Bez lidí to nepůjde!

Co vlastně znamená adaptace? Adaptace je slovo cizího původu a představuje přizpůsobení se novým podmínkám. Základním cílem adaptačního procesu je zkrátit období, kdy je nový pracovník „nováčkem“ a jeho pracovní výkon neodpovídá požadavkům. Důležité je chápat adaptaci nejen z pohledu pracovníka, ale také z pohledu organizace, tedy v našem případě z pohledu školy či školní jídelny. Pokud se adaptace podaří, pro školní jídelnu to znamená stabilizaci pracovního kolektivu (aspoň na nějaký čas, doufejme, máme k dispozici fungující tým), snižování nákladů (ať už jsou to finance na podávání inzerátů, nebo váš čas vyplněný telefonáty, maily a rozhovory), a tedy celkově zajištění efektivního chodu organizace. Nový pracovník potřebuje adaptaci, aby zvládl nároky nového pracovního místa i aby se začlenil do stávajícího kolektivu. Právě z těchto dvou důvodů dělíme adaptaci na adaptaci pracovní a adaptaci sociální.

Adaptace pracovní souvisí přímo s účelem, pro který byl pracovník na dané pracovní místo přijat, tj. s plněním pracovních úkolů obsažených v pracovní náplni. Úroveň nebo stupeň náročnosti pracovní adaptace souvisí s odbornou připraveností nového pracovníka. Pokud je novým pracovníkem vyučená kuchařka, která je přijata právě na místo kuchařky, dá se předpokládat, že požadovanou odbornost má. Nicméně kromě odborné připravenosti je nutné klást důraz i na odbornost výkonovou, která znamená „tah na bránu“, šikovnost, rychlost... Prostě výuční list někdy nestačí, možná i proto doporučuji určitou zkušební dobu. Na odbornou adaptaci mají kromě pracovníka vliv i vnější faktory, kterými je třeba technické vybavení a celková organizace práce. Moderní kuchyňské přístroje budou vyžadovat podrobnější zaškolení, výdej tří jídel ve velké střední škole se také bude organizačně lišit od obsluhy dětí ve dvou třídách mateřské školy.

Kromě adaptace pracovní je důležité zmínit i adaptaci sociální. Lidé jsou různí, a proto bude i různé jejich sociální začlenění do nového kolektivu. Tady samozřejmě záleží jak na novém pracovníkovi, tak i na stávajícím kolektivu, a to rovnocenným poměrem. U pracovníka záleží na jeho osobním založení, zda se jedná o extroverta nebo introverta, ale také na jeho motivaci k práci. Pokud je jeho chuť k práci ve školní jídelně dostatečná, určitě se bude snažit do kolektivu „zapadnout“. Na druhé straně, pokud tuto pracovní pozici bere jen jako přestupní stanici na cestě k dalšímu pracovnímu místu, může se kolektiv snažit sebevíc a nic s jeho začleněním nezmůže. V rámci kolektivu je pro sociální adaptaci důležitá osoba vedoucího pracovníka, možná, ve větších kolektivech, spíše osobnost vedoucí kuchařky než vedoucí školní jídelny. Právě nejbližší vedoucí pracovník je ten, který by měl nejvíce poznat osobnost nového pracovníka, a podle toho postupovat v rámci jeho adaptace.

Tím se dostáváme k osobám, které do procesu adaptace vstupují. Kdo tedy vyžaduje adaptaci a kdo ji zajišťuje? Je zřejmé, že pracovník, který nastupuje po škole na své první pracovní místo, bude adaptaci rozhodně vyžadovat. Odbornou adaptaci ale také vyžadují lidé, kteří dosud na takovém místě nepracovali (i pracovnice provozu, která dosud ve školní jídelně nedělala, potřebuje určitě vysvětlit její chod) nebo sice ve školní jídelně pracovali, ale třeba ne s tak moderním vybavením. A sociální adaptace je v podstatě nezbytná pro všechny nově nastupující, protože neznají kolektiv, nevědí, jaká nepsaná pravidla mezi pracovníky panují. Nejedná se samozřejmě o něco náročného, termín kultura organizace, který patří do oblasti sociální adaptace, znamená třeba to, kdo vaří kávu o dopolední pauze, kdo zajistí občerstvení, zda se pracovníci scházejí i mimo pracoviště... Prostě jde o to, aby na pracovišti vládla pohoda. A kdo má toto všechno zajistit? Tady záleží na vás, vedoucích školních jídelen. Nikde totiž není oficiálně určeno, kdo si nového pracovníka má vzít pod svá ochranná, či spíše „učící“ křídla. Navíc to nemusí být jedna osoba. U začínající kuchařky může odbornou adaptaci zajistit vedoucí kuchařka, ale adaptaci sociální si může vzít na starost třeba nejmladší členka kolektivu, klidně i pracovnice provozu. Důraz je kladen převážně na odbornou adaptaci, při které garant adaptace postupuje v rámci své podpory postupně. Nejprve popisuje dané činnosti a vyžaduje jejich předvedení. Postupně se dostává do role rádce, protože nový pracovník základní postupy zná a jen občas potřebuje poradit. Poslední stupeň představují vzájemné konzultace nového pracovníka i garanta adaptace, jak danou činnost co nejlépe zvládnout. V odborné literatuře pro tento postup najdete výrazy jako tutor (dohlížitel), mentor (rádce) a kouč (podporovatel hledání cesty). Co je ale důležité a nezbytné, je vymezení plánu adaptace.

Plán adaptace představuje činnosti, termíny a osoby, které se budou na adaptaci nového pracovníka podílet. Ideální samozřejmě je, aby pracovník nastoupil před začátkem ostrého provozu, aby byl čas seznámit ho v klidu s časovým denním režimem, obsluhou přístrojů, přípravou i vlastním výdejem jídel i následným zakončením pracovního dne. Realita je ale většinou taková, že pracovník nastoupí uprostřed rozjetého školního roku a vy se snažíte do napjatého rozvrhu svých podřízených natlačit ještě chvilky věnované adaptaci. Není čas posílat pracovníka na nějaké vzdělávání, vše se musí naučit za chodu. Ale to už se dostáváme k další kapitole našeho seriálu, kterým je vzdělávání na pracovišti. V ní se budeme zabývat tím, jak to udělat, aby i ve vaší školní jídelně proběhlo zaškolení nového pracovníka co nejefektivněji a adaptace, hlavně ta odborná, byla završena. Do té doby vám přeji hodně elánu!