv a povinností z vůle rodičů. Musel by tedy soud zjistit, že rodiče povinnosti neplní, ač by tak činit mohli. Nejde-li o zaviněné neplnění povinností, zejména nemohou-li rodiče povinnosti k dětem plnit pro objektivní příčiny, pak může soud rodičovská práva jen omezit (§ 44 odst. 1, 2 zák. o rod.). Soud prvního stupně se otázkou zneužití práv a závažného zanedbání povinností z tohoto hlediska nezabýval. Převzal zjištění ze spisů P 161/52, v nichž šlo o zbavení svéprávnosti otce dětí J. B. a zřejmě i ze spisů Nc 11/256/49 o nařízení ústavní výchovy nad nezletilými dětmi Josefem, Jiřím, Jaroslavou, Janou a Marií, v nichž se však soud zabýval hlavně otázkou vhodného prostředí pro výchovu d

O odkázanost na výživu ve smyslu § 10 odst. 4 zák. č. 150/1961 Sb. jde též, jestliže zajištění slušné výživy oprávněné osobě bylo závislé na plnění zesnulého; rozsah odkázanosti se řídí částkou, kterou by zemřelý měl této osobě poskytovat se zřetelem na ostatní osoby, které mají vůči ní vyživovací povinnost. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. února 1964, 2 Cz 6/64). Okresní soud v Lounech zamítl žalobu A. B. proti žalovanému podniku. Žalobkyně se v ní domáhala placení měsíčního důchodu 400 Kčs, a to z toho důvodu, že byla odkázána svou výživou na svého syna, který dne 11. 10. 1961 jako brigádník žalovaného utrpěl smrtelný pracovní úraz. Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně, jíž je 86 let, žije ve společné domácnosti se svobodným synem a svobodnou dcerou, která není zaměstnána, obstarává domácnost a ošetřuje žalobkyni. Tento syn žalobkyně má již několik let úlevu na dani ze mzdy na svou matku a sestru, jako osoby jím vyživované. Zesnulý syn žalobkyně byl invalidním důchodcem, měl měsíční důchod 693 Kčs a přivydělával si příležitostnými pracemi. Syn žalobkyně, s nímž tato žije ve společné domácnosti, měl čistý průměrný měsíční příjem v r. 1961 1515 Kčs. Dcera žalobkyně není od r. 1943 zaměstnána, opatruje těžce nemocnou žalobkyni a důchod nepobírá. Zemřelý syn přispíval žalobkyni na potřeby domácnosti částkou 400 Kčs. Na potřeby domácnosti přispíval však ještě další syn žalobkyně, a to částkou 800 Kčs. po smrti svého bratra pak částkou 900 Kčs měsíčně. Krajský soud v Ústí n. Labem v souhlase s návrhem krajského prokurátora rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Krajský soud poukázal na to, že není rozhodně otázka, jak se domnívala žalobkyně, že zemřelý syn se nestravoval ve společné domácnosti žalobkyně a jejích dětí, a že tudíž jí poskytovaná částka 400 Kčs měsíčně byla jeho příspěvkem žalobkyni, a že není pravda, že hodnotu těchto peněz sám spotřeboval. Naopak vzal v úvahu, že žalobkyně žije společně se synem a dcerou v jejich domku, že dcera o žalobkyni pečuje a

V řízení o osvojení dítěte druhým manželem matky nemusí být předmětem šetření soudu i to, má-li druhý manžel matky, který zamýšlí osvojit její dítě, zákonnou vyživovací povinnost ke svým vlastním dětem. Soud v tomto případě přihlédne též k tomu, jaký vliv by mělo osvojení na vyživovací povinnost osvojitele k jeho vlastním dětem. Proto uváží, zdali zamýšlené osvojení je v souladu se zájmem společnosti, když dítěti, jež má být osvojeno, nechybí rodinné prostředí a je účastno výhod, plynoucích z toho, že žije v domácnosti matky a jejího druhého manžela. Z odůvodnění. Okresní soud v Sokolově vyslovil v pravomocném usnesení, že nezl. děti Jaroslav a Vladimír B. jsou od právní moci tohoto usnesení osvojenci manžela matky dětí V. H., ponesou nadále příjmení H. a že manžel matky dětí bude zapsán v matrice místo otce nezletilých. O osvojení nezl. dětí požádal do protokolu u okresního soudu v Sokolově V. H. s tím že se oženil s matkou obou dětí, s níž již před uzavřením manželství žil 1 a půl roku ve společné domácnosti, a že otec těchto dětí dne 18. března 1957 zemřel. Soud provedl důkaz obsahem úmrtního listu otce dětí, zprávou odboru pro školství a kulturu rady ONV, která osvojení dětí doručila, a výpisem z rejstříku trestů V. H. Podle něho byl tento uznán vinným tr. činem podle § 245 odst. 1 c) 3 b) tr. zák., odsouzen k odnětí svobody na tři roky a ke ztrátě občanských práv na 4 roky. Matka dětí s osvojením nezletilých dětí Jaroslava a Vladimíra B. souhlasila. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že pravomocným usnesením okresního soudu v Sokolově byl porušen zákon. Osvojení dětí zasahuje hluboko jak do jejich života, tak i do života jejich rodičů dětí, do života osvojitelů i jejich rodin. Je proto především potřebí, aby soudy při osvojení zachovávaly pečlivě ustanovení občanského soudního ř

Osvojení dítěte mužem, který není manželem matky, podle § 63 odst. 2 zák. o právu rodinném nelze vyslovit. Osvojitel by byl zapsán do matriky místo obou rodičů tohoto dítěte, což je v rozporu s přirozenými vztahy mezi rodiči a dětmi. Z odůvodnění. Dne 25. května 1961 podal J. K. návrh na rozvod svého manželství s D. K. Po provedeném řízení okresní soud Praha-východ rozsudkem zrušil manželství účastníků a k jejich žádosti upustil od výroku o vině. Soud zároveň schválil dohodu rodičů, podle níž jejich nezl. děti Jiří a Josef byly ponechány ve výchově a výživě matky a otec se zavázal platit na ně 300 a 250 Kčs měsíčně. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že rozsudek o rozvodu manželství byl vydán až po osvojení druhých dvou dětí Petra a Jany mužem, s nímž odpůrkyně od roku 1948 udržovala důvěrnou známost; tento muž je podle souhlasného tvrzení účastníků zploditelem nezl. Petra a Jany. Totéž uvedli J. K. i D. K. v řízení o osvojení nezl. Petra a Jany. M. N., který sdílel jejich názor. Okresní soud Praha-východ povolil pak osvojení těchto dětí M. N. a zároveň nařídil, aby v matrice o narození byl osvojitel zapsán jako jejich otec. Toto usnesení se stalo pravomocným. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že tímto usnesením okresního soudu byl porušen zákon. Účelem osvojení je poskytnout dítěti řádnou výchovu a všestrannou péči, které se dítěti může dostat především v socialistické rodině založené na manželském svazku. Proto při rozhodování o osvojení je nutno dávat přednost těm osvojitelům, kteří jsou manžely, neboť jejich rodinu osvojené dítě doplní a bude vyrůstat v přirozeném rodinném prostředí. Při osvojení podle § 63 odst. 2 zák. o právu rod. budou oba osvojitelé zapsáni v matrice místo rodičů osvojence. Jsou však i případy, kdy osvojitelem je pouze osoba jediná. Po

Okolnost, že babička dítěte nechce dítě vydat otci, není důvodem, aby dítě bylo svěřeno do ústavní výchovy ani důvodem zákazu styku dítěte s matkou. Z odůvodnění. Rodiče dítěte F. J. a N. Š., kteří jsou rozvedeni a oba uzavřeli nová manželství, nežijí spolu od května 1956. Matka se tehdy dopustila manželské nevěry, opustila i s dítětem otce a odešla ke své matce. Dne 22. února 1957 uzavřeli rodiče dítěte dohodu, podle níž nezletilá měla být vychovávaná svým otcem. Tuto dohodu schválil lidový soud v Lounech jako soud opatrovnický s tím, že dohoda je účinná i na dobu po rozvodu manželství rodičů. Opatrovnický soud z úřední moci k realizaci dohody rodičů žádné opatření neučinil, zákroky otce směřují k vydání dítěte zůstaly bezvýslednými a dítě tak zůstalo ve faktické péči babičky z matčiny strany. Dne 3. června 1958 dožadovala se matka nové úpravy výchovy nezletilé v podstatě proto, že dítě se nachází v její faktické péči a že o dítě je u ní dobře postaráno. Opatrovnický soud však ponechal dosavadní úpravu v účinnosti, když v poměrech rodičů a dítěte neshledal změnu, která by požadavek matčin odůvodňovala. Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí potvrdil. I když opatrovnický soud vydal ve smyslu § 251 a) o.s.ř. opatření k výkonu rozhodnutí o výchově dítěte, otci byla nezletilá odevzdána až 9. září 1960, a to na zákrok orgánu péče o mládež. Po 14 dnech však babička dítě vylákala ze školy a odvedla je zpět k sobě. V této souvislosti byla babička dítěte trestně odsouzena pro trestný čin podle § 214 odst. 1 tr. zák., dítě však otci neodevzdala přes to, že jí to bylo podle § 251 a) o.s.ř. uloženo usnesením lidového soudu v Teplicích a že byla stíhána i pokutami. Po spáchání trestného činu podle § 214 odst. 1 tr. zák. podala babička dne 10. října 1960 nový návrh na úpravu výchovy nezletilé, v němž v podstatě přednesla,

Přiznání příspěvku na úhradu osobních potřeb nerozvedené manželky závisí na jejím zdravotním stavu a na tom, zda má možnost zařadit se do pracovního procesu. Z odůvodnění. Okresní soud v Pelhřimově usnesením, které se stalo pravomocným, svěřil nezl. děti do výchovy matky a otec byl uznán povinným platit od 15. července 1960 na úhradu jejich osobních potřeb 250 Kčs na každé dítě měsíčně. Současně byl uznán povinným platit na úhradu osobních potřeb matky dětí - své manželky 100 Kčs měsíčně. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon. Ve věci výchovy a výživy nezl. dětí je povinností soudu, aby si náležitě objasnil a zjistil všechny skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení, jaká opatření by byla nejvhodnější v zájmu dětí, aby tak mohl svoje rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ačkoliv přednesy rodičů nezletilých, pokud jde o jejich výchovu si zřejmě odporovaly, okresní soud nevyslechl rodiče a neobjasnil, zda se otec domáhá toho, aby nezl. děti mu byly svěřeny do výchovy či toho, aby byl upraven jeho styk s nimi. Nezjistil náležitě ani skutkový stav pro posouzení, jaké výchovné opatření by bylo nejvhodnější. Bude tedy třeba doplnil řízení a dotazem na orgány péče o mládež, národní výbory a zaměstnavatele, event. i jiným vhodným způsobem zjistit, jaké jsou poměry rodičů nezletilých a který z nich dává lepší záruku jejich řádné a pokrokové výchovy. Bude třeba zjistit i všechny skutečnosti rozhodné pro správný třídní rozbor věci. Na rozhodnutí o tom, kterému z rodičů budou děti svěřeny do výchovy, event. jaké jiné výchovné opatření bude učiněno, bude záviset i rozhodnutí o placení příspěvku na úhradu jejich osobních potřeb. Do výdělku, jehož rodič výživou povinný obsahuje, nelze započítávat přídavky na děti, takže okresní soud neměl při s

Určení příjmení dítěte v případě, že po pravomocném popření otcovství manželem matky uzná otcovství k dítěti jiný muž nebo je jiný muž jako otec dítěte zjištěn. Z odůvodnění. Rozsudkem lidového soudu v Berouně bylo pravomocně vyhověno žalobě o popření otcovství. Otcovství k dítěti uznal po té jiný muž. Matka dítěte nesouhlasila s tím, aby nezletilý měl příjmení tohoto muže a žádala, aby dítě neslo příjmení, které měla matka za svobodna. Lidový soud v Berouně určil příjmení dítěte podle žádosti matky. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že pravomocným rozhodnutím lidového soudu byl porušen zákon. Při rozhodování o příjmení dětí nutno postupovat podle ustanovení § 36 zák. o právu rodinném. Obecné ustanovení odst. 1 se týká především dětí těch rodičů, kteří uzavřeli manželství. Ustanovení odst. 2 se týká dohody o příjmení dítěte těch rodičů, kteří manželství neuzavřeli a ustanovení odst. 3 pamatuje na případ, kdy nedojde k dohodě o příjmení dítěte podle odst. 2 těch rodičů, kteří manžely nejsou. Podle těchto ustanovení bude dítě, jehož otcem je manžel matky (§ 42 zák. o právu rod.), zapsáno do matriky narozených společným příjmením jeho rodičů a jsou-li příjmení rodičů různá, bude zapsáno příjmením podle prohlášení rodičů při uzavření manželství (§ 17 odst. 2 zák. o právu rod.). Tímto zápisem je příjmení dítěte určeno a další změnu příjmení může povolit jen příslušný okresní národní výbor podle zák. č. 55/1950 Sb. Jestliže bylo pravomocně vyhověno žalobě na popření otcovství manžela matky, vyznačí matrikář tuto skutečnost v příslušné rubrice na základě pravomocného soudního rozhodnutí, ale samotné příjmení dítěte zůstane nedotčeno. Jestliže po té, kdy bylo pravomocně vyhověno žalobě na popření otcovství manžela matky, uzná otcovství k dítěti jiný muž (§ 43, § 44 zák. o právu rod.) nebo je jiný muž jako otec dítěte zjištěn (§ 47 zák. o

Výklad některých ustanovení zákona č. 46/1959 Sb. Z odůvodnění. 1. Ustanovením čl. I bodu 29 zák. č. 46/1959 Sb. došlo ke změně ve způsobu úpravy práv a povinností rodičů k nezl. dětem a jejich majetku po rozvodu manželství. Podle nových předpisů rozhodne soud o této úpravě rozsudkem, kterým vyslovuje rozvod manželství. K tomuto rozhodnutí nedojde pouze tehdy, jestliže se rodiče o svých právech a povinnostech k nezl. dětem a jejich majetku pro dobu po rozvodu dohodnou a soud jejich dohodu schválí. Důvodová zpráva k zákonu č. 46/1959 Sb. k tomu uvádí, že nová úprava sleduje zjednodušení postupu soudů v řízení o rozvod manželství, kde se současně má rozhodnout o právech a povinnostech rodičů k nezl. dětem a jejich majetku po rozvodu, neboť dosavadní způsob, kdy soud nejprve rozhodoval o těchto otázkách a teprve později o rozvodu manželství, působil těžkosti, zejména když pro řízení ohledně dětí byl příslušný jiný soud než soud rozvodový. Význam nové úpravy spočívá především v tom, že soud, který rozvodové řízení provádí, bude znát daleko podrobněji všechny skutečnosti charakterizující výchovné prostředí u rodičů, zejména z hlediska záruky pokrokové výchovy nezl. dítěte v nového socialistického člověka. Tento soud bude moci lépe posoudit, zda rozvod manželství nebude v rozporu se zájmem nezl. dětí (§ 30 odst. 2 zák. o právu rod.). Nutno zdůraznit, že úprava práv a povinností rodičů k nezl. dětem a jejich majetku se v každém případě dotýká nejen nejzákladnějších zájmů dítěte, ale současně splývá se zájmem společnosti. Jde především o zajištění řádné pokrokové výchovy dítěte v uvědomělého občana socialistického státu po všech stránkách a v neposlední řadě též o zajištění výživy dítěte po stránce hmotné. Právě v této nové úpravě, podle níž jeden soud bude moci ve vzájemné dialektické souvislosti řešit otázku rozvodu manželství a otázku úpravy poměrů dětí pro dobu po rozvodu, spočívá další prohloubení pok

K otázce úhrady osobních potřeb rozvedené manželky, která byla uznána práce schopnou závodním lékařem. Z odůvodnění. Navrhovatelka se domáhala návrhem podaným i lidového soudu v Krnové, aby její býv. manžel F. K. jí přispíval na úhradu osobních potřeb 400 Kčs měsíčně. Odpůrce s návrhem nesouhlasil. Lidový soud v Krnově návrhu vyhověl a od 1. června1957 uložil odpůrci přispívat na úhradu osobních potřeb navrhovatelky 400,- Kčs měsíčně. Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí soudu prvé stolice tak, že návrh zamítl. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím krajského soudu byly porušen zákon. Podle § 34 odst. 1 zák. o právu rod., pokud rozvedený manžel, který není rozvodem vinen, není sám s to uspokojit své osobní potřeby, může žádat na druhém manželu, třeba také nevinném, aby mu na jejich uspokojení poskytoval úhradu podle svých výdělečných a majetkových možností. V daném případě jde v podstatě jen o to, zda navrhovatelka má nějaké majetkové možnosti, neboť podle posudku znalce MUDr. F. M. výdělečné možnosti nemá, ježto není schopna žádné výdělečné činnosti. Krajský soud měl za to, že navrhovatelka měla jiné majetkové možnosti, že totiž její osobní potřeby mohly být kryty dávkami nemocenského pojištění. Ježto navrhovatelka nepostupovala podle platných předpisů, sama si zavinila, že tyto dávky nemocenského pojištění nedostala. Proto se nemůže domáhat příspěvku na svém bývalém manželu, i když se stala nyní potřebnou. S těmito vývody krajského soudu nelze souhlasit. Podle tvrzení navrhovatelky byla uznána práce schopnou dne 21. dubna 1957. Bylo jí doporučeno lehčí pracovní zařazení. Takové zařazení nemohla navrhovatelka nalézt a dosavadní zaměstnání nemohla pro svůj zdravotní strav vykonávat. Dne 25. dubna 1957 rozvázala pracovní poměr dohodou se svým zaměstnavatelem. Podle § 10 odst. 2 vyhl. min. zdravotnictví z 23. l

Dojde-li k ohrožení zájmů dítěte nebo prospěchu společnosti, může soud v zájmu pokrokové výchovy dítěte omezit (§ 60 zák. o právu rod.) rodičovskou moc rodiče, do jehož výchovy dítě nebylo svěřeno, přerušením styku s dítětem. Z odůvodnění. Podle obsahu spisů lidového soudu civilního v Praze nežijí rodiče nezletilé L. L. ve společné domácnosti. Otec A. L. je odborný spisovatel a matka J. L., původním povoláním úřednice, je invalidní důchodkyní. Mezi manžely vede se řízení o rozvod manželství u lidového soudu civilního v Praze. lidový soud civilní v Praze v řízení podle §§ 24O a 251 o. s. ř. rozhodl, že nezl. dcera L. se svěřuje do výchovy a výživy matky a otci se ukládá platit na dítě výživné. Rozhodnutím byl upraven také styk otce s dítětem. Krajský soud v Praze ke stížnosti matky i orgánu péče o mládež do výše výživného a do úpravy styku a ke stížnosti otce do výměry výživného změnil usnesení lidového soudu civilního tak, že uznal otce povinným platit na dítě výživné 300 Kčs měsíčně od 1. června 1958 a zaplatit doplatek od května do září 1957 v částce 1:500 Kčs. Výrok o styku otce s dítětem změnil krajský jsou tak, že otec má právo mít dítě u sebe každou druhou neděli od 8 hod. ráno v létě do 20. a v zimě do 18 hod, každé velikonoční svátky a o prázdninách od dobu jednoho měsíce. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím krajského soudu, pokud jím byl upraven styk otce s dítětem, byl porušen zákon. I při úpravě výchovy dítěte rodičů spolu nežijících nutno dbát zásadního hlediska, jež sleduje ustanovení § 35 zák. o právu rod., aby totiž výchova dítěte zaručovala je řádný rozvoj v uvědomělého a pokrokového občana našeho státu. Tomuto cíli musí být podřízena všechna opatření, sledující zájem dítěte je v souladu s prospěchem společnosti. Také zásada, že rodič, jemuž nebylo dítě

Při určování úhrady osobních potřeb pro osobu žijící v cizině nutno přihlížet k tomu, zda určená částka může být pokládána za přiměřenou z hlediska své skutečné kupní síly. Z odůvodnění. Rodiče žalobce, který je zletilý a studuje na universitě v Curychu, jsou rozvedeni. Žalobcova matka je znovu provdána a žalobce žije se svou matkou, jíž byl svěřen do výchovy a výživy, trvale od doby okupace ve Švýcarsku. Otec po návratu z koncentračního tábora žije trvale v Československu. Lidový soud civilní v Praze určil povinnost odpůrce platit navrhovateli na úhradu osobních potřeb měsíčně 1000 Kčs až do doby, kdy navrhovatel se bude moci sám živit. Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu rozhodl, že usnesením lidového soudu byl porušen zákon. Žalobce domáhal se již jednou po dosažení zletilosti úhrady osobních potřeb proti žalovanému v řízení vedeném u lidového soudu civilního v Praze. Rozhodnutí tohoto soudu, jímž byl žalovaný uznán povinným platit žalobci na osobní potřeby 3500 Kčs měsíčně, bylo zrušeno rozsudkem. Nejvyššího soudu. V odůvodnění svého rozsudku poukázal Nejvyšší soud na to, že bylo povinností soudu především zjistit, zda skutečně a s jakým výslechem žalobce studuje, kolik činí jeho odůvodněné osobní potřeby a jak je o úhradu jeho potřeb postaráno, případně jak bylo postaráno předtím, než žalovaný počal žalobci platit příspěvek na výživu. Dále poukázal Nejvyšší soud na to, že soud měl dříve než rozhodl, řádně zjistit výdělkové, majetkové i rodinné poměry obou rodičů, zejména matky, i když je znovu provdána. Konečně poukázal Nejvyšší soud na to, že soud nemohl nechat bez povšimnutí ani devisový důsledek svého rozhodnutí. V novém řízení, v němž se žalobce znovu domáhá proti žalovanému úhrady osobních potřeb, nepřihlédl soud k důvodům, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí v pr

Čís. 18870. Ve sporu, v němž se ten, kdo učinil podle § 1042 obč. zák. náklad na výživu manželského dítěte, domáhá na dědovi náhrady, třeba prejudiciálně řešiti otázku, zda měl žalovaný děd vzhledem k otcovým majetkovým poměrům a k jeho výdělečné schopnosti v době vynaložení nákladu povinnost, vnuka v této době živiti. Pro řešení této otázky je rozhodující, zda by byl vyživovací nárok manželského dítěte vymožitelný podle předpisů o exekuci pro vyživovací nároky, kdyby byl dítětem samým uplatněn proti otci v době, kdy na něj třetí osoba učinila náklad. (Rozh. ze dne 21. února 1945, Rv I 609/44.) Srovn. rozh. čís. 15027 Sb. n. s. V zemském ústavě pro choromyslné v P. byl ode dne 16. listopadu roku 1940 do 25. ledna 1941, t.j. po dobu 71 dnů ošetřován nezl. V. Z. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se zemský ústav pro choromyslné v P., zastoupený finanční prokuraturou, na dědovi nezletilého opatrovance J. Z-ovi zaplacení 1.633 K, t.j. náhrady léčebného za 71 den po 20 K denně (1.775 K po odečtení částky 142 K, zaplacené nemocenskou pokladnou) a tvrdí, že žalovaný je povinen zapraviti vzniklé ošetřovací náklady v rámci své vyživovací povinnosti podle § 143 obč. zák., ježto pohledávka je proti rodičům nezletilcovým nevymožitelná. Žalovaný se hájil jednak tím, že nezletilcův otec má slušný výdělek, a že dokud nebyl žalován nelze tvrditi, že pohledávka je nevymožitelná, jednak tím, že je stár 73 let, jeho manželka 72 let, oba jsou práce neschopni, že má jen rentu měsíčně 142 K, polovinu malého domku, jehož výnos činí hrubých 550 K ročně a malé sadařství, vynášející sotva 4.000 K ročně a je proto sám podporován dcerou. P r v ý s o u d zamítl žalobu. O d v o l a c í s o u d změnil k žalobcovu odvolání napadený rozsudek tak, že vyhověl žalobě částkou 1.322 K 25 h s přísl., jinak napadený rozsudek potvrdil. Z d ů v o d ů: Předně je souhlasiti se stranou žalující v tom, že není v každém případě zapotřebí vésti nejprve exekuci proti osobě povinné v prvé řadě k výživě dítěte. Na asc

Čís. 18869. Ve sporu rozvedené manželky o výživné nelze znovu řešiti otázku viny na rozvodu rozhodnutou již pravoplatně v rozvodovém sporu, a to. ani s hlediska skutečností, jež nebyly uplatněny v rozvodovém sporu. (Rozh. ze dne 12. února 1945, Rv I 479/44.) Srovn. rozh. čís. 16463, 12891 Sb. n. s. A. D-ová se domáhala proti svému manželu J. D-ovi jednak ve sporu zn. sp. Ck Ia 292/42 rozvodu svého manželství od stolu a lože, jednak ve sporu zn. sp. C IV 70/43 placení výživného. Tento spor byl přerušen až do pravoplatného skončení sporu o rozvod, k němuž došlo rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 1943, jímž bylo manželství sporných stran rozvedeno z viny žalovaného J. D-a. Teprve po skončení rozvodového sporu se J. D. dověděl o nových závažných skutečnostech vyvracejících žalobkynin nárok na výživné (její cizoložství) a uplatnil je ve sporu o výživné. P r v ý s o u d zamítl žalobu, zjistiv z výpovědi svědka J. S-a, že se žalobkyně dopustila cizoložství. O d v o l a c í s o u d změnil napadený rozsudek tak, že uznal žalovaného povinným platiti žalobkyni na výživném 300 K měsíčně. Z d ů v o d ů: Je pravda, že je soudce oprávněn řešiti ve sporu o výživné rozvedené manželky samostatně - ovšem jen v rozsudkových důvodech - otázku viny na zrušení manželského společenství a podle výsledku řízení rozhodnouti o nároku manželčině na výživné (§ 91 obč. zák.). Jakmile však je již pravoplatným rozsudkem v rozvodové rozepři rozhodnuto, z čí viny se manželství rozvádí, nemůže soudce, jednající o manželčině žalobě na plnění výživného, posuzovati vinu toho kterého manžela odchylně, t.j. bez ohledu na vinu zjištěnou v rozsudkovém výroku o rozvodu manželů, a je tedy v otázce viny oním pravoplatným rozsudkem vázán. Nezáleží na tom, zda byla žaloba o placení výživného podána dříve, jen když došlo k rozhodnutí o rozvodu a vině na něm před skončením rozepře o výživné a jen když bylo rozhodnutí o víně v rozepři uplatněno. Výrok o vině na rozvodu je povahy deklaratorní a nikoliv ko

Čís. 18852. Výživa, která uchází nevinné manželce rozlukou, je onen díl slušného zaopatření, který by na ni připadl nebo který na ni skutečně připadal z prostředků manželových, jak si je on opatřil nebo byl povinen zaopatřit v rámci své povinnosti podle § 91 obč. zák. Nezáleží na tom, zda také manželka spoluvydržovala nebo zcela vydržovala za trvání manželství domácnost ze svých příjmů, ať již proto, že manžel svou povinnost nekonal nebo jen proto, že manželé zamýšleli zvýšit dvojím výdělkem celkovou úroveň své domácnosti. (Rozh. ze dne 6. listopadu 1944, Rv I 731/44.) Srovn. rozh. čís. 15558, 17942, 18801 Sb. n. s. Manželství F. a E. R-ových, uzavřené dne 9. září 1940, bylo usnesením okresního soudu v M. ze dne 19. září 1941 zn. sp. Nc I 8/41 dobrovolně rozvedeno a rozsudkem krajského soudu v M. ze dne 18. září 1942 zn. sp. Ck Ia 387/42 rozloučeno z výlučné viny F. R-a. Po dobu trvání manželství dával F. R. své manželce na domácnost 250 - 300 K týdně; ježto však F. R. měl dluhy, přivydělávala E. R-ová pletením součástek na kočárky 250 až 300 K týdně a takto přivydělanými penězi přispívala do společné domácnosti. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se E. R-ová proti svému bývalému manželovi F. R-ovi placení zadostiučinění částkou 450 K měsíčně. Žalobě vyhověly soudy v š e c h t ř í s t o l i c stran částky 300 K měsíčně. N e j v y š š í s o u d uvedl v důvodech: Pokud jde o námitku, že žalobkyni nepřísluší proti žalovanému zadostiučinění podle § 1266 obč. zák. proto, že prý žalobkyně měla za trvání manželství přibližně stejný výdělek jako žalovaný a že přispívala přibližně stejnou částkou jako žalovaný na společnou domácnost, neprovádí dovolání výtku právní mylnosti především po zákonu. Neboť nižší soudy nezjistily to, z čehož dovolání dále dovozuje mylnost právního posouzení věci odvolacím soudem, že totiž každý z manželů spotřeboval pro sebe asi polovinu příjmů, tedy jen to, co sám odevzdal do společné domácnosti, nýbrž naopak zjistily, že životní míra žalobkyně byl

Čís. 18840. Poručník (opatrovník) nepotřebuje ani k výpovědi nájemní smlouvy za nezletilého vlastníka pronajaté nemovitosti, ani k aktivnímu vedení sporu o účinnost dané výpovědi schválení poručenského (opatrovnického) soudu. (Rozh. ze dne 18. října 1944. R II 145, 146/44.) Nezl. A. Z. ml. je vlastníkem restauračního podniku v N. Dne 29. prosince 1943 dal otcovský opatrovník nezl. A. Z-a, A. Z. st., nájemcům podniku manželům Janu a Julii H-ovým mimosoudní výpověď, proti níž podali H-ovi včas na soudě námitky. Procesní soud uložil právnímu zástupci nezl. A. Z-a, aby předložil do 21. ledna 1944 zmocnění k vedení sporu za nezletilého žalobce. Při roku dne 21. ledna 1944 byla lhůta udělená žalobci k předložení zmocnění prodloužena do 27. ledna 1944. Usnesením ze dne 20. ledna 1944 zn. sp. P 22/29 zamítl opatrovnický soud žádost o vydání zmocnění k vedení sporu. Při roku dne 28. ledna 1944 vynesl p r o c e s n í s o u d proti žalobci, který nemohl zmocnění k vedení sporu předložiti, rozsudek pro zmeškání a samostatným usnesením z téhož dne zrušil provedené řízení pro zmatečnost. S o u d d r u h é s t o l i c e 1. zrušil k odvolání žalobce napadený rozsudek pro zmeškání a, vyhradiv svému usnesení právní moc, uložil soudu prvé stolice nové jednání a rozhodnutí, 2. zrušil k žalobcovu rekursu i usnesení prvého soudu ze dne 28. ledna 1944 a, vyhradiv právní moc, uložil prvému soudu další jednání. V d ů v o d e c h usnesení zrušujícího rozsudek uvedl odvolací soud mimo jiné: V souzeném případě má odvolací soud za to, že je třeba zaujmouti především stanovisko k otázce, zda i v rozepřích ze smlouvy nájemní nebo pachtovní ve smyslu §§ 560 a násl. c. ř. s. musí zákonný zástupce, který dal výpověď za stranu procesně nezpůsobilou a který byl k takové výpovědi oprávněn i bez schválení soudu nesporného, prokázati podle § 4, odst. 1 c. ř. s. zvláštní zmocnění k vedení rozepře týkající se námitek proti takové výpovědi, a zdali je proto nutno přihlížeti z úřadu v každém období rozepře -

Čís. 18835. Nemá-li otec pro svou nemajetnost alimentační povinnosti vůči dítěti, nemá ani povinnosti podle § 167 obč. zák. (Rozh. ze dne 12. října 1944, Rv II 226/44.) Srovn. rozh. čís. 18231 Sb. n. s. Z manželství uzavřeného dne 3. listopadu 1941 mezi R. K-em a M. K-ovou se narodilo dne 12. prosince 1942 dítě J. K-ová. Pravoplatným rozsudkem krajského soudu v U. ze dne 27. května 1943, zn. sp. Ck II a 233/42 bylo manželství K-ových rozloučeno bez viny stran. Usnesením ze dne 10. března 1944, zn. sp. P 18/44 uložil soud R. K-ovi, aby počínaje dnem 2. února 1944 platil na nezl. J. K-ovou 300 K měsíčně výživného. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se M. K-ová proti R. K-ovi zaplacení částky 4.755 K tvrdíc, že žalovaný nebyl v roce 1942 a 1943 s to plnili své zákonné povinnosti, ježto nebyl výdělečně činným a neměl ani jiný majetek a proto prý žalobkyně požaduje na žalovaném podle § 1042 obč. zák. náhradu nákladů, které zaplatila za něho s úmyslem zavázati ho, a to honorář porodní asistentce, náklady na výbavičku pro novorozeně, kočárek a kožišinový nánožník v celkové částce 4.755 K. Tyto náklady byly pro dítě nutné a žalovaný prý je povinen nésti je ve smyslu § 167 obč. zák., s použitím analogie § 7 obč. zák. bez ohledu na to, z čí viny bylo manželství rozloučeno. N i ž š í s o u d y zamítly žalobu. O d v o l a c í s o u d uvedl v d ů v o d e c h: Odvolatelka doličuje, že útraty slehnutí, výživa šestinedělky a další náklady, které jsou následkem porodu, nutno zahrnouti pod ustanovení § 167 obč. zák. a nikoliv pod nároky dítěte podle § 141 obč. zák., při čemž se dovolává rozh. čís. 18231 Sb. n. s. Podle názoru odvolacího soudu nutno právní poměr žalobkyně a nezl. J. K-ové vůči žalobci posuzovati s hlediska předpisů upravujících právní poměry mezi rodiči a manželskými dětmi, jak také procesní soud učinil, a jeho právní názor není proto dotčen citovaným rozhodnutím, ježto toto rozhodnutí se týká výlučně útrat slehnutí a výživy šestinedělky v tom případě, narodí-li se již

Čís. 18833. Přímý nárok chudého proti domovské obci na zaopatření v případě naléhavé potřeby podle § 23 zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. z. není podmíněn tím, že není jiné osoby, jež by byla povinna a s to chudého zaopatřiti. Nárok jiné osoby, jež, nejsouc k tomu podle zákona povinna, opatřila chudého v úmyslu požadovati náhradu tohoto nákladu na povinném (§ 1042 obč. zák.), může však proti domovské obci chudého vzniknout jen za předpokladu, že domovská obec byla sama povinna chudého buď zcela nebo částečně opatřiti v době, kdy výživu chudého opatřila osoba, jež se na ní domáhá náhrady tohoto plnění. I nemanželská matka vdaná za jiného muže než otce svého nemanželského dítěte je povinna, nemá-li jmění nebo stálých příjmů, vykonávati podle možnosti takovou činnost, aby z jejího výtěžku mohla dostáti závazku k výživě, jenž na ni podle § 166, druhé věty obč. zák. přešel. Manžel není s hlediska § 92 obč. zák. oprávněn brániti své manželce, aby opatřila svému dítěti nutnou výživu. (Rozh. ze dne 10. října 1944, Rv II 71/44.) Srovn. rozh. čís. 14157 Sb. n. s. Pravoplatným usnesením okresního soudu v D. ze dne 31. srpna 1936, zn. sp. P 48/34 byl nemanželský otec F. P. uznán povinným přispívati na výživu svého nemanželského dítěte, nezl. M. K-ové, částkou 70 K měsíčně. Nemanželská matka F. K-ová se vdala za O. S-a a tento živil od 12. prosince 1937 i nezl. M. K-ovou, ježto nemanželský otec svůj závazek neplnil. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se O. S. na obci Ř. zaplacení 4.750 K s přísl. tvrdě, že učinil na nezl. M. K-ovou bez darovacího úmyslu náklad, jehož zapravení je povinna žalovaná obec, ježto prý výživné je na nemanželském otci nedobytné, a rovněž ostatní příbuzní dítěte, včetně neanželské matky, nemají majetku. Nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, jež odvolací soud prohlásil za přípustné podle § 502, odst. 3 c. ř. s. Z důvodů: Podle § 23 zák. čís. 105/1863 ř. z. (domovského zákona) je obec povinna opatřovati chudé jen potud, pok

Čís. 18829. Změní-li se podstatně poměry, za kterých byl uzavřen smír o výživném ze zákona, zvyšuje nebo snižuje se výživné - nebylo-li nic jiného ujednáno - jen v poměru ke smíru a k nastalé změně a nezáleží na tom, zda nově určené výživné odpovídá tomu, čeho by se strana mohla domáhati, kdyby nebylo smíru. (Rozh. ze dne 4. října 1944, Rv I 503/44.) Dne 6. října 1939 a 28. května 1942 zavázali se Zdeněk P. a Ferdinand P. ml. soudním smírem zn. sp. Nc IV 494/39 poskytovati svému otci Ferdinandu P-ovi st. výživné tak, že Zdeněk P. platil částku 250 K měsíčně, Ferdinand P. ml. částku 750 K měsíčně. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se Ferdinand P. st. na Zdeňku P-ovi a Ferdinandu P-ovi ml. změny uzavřených smírů tak, že žalovaní jsou povinni platiti žalobci na výživném 3.000 K měsíčně, a to tak, že žalovaný Zdeněk P. je povinen platiti o 500 K měsíčně více, žalovaný Ferdinand P. ml. výživné o 1.500 K vyšší proti smírům ze dne 6. října 1939 a 28. května 1942 zn. sp. Nc IV 494/39. Žalobní nárok odůvodňuje žalobce tím, že se hospodářské poměry žalovaných, zejména Ferdinanda P-a ml. podstatně zlepšily. P r v ý s o u d přisoudil žalobci celkem částku 1.680 K, a to tak, že žalovaný Zdeněk P. je povinen platiti celkem 280 K, žalovaný Ferdinand P. ml. celkem 1.400 K měsíčně. O d v o l a c í s o u d změnil k žalobcovu odvolání napadený rozsudek jen potud, že alimentační závazek žalovaného Zdeňka P-a zvýšil na 400 K měsíčně. N e j v y š š í s o u d dovolání žalovaných jednak odmítl, jednak mu nevyhověl. Odmítnuto bylo dovolání pokud směřovalo proti potvrzující části odvolacího rozsudku. Jinak uvedl v důvodech: Pokud odvolací soud uložil žalovanému Zdeňku P-ovi výživné o 120 K měsíčně vyšší než soud prvé stolice, je dovolání tohoto žalovaného přípustné, není však důvodné. Nižší soudy právem rozhodly, že, když bylo učiněno s manželským otcem podle § 154 obč. zák. narovnání o zaopatření, platí toto narovnání jako každá jiná dohoda o výživném ze zákona za učiněné s klausulí rebus s

Čís. 18811. Smlouva s obsahem podle § 1217 obč. zák. nepřestává býti smlouvou svatební proto, že se jí zúčastnily i jiné osoby než budoucí manželé. K žádosti o zrušení svatební smlouvy je v případě rozvodu manželství z viny jednoho z manželů oprávněn jedině nevinný manžel (§ 1264, druhá věta obč. zák.). Bylo-li však zrušení svatebních smluv k žádosti nevinného manžela již vysloveno, jsou i třetí osoby, zúčastněné na svatební smlouvě, oprávněny domáhati se vrácení majetku, kterým přispěly k vytvoření hospodářského základu manželství. (Rozh. ze dne 12. září 1944, Rv I 124/44.) Manželé Š. a F. P-ovi postoupili postupní smlouvou ze dne 6. listopadu 1937, sepsanou ve formě notářského spisu své nemovitosti, zapsané ve vložce čís. 47 a 89 poz. knihy kat. území M. své dceři Marii a jejímu snoubenci F. K-ovi za cenu K 75.220.-, naproti čemuž přijali jako vzájemné plnění hotovost K 10.000.- a vyhradili si výměnek v kapitalisované hodnotě K 33.354.-. O rozdílu v hodnotě 31.886 K prohlásili manželé P-ovi, že jej věnují dceři a F. K-ovi za tím účelem, aby jim bylo umožněno nastoupení postupované rolnické živnosti. Zároveň uzavřeli Marie P-ová a F. K. dědickou smlouvu. Rozsudkem krajského soudu ve V., zn. sp. Ck Ia 260/41 bylo manželství K-ových, uzavřené dne 27. listopadu 1937, pravoplatně rozvedeno z výhradně viny F. K-a. Ve sporu, o který tu jde, domáhají se manželé Š. a F. P-ovi a M. K-ová proti žalovanému F. K-ovi, 1. že se svatební, postupní a dědická smlouva ze dne 6. listopadu 1937 prohlašuje za zrušenou, 2. že žalovaný je povinen trpěti vklad vlastnického práva na jednu neoddělenou polovinu nemovitostí zapsaných ve vl. čís. 47 a 89 poz. knihy M. Š. a F. P-ovým. Prvý soud vyhověl žalobě jen potud, že prohlásil za zrušenou dědickou smlouvu uzavřenou dne 6. listopadu 1937. V důvodech uvedl mimo jiné: Vzhledem k námitkám žalovaného zabýval se soud otázkou, pokud jsou žalobci oprávněni k podání žaloby, o niž tu jde, a v jakém rozsahu je odůvodněn uplatňovaný žalobní nárok. Z

Čís. 18810. Došlo-li poté, kdy byl otec zbaven otcovské moci, k takové změně poměrů, že by její navrácení otci bylo na prospěch dítěte nebo že by trvalé zbavení otce otcovské moci mělo pro dítě účinky nepříznivé, nebrání nové úpravě poměrů skutečnost, že byl otec svého času zbaven otcovské moci n a v ž d y. (Rozh. ze dne 11. září 1944, R II 169/44.) Pravoplatným usnesením okresního soudu v N. ze dne 15. dubna 1935, zn. sp. Nc I 74/35 byl A. H. zbaven n a v ž d y otcovské moci nad nezl. B. H-em pro nekonání otcovské povinnosti. V podání ze dne 11. května 1944 tvrdil A. H., že se skutkové předpoklady usnesení ze dne 15. dubna 1935 změnily a navrhl vrácení otcovské moci. N i ž š í s o u d y návrh zamítly. R e k u r s n í s o u d uvedl v d ů v o d e c h: Stěžovatel uvádí, že se poměry od doby vydání usnesení ze dne 15. dubna 1935 změnily, ježto je nyní zaměstnán a plní jako otec své alimentační povinnosti, a domáhá se z toho důvodu změny. Rekursní soud má však za to, že pravoplatné usnesení prvého soudu o zbavení moci otcovské navždy vylučuje samo o sobě nový návrh otcův, aby mu byla otcovská moc nad dítětem vrácena, poněvadž ztráta otcovské moci je nezměnitelným důsledkem za trvalé a naprosté opomíjení otcovské povinnosti. Je sice správné, že manželský otec platí na nezletilce od 8. června 1943 výživné ve výši 300 K měsíčně - od 1. ledna 1944 toto výživné bylo mu sníženo na 100 K, ježto stěžovatel byl ze zdravotních důvodů ze svého dosavadního zaměstnání propuštěn - avšak tato okolnost mu nepřichází k dobru, poněvadž je to jeho zákonná povinnost, aby se staral o výživu dítěte a neučinil tím nic více, než co zákon každému otci ukládá. N e j v y š š í s o u d zrušil k dovolacímu rekursu A. H-a napadené usnesení i usnesení prvého soudu a vrátil věc soudu prvé stolice k novému jednání a rozhodnutí. Důvody: Žádost manželského otce z 11. května 1944, aby mu byla navrácena otcovská moc nad nezletilým jeho synem B-em, odňatá mu n a v ž d y podle § 177 obč. zák. usnesením okre

Čís. 18806. Bylo-li již pravoplatně rozhodnuto, že nemanželské matce přísluší nárok podle § 168 obč. zák., nelze jí odepříti výplatu složené zálohy, ani když domněnka nemanželského otcovství složitelova byla mezitím otřesena. (Rozh. ze dne 7. září 1944, R II 83/44.) Okresní soud v M. uložil pravoplatně B. B-ovi, aby podle § 168 obč. zák. složil k soudu určitou částku pro nezl. nemanželskou matku V. V-ovou. Právní zástupce nemanželské matky vedl proti B. B-ovi exekuci a vydobyl určité čistky, jež jsou v jeho rukách. Ježto se zatím dne 12. ledna 1943 narodilo dítě, žádá nemanželská matka soud o povolení k výplatě. P r v ý s o u d návrh zamítl. Z d ů v o d ů: Podle § 168 obč. zák. je povinen ten, jehož otcovství se podle § 163 obč. zák. osvědčí, složiti zálohu u soudu. Ustarlovení o tom, za jakých podmínek má soud peníze uvolniti, zákon nemá. Nepochybně má však soud peníze matce uvolniti, narodí-li se dítě a prokáže-li matka potřebu a nebude-li zatím doměnka otcovství vyvrácena. V daném případě ve sporu o uznání otcovství (rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. května 1943, zn. sp. C III 26/43, rozsudek krajského soudu ze dne 13. července 1943, zn. sp. Co III 91/43 a rozsudek nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1943, zn. sp. Rv II 427/43) nebyla sice domněnka otcovství dosud pravoplatně vyvrácena, avšak byla tak hluboce otřesena, že by nebylo podle názoru soudu spravedlivé, aby soud povolením výplaty prakticky definitivně a nezhojitelně uložil nésti povinnost podle § 168 obč. zák. osobě, o níž je s největší pravděpodobností zjištěno, že není otcem. R e k u r s n í s o u d nevyhověl rekursu navrhovatelky. Z d ů v o d ů: Je správné, že přikazovací usnesení podle § 168 obč. zák. nabylo právní moci, není také sporné, že se navrhovatelce mezitím narodilo nemanželské dítě, a že by tudíž složených peněz potřebovala na výživu, dětskou výbavu a náklady slehnutí. Dlužno však souhlasiti s důvody prvého soudu, že hlavní předpoklad opatření podle § 168 obč. zák., jímž je osvědčení ve

Čís. 18801. Porušoval-li manžel svoji vyživovací povinnost vůči manželce a přispíval-li po dobu trvání manželství na vedení domácnosti pouze částkou, která nestačila ani na jeho stravování, takže manželka proto dosazovala na domácnost z vlastního výdělku, je pro otázku, v jaké výši má nevinná manželka po rozluce nárok na plné zadostiučinění podle § 1266 obč. zák., vzíti za základ takový stav vzájemných práv a povinností manželů a jejich plnění, jaké mělo podle zákona nastati při řádném a odpovědném chování obou manželů. (Rozh. ze dne 31. srpna 1944, Rv I 115/44.) Srov. rozh. čís. 15558 a 17942 Sb. n. s. F. H-ová vydržovala manželskou domácnost s K. H-em sama ze svého výdělku jako posluhovačka a manžel K. H. přispíval na domácnost pouze měsíční částkou 100-120 K. Rozsudkem krajského soudu v P. ze dne 21. prosince 1942, zn. sp. Ck VIIa 379/42 bylo manželství H-ových právoplatně rozvedeno z výlučné viny K. H-a a usnesením téhož soudu ze dne 30. dubna 1943 zn. sp. Nc XVI 907/43 bylo pravoplatně rozloučeno z viny K. H-a. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se F. H-ová proti K. H-ovi žalobou podanou dne 20. května 1943 placení 400 K měsíčně na výživu. P r v ý s o u d vyhověl žalobě co do částky 200 K, jinak ji zamítl. O d v o l a c í s o u d zamítl k odvolání žalovaného celou žalobu. N e j v y š š í s o u d obnovil k dovolání žalobkyně rozsudek prvého soudu. Z důvodů: Nejvyšší soud vyložil v rozhodnutích čís. 15558 a 17942 Sb. n. s., že plným zadostiučiněním ve smyslu § 1266 obč. zák. třeba rozuměti náhradu skutečně utrpěné škody a přiměřené odškodné za to, co nevinné manželce ušlo vinou manželovou tím, že pozbyla nároků a práv podle §§ 91, 92 obč. zák. Účelem tohoto plného zadostiučinění je, aby nevinná manželka byla po rozluce hospodářsky postavena tak, jako by k rozluce nebylo došlo a manželství dosud trvalo. Nárok podle § 1266 obč. zák. nemůže býti po právní stránce ztotožňován s manželčiným nárokem na poskytování výživného podle § 91 obč. zák., třebaže může býti podle

Čís. 18796. K žalobě o určení nemanželského otcovství není třeba předpokladů určovací žaloby ani v tom případě, žaluje-li nemanželské dítě po nabytí zletilosti. (Rozh. ze dne 12. července 1944, Rv II 132/44.) Srov. jinak rozh. čís. 14799 Sb. n. s. Ve sporu, o který tu jde, domáhá se J. N., narozený dne 10. října 1905 z nemanželské matky F. N-ové proti J. R-ovi zjištění, že se žalovaný uznává za žalobcova nemanželského otce. Žalobě vyhověly soudy v š e c h t ř í s t o l i c, n e j v y š š í s o u d uvedl k otázce, o niž jde, v důvodech: Dovolání nelze přisvědčiti, pokud požaduje s poukazem na rozh. čís. 14799 Sb. n. s. pro souzenou žalobu předpokladů určovací žaloby podle § 228 c. ř. s. Jde o žalobu podle § 163 obč. zák., domáhající se zjištění, že se žalovaný uznává za otce žalobcova. Předmětem sporu je tedy zjištění právního poměru mezi spornými stranami, avšak poměru rodinného, nemanželského otcovství. Jde tedy o zvláštní statusovou žalobu z rodinného práva, ve které nemusí žalobce vůbec dokazovati svůj nutkavý právní zájem na tom, aby tento právní poměr byl co nejdříve zjištěn, neboť tento zájem se podává již z povahy samotného právního poměru. Nelze ani zletilému nemanželskému dítěti upírati právo, aby byl zjištěn muž, kterého je pokládati za jeho otce, neboť i u něho je vzhledem k nezadatelnosti tohoto práva, plynoucího z ustanovení § 163 obč. zák., takový zájem zcela přirozený. Zletilému nemanželskému dítěti nelze upírati, aby pátralo po osobě svého otce, když tak neučinili, ať již z jakýchkoliv důvodů jeho zákonní zástupcové v době jeho nezletilosti.