Kateřina Vágnerová

Pojem Montessori už slyšela většina lidí, kteří se jen trochu zajímají o vzdělávání. Ale co se pod ním přesně skrývá, už si umí představit mnohem méně z nich. Pedagogický systém je nazýván po své autorce Dr. Marii Montessori, která v první polovině 20. století vytvořila v Itálii systém vzdělávání, nejdříve použitý pro děti s mentálním postižením. Brzy se ukázalo, že je právě tak vhodný také pro „zdravé děti“. Marie Montessori vytvořila systém, který využívá a rozvíjí přirozený potenciál dítěte.

Řeklo by se, že pohyb ke škole prostě patří. A nejen ten na hřišti nebo v tělocvičně. Děti přichází do 1. třídy, rostou, postupují z ročníku do ročníku a pak zase odchází. Prostě neustálý koloběh. Přesto se může stát, že přes hemžení stovek dětí škola ustrne a nemění se. Pak by bylo dobré pro všechny školu trochu rozhýbat.

O šikaně a kyberšikaně toho bylo napsáno mnoho. Třeba o tom, že si ji školy nechtějí připustit, neumějí ji rozpoznat a řešit. David Čáp k tomu ve svých mýtech dodává několik postřehů, jak zkresleně mohou učitelé vnímat realitu. Dnes bych ale chtěla uvést trochu jiný pohled na věc - jak se na šikanu a kyberšikanu dokáží podívat děti. Víme to díky akci „STOP kyberšikaně“, která proběhla během uplynulého školního roku.

Kyberšikana je novým fenoménem v oblasti šikany. Můžeme ji charakterizovat jako šikanu za použití elektronických prostředků. Stejně jako u šikany je jejím cílem někomu ublížit nebo ho zesměšnit.

Když jsme před šesti lety začínali s projektem Minimalizace šikany, podnětem k tomu byl alarmující výskyt šikany na školách. Podle průzkumů se 40 % dětí někdy stalo její obětí. Toto číslo se dostává do prudkého kontrastu s názorem mnoha ředitelů a učitelů, který zmínil David Čáp ve svém článku Mýty o šikaně (Řízení školy č. 3/2011): „Šikana na naší škole? To se u nás stát nemůže!“ Ve svém článku vysvětluje hlavní důvod, proč pedagogové škol toto prohlašují - rodiče to chtějí slyšet. Dalším důvodem ale může být i to, že tomu prostě věří.