Ing. Miriam Janyšková, MBA

Být ve škole jedničkářem ještě neznamená být v životě úspěšný a šťastný. Ne že by se jedničkáři dobře neuchytili, ale ze svého okolí určitě známe i zcela jiné, překvapivé scénáře. Jeden z třídních premiantů je úspěšným byznysmenem, druhý ale nedokončí ani vysokou školu a životem se protlouká. Zato z nenápadné tiché spolužačky se vyklube držitelka prestižní ceny za literaturu. A ten nejdivnější spolužák, kterého všichni považovali za blázna, je vědeckou kapacitou. Jak to, že v životě excelují i trojkaři? Jak se jeví nadaní a jak to ve skutečnosti vypadá pod povrchem?

Někdy je mimořádný intelekt dítěte rozpoznatelný snadněji, jindy je jejich cesta k úspěchu hodně trnitá. Snadné to neměl ani malý Albert. Mluvit začal až ve čtyřech letech, ve škole byl průměrný a učitelé mu říkali, že z něj nic nebude... Dopadlo to ale jinak, přišel s teorií relativity. Podobné příklady najdeme nejen v příbězích slavných, nadprůměrně nebo mimořádně nadané by čistě statisticky mělo být každé cca desáté dítě. Čím je to dáno a jak se to projevuje? Ve kterém dítěti dříme obrovský potenciál a které je „jen“ šikovné a přičinlivé? Je nadání dar, nebo břemeno? A jaké vlastně jsou nadané děti?

„Ve třídě mám pět dyslektiků, čtyři žáky s dysgrafií nebo dysortografií, jedno dítě s LMP, jednoho autistu a tři žáky s ADHD… O jejich handicapech ještě něco vím, v rámci možností a s pomocí asistenta zvládám, ale řekněte mi, co a jak mám dělat s těmi vyrušujícími, stále diskutujícími a zpochybňujícími, kterým to však pálí, mají IQ přes 130?“