Jak má mateřská škola mluvit s rodiči?

Preprimární pedagog by měl rodiče vnímat jako garanty, kteří jsou ze zákona odpovědni za výchovu a vzdělávání svých dětí. A to přesto, že oni sami jsou odborníky v jiných než pedagogických disciplinách. Měl by respektovat jejich žebříček hodnot a doplňovat jejich výchovné působení o takové příležitosti, které oni sami nemohou svým dětem zprostředkovat. Každá rodina má svůj výchovný styl, soubor záměrných a nezáměrných způsobů jednání ve vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným.

Většinou se výchovné styly rodiny dělí na tři typy. Jedná se o styl autoritativní, který se vyznačuje velkým množstvím příkazů, zákazů a trestů. Potlačuje dětskou iniciativu a nepodporuje samostatnost. Jeho výsledkem je závislost vychovávaného na vychovateli, která se většinou projevuje submisivitou, ale v některých případech může přerůst do agrese. Druhý typ je označován jako liberální. Na vychovávaného nejsou kladeny žádné nároky, a to vede k absenci odpovědnosti. Třetím a posledním typem výchovného stylu rodiny je styl demokratický, který se vyznačuje působením vzorů. Vychovatel projevuje vychovávanému podporu, porozumění a respektuje ho jako osobnost.

Novější klasifikaci rodiny, která vychází z empirických výzkumů rodinného prostředí, můžeme nalézt u Z. Heluse (2001). Výchovné styly, které popisuje, se zabývají především nefunkčními nebo rodinami.

sestává z mladých rodičů, kteří výchovu nezvládají a potřebují pomoc. bývá přetížená jen dočasně, a to z mnoha různých objektivních důvodů. je složena z rodičů, kteří jsou plně zaujati svou prací a kariérou, a proto nemají na dítě čas. vyvíjí na dítě neustálý tlak ohledně jeho výkonu. se snaží vyhovět dítěti vždy a za každou cenu. Improvizující rodina neudržuje řád, postrádá program a nevytyčuje vychovávanému jasné cíle a perspektivy. se projevuje sklony odkládat své dítě, které neví, kam patří a kde je jeho domov. má narušeny všechny důležité vztahy a bývá se svým okolím v konfliktu.

Výchovné styly rodiny mají vliv na celkový vývoj dítěte, a proto je v zájmu předškolního pedagoga poznat rodinné zázemí dítěte, pochopit ho a působit na dítě tak, aby mu pomohl eliminovat různé problémy z něho vyplývající.

Učitelka mateřské školy se, jako už žádný jiný pedagog, setkává s rodiči denně. Má tedy velikou příležitost a šanci ovlivnit jejich přístup ke vzdělávacím institucím. Zároveň se musí opakovaně vyrovnávat s faktem, že je pod jejich drobnohledem. Každodenní komunikace učitelky s rodiči by se měla stát rituálem, kterým může předškolní pedagog rodičům zprostředkovat, že děti potřebují hranice, a čím jsou menší, tím musí být hranice těsnější.

V adaptačním období, stejně tak jako po celou dobu docházky do mateřské školy, děti potřebují hranice. Stanovování hranic podporuje správnou výchovu. Děti potřebují pevnou a čitelnou, samostatnou a autonomní osobnost učitelky, podle které by se mohly orientovat, poměřovat se, přít se. Pokud jim učitelka stanoví příliš úzké hranice, zbavuje je odvahy, chuti experimentovat a poznávat. Naopak přílišná volnost znamená neosobní odstup, opuštěnost a osamělost, což může být v důsledku intelektuálním a citovým přetěžováním dítěte.

Bezmezné rozmazlování jako výraz přehnané ochrany nebo nedostatek vztahů ve vzájemném soužití, což je extrém, kterým trpí některé rodiny současnosti, nepřichází ve výchovných postupech mateřské školy v úvahu.

V rámci prosociálních činností v mateřské škole se jistě jeví jako vhodné Stanovování hranic omezuje nebezpečí a pomáhá zvládat problémové situace s pomocí a podporou.

Časový rámec dne, který mateřské školy využívají, spojuje svobodu s řádem pomocí rituálů. Jasně vymezené hranice jsou konstruktivní, vytvářejí u dítěte vnitřní hodiny, zvyky tříbí dovednosti, činí děti kompetentními k vypořádání se s různými situacemi, dodávají odvahu, důvěru a ukazují cestu, jak se stát nezávislým. Děti potřebují čas nečinnosti, klidu, ticha i zahálky.

Předškolní pedagog zastává určitou roli. Roli vzdělavatele a průvodce vzdělávacím procesem. Roli odborníka, který má povinnost informovat rodiče o průběhu a výsledcích vzdělávacího procesu. Aby tak mohl činit diplomaticky, musí vědět, jací vlastně jsou současní rodiče.

Většina rodičů, jak konstatuje E. Opravilová (2013), pedocentricky a liberálně orientovaných, uznává, že dítě se má vzdělávat. Proto se mu věnují, působí na něj a věří, že i čas a zrání pomohou s jeho výchovou a vzděláváním.

Základním pilířem takové výchovy je intuitivní přístup, který je kombinovaný s emocemi. Cílem je spokojené a šťastné dítě, na které nejsou kladeny nároky. Dítě nezná žádné hranice, není omezováno a nejsou na něj kladeny věku přiměřené nároky na výkon a sebeovládání.

Další skupina rodičů uvažuje Předpokládá, že se jejich dítě bude vyvíjet bezproblémově a takový vývoj jsou připraveni akceptovat. Racionálně přistupují k přirozené zvídavosti dítěte předškolního věku a za pomoci profesionálů se ji snaží využít v duchu doby. Někteří rodiče ctí tradice své výchovy, ale domnívají se, že v dnešní složité době nemají dost schopností k výchově dítěte. Proto hledají informace, a to mnohdy z ne zrovna vhodných zdrojů.

Třetí část rodičů je ta, která patrně svého dítěte. Nepřiznává si svou odpovědnost, výchovu neřeší, někdy hraje ve vzdělávacím procesu svého dítěte i zápornou roli.

L. Lacinová a P. Škrdlíková (2008) rozdělují rodiče na bezpodmínečně milující, kteří přijímají dítě takové, jaké je. A zároveň upozorňují, že si někteří rodiče pletou bezpodmínečné přijetí dítěte s tolerováním nevhodného chování všeho druhu, s podřizováním se dítěti, snahou vyhnout se případným konfliktům s ním. Druhým typem jsou podle nich rodiče, kteří dítěti poskytují lásku. Ta je spojena s očekáváním, že se jim dítě za jejich péči odmění.

Jinou typologii rodičů nabízí S. Štech a I. Viktorová (2001). Jejich teorie vychází z poznatků pedagogů, kteří rodiče dělí nejčastěji podle zájmu a péče o děti a zájmu o školu. Rodiče, kteří projevují zájem o školu, jsou podle nich Jsou to rodiče, kteří formálně spolupracují se školou, jsou aktivní, sponzorují školu a souhlasí s jejím vzdělávacím a výchovným konceptem. Opakem této skupiny jsou rodiče kritičtí a problémoví. Tato skupina rodičů se chce podílet na životě a chodu školy, zasahovat do vzdělávacího procesu i do kompetencí pedagoga. Třetím typem jsou rodiče, kteří projevují zájem o své dítě. Takoví rodiče spolupracují se školou a u dítěte podporují jeho kladný vztah a přístup ke škole i pedagogům.

Mezi problémové rodiče řadí pedagogové i rodiče, kteří selhávají v některé rodičovské funkci. Mají tu na mysli rodiče, kteří se výrazně špatně starají o své děti, nebo rodiče, kteří se o své děti zajímají, ale jinak než proškolním způsobem, a v neposlední řadě i rodiče, kteří výchovu nezvládají. Do páté a poslední skupiny rodičů patří tzv. nezřetelní rodiče. To jsou takoví, kteří nemají s výchovou a vzděláváním svých dětí žádné potíže a možná i v důsledku toho nejsou se školou v žádném kontaktu.

Učitel mateřské školy je odborník na předškolní vzdělávání a výchovu a o své odbornosti musí přesvědčit rodiče. Jednak znalostmi vývoje dítěte předškolního věku, jednak praktickými zkušenostmi, jednak postojem a přístupem a hlavně konkrétním jednáním a okamžitou intervencí ve prospěch dítěte.

Většina rodičů reaguje vstřícně. Jeví se jako spolehliví a na výchově jejich dětí jim záleží. Mnozí, a tento trend má vzrůstající tendenci, po učitelce radu. Předpokládají, že předškolní pedagog je odborník a zajímá je jeho názor, podepřený zkušenostmi. Často se učitelky setkávají se situací, že rodič nechápe, v čem je problém. Obrací se tedy na profesionála, který si vzdělávání a výchovu dětí vybral jako svou profesi. Někteří rodiče, ale těch je v mateřské škole menšina, se V poslední době se čím dál tím více vyskytují i slovní agresoři. Výjimkou nejsou ani rodiče, kteří z případného neúspěchu adaptace na školkové prostředí obviňují okolí. Je to přirozeně lidský postup, hledat chybu na každém, jen ne na sobě. Rodič může mít i objektivní problém, který neumí sám vyřešit. A v neposlední řadě se učitelky mateřských škol mohou setkat i s psychicky nemocným rodičem.

Učitel v mateřské škole ví, že při podávání informací o dítěti by se měl pokud možno vyhnout hodnocení a spíše popisovat konkrétní jevy a situace. A zároveň s tímto popisem nabídnout řešení, se kterým má začít u sebe. Popis místo hodnocení je namístě zejména tehdy, pokud rodiče popisují projevy dítěte, které vycházejí z jeho temperamentu a vlastností, které mohou mít vliv na průběh adaptačních a socializačních procesů v mateřské škole.

Mohou tak bez obtíží popsat např. problematické dítě, tedy dítě, které má negativní postoj k lidem. Vyskytuje se u něj časté kolísání nálad, pláč, záchvaty vzteku, špatně spí a nepravidelně jí. Problematické dítě je také někdy popisováno jako vzdorovité. nebo také poddajné dítě je adaptabilní na nové a neznámé situace, má pozitivní přístup k lidem a snadno přijímá pravidla, ať už hry, nebo společnosti. dítě se projevuje většinou tím, že na nové a neznámé situace reaguje negativně a pomalu si na ně zvyká. Jeho reakce nejsou však tak prudké jako reakce dítěte vzdorovitého. Ve vztazích s ostatními lidmi je spíše plaché.

Největším problémem pro učitele může být, když má rodičům sdělit, že se jejich dítě vyvíjí jinak. Příčiny takového vývoje mohou být přechodné (rodina prodělává nějakou momentální krizi; tou může být rozvod rodičů, dlouhodobá nemoc, ekonomické problémy), ale i trvalé (fyzický či psychický hendikep dítěte). Dítě dochází do mateřské školy nemocné. Únava organismu se pak projevuje na chování a psychice dítěte. Neúměrná délka pobytu dítěte v mateřské škole a jeho může být pro zvládnutí tranzitorního momentu přechodu dítěte z rodiny do mateřské školy také velkou zátěží.

Fenoménem poslední doby je dětí, poruchy řeči, jako dysfázie, artikulační neobratnost a dysartrie. Ale také chudá slovní zásoba a špatná skladba řeči. Komunikační schopnosti, tedy sociální využití řeči, nejsou, kupodivu, většinou narušeny. Manipulativním prvkem, který děti často vůči dospělým (rodičům i učitelům) používají, je odmítání jídla. Čím víc věnují dospělí stravovacím návykům pozornost, tím větší jsou s ním problémy. Do mateřských škol vstupují i děti úzkostné, které se straní ostatních. Je to jistý projev nervového systému, který má většinou genetické základy a často vzor v chování rodičů.

Na počátku školního roku, tedy v období, kdy je adaptace na samém startu, se stává, že se dítě na jednu učitelku. Pokud se skutečně jedná o úzkostné dítě, měla by mu být věnována větší pozornost. Některé děti špatně snášejí změny. Potřebují rituály, ve kterých je jistota, klid a bezpečí. Dalším adaptačním problémem dítěte může být nesoustředěnost. Netradiční, neomezující a pravidla nestanovující výchova v rodině vede k dne v mateřské škole, což přináší dítěti velké potíže v jeho začlenění a socializaci.

V mnoha adaptačních programech mateřských škol najdeme otázky sebeobsluhy a hygieny na předních, ne-li přímo prvních místech. se dítě bude mít jistě problémy s adaptací. Možná malicherný, ale přesto pohodu dítěte zajištující je dostatek oblečení a potřebných věcí, které mu umožní zúčastnit se všech aktivit. Některé děti se na počátku docházky do mateřské školy do programu. Jsou i takové, které mluví cizím jazykem. Výjimečně se můžete v mateřské škole setkat s dítětem, které má zkušenost se smrtí.

Předškolní pedagog má znalosti, které nashromáždily vědecké disciplíny z oboru pedagogiky a příbuzných oborů. A praktické dovednosti, které získal svými zkušenostmi. Výsledkem je, že ovládá své řemeslo.

Václav Mertin, listopad 2014