Adaptace na mateřskou školu

Rády bychom se věnovaly otázce adaptace dítěte na mateřskou školu, která je součástí celkové socializace dítěte. Vstup do mateřské školy je pro dítě často první zkušeností s fungováním ve skupině mimo vlastní rodinu, a představuje tak důležitý prostor, ve kterém se dítě setkává se vším dobrým i zlým, co společnost druhých lidí může nabídnout. Dobrý start a překonání počátečních obtíží jsou důležitou zkušeností dítěte. Individualizace a socializace dítěte jsou dvě strany jedné mince - tak jako je vývoj každého jedince zároveň diferencováním a spojováním. Individuální osobní rozvoj spočívá ve střídavém působení se sociálními procesy. Dítě je od samého počátku ve vzájemné interakci s jinými lidmi. Samo ovlivňuje druhé a přijímá jejich způsoby chování. Individualizace je možná, jen když existuje sociální prostředí, k němuž dítě patří. Sociální společenství je zase možné, jen když ho dítě obohacuje svou individualitou. Dítě se rozvíjí nejen s ohledem samo na sebe, ale i na své postavení v rodině, v mateřské škole a v okolním světě.

V úvodu vyjdeme z hlavního dokumentu, kterým je Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Protože to není jediný kurikulární dokument, podle kterého se v českém předškolním vzdělávání může pracovat, je potřeba podívat se i na ostatní. Ze tří nejznámějších, podle kterých si mateřské školy mohou vytvářet své vlastní školní vzdělávací programy (ŠVP), vybíráme následující:

Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání (2001) v oddíle Dítě a ten druhý klade pedagogům za cíl podporovat utváření vztahů dítěte k jinému dítěti či dospělému, posilovat, kultivovat a obohacovat jejich vzájemnou komunikaci a zajišťovat pohodu těchto vztahů. Předškolní pedagog má seznamovat dítě s pravidly chování k druhým dětem. Posilovat prosociální chování dítěte ve vztazích k ostatním lidem z rodiny, mateřské školy a dětské skupiny. Má za úkol rozvíjet sociální citlivost, toleranci, respekt a přizpůsobivost. Na základě verbální i neverbální komunikace podporovat kooperaci dětí ve třídě, ale v souvislosti s ní vést děti i k ochraně osobního soukromí a bezpečí.

Prostřednictvím vzdělávací nabídky okruhu Dítě a společnost (RVP 2001) uvádí pedagog dítě do společenství ostatních lidí a zprostředkovává mu pravidla soužití s ostatními. Seznamuje ho s materiálními a duchovními hodnotami, s kulturou a uměním a pomáhá mu aktivně si vytvářet návyky a postoje, které mu umožní zapojení se do sociálního prostředí. Mezi tyto schopnosti patří umění spolupracovat a spolupodílet se na vytváření společenství lidí. Projevovat se autenticky, chovat se autonomně, prosociálně a přizpůsobovat se společenskému prostředí a zvládat jeho změny. Vytváření povědomí o mezilidských morálních hodnotách souvisí s pronikáním dětí do světa lidí různých kultur a národností.

Vzdělávací program Začít spolu (2003), který vychází z konstruktivismu, se programově nevěnuje podpoře vztahů. Vzdělávání je zjednodušeně řečeno rozfázované do třech kroků, evokace, ukotvení a reflexe. Vztahy s druhými lidmi může rozvíjet pojmenovaná kompetence sdílet zájem a odpovědnost vůči společnosti (obci), zemi a prostředí, ve kterém dítě žije. Hlavní principy socializace dítěte můžeme hledat v oblasti spolupráce s rodinou, což je jeden z pilířů, na kterých stojí tento vzdělávací program. Zapojení rodičů do dění ve třídě mateřské školy, porady s učiteli, návštěvy doma, tvorba individuálních vzdělávacích plánů, dohoda mezi rodinou a školou a konkrétní neformální a každodenní setkávání, to jsou jistě podstatné prvky postupného začleňování dítěte do širší společnosti. Úkolem pedagoga je být iniciátorem a osobností, která předá přiměřeným způsobem dítěti nadšení pro poznávání a učení. V oblasti vztahů je učitelka průvodcem, který vede dítě k bezprostřednímu prožívání vztahů s okolím.

Vzdělávací program Mateřská škola podporující zdraví (2000) se v interpersonální oblasti zaměřuje na podporu přirozené potřeby dítěte po kontaktu a komunikaci s ostatními lidmi. Klade si za úkol kultivovat tuto potřebu takovým způsobem, aby dítě získalo chuť zdokonalovat se v ní samo. Vychází z teorie, že dítě se na počátku svého socializačního procesu stává bytostí prizmatem vztahu s matkou. Postupem času se k této „dyádě“ přidávají vztahy s dalšími lidmi a jejich prostřednictvím vzniká zdravá nebo narušená kvalitu vztahu „ty a já“. Vztahy mezi lidmi vznikají díky komunikaci a spolupráci, což jsou přirozené potřeby dítěte předškolního věku. Vzdělávací program Mateřská škola podporující zdraví si klade za jeden ze svých cílů cílený rozvoj této vrozené potřeby.

Druhým cílem socializace dítěte je v tomto programu jeho příprava na budoucí sociální role, a to jak v soukromém, tak v pracovním i veřejném životě. Aby dítě v těchto vztazích v budoucnosti obstálo a neztratilo svou identitu, musí, podle kurikula Mateřské školy podporující zdraví, projít institucionální socializací. V mateřské škole hraje dítě už svou první sociální roli, a proto by se ji mělo naučit jako roli vnímat a chápat její obsah, ale také v ní vystupovat takovým způsobem, aby sladilo své potřeby s požadavky společnosti. Socializační proces na této vyšší úrovni vývoje se odehrává nejen v mateřské škole, ale jejím prostřednictvím i v obci a zemi, ve které dítě žije.

Z citovaných programů vyplývá, že jsme si vědomi důležitosti rozvoje vztahů a procesů, které dítěti pomáhají při zapojování do společenského života. Podívaly jsme se podrobněji na postupy, které mateřské školy volí pro zahájení docházky do MŠ. Zjistily jsme, že jde o oblast velmi pestrou, která nemá jednotné postupy. Jde o tzv. adaptační programy, které jsou někdy součástí ŠVP a pomáhají dětem, rodičům i mateřským školám s postupným a plynulým přechodem z rodinného prostředí do předškolního vzdělávání. Kurikulární dokumenty a jejich citace v adaptačních programech pomáhá učitelkám mateřských škol ukotvit adaptační program v preprimárním vzdělávání. Proto jsou také některé adaptační programy součástí školního řádu nebo školního vzdělávacího programu, což je povinná dokumentace mateřské školy.

Adaptační programy, které jsme porovnávaly, byly vybrány napříč celou Českou republikou. Měřítkem jejich výběru bylo jejich zveřejnění na webových stránkách jednotlivých mateřských škol. Z velikosti porovnávaného vzorku, z 295 zkoumaných webových stránek mateřských škol, jich 28 nabízí adaptační programy. Lze tedy usuzovat, že problematika adaptace dítěte na první vzdělávací instituci není v zorném úhlu pozornosti současných předškolních pedagogů. Druhým důvodem pro tak nízký počet adaptačních programů může být jistě i to, že je mateřské školy v praxi provádějí, ale jejich teoretické ukotvení spojené navíc s uveřejněním nepovažují za nezbytné. A jako třetí vysvětlení se nabízí i prostý fakt, že všechny mateřské školy nemusejí mít webové stránky.

Z porovnávaných adaptačních programů bylo patrné, že při jejich sestavování vycházely učitelky mateřských škol především z vlastních praktických zkušeností. Dále vycházejí z kurikulárních dokumentů a školních vzdělávacích programů, podle kterých jejich školky pracují, a z dostupné odborné pedagogické a psychologické literatury. Adaptaci vnímají jako komunikaci mezi třemi hlavními aktéry - dítětem, zákonnými zástupci a mateřskou školou. Proto ji posuzují ze tří úhlů pohledu. Co pomůže dítěti k jejímu úspěšnému zvládnutí, co pro to mohou udělat jeho rodiče a nakonec jaké možnosti má a co nabízí v této oblasti samotná mateřská škola.

Odborné pedagogické literatury věnující se adaptaci je málo. Jako samostatnou monografii pojednávající o adaptaci, ale nejen o ní, můžeme snad uvést publikaci R. Nieselové a W. Griebela Poprvé v mateřské škole nebo Každodenní problémy v mateřské škole od H. H. Deisslera. Tak jako se ve vzdělávací a výchovné práci mateřské školy prolínají pedagogika a psychologie, tak i jednotlivé teoretické podklady pro sestavování adaptačních programů je potřeba hledat v odborné literatuře obou vědeckých oborů.

Adaptační programy nejčastěji obsahují popis dovedností a návyků, které by dítě přicházející do mateřské školy mělo mít. Pokud se týká dovedností, ty jsou především z oblasti hrubé motoriky. Předškolní dítě by mělo umět se samostatně pohybovat v terénu, chodit, běhat, lézt, být pohybově obratné. Druhý z doporučujících požadavků, které uvádějí učitelky mateřských škol v adaptačních programech je soběstačnost. Soběstačnost rovná se sebeobsluha. Oblékání a svlékání oblečení, používání kapesníku, toalety, mytí rukou, pití z hrníčků a používání lžíce. Požadavky na dítě formuluje také „Desatero“, které vydalo jako metodický materiál MŠMT.

Některé adaptační programy zdůrazňují podporu psychické pohody dítěte, kterou mohou rodiče podpořit svým vlastním postojem a přístupem. Počáteční fází tohoto procesu je dobrovolné a svobodné rozhodnutí zákonných zástupců, kdy, do jaké mateřské školy a jestli vůbec budou dítěte dávat. Druhým krokem je pak příprava na vstup do školky, která může probíhat formou rozhovorů s dítětem, návštěvou mateřské školy, zvykáním dítěte na odloučení od matky a rodiny. A třetím, posledním krokem, je samotné zahájení předškolního vzdělávání, které může být doprovázeno postupným zvykáním dítěte na prostředí mateřské. Postupné zvykání probíhá buď postupným prodlužováním pobytu v MŠ, nebo je nabízena možnost přítomnosti rodiče ve třídě při zahájení docházky (v prvních týdnech).

Pokud se týká úpravy a stylizace adaptačních programů, které bylo možné porovnávat, snaží se být stručným a jednoduchým návodem typu „jak na to“. Velký význam přikládají učitelky mateřských škol formulaci požadavků. Ty jsou většinou stylizovány formou doporučení spojených s upozorněním na možné potíže, které by vznikly jejich nerespektováním. Vysvětlující a doporučující přístup vede k podpoře a rozvoji pozitivní a konstruktivní komunikace mezi rodinou a mateřskou školou, která je vždy ku prospěchu dítěte. Na druhou stranu je ale také potřeba konstatovat, že se v porovnávaném vzorku vyskytují i programy, které jsou sepsány pouze formou požadavků a seznamů potřeb.

Přímo v prostředí mateřské školy se v adaptačním období děti často potýkají s hranicemi, které je potřeba respektovat. Stanovování hranic podporuje správnou výchovu a napomáhá adaptaci. Děti potřebují pevnou a čitelnou, samostatnou a autonomní osobnost učitelky, podle které by se mohly orientovat, poměřovat se, přít se. Pokud jim učitelka stanoví příliš úzké hranice, zbavuje je odvahy, chuti experimentovat a poznávat. Naopak přílišná volnost znamená neosobní odstup, opuštěnost a osamělost, což může být v důsledku intelektuálním a citovým přetěžování dítěte.

V rámci prosociálních činností v mateřské škole se jistě jeví jako vhodné hledání hranic společně s dětmi. Stanovování hranic omezuje nebezpečí a pomáhá zvládat problémové situace s pomocí a podporou. V adaptačním období je časový rámec dne, ve kterém se spojí svoboda s řádem pomocí rituálů, pevnou oporou a jistotou dítěte v novém prostředí a pomocníkem v jeho přizpůsobování se. Jasně vymezené hranice jsou konstruktivní, vytvářejí u dítěte vnitřní hodiny, zvyky, tříbí dovednosti, činí děti kompetentními k vypořádání se s různými situacemi, dodávají odvahu, důvěru a ukazují cestu, jak se stát nezávislým. Děti potřebují čas nečinnosti, klidu, ticha i zahálky.