Markéta Sochovská

Z okna našeho kabinetu vidím, že začaly padat první vločky. I přesto, že se už setmělo a dopolední výuku mám dávno za sebou, budu ještě chvíli pracovat. Blíží se totiž konec ledna a to je pro mě první velký milník ve školním roce – pololetí. Pololetí!? Vždyť ještě před nedávnem jsem jen v šatech a úsměvem na rtech vítala novopečené čtvrťáky v naší kmenové třídě. A oni zase vítali mě, svou novou třídní paní učitelku, na které bylo vidět, že je trochu nervózní. Kdo z mých žáků to nepoznal, ten to slyšel. Já jsem jim to totiž hned na začátku přiznala. Chci, aby ke mně byli mí žáci upřímní, tak proč bych měla předstírat, že už jsem takových začátků školního roku zažila vícero?

Začátky své učitelské kariéry si představujeme každý různě. Radost z učení, zájem o předmět, o učení samotné, rozvoj (skrytých) talentů nebo žákovské sebedůvěry. Jak děti budou reagovat na naše pokyny, instrukce, otázky a výzvy? Jak se žáci budou vnímat navzájem - budou jako jeden tým? Dříve nebo později přijde moment, který je těmto původním představám na hony vzdálený. A nepřichází sám. Takové momenty se stávají pro začínajícího učitele labyrintem, kterým musí - jako každý učitel před ním i po něm - projít. Co je tou červenou nití, která jej vyvede z nekonečných uliček ven?