Kalendář - strana 200
Okamžik projevu vůle směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí.
Následky
neuvedení výpovědní doby ve výpovědi z pracovního poměru.
21 Cdo 2209/2000
I. Zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní
poměr výpovědí v
okamžiku, kdy výpověď sám zaměstnanci doručí nebo odešle ji prostřednictvím držitele
poštovní
licence anebo udělí příkaz příslušnému zaměstnanci, aby písemnost doručil adresátu
na pracovišti, v
bytě nebo kdekoliv bude zastižen, pokud zaměstnavatel ještě před doručením od zamýšleného
úkonu
neustoupí.
II. Projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí lze
učinit teprve
poté, co pracovní poměr, jenž má být výpovědí ukončen, skutečně vznikl.
III. Jestliže zaměstnavatel nebo zaměstnanec neuvede ve výpovědi výpovědní
dobu vůbec
nebo ji uvede nesprávně, není výpověď neplatná, avšak pracovní poměr skončí uplynutím
zákonné
výpovědní doby.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce PhDr. M.
Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované P., a.s., zastoupené advokátem, o určení
neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
4 C 195/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. července 1999, č.j. 16
Co
218/99-24, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 1999,
č.j.
16 Co 218/99-28, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 28. 11. 1997 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď “podle
§ 46 c) zákoníku práce
- z důvodu
organizačních změn a nadbytečnosti ke dni 30. 11. 1997”.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu
odůvodňoval zejména tím, že dopisem ze dne 4. 5. 1998 projevil s výpovědí nesouhlas,
mimo jiné
proto, že žalovaná nesplnila svou povinnost vyplývající z ustanovení
§ 46 odst. 2 zák. práce
a nenabídl
Právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může
být uplatněno za
předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání,
a že rovněž
zpochybnil žalobou podle ustanovení
§ 64 zák.
práce platnost
rozvazovacího právního úkonu, jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy
(§ 10 a
19 zákona
o mzdě). Promlčecí
lhůta pro uplatnění práva na náhradu mzdy počne běžet bez ohledu na to, zda v té
době již bylo v
řízení podle § 64 zák. práce o neplatnosti rozvazovacího právního úkonu rozhodnuto.
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 39 726 Kč "spolu s úroky ve
výši 16 % ročně z
Kč 6 621 ode dne 11. 9. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 16 % ročně z Kč 6 621 ode
dne 11. 10. 1994
do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 11. 1994 do zaplacení,
úroky ve výši
17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 12. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně
z Kč 6 621 ode dne
11. 1. 1995 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 2. 1995
do zaplacení".
Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaná jí dopisem ze dne 29. 4. 1994 dala výpověď
z pracovního
poměru, žalobkyně s touto výpovědí nesouhlasila, trvala na dalším zaměstnávání a
podala žalobu na
určení neplatnosti uvedené výpovědi. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, čj.
6 Co
2070/98-146, rozhodl, že výpověď ze dne 29. 4. 1994 je neplatná, a dovolání proti
tomuto rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 1999, čj. 21 Cdo
110/99-163. Ačkoliv
žalobkyně opakovaně žádala žalovanou o vyjádření k výpočtu výdělku a úhradu náhrady
mzdy za šest
měsíců po 6 621 Kč, byla odmítnuta.
Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, čj. 8 C 22/2000-31, žalobu zamítl a
rozhodl, že
žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 7 300 Kč k rukám "JUDr.
S. F., AK Č., Ž.
12". Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalovaná ukončila se
žalobkyní
pracovní poměr výpovědí ze dne 29. 4. 1994 a
Doručení zásilky do vlastních rukou jiné osobě než zaměstnanci
(§ 266a zák. práce).
Počátek běhu
lhůty k podání žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
(§ 64 zák. práce).
21 Cdo 2426/2000
I. Jestliže zásilku s písemností zaměstnavatele uvedenou v ustanovení
§ 266a odst. 1 zák.
práce
převzala jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele
doručit písemnost
zaměstnanci do vlastních rukou, a to ani tehdy, byla-li zásilka dodatečně zaměstnanci
odevzdána.
II. Běh dvouměsíční prekluzívní (propadné) lhůty uvedené v ustanovení
§ 64 zák. práce k
podání žaloby o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem nezapočne
dříve, než dojde
k řádnému doručení tohoto zrušovacího projevu vůle zaměstnanci.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce P. J.,
proti žalovaným 1) D. N., a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o neplatnost okamžitého
zrušení
pracovního poměru a o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp.
zn. 11 C 1681/98, o dovolání žalovaného
1) proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2000 č.j.
25 Co 150/2000-104, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 10.8.1998 žalovaný 1) sdělil žalobci, že mu spolu s žalovaným
2) dávají “vypoved
z pracovniho pomeru ke dni 12. 8. 1998 dle Zakoniku prace, paragraf 53” a “dale
na zaklade
pisemnych dutek ze dne 25. 8. 1997, 19. 1. 1998 a 9. 4. 1998, dale dle poruseni
vnitrnich predpisu
firmy, ktere podepsal dne 21. 4. 1997, a neomluvene absence od 3. 8. 1998 do dnesniho
dne”.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru “označené
jako výpověď z pracovního poměru” je neplatné, a aby byla žalovaným uložena povinnost
“upravit
obsah potvrzení o zaměstnání ze dne 18. 8. 1998 v článku
IV. tak, že se z po
Bylo-li zaměstnavateli doručeno okamžité zrušení pracovního
poměru učiněné druhým účastníkem pracovního poměru v podobě
telefaxového dokumentu, jde ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce o
neplatné rozvázání pracovního poměru.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 12. 6. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu
dává "okamžitou výpověď z pracovního poměru s platností ode dne
podpisu této výpovědi". Uvedené opatření odůvodnila tím, že
žalobce jako její zaměstnavatel nedodržuje povinnosti z pracovní
smlouvy účastníků, neboť jí nevyplácí pravidelně a včas mzdu a
cestovní náhrady za služební cesty v Republice Uzbekistán ("diety"
nejsou žalované vypláceny od ledna 1997 a mzda od prosince 1997) a
nevyplatil jí ani náhradu za dvě letenky. Žalovaná v dopise dále
uvedla, že "tuto výpověď zasílá faximilním spojením" a že originál
"výpovědi" bude předán osobně žalobci "v nejbližším možném
termínu".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení
pracovního poměru, "dané listinou ze dne 12. 6. 1998 a doručené mu
dne 16. 6. 1998", je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
dopis ze dne 12. 6. 1998 není "originálem listiny", ale její
fotokopií, že podpis na dopise "není obvyklým podpisem žalované" a
že skutečnosti uvedené v dopise se "nezakládají na pravdě".
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 9.
1999 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 2705 Kč "na účet" advokáta
JUDr. J. J. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že žalovaná, která byla od 1. 6. 1997 zaměstnankyní
žalobce, vykonávala práci na pracovišti v Uzbekistánu a že mzdu jí
žalobce poukazoval na účet v České republice až do listopadu 1997.
Dopis ze dne 12. 6. 1998, označený jako "okamžitá výpověď z
pracovního poměru", zaslala žalovaná dne 15. 6. 1998 jednak
žalobci faxem z Velvyslanectví České re
21 Cdo 2999/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce S. C.,
proti žalovanému A. a. s., odštěpnému závodu S. zastoupenému advokátem, o neplatnost
výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 15/99,
o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2000 č.
j. 22 Co
337/2000-94, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek
soudu
prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20. 10. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod k výpovědi spatřoval v " soustavném
méně
závažném porušování pracovní kázně s odkazem na ustanovení KS 1997 - 1998, odst.
4.1.1 - opakované
odmítání přidělené práce" .
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná, aby
žalovanému byla uložena povinnost ho i nadále zaměstnávat, aby žalovanému bylo uloženo
vytvořit mu
pracovní podmínky odpovídající " posudku o omezení pracovní schopnosti vydanému OSSZ
ze dne 23. 10.
1997 č. j. OSSZ/LPS/97/šč. a ze dne 27. 11. 1998 č. j. OSSZ/LPS/98/šč." a s přihlédnutím
k jeho
vzdělání, a aby bylo určeno, že žalovaný je povinen " plnit ust. § 61 odst. 1 zákoníku
práce v jeho
prospěch" a že žalovaný je povinen vybavit ho ochrannými pomůckami " dle nárokovosti
k vykonané
práci, dle bezpečnostních předpisů a zákoníku práce" . Neplatnost výpovědi z pracovního
poměru
spatřoval zejména v tom, že mu žalovaný nevytvořil pracovní podmínky odpovídající
jeho schopnostem a
zdravotnímu stavu a že mu nařizoval výkon takové práce, která zhoršova
Vzájemný vztah důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem
uvedených v ustanovení §
53 odst. 1 zák.
práce
21 Cdo 2857/2000
Důvody, pro které může zaměstnavatel okamžitě zrušit se zaměstnancem
pracovní poměr
uvedené v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce, představují dva zcela samostatné a
spolu
nesouvisející důvody rozvázání pracovního poměru; z jejich srovnání nelze činit
žádné závěry o tom,
jakou míru intenzity má mít porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, aby
bylo způsobilým
důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobkyně A. Š.,
zastoupené advokátem, proti žalované B. Š., zastoupené advokátkou, o neplatnost
okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.
6 C 2672/97, o dovolání žalované proti
rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. května 1999 č.j.
29 Co 234/99-26, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí
nad Labem k
dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 12.12.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala
v tom, že
žalobkyně, která u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3.1996
jako prodavačka
v prodejně Švadlenka - doplňky, bižuterie, dne 27.11.1977 "ošidila ČOI - viz zápis
v knize".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené zrušení pracovního poměru
je neplatné.
Žalobu zdůvodnila tím, že při kontrole ČOI dne 27.11.1997 prodávala zboží podle
pokynu vedoucího
prodejny J. Š. Rozdíly mezi cenami byly na prodejně zcela běžné a spočívaly v tom,
že na dodacích
listech byly jiné ceny, pokyny k prodeji byly odlišné a ceny na výrobcích byly rovněž
uváděny
jinak; jednalo se "o snahu žalované a jí jmenovaného v
Doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou může být dohodnuta
nejen
přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let nebo dobou
trvání
určitých prací, nýbrž i na základě jiných, konkrétním datem neohraničených objektivně
zjistitelných
skutečností, o jejichž skutečné délce účastníci při uzavírání pracovní smlouvy nemusí
mít ani
jistotu, které nepřipouštějí pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou
uplynutím
sjednané doby skončí.
Jestliže pracovní poměr byl sjednán na dobu do návratu jiné zaměstnankyně
z mateřské
dovolené, nejdéle však na dobu do tří let věku jejího dítěte, jde o pracovní poměr
uzavřený na dobu
určitou.
Za jednání v tísni v neprospěch jednajícího nelze považovat okolnost,
jestliže
zaměstnanec, aby předešel jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí, přijal
zaměstnavatelem
učiněnou nabídku jiné vhodné práce podle ustanovení
§ 46 odst. 2 zák.
práce.
Z odůvodnění.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že
pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne 14. 10. 1996 trvá.
Žalobu odůvodnila
tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 10. 1996 uzavřené
na dobu
neurčitou jako "odborný referent II v sekretariátu vedoucího KS". Po obdržení výpovědi
z pracovního
poměru z organizačních důvodů byla na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze
dne 30. 1. 1998
přeřazena na dobu určitou na funkci "odborný referent I v odboru ekonomickém" a dne
12. 3. 1999 jí
žalovaná písemně sdělila, že její pracovní poměr končí dne 31. 3. 1999. Podle názoru
žalobkyně je
však zmíněná dohoda o změně pracovní smlouvy částečně neplatná, neboť výslovně neurčuje
dobu trvání
pracovního poměru; vzhledem k tomuto nedostatku je tedy třeba pracovní poměr mezi
účastníky pokládat
za sjednaný na dobu neurčitou "dle §
30
odst. 1 ZP" s pracovním zařazením "odborný referent I v odboru ekonomickém".
Současně
žalobkyně navrhla, aby soud nařídil pře
O překážku v práci z důvodu péče o dítě mladší než deset let,
které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovného
zařízení, v jehož péči jinak je (§ 127 odst. 1 zák. práce), nejde,
jestliže zdravotní stav dítěte, který nemá povahu onemocnění, je
podle posouzení lékaře dlouhodobě natolik nepříznivý, že zcela
vylučuje jeho pobyt v péči dětského výchovného zařízení.
Samotné předchozí projednání výpovědi nebo okamžitého zrušení
pracovního poměru podle ustanovení § 59 odst. 1 zák. práce
nezahrnuje zároveň stanovisko, které ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. přísluší zaujmout
příslušnému odborovému orgánu jakožto kolektivnímu orgánu
k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance je
neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání práce).
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 26. 6. 1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí
dává výpověď z pracovního poměru "ve smyslu § 46 odst. 1 písm. e)
zák. práce z důvodu neplnění požadavku stanoveného pro výkon
sjednané práce", který spatřovala v tom, že žalobkyně
"nenastoupila do zaměstnání po skončení další mateřské dovolené,
která v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 zák. práce je do tří
let dítěte".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď
z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dne
10. 6. 1996 po skončení další mateřské dovolené nemohla do práce
nastoupit z důvodu důležité osobní překážky v práci ve smyslu
ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce, neboť odborný lékař
nedoporučil pobyt jejího dítěte v mateřské škole "z důvodu časté
nemocnosti, resp. označil ho za naprosto nevhodný". Žalovanou
předem o nastalé situaci informovala a požádala ji "o prodloužení
další mateřské dovolené o jeden rok". Žalovaná však její žádost
vůbec nevzala na vědomí a v rozporu se zmíněným ustanovením
zákoníku práce, podle kt
Bezdůvodné obohacení při tzv. faktickém pracovním poměru. Přípustnost
dovolání při
více nárocích se samostatným skutkovým základem.
21 Cdo 2014/2000
I. Na základě tzv. faktického pracovního poměru vzniká zaměstnavateli
bezdůvodné
obohacení z neplatného právního úkonu (pracovní smlouvy) představované prací, kterou
pro něj s jeho
souhlasem vykonala fyzická osoba. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá tomu, co
by zaměstnavatel
(podle mzdových podmínek u něj platných v době, kdy byla práce vykonána) musel plnit
fyzické osobě
za skutečně vykonanou práci, kdyby pracovní smlouva byla mezi nimi uzavřena platně.
II. Jestliže odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem o dvou (či více)
nárocích se
samostatným skutkovým základem, je třeba otázku přípustnosti dovolání posuzovat
ve vztahu ke
každému z těchto nároků samostatně.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce Z. H.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) C. H., s.r.o., a 2) Ing. M. Ž., zastoupenému
advokátem,
o 53.592,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn.
16 C 283/96 a 16
C
252/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. března 2000,
č. j. 16 Co 438/99-152, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 16.546,- Kč s příslušenstvím
zamítá, se odmítá.
II. Jinak se dovolání žalobce zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení
2.362,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), vedenou
u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 283/96,
aby mu
žalovaní (každý z nich) zaplatili částku 18.720,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996
do zaplacení.
Žalobu odůvodňoval zejména tím, že od 1. 1. 1991 byl zaměstnan
Výpověď z pracovního poměru
(§ 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce) –
počátek běhu lhůty podle ustanovení §
46 odst.
3 zák. práce.
Procesní způsobilost okresních soudů.
21 Cdo 2144/2000
Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení
§ 46 odst. 3 zák. práce
není významné,
kdy zaměstnavatel důvod k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně
nebo z důvodu,
pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, zjistil; podstatné z tohoto hlediska
je, kdy
zaměstnavatel prokazatelně získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil
takového
jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě v právní věci žalobce
J. P.,
zastoupeného advokátkou, proti žalované ČR – Okresnímu soudu., zastoupené advokátkou,
o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C
91/99, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2000, č.j. 16
Co 108/2000-85,
takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.075,- Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. X.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 26. 8. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) věta
prvá zák.
práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala
v tom, že žalobce
jako soudní vykonavatel dne 15. 5. 1998 vyhotovil dražební protokol, který obsahoval
nepravdivé
skutečnosti spočívající v tom, že v tzv. druhém kole byl vydražen počítač (obrazovka
Hyundai s
tiskárnou Epson Skylus Color IIs) a příslušenstvím, ačkoliv tyto věci ve druhém kole
nebyly
draženy.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodňoval
zejména
tím, že podle tvrzení žalované - jeho zaměstnavatele - došlo k porušení pracovní
kázně dne 15. 5.
1998, přičemž rozvázání pracovní
Na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze
posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru; soud se
v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být
ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce důvodem k rozvázání
pracovního poměru.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "pracovní poměr mezi
žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem,
vyplývající z pracovní smlouvy, kterou žalovaný se žalobcem
uzavřel dne 1. 6. 1998, trvá". Žalobu odůvodnil tím, že od 4. 1.
1999 mu žalovaný přes výzvy odmítá přidělovat práci a znemožňuje
mu přístup na pracoviště na základě tvrzení, že s ním žalobce
ukončil pracovní poměr dohodou. Žalobce však "nikdy se žalovaným
neuzavřel dohodu o ukončení pracovního poměru, a to ani ústně,
a tudíž jeho pracovní poměr trvá". Protože "za tohoto stavu jsou
ohrožována jeho práva jako zaměstnance a jeho právní postavení se
stává nejistým", vytvoří se rozhodnutím soudu o této určovací
žalobě "pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 5. 1999 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 6300 Kč k rukám advokáta JUDr. J. N. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že
mezi účastníky došlo k uzavření "určité dohody o skončení
pracovního poměru, o jejímž obsahu nelze mít jakékoliv
pochybnosti", a proto takovou dohodu "je třeba považovat pro
nedostatek určitosti za neplatnou podle ustanovení § 242 odst. 1
písm. b) zák. práce".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
17. 2. 2000 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně, a žalobci uložil, aby
žalovanému zaplatil na náhradě nákladů odvolac
Z hlediska zákazu výpovědi podle ustanovení § 48 odst. 1
písm. a) zák. práce je rozhodující dobou den, kdy bylo rozhodnuto
o tom, že zaměstnanec je dočasně neschopen vykonávat pro nemoc
nebo úraz dosavadní zaměstnání; z tohoto hlediska není významná
skutečnost, že lékař dodatečně se zpětnou účinností uznal
zaměstnance práce neschopným dřívějším dnem (§ 3 odst. 1 vyhlášky
č. 31/1993 Sb.), shodným se dnem doručení výpovědi, až v době po
doručení výpovědi.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 5. 10. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu
dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti, neboť po jeho odvolání
z funkce zástupce ředitele pro provozně ekonomický úsek žalovaná
nemá pro žalobce "žádnou práci, na kterou by ho mohla po dohodě s
ním převést".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního
poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že mu výpověď byla
doručena v rozporu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) zák. práce
dne 5. 10. 1998, tj. v době, kdy pro nemoc byl uznán dočasně
neschopným práce.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. 11. 1999 žalobě
vyhověl a žalované uložil, aby žalobci zaplatila náklady řízení ve
výši 1000 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce
byl "po vyšetření dne 6. 10. 1998 s přihlédnutím k doporučení
odborného lékaře prim. MUDr. V." uznán MUDr. T. práce neschopným
zpětně "od 00 hod. dne 5. 10. 1998, tedy pro celou pracovní dobu
tohoto dne". Protože ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č.
31/1993 Sb. může odborný lékař uznat občana práce neschopným i
zpětně, nejvýše však tři kalendářní dny, byl žalobce podle názoru
soudu prvního stupně "od počátku pracovní doby dne 5. 10. 1998
platně uznán práce neschopným". Pokud tedy výpověď byla žalobci
doručena dne 5. 10. 1998 mezi 9.00 - 10.00 hod. (okolnost, že
žalovaná při předávání výpovědi
4 Tz 134/2001
K dohodě o hmotné odpovědnosti jakožto možnému předpokladu trestní odpovědnosti
podle § 248 tr. zák.
Předpokladem trestní odpovědnosti podle
§ 248 tr. zák. není existence dohody o
hmotné odpovědnosti, uzavřené podle § 176 zákoníku
práce, ale zaviněné jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí svěřené věci a vznik
škody. Dohoda o hmotné odpovědnosti pouze předurčuje režim, kterým bude posuzována eventuelně v
budoucnu vzniklá škoda, jde tedy o institut náhrady škody. Opačný názor by totiž znamenal, že
objektem trestného činu zpronevěry podle §
248 tr. zák. by mohly být pouze hodnoty způsobilé být předmětem zvláštní odpovědnosti k
náhradě škody ve smyslu ustanovení § 176 zákoníku
práce (resp. § 178 zákoníku práce). To by
však znamenalo nemístné zúžení pojmu „ svěřené věci “, a to i z pohledu ustanovení
§ 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, který
upravuje základní povinnosti zaměstnanců. Citované ustanovení ukládá zaměstnanci povinnost řádně
hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele
před poškozením, zničením, zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jde o
vymezení pojmu „svěřený prostředek“, který je formulován obecně a na který nedopadá nutnost
existence zvláštního druhu odpovědnosti za škodu. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nebude na místě
dovozovat jen z nedostatku existence dohody o hmotné odpovědnosti případný nedostatek trestní
odpovědnosti pachatele za trestný čin zpronevěry.
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne
11. července 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch
obviněného M. K., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Ostravě ze
dne 20. 12. 2000, sp. zn. MVOV 765/243-98, a podle
§ 268 odst. 2 tr. ř.,
269 odst. 2 tr. ř.,
§ 270 odst. 1 tr. ř., za splnění
podmínek uvedených v § 272 odst. 1 tr.
ř., rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Polici
Neomluveným zameškáním práce je nepřítomnost zaměstnance v práci jen
tehdy, jestliže ji
zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem vyslovil
příslušný
odborový orgán souhlas nejpozději v době doručení výpovědi zaměstnanci.
Pro rozhodnutí přijaté podle
§ 40 odst. 5 nařízení
vlády č. 108/1994
Sb. v dohodě s příslušným odborovým orgánem o tom, že nepřítomnost zaměstnance
v práci bude
považována za neomluvené zameškání práce, zákon nepředepisuje žádné požadavky na
formu a způsob, jak
má být učiněno.
Při posouzení, zda zaměstnavatel učinil své rozhodnutí v dohodě s příslušným
odborovým
orgánem ve smyslu § 40
odst. 5 nařízení
vlády č. 108/1994 Sb., soud pouze zkoumá, zda a jaké stanovisko zaujal příslušný
odborový
orgán k rozhodnutí zaměstnavatele, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným
zameškáním
práce.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 19. 9. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce
výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně od 5.
8. 1997 "bez vědomí
a souhlasu zaměstnavatele přestala docházet do zaměstnání" a "docházku do zaměstnání
neobnovila ani
po doručení písemné výzvy zaměstnavatele ze dne 8. 8. 1997, ani po telefonických
výzvách
zaměstnaneckého odboru ze dne 11. a 12. 9.1997"; tímto jednáním žalobkyně "porušila
pracovní kázeň a
zameškaná pracovní doba je zaměstnavatelem kvalifikována jako neomluvená absence".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nemohla dopustit neomluvené absence, protože
zaměstnavatel pro
ni neměl práci podle pracovní smlouvy již od 1. 4. 1997. Jestliže trval na tom, aby
žalobkyně
vykonávala jinou práci, než byla sjednána, a za jiných, než sjednaných mzdových podmínek,
jednalo se
o protiprávní převedení na jinou práci; v odmítání této práce nelze spatřovat porušení
pracovní
kázně. Neplatnost výpovědi žalobkyně spatřovala rovněž v tom
Zákoník práce rozlišuje z hlediska stupně intenzity porušení pracovní
kázně
[§ 46 odst. 1 písm.
f) a
§ 53 odst. 1 písm. b)
zák.
práce] mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením
pracovní
kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní
kázně než
je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně,
které nedosahuje
intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení
pracovní kázně, je
proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 4. 1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce
z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovní kázně výpověď z pracovního
poměru. Důvod k
tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně, ačkoliv byla dopisem ze dne 26. 3.
1996 upozorněna na
soustavné porušování pracovní kázně a na možnost výpovědi, se dopustila dalších porušení
pracovní
kázně tím, že ve dnech 2., 3., 4., 9. a 10. 4. 1996 opustila bez vědomí svého nadřízeného
pracoviště, že dne 2. 4. 1996 neodjela na plánovanou služební cestu do M., že dne
4. 4. 1996 bez
vědomí nadřízeného poslala "minimálně 2 zaměstnance z filiálek firmy" na školení
o odpadech a že ve
stanovené lhůtě nesplnila všechny úkoly, které jí její nadřízený písemně zadal dne
9. 4. 1996.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná.
Žalobu odůvodnila tím, že "skutkové vymezení výpovědního důvodu je reálně neopodstatněné"
a účelové.
Žalobkyně pokyny a úkoly nadřízeného plnila vždy "svědomitě a řádně podle svých sil,
znalostí a
schopností" a žalovaný vůči ní v souvislosti s dodržováním pracovní kázně neměl až
do března 1996
žádné výhrady; došlo-li z její strany k nedodržení stanoveného termínu, bylo to způsobeno
objektivními okolnostmi, které nemohla ovlivnit. Své odchody z pracoviště zapisovala
v knize
docházky, uložené na vrátnici. Žalobkyně zdůraznila, ž
Výpověď z pracovního poměru z důvodu přemístění zaměstnavatele
[§ 46 odst. 1 písm.
b) zák.
práce]
21 Cdo 730/2000
Jestliže je v pracovní smlouvě místo výkonu práce vymezeno sídlem zaměstnavatele,
je
možno za přemístění zaměstnavatele (nebo jeho části) ve smyslu ustanovení § 46 odst.
1 písm. b)
zák. práce pokládat změnu jeho sídla.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce Ing. M.
J., zastoupeného advokátem, proti žalované M. o. n. se sídlem Španělské království,
zastoupené
advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního
soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 25/95, o dovolání
žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 1999, č.j. 13
Co 39/99-103, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1999,
č.j.
13 Co 39/99 - 107, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.525,- Kč do
3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ireny Helmové, advokátky se sídlem
v Praze 5,
Holečkova č. 19.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 10. 3. 1994 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. a)
zákoníku
práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala
v tom, že je
přemístěna do zahraničí a nemá žádnou možnost žalobce dále zaměstnávat.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že
uvedená výpověď je neplatná, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 128.000,- Kč
s 16% úrokem od
19. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná nebyla přemístěna
do zahraničí,
ale pouze přesídlila z obvodu Prahy 1 do obvodu Prahy 2, a že žalovaná nesplnila
podmínky uvedené v
ustanovení § 46 odst. 2
zák. práce,
neboť má žalobce možnost zaměstnat v jiném pracovním zařazení, které mu však nikdy
nebylo
nabídnuto.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 3. 199
I. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru
a oznámil-li
zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím
výpovědní doby,
má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení
§ 61 odst. 1 zák. práce
až ode dne
následujícího po uplynutí výpovědní doby.
II. Rozhodl-li odvolací soud rozsudkem o doplnění svého rozsudku o část
předmětu řízení
bez nařízení jednání, odňal tím účastníku řízení možnost jednat před soudem ve smyslu
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm.
f) občanského
soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "výpověď daná žalobci žalovaným dne 17.
února 1998 je
neplatná" a aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání
pracovního
poměru 125 497,48 Kč s 26% úrokem od 4. 4. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26%
úrokem od 4. 5.
1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 6. 1998 do zaplacení, 303 146,14
Kč s 26% úrokem
od 4. 7. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 8. 1998 do zaplacení,
303 146,14 Kč s
26% úrokem od 4. 9. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 10. 1998
do zaplacení a 303
146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 11. 1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že výpověď z
pracovního poměru, která mu byla doručena dne 17. 2. 1998, je neplatná, neboť "ze
strany žalovaného
nedošlo ke splnění zákonem požadovaných podmínek". Žalobce dne 17. 3. 1998 žalovanému
sdělil, že
trvá na tom, aby byl i nadále zaměstnáván sjednanou prací a ve sjednaném místě podle
pracovní
smlouvy. Protože mu žalovaný dosud výkon práce neumožnil, požaduje žalobce náhradu
mzdy podle
ustanovení § 61 zák. práce.
Okresní soud - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. 9. 1999 nepřipustil
žalobcem
navrženou změnu žaloby, kterou požadoval náhradu mzdy za další období - rozsudkem
ze dne 17. 9.
1999, čj. 8 C 94/98-27, určil, že "výpověď daná žalobci žalovaným dne 17. 2. 1998
je neplatná",
žalovanému
Pracovní poměr - výpověď
ZP:§
46 odst.1 písm.f)
Pracovní poměr - okamžité zrušení
ZP:§
53 odst.1 písm.b)
Obsahem porušení pracovní kázně nejsou vedle porušení povinností zaměstnance,
které
jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance, také jim odpovídající povinnosti zaměstnavatele;
porušení
právních povinností zaměstnavatelem může mít v závislosti na jejich příčinném vztahu
k vlastnímu
porušení pracovní kázně zaměstnancem význam pouze z hlediska hodnocení jeho intenzity.
21 Cdo 971/2000
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.
M., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému B. M., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého
zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 76/99, o
dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2000 č.j. 21 Co 486/99-39,
takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
Dopisem ze dne 25.1.1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním "podle ustanovení
§ 53 zákoníku práce" okamžitě zrušuje
pracovní poměr.
Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, se žalobce "v době
od 19.1.1999 do
dnešního dne bez jakékoliv omluvy" nedostavil do zaměstnání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru
je neplatné.
Žalobu odůvodnil tím, že před oznámením okamžitého zrušení pracovního poměru "nebyl
ani nemohl být
zjištěn" důvod tohoto opatření, neboť žalobce čerpal řádnou dovolenou "v souladu
s běžnou praxí
žalovaného" a telefonicky ji nahlásil, když "ZP
v platném
znění v žádném případě nehovoří o písemné žádosti o dovolenou".
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 15.9.1999 č.j. 5 C 76/99-19 žalobě
vyhověl a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.300,- Kč na účet advokáta
Mgr. R. B.
Ve věci samé dospěl k závěru, že absence ža
Pracovní poměr - okamžité zrušení pracovního poměru (hlediska pro posouzení
intezity porušení
pracovní kázně)
ZP:§
53 odst.1
písm.b)
I. Ustanovení §
53
odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
II. Při zkoumání míry intenzity porušení pracovní kázně (zda zaměstnanec
porušil
pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem) může soud přihlédnout
k osobě
zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních
úkolů, k době
a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke
způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu,
apod.
21 Cdo 379/2000
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing.
Z. R.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. - P. t., s.r.o., zastoupenému advokátkou,
o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp.zn. 15 C
4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.
října 1999 č.j.
25 Co 45/99-66, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
22. října 1998
č.j. 15 C 4/98-51 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu
řízení.
Odůvodnění
Dopisem ze dne 7.11.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní
poměr.
Uvedené opatření odůvodnil tím, že žalobce vykonává "vedlejší výdělečnou činnost
podle
§ 75", která mu byla
zaměstnavatelem
"výslovně zakázána", a že tuto výdělečnou činnost "prokazatelně vykonával i během
řádné pracovní
doby v kanceláři firmy N
Pracovní poměr - (počátek běhu lhůty podle § 46 odst.3 zák.
práce)
ZP:§ 46 odst.3, § 46 odst.1 písm. f)
I. Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Lhůta podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce nezačíná běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru, začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce prokazatelně (skutečně) dověděl.
II. Ustanovení § 48 zák. práce o zákazu výpovědi v ochranné době nemá - s výjimkou uvedenou v ustanovení § 49 písm. c) zák. práce - na běh lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce žádný vliv.
21 Cdo 13/2000
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně
R. N., zastoupené advokátem, proti žalované Č. J. H., zastoupené
advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2
C 245/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 22. září 1999, č.j. 7 Co
2266/99-103, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Dopisem ze dne 5. 1. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí
dává výpověď z pracovního poměru
Pracovní poměr - okamžité zrušení pracovního poměru
- konkretizace použitého důvodu
ZP:
§
55
I. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního
poměru je
třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován
uvedením
skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly
vzniknout
pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
II. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen
tak, aby bylo
zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení
§ 53 odst.
1 zákoníku
práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním
jednání
zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce
zajišťuje, že
nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen
pracovní poměr, a
že důvod nebude možné dodatečně měnit.
III. Výklad projevu vůle ve smyslu
§ 240
odst. 3 zákoníku
práce může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno.
Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník
v rozhodné
době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
21 Cdo 1899/99
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně
M. B., zastoupené
advokátem, proti žalovanému D. V., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého
zrušení
pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci
pod sp.zn. 5 C
813/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 26. ledna
1999 č.j. 8 Co 2312/98-138, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 23. března
1999 č.j. 5 C 813/96-156 (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku žalovanému)
a rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 1999 č.j. 8 Co 1266/99-181
se zrušují a věc
se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicí
Odmítne-li zaměstnance zaměstnat někdo jiný proto, že s ním jeho zaměstnavatel
okamžitě
zrušil pracovní poměr podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b)
zák.
práce, zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu tím vzniklou podle
§ 187 odst. 2 zák. práce,
jestliže rozvázání pracovního poměru bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno jako
neplatné.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 201 998 Kč s 16%
úrokem od 1.7.1996
do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný jako jeho zaměstnavatel s
ním neplatně
okamžitě zrušil pracovní poměr. Poté, co pracovní poměr účastníků skončil na základě
žalobcem podané
výpovědi, žalobce nemohl od 1.12.1994 nastoupit do pracovního poměru u "Města - Bytového
úřadu N.",
kde by mohl dosáhnout výdělku 10 000 Kč měsíčně; důvodem, proč nebyl k tomuto novému
zaměstnavateli
přijat, byla okolnost, že žalovaný s ním okamžitě zrušil pracovní poměr, neboť neplatnost
tohoto
rozvázání pracovního poměru byla určena teprve rozsudkem Okresního soudu v Rychnově
nad Kněžnou ze
dne 16.1.1996, sp. zn. 6 C 160/94. Protože žalobce získal jiné zaměstnání až od 1.11.1995,
požadoval, aby mu žalovaný nahradil škodu za dobu od 1.12.1994 do 31.10.1995, spočívající
v tom, že
nemohl nastoupit do zaměstnání u "Města - Bytového úřadu N.", a sníženou o hmotné
zabezpečení, které
mu poskytl úřad práce.
Okresní soud rozsudkem ze dne 15.7.1997, čj. 6 C 131/96-60, žalobě vyhověl a rozhodl,
že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22 554,20 Kč k rukám advokáta
JUDr. V.Š.
Žalovaný tím, že se žalobcem neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr (neplatnost
tohoto rozvázání
pracovního poměru byla určena pravomocným rozhodnutím soudu), porušil podle názoru
soudu prvního
stupně svou právní povinnost "při plnění úkolů zaměstnavatele". Protože bylo prokázáno,
že se
žalobce (poté, co pracovní poměr účastníků skončil na základě jím podané výpovědi
dnem 30.11.1994)
ucházel o zaměstnání u "bytového úřadu N., Z. a.s. O., J
USPrnOP Právo na odměnu za
práci
I. ÚS 395/99
> Podle ustanovení
§ 60a odst. 1 zákoníku práce, o
odstupném, zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem
z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a)
až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši
dvojnásobku průměrného výdělku. Z textu § 46
odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při výpovědi dávané zaměstnanci s okolností
zániku zaměstnavatele, i když zřejmě podle původního znění
§ 8 zákoníku práce měl na mysli jako
zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené novelizaci tohoto
§ 8 však zákoník práce
definici upravil tak, že zaměstnavatelem se pro účely
zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické
osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci je třeba respektovat i při výkladu
§ 46
či § 60a zákoníku práce. <
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci
stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, účastníka řízení Krajského soudu v Českých
Budějovicích a vedlejšího účastníka Okresního soudu v Jindřichově Hradci, o ústavní stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, a o návrhu
na částečné zrušení ustanovení § 60a odst. 1
zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8
Co 1427/99, se zrušuje.
Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 4 C
924/97, bylo rozhodnuto v právní věci navrhovatele (nyní stěžovatele) F. O. o dlužnou mzdu a náhradu
mzdy tak, že se určuje, že ke dni úmrtí J. H. (jeho zaměstnavatele), tedy ke dni 26. 6. 1995,
existovala pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 10 865,-- a návrh, aby bylo určeno, že ke
dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč
11 202,--, se zamítá (kromě toho, že se žal
Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není
soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo
jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 8.11.1995 žalovaná sdělila žalobci, že s ním
podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje
pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala především v
tom, že dne 8.11.1995 kolem 00.30 hod. byl přistižen v objektu
"M." na K. V a že toto zjištění koresponduje se zápisem o jeho
svémocném opuštění pracoviště a následně i objektu "EKO" jinou
cestou než vrátnicí.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že ve
svém jednání, jehož se dne 8.11.1995 dopustil, nespatřuje zvlášť
hrubé porušení pracovní kázně, neboť v souladu se svým pracovním
zařazením prováděl týdenní kontrolu. V této kontrole je zařazen i
areál "H." kde je i "M.".
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5.11.1996 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 1000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce bez příkazu,
spontánně šel kontrolovat objekt, o kterém si myslel, že je objekt
žalovaného, a o kterém věděl, že se tam krade. Jednání žalobce
však s ohledem na to, že jde o pracovníka bez předchozích
problémů, spolehlivého a pracovitého, nelze podle soudu prvního
stupně považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne
22.4.1997 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že pro závěr, zda na
straně žalobce nedošlo ke zvlášť hrubému porušení pracovní kázně
jednáním, pro které s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr dne
8.11.1995, neměl dostatečné skutk
K prokazování závažného porušování pracovní kázně
II. ÚS 324/99
Ústavní soud zdůrazňuje, jak již konstatoval i obecný soud prvního stupně,
že
prokazování závažného porušování pracovní kázně nelze vázat jen na
§ 73 a
74 zákoníku
práce, když v
těchto ustanoveních jsou základní povinnosti zaměstnanců, resp. vedoucích zaměstnanců
uváděny jen
obecně, a je tedy v zájmu zaměstnavatele konkretizovat práva a povinnosti zaměstnanců
či vazby
odpovědnosti mezi pracovníky organizace v dalších vnitropodnikových směrnicích či
pokynech, jako je
např. pracovní řád.
V opačném případě se zaměstnavatel vystavuje značnému nebezpečí, že
neunese v průběhu
řízení důkazní břemeno, spojené s obsahem
§ 46
odst. 1 písm. f)
zákoníku práce. Předpokladem právní odpovědnosti zaměstnance v rámci pracovních povinností,
které
jsou v případě členů družstev totožné, je prokázání jeho zaviněného porušení pracovních
povinností.
Právě konkrétní zavinění ve vztahu k pracovním povinnostem zaměstnance či k oprávněným
zájmům jeho
zaměstnavatele pak může mít za následek mimo možnost uplatnění shora uvedeného výpovědního
důvodu i
trestněprávní odpovědnost pracovníka.
Usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 324/99
ve věci ústavní
stížnosti J., v. d., proti rozsudku Krajskému soudu v Českých Budějovicích z 10.5.1999
sp. zn. 19 Co
1177/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 27.1.1999
sp. zn. 9 C
159/97, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelem V. J. podle
§ 46odst.
1 písm. f)
zákoníku práce, je neplatná a pracovní poměr trvá i nadále.
I. Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
II. Odůvodnění
Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb.,
o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání
zjevně
neopodstatněné.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v
Českých
Budějovicích ze dne 10.5.1999 č. j. 19 Co 1177/99 - 153, který potvrdil rozsudek
Okresního soudu v
Česk
Řízení o neplatnost výpovědi nebo jiného rozvázání pracovního poměru
(§ 64 zák. práce)
se
prohlášením konkursu na majetek zaměstnavatele podle ustanovení
§ 14 odst. 1
písm. c) zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), přerušuje;
za podmínek
uvedených v posledně citovaném ustanovení však v něm lze na návrh pokračovat.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď, daná mu dopisem S. K. D., s.
p. se sídlem v Ú.,
závodu 04 Ž. ze dne 30. 7. 1990 podle ustanovení
§ 46 odst. 1
písm. f) zák.
práce, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení
pracovní kázně
nedopustil a že k podání výpovědi nebyl udělen předchozí souhlas ZV ROH.
Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 1997, čj. 7 C 358/90-52, žalobě vyhověl a
rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 560 Kč a "státu
- České republice -
na účet okresního soudu" na náhradě nákladů řízení 48 Kč a na soudním poplatku 300
Kč. Soud prvního
stupně dovodil, že žalobce nemohl porušit pracovní kázeň, neboť jednání, které je
mu ve výpovědí
vytýkáno, vyplývá z "obchodního" a nikoliv pracovního vztahu mezi účastníky. Výpověď
z pracovního
poměru je proto neplatným právním úkonem. Jako žalovanou soud prvního stupně označil
obchodní
společnost L., a. s. se sídlem v Ú., kterou považoval - jak je zřejmé z obsahu spisu
- za právního a
procesního nástupce původně žalovaného státního podniku S. K. D. se sídlem v Ú.,
závodu 04 Ž.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání advokátka JUDr. M.
C. Uvedla, že na
majetek žalované byl usnesením krajského soudu ze dne 9. 12. 1996, sp. zn. K 37/95,
prohlášen
konkurs a že byla ustanovena správcem majetku patřícího do konkursní podstaty tohoto
úpadce. Soudu
prvního stupně vytkla, že jednal se zástupcem žalované, ačkoliv prohlášením konkursu
zanikají
veškeré úpadcovy plné moci, a že dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům.
Odvolatelka
dovozovala, že žalobce svým jednáním
Při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného
odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se
zaměstnavatelem (§ 59 odst. 2 zák. práce), soudu nepřísluší řešit
jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek)
zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po
uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu
příslušný orgán odborové organizace.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 8.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje
pracovní poměr z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a
"neplnění povinností vedoucího pracovníka". Naplnění tohoto
výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobce ve funkci hrázného
"vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené". Dalším
dopisem ze dne 15.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce rozvazuje pracovní
poměr, neboť na funkci "vedoucího hrázného VD H." nesplňuje
předpoklad stanovený kvalifikačním katalogem - úplné střední
vzdělání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi ze dne
8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 jsou neplatné a aby mu byl žalovaný
povinen zaplatit "ušlou mzdu". Žalobu odůvodnil tím, že se
vytýkaných porušení pracovní kázně nedopouštěl, že žalovanému byla
za dlouhá léta pracovního poměru jeho kvalifikace dobře známa a
přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce "vedoucí hrázný". Za
"zásadní právní vadu" obou výpovědí však považoval skutečnost, že
žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu,
nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma
výpovědím.
Okresní soud v Jablonci na Nisou rozsudkem ze dne 26.6.1997
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit"
žalovanému náklady řízení ve výši 21 729 Kč. Ve věci samé dospěl k
závěru, že "výpověď daná
Při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je
oprávněn
spolurozhodovat se zaměstnavatelem
(§ 59 odst. 2
zák.
práce), soudu nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její
průběh a výsledek)
zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po uskutečněných
volbách k jejich
průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 8. 10. 1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 46 odst.
1 písm. f) zák.
práce rozvazuje pracovní poměr z důvodu opětovného porušování pracovní kázně
a "neplnění
povinností vedoucího pracovníka". Naplnění tohoto výpovědního důvodu spatřoval v
tom, že žalobce ve
funkci hrázného "vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené". Dalším
dopisem ze dne
15. 10. 1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 46 odst.
1 písm. e) zák.
práce
rozvazuje pracovní poměr, neboť na funkci "vedoucího hrázného VD H." nesplňuje
předpoklad
stanovený kvalifikačním katalogem - úplné střední vzdělání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi ze dne 8. 10. 1996 a ze dne 15.
10. 1996 jsou
neplatné a aby mu byl žalovaný povinen zaplatit "ušlou mzdu". Žalobu odůvodnil tím
že se vytýkaných
porušení pracovní kázně nedopouštěl, že žalovanému byla za dlouhá léta pracovního
poměru jeho
kvalifikace dobře známa, a přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce "vedoucí hrázný".
Za "zásadní
právní vadu" obou výpovědí však považoval skutečnost, že žalovaný, který věděl, že
žalobce je členem
odborového orgánu, nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma
výpovědím.
Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 1997 čj. 11 C 11/97-35 žaloby zamítl a rozhodl,
že žalobce je
povinen "nahradit" žalovanému náklady řízení ve výši 21 729 Kč. Ve věci samé dospěl
k závěru, že
"výpověď daná žalobci žalovanou dne 8. 10. 1996 je důvodná", a že "bylo prokázáno,
že žalobce v
době, kdy mu byla dána výpověď ze dne 15. 10. 1996, nedosahov
Rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního
vztahu, může se zaměstnanec (zaměstnavatel) žalobou podle § 80
písm. c) OSŘ domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání
pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý
právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou.
Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti
rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v
§ 64 ZPr nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního
poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat v jiném
sporu jako otázkou předběžnou.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 30.8.1993 sdělil Městský úřad K. žalobkyni, že
s ní podle § 46 odst. 1 písm. f) ZPr rozvazuje dnem 31.10.1993
pracovní poměr z důvodu závažného porušení pracovní kázně. Závažné
porušení pracovní kázně spatřoval městský úřad v tom, že žalobkyně
jako referentka odpovědná za provoz vozidel dne 24.8.1993 umožnila
zneužití služebního vozidla Škoda Favorit Praktik panem M.
a osobou bez pracovněprávního vztahu k organizaci k jízdě, která
neměla žádný vztah k činnosti organizace.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání
pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaný (město K.)
zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 1.11.1993 do 31.10.1994 71 688
Kč. Žalobu odůvodnila tím, že zákon č. 367/1990 Sb., o obcích,
obecnímu úřadu jako orgánu obce nepřiznává způsobilost samostatně
nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů
vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů; v oblasti
místní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec,
která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým
jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Okresní soud rozsudkem ze dne 12.3.1998 č.j. 7 C 1051/93-28
žalobě vyhověl; současně
"Jiným orgánem", předmětem jehož šetření se může stát jednání zaměstnance,
v němž lze
spatřovat porušení pracovní kázně
(§ 46 odst. 4
ZPr), se
rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizací struktury) a do
jehož zákonem
založené pravomoci patří posuzování uvedeného jednání zaměstnance. Za takový orgán
nelze považovat
organizační složku (útvar) zaměstnavatele, a to i kdyby šlo o takovou jeho část,
jejímž úkolem podle
vnitřních organizačních předpisů zaměstnavatele je provádět šetření o jednáních zaměstnanců,
v nichž
lze spatřovat porušení pracovní kázně, v jiných částech zaměstnavatele.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 18. 10. 1996 žalovaný (České dráhy) sdělil žalobci, že s ním ve
smyslu
§ 53 odst.
1 písm. b)
ZPr okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Důvod
k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce jako vlakvedoucí vlaku Mn 88350 porušením
svých
povinností zapříčinil nehodu ze dne 7. 6. 1996, kdy se na trati J.-O. srazil osobní
vlak 20805 s
nákladním vlakem, přičemž srážka vlaků měla za následek značnou škodu na majetku
žalovaného a těžkou
újmu na zdraví existujících včetně zúčastněných zaměstnanců žalovaného.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru
je neplatné.
Žalobu odůvodnil tím, že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru nejsou
a nemohou být
zvlášť hrubým porušením pracovní kázně. Rozhodující mírou odpovědnosti za železniční
nehodu ze dne
7. 6. 1996 podle žalobce nese strojvedoucí L. V., který prokazatelně vyjel v rozporu
se svými
povinnostmi ze stanice Ch. dříve, než stanovil jízdní řád. Žalobce se není vědom
toho, že by dal
strojvedoucímu pokyn k odjezdu, a popírá, že by tak učinil způsobem uvedeným v okamžitém
zrušení
pracovního poměru. V průběhu šetření příčin nehody inspekčním orgánem nebyl žalobce
vůbec
vyslechnut, a byla mu tak odňata možnost uplatnit tvrzení na svoji obhajobu. Žalobce
dále uvedl, že
k okamžitému zrušení pracovního p
Pracovní poměr osoby, která není občanem České republiky,
může skončit podle ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce jen
na základě vykonatelného rozhodnutí vydaného příslušným orgánem
Ministerstva vnitra, kterým byl této osobě vysloven zákaz pobytu
na území České republiky nebo kterým byla vyhoštěna z České
republiky.
K zaměstnávání občanů Slovenské republiky v České republice
se nevyžaduje povolení k zaměstnání.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u
žalované trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl v
pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 2. 1980,
naposledy jako horník. Dopisem ze dne 14. 11. 1995 mu žalovaná
oznámila, že jeho pracovní poměr dne 15. 11. 1995 "v souladu s
aplikací § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce skončil", neboť mu
rozhodnutím Oddělení cizinecké policie a pasové služby K. ze dne
9. 8. 1995 byla zamítnuta žádost o vydání povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem zaměstnání v České republice. Žalobci však nebyl
vykonatelným rozhodnutím odňat pobyt na území České republiky a
navíc, podle článku 4 Správní dohody mezi Ministerstvem práce,
sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky a Ministerstvem práce
a sociálních věcí České republiky ke Smlouvě mezi Slovenskou
republikou a Českou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů,
občané států smluvních stran mají při vzájemném zaměstnávání právo
na pobyt po dobu zaměstnání.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 7. 5. 1997 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle Smlouvy mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů
se sice pro zaměstnávání občanů na základě této smlouvy nevyžaduje
pro občany smluvních států povolení k zaměstnání jako je tomu
u ostatních cizinců, že však u žalobce nastala "zvláštní situace".
Pracoval
Uplatní-li pracovník (organizace) žalobou podle § 64 ZPr
neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí u soudu, může být výpověď z
pracovního poměru, která mu byla doručena, s jeho souhlasem odvolána nejpozději
před pravomocným skončením řízení o určení neplatnosti výpovědi, a to i tehdy,
jestliže výpovědní doba spojená s touto výpovědí již uplynula (jestliže již
minul den, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit).
Z odůvodnění.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu
žalovaný zaplatil na náhradě mzdy 48 731 Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1993 do 15.
7. 1994 a 15 % úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že
žalovaný s ním dne 29. 3. 1993 neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým
zrušením. Protože dopisem ze dne 30. 3. 1993 žalobce sdělil žalovanému, že
okamžitému zrušení pracovního poměru považuje za protiprávní, a požádal ho o
přidělování práce podle pracovní smlouvy, má nárok na náhradu mzdy podle § 61
ZPr za dobu od 1. 4. 1993 do 25. 10. 1993, kdy (po vyhlášení rozsudku Okresního
soudu ve Z., jímž bylo vyhověno jeho žalobě na určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru) došlo k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky
dohodou z organizačních důvodů.
Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 11. 1995 č.j. 7 C 15/95-33 žalobě
vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 10 888 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku "na účet jeho
zástupce". Vycházel ze zjištění, že žalovaný se žalobcem neplatně rozvázal
pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 29. 3. 1993 a že žalobce dopisem ze
dne 30. 3. 1993 oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru,k že
žalovaný je ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 ZPr povinen poskytnout žalobci
náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1. 4 1993 do 25. 10. 1993,
kdy došlo ke skončen
K návrhu na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny základních práv
a svobod
III. ÚS 547/98
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že ústavní
právo na
svobodnou volbu povolání neznamená neměnnost vykonávaného zaměstnání a zákaz jednostranného
rozvázání pracovního poměru. Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina")
v
čl. 26 přiznává
každému právo
na svobodnou volbu povolání, obsahem tohoto práva je však pouze oprávnění jedince
rozhodnout se, v
jaké oblasti lidských činností by chtěl realizovat svou pracovní schopnost a o takové
povolání se
ucházet (resp. získávat přípravu pro výkon takového povolání). Na druhé straně však
je třeba si
uvědomit, že skutečnost, zda vybrané povolání bude skutečně vykonávat, je při výkonu
závislé práce
výsledkem dohody s budoucím zaměstnavatelem, tj. výsledkem uzavření pracovní smlouvy
a vzniku
pracovního poměru. Článek 26 Listiny zakotvující právo na svobodnou volbu povolání
v sobě nezahrnuje
záruku, že by jedinec vybrané povolání také musel získat. Taková záruka by byla omezením
práva druhé
strany pracovního vztahu, tj. zaměstnavatele, který má právo svobodně "podnikat",
což zahrnuje i
možnost vytvářet si k této činnosti potřebný pracovní kolektiv. Samozřejmě Listina
poskytuje i
ochranu existujícím pracovním vztahům tím, že v l. 26 odst. 3 větě první stanoví
právo každého
získávat prostředky pro své životní potřeby prací s tím, že podle
čl. 41 odst.
1 Listiny je
možno se domáhat tohoto práva pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí.
Takovým
zákonem je zákoník práce, který sice chrání stabilitu pracovních poměrů, nikoliv
však absolutně.
Pracovněprávní úprava připouští, že existující pracovní poměry mohou být ukončeny,
vždy však jen
způsobem, který je příslušným zákonem upraven. Z toho je nutno dovodit, že výpověď
z pracovního
poměru není a ani nemůže v žádném případě být porušením práva na svobodnou volbu
povolání.
Usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. III. ÚS 547/98
Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení
§ 75 odst. 1 zák.
práce je
třeba považovat také činnost, spočívající v tom, že zaměstnanec je členem dozorčí
rady ve
společnosti s ručením omezeným, která má předmět podnikání shodný s předmětnou činností
(podnikáním)
jeho zaměstnavatele, i když společnost nevyvíjí dočasně nebo trvale jakoukoliv
činnost.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 30. 3. 1993 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobci A),
že s ním podle
ustanovení §
53 odst. 1 písm.
b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem
spatřoval v tom, že žalobce se stal společníkem a členem dozorčí rady společnosti
s ručením omezeným
V., která má v předmětu podnikání zapsány činnosti, které se shodují s některými
činnostmi zapsanými
v předmětu podnikání žalovaného. Žalobce tak začal bez vědomí organizace (a tedy
v rozporu s
ustanovením §
75 odst. 1 zák.
práce) vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem podnikání
jeho
zaměstnavatele. Příkazem ze dne 29. 7. 1992 č. 5/92 přitom byli všichni pracovníci
organizace
provozující výdělečnou činnost v rozporu s ustanoveními zákoníku práce upozorněni,
že "porušení
povinností vyplývajících pro ně v této souvislosti bude považováno za porušení pracovní
kázně zvlášť
hrubým způsobem a může být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany
organizace".
Žalobce A) se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je
neplatné a že pracovní poměr účastníků nadále trvá. Žalobu odůvodnil tím, že se sice
stal
společníkem a členem dozorčí rady společnosti s ručením omezeným V., avšak v této
společnosti
nevykonával žádnou výdělečnou činnost.
Dopisy ze dne 30. 3. 1993 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobcům B),
C) a D), že s
nimi podle ustanovení §
53
odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní
kázně zvlášť
hrubým způsobem spatřoval v tom, že se stali společníky, žalobci B) a C) rovněž jednateli
a žalobce
D)
Za odmítnutí jiné práce odpovídající kvalifikaci zaměstnance,
popřípadě jiné pro něho vhodné práce nabídnuté mu zaměstnavatelem
po jeho odvolání z funkce (vzdání se funkce nebo uplynutí
volebního období) ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce je
třeba považovat nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým
zařazením na takovou práci učiněný vůči zaměstnavateli, ale i
jednání zaměstnance spočívající v tom, že návrh na uzavření dohody
o jeho dalším pracovním zařazení nepřijme ve lhůtě určené
zaměstnavatelem, není-li tato lhůta v rozporu se smyslem a účelem
ustanovené § 65 odst. 3 zák. práce nepřiměřeně krátká a není-li
její stanovení zneužitím práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.
Lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení
zaměstnance určená zaměstnavatelem je z hlediska smyslu a účelu
ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce nepřiměřeně krátká tehdy,
jestliže zaměstnanci objektivně neumožňuje opatřit si takové
poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež jsou objektivně
postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření
dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh
zaměstnavatele reagovat.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 19. 4. 1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním
rozvazuje pracovní poměr výpovědí "ve smyslu ustanovení § 65
odst. 3 zák. práce s tím, že je dán výpovědní důvod podle § 46
odst. 1 písm. c) ZP". Důvod výpovědi spatřoval v tom, že dopisem
ze dne 14. 4. 1997 byl žalobce odvolán z funkce vedoucího útvaru
investic a současně mu bylo nabídnuto jiné pracovní zařazení
s tím, že jeho "písemné stanovisko" k tomuto zařazení musí být
sděleno do 18. 4. 1997; žalovaný "souhlasné stanovisko" žalobce
k nabídnutému zařazení neobdržel, s prodloužením termínu
k vyjádření žalobce nesouhlasí a jeho jednání považuje za
"odmítnutí nabíd
Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí
podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která
tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru,
který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky
ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně;
odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě
škody 205 088 Kč s 19% úroky od 1. 4. 1995. Žalobu odůvodnil tím,
že žalovaná, která u něj pracovala jako vedoucí podatelny
a pokladní lesního závodu ve Zbraslavi, uzavřela dne 30. 4. 1993
dohodu o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování. Při
inventuře provedené dne 18. 10. 1994 byl v pokladně uvedeného
lesního závodu zjištěn schodek ve výši 205 088 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 4. 1997 žalobu
zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení 16 380 Kč k rukám JUDr. V. B., advokátky
se sídlem v P., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dospěl k
závěru, že žalovaná neodpovídá za schodek na svěřených hodnotách
podle § 176 zák. práce, neboť nebylo prokázáno, že by mezi ní a
žalobcem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti. Podle
soudu prvního stupně nelze s jistotou zjistit, kdy byla mezi
účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti datovaná dnem
30. 4. 1993; vzhledem k opravě data na této dohodě, dodatečně
provedené pracovnicí osobního oddělení žalobce D.Č., považoval
soud prvního stupně za možné, že tuto dohodu žalovaná - jak
tvrdila, podepsala až po zjištění schodku. Dohodu o hmotné
odpovědnosti, uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne 1. 3. 1985,
soud prvního stupně shledal neplatnou z toho důvodu, že v ní
nebyly ur
Zaměstnanec může podat žalobu na neplatnost výpovědi
(§ 64 zák. práce) kdykoli
poté, co se o
existenci výpovědi dozvěděl, bez ohledu na to, zda mu byla výpověď doručena do vlastních
rukou; před
řádným doručením výpovědi (§
266a zák.
práce) však běh dvouměsíční propadné lhůty podle
§ 64 zák. práce nezapočte.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovanému
byla
uložena povinnost zaplatit mu 269 943 Kč s příslušenstvím, jako náhradu ušlé mzdy
za dobu od 1. 11.
1991 do 31. 12. 1995. Žalobu odůvodnil tím, že "na základě jmenovaného dekretu" pracoval
jako
vedoucí motorestu. Dne 11. 10. 1990 byl "na základě mylných a neprověřených informovací"
z funkce
odvolán a po provedení předávací inventury dne 29. 10. 1990 ji přestal vykonávat.
Do 31. 7. 1991 mu
žalovaný "určil čerpání dovolené", ale po tomto termínu mu již odmítá přidělovat
práci ve funkci
vedoucího motorestu; tím podle názoru žalobce "dochází k naplňování ustanovení
§ 130 zák. práce o překážkách
v práci na
straně organizace".
Žalovaný uvedl, že po odvolání žalobce z funkce po celou dobu čerpání dovolené
a náhradního
volna byla žalobci poukazována náhrada mzdy "v souladu s platnými mzdovými předpisy".
Dne 23. 4.
1991 byla žalobci doručena výpověď podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. a) zák.
práce, na
základě níž skončil dnem 31. 7. 1991 pracovní poměr; po tomto datu nemá žalovaný
vůči žalobci žádné
finanční ani jiné závazky.
Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 1993 čj. 6 C 335/91-40 řízení o návrhu,
"aby žalovanému
byla uložena povinnost zaměstnat žalobce v místě a na funkci dříve určené, tedy ve
funkci vedoucího
provozovny" zastavil, žalobu na zaplacení 67 205 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru
ze dne 20. 3.
1991, kterou dal žalovaný žalobci podle
§ 46
odst. 1 písm. a) zák. práce z důvodu likvidace organizace, převzala dne 23.
4. 1991 manželka
žalobce. Protože vý
Ustanovení § 65
odst. 2 a 3 zák. práce se vztahuje nejen na pracovní poměr založený volbou podle §
27
odst. 3 zák. práce nebo jmenováním podle § 27 odst. 4 a 5 zák. práce, ale i na ten pracovní poměr, který původně byl založen pracovní smlouvou (volbou nebo jmenováním), a kde ke zvolení nebo jmenování zaměstnance do (jiné) funkce došlo až v průběhu tohoto pracovního poměru.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit na odstupném 30 432 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná s ním "ke dni 31.3.1997" rozvázala pracovní poměr "pro nadbytečnost dle § 46 odst. 1 písm. c) ZP" a že "současně s výpovědí" byl odvolán z funkce vedoucího provozu; náleží mu proto odstupné podle § 60a zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, který činil 15 216 Kč.
Okresní soud rozsudkem ze dne 24.9.1997, čj. 16 C 1520/97-9, žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci "do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 1 220 Kč". Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že žalobce, který u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy a jejích pozdějších změn od 1.8.1991, byl dne 26.1.1996 žalovanou jmenován do funkce "vedoucího provozu vozovka". Z této funkce byl dne 19.12.1996 "pro nadbytečnost" odvolán a téhož dne mu byla ze stejného důvodu dána výpověď z pracovního poměru. Protože výpověď byla žalobci podle soudu prvního stupně dána po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením rozhodnutím ředitele žalované ze dne 30.1.1997, má žalobce právo na odstupné ve výši "dvojnásobku měsíčního platu" podle § 60a a § 65 odst. 3 zák. práce.
Krajský soud rozsudkem ze dne 6.1.1998, čj. 30 Co 710/97-25, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit žalované náklady řízení u okresního soudu ve výši 4 800 Kč u JUDr. D.K. do 3 dnů od právní moci rozsudku", a uložil žalobci povinnost "nahradit žalované náklady odvolacího řízení
Při rozhodování o žalobě na neplatnost výpovědi z pracovního poměru
podle ustanovení
§ 64 zák. práce soud zkoumá
platnost
tohoto rozvázání pracovního poměru bez ohledu na to, že výpověď byla se souhlasem
druhého účastníka
odvolána.
Z odůvodnění.
Dopisy ze dne 20.3.1997, označenými jako "výpověď daná zaměstnavatelem
§ 46", žalovaná sdělila
žalobkyním, že
"vypovídá ke dni 25.3.1997" jejich pracovní poměr z důvodů "nadbytečnosti vzhledem
k rozhodnutí
zaměstnavatele".
Žalobkyně se domáhaly určení, že uvedené výpovědi jsou neplatné. K odůvodnění
žalob uvedly, že
výpovědi "nemají náležitosti, které by měly mít", a že "není dodržena výpovědní lhůta".
Okresní soud, který věci spojil ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 26.11.1997,
čj. 4 C 89,
90, 91/97-15, žalobám vyhověl a žalované uložil, aby nahradila žalobkyním na nákladech
řízení 11 625
Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V.K., advokáta, se sídlem
v H.T. Dospěl k
závěru, že výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné, neboť byly žalovanou se souhlasem
žalobkyň
odvolány, že den v nich uvedený jako den, ke kterému má pracovní poměr skončit, je
v rozporu se
zákonem (§ 45 odst. 1 zák.
práce) a že
nejsou žalovanou podepsány způsobem zapsaným v obchodním rejstříku (chybí jméno a
funkce podepsaného
a napsané nebo vytištěné obchodní jméno společnosti).
K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 2.3.1998, čj. 14 Co 60/98-23,
rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na
náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 2 475 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí "na
účet právního
zástupce JUDr. V.K.", a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud
- vycházeje z toho,
že žalovaná neplatnost výpovědí "nepopírá" - neshledal důvodnou její námitku, že
žalobkyně nemají
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru vzhledem
k tomu, že
žalovaná tyto výpovědi se souhlasem žalobkyň odvolala. Podle názoru odvolacího
Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení §
75 odst. 1 zák. práce, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele,
je nutno považovat
i ten případ, jestliže je zaměstnanec jednatelem společnosti s ručením omezeným,
která má v předmětu
podnikání, zapsaném v obchodním rejstříku, zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti
(podnikání)
jeho zaměstnavatele, i když společnost tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 30. 10. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle
ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce.
Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce porušil ustanovení
§ 75 odst. 1 zák. práce,
neboť
"vykonává výdělečnou činnost - montáž, oprava, údržba vyhrazených elektrických zařízení,
která je
shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele" bez jeho předchozího souhlasu.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil
tím, že je
společníkem společnosti P., s. r. o., se sídlem v P., P. č. 518, s předmětem podnikání
shodným s
předmětem činnosti zaměstnavatele, že však tato společnost od svého vzniku v roce
1993 nevykonávala,
a ani "v současné době nevykonává žádnou činnost nejen v uvedeném předmětu podnikání,
ale ani v
jiných podnikatelských aktivitách". Proto "jde pouze o majetkovou účast a ne o výkon
podnikatelské
činnosti".
Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 1996, čj. 12 C 243/95-23 (ve znění usnesení
ze dne 12. 12.
1996, čj. 12 C 243/95-33) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu
nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně je třeba považovat "za činnost
ve smyslu
§ 75 zák. práce výkon
funkce jednatele
společnosti s ručením omezeným, který je podle
§ 133 a násl. obch. zák.
statutárním
orgánem společnosti, pověřeným zejména jejím obchodním vedením a jednáním jejím jménem".
Soud
prvního stupně dovodil, že činnost jednatele společnosti s ručením omezeným "je nutné
v každém
případě považovat za činnost výdělečnou, a to i za předpokl
Při posouzení, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení
§ 46 odst. 1 zák. práce
zaměstnavatel
dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení
použitého
výpovědního důvodu. Okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně
kvalifikoval, tu
není sama o sobě významná.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 20. 8. 1992, který byl žalobci doručen dne 7. 12. 1992, sdělil
žalovaný (jeho
vedoucí pracovník, přednosta Lokomotivního depa Ú. ing. M. H.) žalobci, že mu podle
ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. a) zák.
práce dává
výpověď z pracovního poměru. K odůvodnění tohoto opatření uvedl, že "v rámci realizace
programové
strategie železniční dopravy a procesu zeštíhlování železnice a zároveň na základě
projednávání
počtu pracovníků v jednotlivých lokomotivních depech OŘ P. dne 22. 6. 1992 i na poradních
sborech
předcházejících vyplývá, že i v lokomotivním depu Ú. bude nutné zaměření pouze na
hlavní činnost
lokomotivního depa a zrušení neproduktivních provozů", a že se z tohoto důvodu "rozhodl
zrušit
pracoviště vrátnice - část organizace lokomotivního depa Ú.", na kterém žalobce dosud
pracoval.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu
odůvodnil tím že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí, neboť "s ohledem na svůj
zdravotní stav
není stále pracovně zařazen a bere pouze podporu v nezaměstnanosti".
Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 1994 čj. 13 C 75/94-15 žalobu zamítl a rozhodl,
že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel
ze zjištění, že
výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 7. 12. 1992 a že od 1. 1. 1993
počala běžet
výpovědní doba tří měsíců, která skončila dnem 31. 3. 1993. Protože žalobce podal
žalobu na určení
neplatnosti výpovědi až dne 30. 8. 1993, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty
stanovené pro
uplatnění neplatnosti výpovědi u soudu v ustanovení
§ 64 zák. práce. Žaloba
byla tedy
zamítnuta "jako opoždě
Právní věta
1. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně,
a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem "vyhlášeno" nebo jiným způsobem zveřejněno.
Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen;
postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
2. V řízení o neplatnost výpovědi dané podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c)
ZPr soud není povinen zabývat se platností rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako
otázkou předběžnou, jelikož takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu ustanovení
§ 240 odst. 2 ZPr, neboť
nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností
účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je
hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o
sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního
vztahu.
3. Rozhodnutím o organizační změně se lze zabývat v řízení podle
§ 64 ZPr
jen jako jedním z předpokladů, které zákon stanoví pro platnost výpovědi podle
§ 46 odst. 1 písm. c)
ZPr, a to vzhledem k okolnostem existujícím v době dání výpovědi; skutečnostmi, které
nastanou ex post po učiněném úkonu, se zabývat nelze.
4. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. c)
OSŘ rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 OSŘ, protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu
Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce je neplatná, jestliže na jejím základě by měl
pracovní poměr účastníků skončit dříve než v pracovním dni
přecházejícím dni, v němž nastává účinnost organizačních změn,
o kterých rozhodl zaměstnavatel nebo příslušný orgán.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 29. 4. 1994 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává
"ve smyslu § 46 odst. c) zák. práce" výpověď z pracovního poměru.
Výpověď odůvodnila tím, že žalobkyně má "pracovní smlouvu na dobu
neurčitou jako vychovatelka školní družiny". Protože poklesl počet
dětí navštěvujících školní družinu, byla "přeřazena na základě
oboustranné dohody na dobu určitou, a to do 31 . 7. 1994, na místo
učitelky 1. stupně", avšak místo učitelky pro úbytek žáků na 1.
stupni "zaniká dnem 1. 8. 1994".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď
z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
jí není známo, že by bylo vydáno rozhodnutí zaměstnavatele o změně
úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Kromě toho důvod výpovědi "zánik místa učitelky na 1. stupni ku
dni 1. 8. 1994" postrádá ve vztahu k její osobě jakoukoliv "právní
relevanci", neboť k uvedenému datu měla již být opět zaměstnávána
v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou jako vychovatelka školní
družiny.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 11.
1995, č. j. 14 C 169/94 - 50, určil, že výpověď daná žalovanou
žalobkyni dopisem ze dne 29. 4. 1994 je neplatná, a rozhodl, že
žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1
190 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze zjištění,
že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako vychovatelka školní
družiny v pracovním poměru na dobu neurčitou a pouze na základě
dohod o změně pracovní smlouvy byla opakovaně, napo
Zaměstnavatel má nárok, aby mu uvolněný zaměstnanec vrátil poskytnuté
odstupné nebo
jeho poměrnou část (§ 5 zákona
č. 195/1991
Sb., nyní § 60b zák.
práce),
jestliže u něj opět začal před uplynutím doby určené podle výše poskytnutého odstupného
pracovat v
některém z pracovněprávních vztahů (v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracích
konaných
mimo pracovní poměr), a jestliže mu přísluší za vykonanou práci (provedený pracovní
úkol) mzda nebo
odměna, která činí - bez ohledu na sjednaný rozsah pracovního úvazku - nejméně částku
rovnající se
minimální mzdě, kterou právní předpisy (kolektivní smlouva) stanoví pro týdenní pracovní
dobu v
délce 42,5 hodiny, nebo právními předpisy (kolektivní smlouvou) stanovené minimální
(nekrácené)
měsíční mzdě.
Z odůvodnění.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 49 777 Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodnil tím,
že se žalovanou ukončil pracovní poměr výpovědí podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. a) zák.
práce ke
dni 31.12.1992 a že jí vyplatil odstupné ve výši pětinásobku "měsíčního platu". Se
žalovanou byla od
1.1.1993 uzavřena dohoda o pracovní činnosti, podle které působila u žalobce jako
členka likvidační
skupiny; žalovaná je proto povinna poskytnuté odstupné vrátit.
Žalovaná potvrdila, že pracovní poměr účastníků skončil výpovědí podanou žalobcem
podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm.
a) zák.
práce dnem 31.12.1992, a že se žalobcem uzavřela dohodu o pracovní činnosti,
podle které pro
organizaci vykonávala až do 21.5.1993 "některé práce". Poskytnuté odstupné není povinna
vrátit,
neboť od 22.2.1993 navázala pracovní poměr u Hotelu I.P., a.s., a k "opětovnému nástupu
do
zaměstnání" u žalobce tedy nedošlo.
Okresní soud rozsudkem ze dne 19.9.1996, čj. 13 C 1/96-7, žalobu zamítl a rozhodl,
že žalované se
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel
ze zjištění, že
pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi podané organizací podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. a) zák.
práce dnem
3
I. O jmenování zaměstnance do funkce ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jde nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle takto označí. Za jmenování do funkce lze považovat též takový projev vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance "pověřuje" určitou funkcí (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel "pověřovací listinou" jen potvrzuje.
II. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce nemá zaměstnanec, vůči kterému zaměstnavatel neměl před neplatným rozvázáním pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm.
a) zák.
práce povinnost přidělovat práci, neboť po odvolání zaměstnance z funkce, která se obsazuje jmenováním (§ 27 odst. 4 zák.
práce), případně po vzdání se této funkce zaměstnancem, nebylo dohodnuto další pracovní zařazení zaměstnance a zaměstnavatele. Nedošlo-li k dalšímu pracovnímu zařazení zaměstnance proto, že mu zaměstnavatel nenabídl jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, ačkoliv má odpovídající pracovní místo volné, odpovídá za škodu vzniklou zaměstnanci porušením této právní povinnosti zaměstnavatel podle ustanovení § 187 odst. 2 zák.
práce.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 30. 4. 1993 žalovaný sdělil žalobci, že "v souvislosti s vyhlášením nového organizačního řádu" ruší ke dni 30. 4. 1993 jeho "dočasné pověření vedoucím dozoru 3.32 ze dne 12. 2. 1993" a že ho dnem 1. 5. 1993 "pověřuje funkcí inspektora v oboru tlakových zařízení v odboru 3.31".
Dalším dopisem ze dne 25. 5. 1993 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce pro "zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které má nepříznivý vliv na ostatní pracovníky inspektorátu a ohrožuje plnění jeho úkolů", okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce, ačko
I. Společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem.
II. Výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývající z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, i když jde o společnost, která má shodný předmět činnosti (podnikání) jako případný zaměstnavatel společníka.
III. O výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce se může jednat tehdy, jestliže se zaměstnanec ve společnosti s ručením omezeným podílí (kromě výkonu práv a povinností společníka vyplývajících jen z jeho kapitálové účasti ve společnosti) na činnosti společnosti vymezené předmětem činnosti (podnikání) zapsaným v obchodním rejstříku.
IV. Důvodem k rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně může být jen takové zaviněné jednání zaměstnance, kterým porušil povinnosti z daného pracovního poměru.
Z odůvodnění.
Dopisy ze dne 4. 3. 1993 žalovaný sdělil žalobcům, že s nimi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom že založili "spolu s dalšími osobami společnost s ručením omezeným B., s.r.o. se sídlem v S., která je zapsaná v obchodním rejstříku u Okresního soudu ve vložce C 170/95 a registrovaná dne 28. 1. 1993, přičemž činnost této společnosti je shodná s předmětem činnosti této organizace", u níž jsou zaměstnáni, neboť "k této činnosti, navíc prezentované v sídle M., a.s. - divize M.", neměli písemný souhlas organizace. Žalobci A. a žalovaný dále vytýkal, že "k dalšímu zvlášť hrubému porušení pracovní kázně došlo i v tom případě, kdy odmítl po svém odvolání z funkce ředitele a skončení pracovní neschopnosti dne 1. 3. 1993 splnit příkaz předsedy S., J. B a nepředal veškeré materiály a spisy nově jmenovanému řediteli divize M ing. L. K.".
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zr
I. Není důvodem k postupu podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. nebo podle § 43 odst. 2 o.s.ř., označil-li žalobce v žalobě účastníka řízení (společnost s ručením omezeným) tak, že v názvu, pod kterým je zapsán v obchodním rejstříku, uvedl místo malých velká písmena, a užil-li k označení jeho právní formy jinou zkratku, než která byla zapsána do obchodního rejstříku, jestliže jde o zkratku, kterou zákon jako ekvivalent pro označení společnosti s ručením omezeným výslovně připouští (§ 107 obch.
zák.).
II. Lhůta jednoho měsíce k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 53 odst. 2 zák. práce) začíná běžet ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 3. 10. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst.
1 písm. b) zák.
práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření shledával v tom, že dne 27. 7. 1995 uložil písemně žalobci, aby mu do 2. 8. 1995 zaslal "novelizaci stávajícího stavu zaměstnanců jak v restauraci, tak i v kuchyni včetně pomocného personálu a způsobu zajištění čistoty a pořádku", a aby předložil v téže lhůtě návrh anketního lístku, který by obsahoval zaměstnavatelem "popisované údaje v odpovědi na stížnost cestovní kanceláře W". Protože žalobce reagoval pouze přípisem ze dne 28. 7. 1995, že nemá "dostatek prostoru pro splnění příkazu" a do dne 3. 10. 1995 příkaz nesplnil, což zaměstnavatel tohoto dne zjistil "kontrolou korespondence a dotazem ke své asistence", "porušil" žalobce čl. 4 pracovní smlouvy, podle nějž se nesplnění příkazu vedoucího zaměstnavatele považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ustanovení čl. 4 pracovní smlouvy považuje za neplatné, a že si ani "není vědom nesplnění příkazu" žalovaného. Okamžité zrušení pracovního poměru
I. Rozhodnutí o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, může zaměstnavatel učinit jen se souhlasem příslušného odborového orgánu; to neplatí, jestliže u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace. V nepřítomnosti zaměstnance v práci, která nebyla postupem uvedeným v ustanovení § 40
odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za neomluvenou, nelze spatřovat porušení pracovní kázně zaměstnancem.
II. Byl-li zaměstnanec odvolán z funkce, která se obsazuje jmenováním (§ 27 odst. 4 zák.
práce), nebo se této funkce vzdal, není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru. V tom, že zaměstnanec v tomto období nedochází na pracoviště a nedodržuje pracovní dobu, proto nelze spatřovat porušení pracovní kázně.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 1. 11. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce v době od 2. 10. do 23. 10. 1995 nedocházel bez řádné omluvy do zaměstnání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že usnesením Rady města P. č. 310 ze dne 22. 6. 1995 byl odvolán z funkce tajemníka Magistrátu města P., a že současně byl pověřen řízení Magistrátu města P. až do jmenování nového tajemníka. Nový tajemník byl jmenován s účinností od 1. 10. 1995, a "fakticky" se své funkce ujal dne 16. 10. 1995. Žalobce protokolárně předal novému tajemníkovi funkci dne 16. 10. 1995, a dne 23. 10 1995 mu bylo nabídnuto nové pracovní zařazení. Protože nabídnutá místa odmítl, dostal podle ustanovení §
46 odst. 1 písm.
c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. V době od 24. 10. do 31. 10. 1995 čerpal řádnou dovolenou a po návratu na pracoviště mu bylo doručeno okamžité zrušení praco
Okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (§ 259 zák. práce) uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále.
Z odůvodnění.
Dopisem ze dne 11.1.1994 žalovaný sdělil žalobci, že s ním "podle § 53 zákoníku práce ruší pro opakované porušení pracovní kázně (opakované odmítnutí pracovního příkazu) pracovní poměr".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr trvá dále. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem neporušil (po žalovaném pouze "žádal to, na co má podle zákoníku práce právo") a že žalovaný ani v "písemném zrušení pracovního poměru" neuvedl přesné označení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru.
Žalovaný namítal, že požadavku žalobce vyhověl a rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru zrušil; tuto skutečnost sdělil žalobci dopisem ze dne 1.3.1995.
Okresní soud rozsudkem ze dne 13.12.1995 č. j. 7 C 91/94-21 žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a zastavil řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá dále; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1.886,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku "na účet zástupce" žalovaného. Dospěl k závěru, že "odpadl" předmět sporu, neboť žalovaný své rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru odvolal. Soud proto nemohl rozhodnout o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.
K odvolání ža
Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky.
Z odůvodnění.
Žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 30. 9. 1994 domáhal, aby bylo určeno, že "skončení pracovního poměru žalobce u žalované ku dni 30. 4. 1993 je neplatné". Žalobu zdůvodnil tím, že v lednu 1993 dostal od žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce, podle které měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 30. 4. 1993. Dne 11. 3. 1993 obdržel od žalované okamžité zrušení pracovní poměru pro "hrubé porušení pracovní kázně", pravomocným soudním rozhodnutím bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Protože "není možné, aby zároveň vedle sebe byl ukončován pracovní poměr dříve podanou výpovědí z pracovního poměru a aniž by uplynula lhůta výpovědní, aby byl pracovní poměr skončen okamžitým zrušením", žalobce nesouhlasí, aby pracovní poměr byl ukončen "zpětně" ke dni 30. 4. 1993. Cítí se poškozen také proto, že nemohl požádat o přiznání starobního důchodu, když neměl ukončen pracovní poměr. Žalobce se domnívá, že pracovní poměr účastníků by měl být ukončen novou výpovědí z pracovního poměru nebo dohodou o rozvázání pracovního poměru.
Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 2. 1995 č.j. 15 C 309/94-15 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 420,- Kč. Dospěl k závěru, že "nedošlo k faktickému skončení pracovního poměru žalobce, neboť žalovaná nechtěla ke dni 30. 4. 1993 "ukončit pracovní poměr žalobci, přesto, že mu původně byla dána výpověď z pracovního poměru k tomuto datu". Podle názoru soudu prvního stupně jednáním žalované "došlo k poškození žalobce, protože v důsledku tohoto jednání nemohl žalobce požádat o přiznání předčasného starobního důchodu a ani vlastně o přiznání řádné