Martin Bukovič

Aby mohly školy poskytovat vzdělávání ve smyslu zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), musejí být nejprve zapsány do rejstříku škol a školských zařízení (dále jen „školský rejstřík“). Jednou z podmínek zápisu školy do školského rejstříku je soulad žádosti o zápis s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy příslušného kraje (dále jen „dlouhodobý záměr kraje“). Konkrétně § 148 odst. 3 písm. a) školského zákona stanoví, že „orgán, který vede rejstřík škol a školských zařízení, žádost o zápis školy nebo školského zařízení do rejstříku dále zcela nebo zčásti zamítne v případě, že posouzením žádosti zjistí, že žádost není v souladu s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky nebo příslušného kraje“1) . Skupina 18 senátorů České republiky se domnívala, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s právem na svobodnou volbu vzdělávání, a proto navrhla, aby ho Ústavní soud zrušil. Cílem tohoto článku je vysvětlit problematiku dlouhodobých záměrů kraje a představit nález Ústavního soudu zabývající se ústavností předmětného ustanovení školského zákona.2)