Mgr. Lenka Klepáčková

Nový batůžek a papuče, značka želvy, těšení se a zároveň obavy nás obou. Zvládne to? A zvládnu to já? Ano, můj první syn v září nastoupil do mateřské školy. Možná podobnou situací zrovna procházíte nebo si na ni dobře pamatujete, velká změna v životě malého dítěte i rodiče. Smíšené pocity, že do jeho života vstupují další lidé, kteří pro něj budou důležití a budou ho formovat, první situace, u kterých nebudu nablízku. Jakožto zodpovědná matka, navíc sama se v pedagogickém prostředí více než patnáct let pohybující, pokukuji na Dni otevřených dveří nejvíc po paních učitelkách, následuje celkový dojem z prostředí, přítomnost zahrady, organizace dne a blízkost k domovu. Kde ale v mém seznamu kritérií, podle kterých jsem z nejbližších čtyř školek vybrala zrovna tuto, figuruje paní ředitelka? Je vůbec pro mého syna důležitá? Bude můj Matěj zvládat každodenní radosti i výzvy snáz právě díky této paní?

Běžné ráno částečně pracující matky … zvuk pračky, myčky, sušičky, neustálé požadavky dětí, e-maily od netrpělivého šéfa, rychlá káva mezi kostkami lega, balení batohu a vymýšlení programu a trasy výletu pro osazenstvo domácnosti… a do toho telefon z neznámého čísla: „Dobrý den, paní Klepáčková, je doma Matýsek?“ Pokud očekáváte, že hovor byl z banky nabízející výhodné dětské spoření nebo že si jen někdo špatně přečetl rodné číslo syna a chtěl mu poskytnout levnější elektřinu, jste na omylu. Volala jeho paní učitelka z mateřské školy. A důvod? No přece distanční výuka!

Název známé knihy „Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole“ od Roberta Fulghuma mluví za vše. Je to přece mateřská škola a její zaměstnanci, kteří mají naučit dítě samostatnosti, sebeobsluze a ideálně i zdvořilému chování. Zdatnější pedagožky ještě přidají barvy, roční období a s tím spojené zvyky a navrch několik receptů na zdravé svačinky, co si děti zvládnou vytvořit samy.